28 CO 116/2022

Odůvodnění

1. Okresní soud v Uherském Hradišti rozhodl jako soud prvního stupně ve věci rozsudkem ze dne 16. března 2022, č.j. 14 C 11/2022-45, tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 14 216,54 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,40 % ročně z částky 13 876,54 Kč od 4. 11. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 13 876,54 Kč od 4. 11. 2021 do zaplacení, s úrokem ve výši 1 895,67 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 571,70 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrokem č. I), a dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 2 252 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrokem č. II).

2. Své rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně mimo jiné těmi skutečnostmi, že žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení 14 216,54 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výroku č. I. tohoto rozsudku. K důvodům žaloby uvedla, že uzavřela s žalovaným dne 6. 5. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému úvěr 20 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splácet společně s úrokem 9,4 % ročně formou 24 splátek po 954 Kč měsíčně se splatností poslední z nich do 25. 4. 2021, žalovaný však poskytnutý úvěr nesplácel řádně a včas a z těchto důvodů se žalobkyně domáhá po žalovaném předmětných nároků z důvodu řádně neplněné úvěrové smlouvy.

3. Po provedeném dokazování, za citace ust. § 2395 z.č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.) upravující smlouvu o úvěru, soud uvedl, že nároky žalobkyně byly důvodné, a proto soud žalobě v celém rozsahu vyhověl.

4. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o s ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 252 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 14 216,54 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ve výši 252 Kč.

5. Při vyčíslení výše náhrad nákladů řízení aplikoval soud ust. § 14b a.t., neboť řízení bylo zahájeno návrhem na ustáleném vzoru, výše plnění nepřevyšovalo 50 000 Kč, smlouva byla uzavřena na formuláři, což nasvědčuje závěru, že je opakovaně žalováno ve skutkově a právně obdobných věcech.

6. Proti výroku č. II tohoto rozsudku o náhradě nákladů řízení podala včasné odvolání žalobkyně podáním ze dne 22. 4. 2022, v němž namítala, že odvolání odůvodňuje s odkazem na ust. § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř. tak, že rozhodnutí soudu prvého stupně v nákladovém výroku spočívá na nesprávném právním posouzení.

7. Pochybení tohoto soudu žalobkyně spatřuje vtom, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud nesprávně aplikoval ustanovení § 150 o.s.ř., když toto ustanovení uvádí:"jsou-Ii to důvody hodné zvláštního zřetele.." se žalobkyně domnívá, že zde nejsou podmínky pro použití tohoto ustanovení, když odůvodnění soudu se zakládá pouze na výpovědi žalovaného o tom, že nemá žádný majetek a je v tíživé finanční situaci. Soud tedy pouze sepsal vyjádření žalovaného, které není vystavěno na důkazech potřebných k doložení jeho tíživé situace, nýbrž pouze na nepodloženém tvrzení žalovaného.

8. Vzhledem k tomu, že žalobkyně se svým nárokem u příslušného soudu uspěla, je na místě, aby soud aplikoval základní zásadu, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, tj. zásada úspěchu ve věci vyjádřená v § 142 odst. 1 o.s.ř., ve znění pozdějších předpisů. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Právo úspěšné procesní strany vůči neúspěšné straně řízení na náhradu nákladů vychází ze základního strukturního principu, který se v civilním sporném procesu uplatňuje, tj. ze systému dvou stran v kontradiktorním postavení, v rámci něhož účastníci řízení vystupují jako vzájemní oponenti, uplatňující v řízení protichůdné zájmy. Úspěch jedné procesní strany je tak zároveň neúspěchem jejího procesního odpůrce, přičemž každá strana se v mezích daných občanským soudním řádem snaží pomocí přípustných prostředků docílit vlastního vítězství a prohry protistrany. Je-li procesní strana úspěšná, měl by ií ieií odpůrce nahradit náklady, které při tom účelně vynaložila, neboť by bylo v rozporu s ochrannou funkcí civilního práva procesního, pokud by civilní proces neumožňoval odstranit zmenšení majetkově sféry účastníka způsobené jenom tím, že byl nucen důvodně hájit svá práva, do nichž někdo jiný zasahoval.

9. S ohledem na výše uvedené je žalobkyně toho názoru, že soud prvního stupně měl o náhradě nákladů řízení tak, že měl žalobkyni přiznat na náhradě nákladů řízení celkem částku 8.060 Kč, to při odměně ve výši 1.700 Kč za jeden úkon právní služby.

10. Žalobkyně, vzhledem k tomu, že je původním věřitelem (nejedná se tedy o situaci, kdy by došlo k postoupení pohledávky novému věřiteli, jenž by s takovými pohledávkami obchodoval) a jeho jediným cílem je domoci se protihodnoty za jím reálně poskytnutou službu, bezúspěšně vyčerpal všechny možnosti mimosoudního řešení a žalovaného k úhradě opakovaně vyzýval, a tudíž jí nelze klást k tíži vedení soudního sporu, jakékoli vymáhání dlužné pohledávky pro ni představuje toliko náklad a nikdy žádný výnos, v případě jeho sankcionování v podobě nepřiznávání náhrad nákladů soudních sporů může dojít k situaci, že bude nucena tyto zvýšené náklady přenést na své klienty, a to na ty, kteří své závazky řádně hradí, je k vymáhání pohledávek nucena účetními předpisy, stejně jako osoby, prostřednictvím kterých žalobce jedná, se musí řídit předpisy obchodního práva týkajícími se řádného spravování obchodní společnosti, jí dle jejího názoru nelze upírat právo na právní pomoc za stejných podmínek, jako mají ostatní subjekty práva, tak navrhuje, aby odvolací soud v souladu s principem úspěchu ve věci vyjádřeným v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. rozhodl, že napadený výrok rozhodnutí soudu I. stupně se mění tak, že žalovaný je povinen na náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně žalobci uhradit částku ve výši 8.060 Kč.

11. S ohledem na skutečnost, že podání odvolání nelze v této věci klást za vinu žalovanému, a tudíž by nebylo spravedlivé ho za toto stíhat povinností k náhradě nákladů odvolacího řízení, žalobce výslovně prohlašuje, že se vůči žalovanému práva na náhradu nákladů odvolacího řízení vzdává.

12. Krajský soud v Brně jako soud odvolací na základě včasného odvolání žalobkyně přezkoumal žalobkyní napadený výrok č. II rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, stejně jako řízení jeho vydání předcházející, a učinil ve věci následující zjištění a právní závěry:

13. Z předloženého spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, jenž byl soudu prvního stupně doručen dne 4.11.2021, domáhala po žalovaném zaplacení částky 14.216,54 Kč s příslušenstvím, to v souvislosti se smlouvou o úvěru ze dne 6.5.2019 [číslo] na základě níž poskytla žalovanému úvěr ve výši 20.000 Kč, jen žalovaný řádně a včas nesplácel. Návrh na vydání elektronického platebního rozkazu obsahuje podrobné vylíčení smluvního závazku žalovaného a podmínek, za nichž byl úvěr žalovanému poskytnut.

14. Vzhledem k datu zahájení řízení bylo namístě, aby v této věci soud prvního stupně při stanovení výše náhrady nákladů řízení za právní zastoupení aplikoval vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1.7.2014, tj. ve znění vyhlášky č. 120/2014 Sb., kterou bylo s účinností od 1.7.2014 vloženo ustanovení § 14b, podle jehož odstavce 1, v občanském soudním řízení, a/ které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, b/ v němž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50.000 Kč a c/ v němž byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení, činí pro účely stanovení náhrady nákladů řízení sazba za každý úkon právní služby do podání návrhu na zahájení řízení včetně z tarifní hodnoty 1. do 10.000 Kč … 200 Kč, 2. přes 10.000 Kč do 30.000 Kč … 300 Kč, 3. přes 30.000 Kč do 50.000 Kč … 500 Kč.

15. Dle odstavce 3 téhož ustanovení, sazba odměny za další úkony právní služby pro účely stanovení náhrady nákladů v řízeních podle odstavců 1 a 2 se stanoví podle § 7.

16. Dle odstavce 4 téhož ustanovení, celková výše odměny pro účely stanovení náhrady nákladů v řízení podle odstavce 1 je omezena výší tarifní hodnoty.

17. Dle odstavce 5 téhož ustanovení, paušální částka jako náhrada výdajů na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné pro účely stanovení náhrady nákladů řízení činí
18. a) 100 Kč za každý z úkonů právní služby hrazený podle odstavců 1 a 2,
19. b) 300 Kč za každý z úkonů právní služby hrazený podle odstavce 3.
20. K odvolacím námitkám žalobkyně ohledně postupu soudu prvního stupně dle ust. § 14b vyhlášky odvolací soud poukazuje obecně na důvody, jež vedly k novelizaci vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1.7.2014, k níž došlo v souvislosti s předchozí rozhodovací činností Ústavního soudu ve vztahu k otázce přiměřenosti náhrady nákladů řízení obzvláště v bagatelních věcech a zejména v návaznosti na jeho nález ze dne 17. 4. 2013, spis. zn. Pl. ÚS 25/12, jímž byla ke dni 7.5.2013 zrušena tzv. přísudková vyhláška č. 484/2000 Sb. Hlavním cílem této novely bylo snížení částky nákladů řízení ve věcech, kde jde o nižší hodnoty peněžitého plnění a kde řízení bylo zahájeno na základě tzv. formulářových žalob. Ústavní soud v přechozí době ve své judikatuře reagoval zejména na situace, kdy především ohledně tzv. bagatelních pohledávek docházelo k tomu, že byly vedeny soudní spory i v případech, v nichž předmětem sporu byla částka nepatrná, či částky v řádu stovek či několika tisíc Kč, jež byly žalovány především z těch důvodů, že žalující subjekty v takových případech počítaly s přiznáním náhrady nákladů řízení v neúměrné výši k předmětu sporu, který často několikanásobně převyšovaly. Přiznávané náklady řízení v takových věcech bývaly natolik vysoké, že bylo„ výhodné“ soudit se i o předmět řízení nepatrné hodnoty. Vyhlášku č. 484/2000 Sb. Ústavní soud zrušil především proto, že náklady právního zastoupení, které byly na jejím základě vypočteny, nepřiměřeně zatěžovaly neúspěšnou stranu řízení především v situacích, kdy se hodnota předmětného sporu pohybovala v nižších pásmech, zejména v pásmu bagatelnosti a přiznaná náhrada nákladů byla zjevně nepřiměřená povaze a obsahu sporu.
21. Dále je třeba ohledně vyhlášky č. 177/1996 Sb., obsahující ust. § 14b, poukázat na důvodovou zprávu k novelizující vyhlášce č. 120/2014 Sb. jež uvádí, že výše odměny byla snížena právě s ohledem na Ústavním soudem kritizovaný způsob rozhodování v bagatelních věcech a ve věcech formulářových žalob. Odvolací soud v této souvislosti zdůrazňuje, že podle jeho názoru je definice žaloby (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) obsažená v § 14b odst. 1 písm. a/ vyhlášky („ …které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech…“) v souladu s definicí pojmu„ formulářová žaloba“ používaného Ústavním soudem, jak byla např. vyjádřena v bodu 28 nálezu Ústavního soudu ze dne 29.3.2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11 („ …návrh mající podobu využitého vzoru, jenž se od něj bude odlišovat jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohl být návrh co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizován; základ právní argumentace včetně její stylizace a formálního vyjádření, však bude totožný či jen s drobnými odchylkami. Soudy prvního stupně jej„ odhalí“ i díky jednotě v osobě žalobce, jejího právního předchůdce, anebo jejího advokáta…“). Typicky půjde zejména mimo jiné o smlouvu o spotřebitelském úvěru, běžném účtu, pojistnou smlouvu. Ústavní soud k tomu v řešené věci uzavřel, že sepsání formulářové žaloby představuje spíše administrativní úkon, než provedení úkonu právní služby.
22. Ustanovení § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1.7.2014, tedy dle názoru odvolacího soudu vyhovuje výše uvedeným požadavkům Ústavního soudu, a je proto v souladu jak s ústavním pořádkem, tak se zákonem. Zejména jde o přiměřenost výše odměny advokáta ve vztahu k výši žalované částky a také o výčet věcí, na které směřuje, jež se kryje s pojmem formulářová žaloba používaným Ústavním soudem. Navíc ustanovení právního předpisu musí vykazovat určitou míru obecnosti, a to právě proto, aby bylo použitelné pro širší okruh případů, a je povinností soudu zvážit, zda řešený případ pod takové ustanovení spadá či nikoliv.
23. Namítá-li žalobkyně, že soud prvního stupně měl aplikací ust. § 14b advokátního tarifu porušit ust. § 150 o.s.ř., tato námitka je zcela nedůvodná. Jednak z obsahu napadeného rozhodnutí nelze dovodit, že by soud prvního stupně vůbec aplikoval ohledně nákladů řízení ust. § 150 o.s.ř. (dle něhož jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo částečně přiznat)), aplikace ust. § 14b cit. vyhl. potom ani tak nepředstavuje rozhodování o snížení nákladů řízení dle ust. § 150 o.s.ř., ale v případě ust. 14b se jedná se o speciální ustanovení advokátního tarifu, jež může soud aplikovat v případech vyjmenovaných v ust. § 14b odst. 1 cit. vyhl., což je i tento případ, kdy soud prvního stupně jasně odůvodnil, že ohledně náhrady nákladů řízení aplikoval ust. § 14b uvedeného právního předpisu, neboť se v případě této žaloby (obsahu návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) se jednalo právě o návrh podaný na ustáleném vzoru uplatňovaným týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech.
24. Jde-li o pojem a charakter formulářové žaloby, odvolací soud uvádí, že tzv. formulářový charakter žaloby (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu), tedy podání, jež mají ve smyslu ust. § 14b odst. 1 písm. a) cit. vyhl. charakter podání na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně podobných věcech, však v případě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu především nespočívá v použití samotného předtištěného formuláře, na němž jsou podávány návrhy na vydání elektronického platebního rozkazu (hodlá-li žalobce takový návrh podat, nemůže v uvedeném směru postupovat ani jinak, než využít příslušný předtištěný vzor), ale tento charakter vyplývá (a to i v případě podání žaloby) především z opakující se totožnosti argumentace žalobkyně, a vylíčení rozhodných skutečností věci, jež mají obdobný základ a charakter (porušení úvěrové smlouvy, smlouvy běžném účtu, smlouvy o revolvingovém úvěru a podobně), z nichž odvozuje svůj nárok, a které tak mají charakter opakujících se tvrzení a vylíčení rozhodných skutečností, jež se sice mohou v detailech každé konkrétní věci odlišovat, avšak převažující základ těchto tvrzení je stále stejný, opakující se, a to ať se již jedná o návrhy samotných věřitelů (většinou bank), nebo subjektů, jimž byly tyto pohledávky za dlužníky, většinou spotřebiteli, ze smluv zmiňovaných shora, postoupeny na základě smluv o postoupení pohledávek. K uvedenému lze dále zmínit závěry uvedené v rozhodnutí Ústavního soudu spis. zn. III ÚS 3804/15, v němž mimo jiné Ústavní soud, k hypotéze ustanovení § 14b odst. 1 advokátního tarifu poukázal na vymezení tzv. formulářové žaloby, jak je Ústavním soudem charakterizována v nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11.
25. Jak zdůrazněno výše, formulářový charakter žaloby však spočívá rovněž i na totožnosti argumentace žalobkyně, z níž dovozuje svůj uplatněný nárok, a kterou může stále opakovat. Podle názoru odvolacího soudu tak nárok žalobkyně odvozovaný v této věci ze smlouvy o úvěru poskytnutého žalobkyní nikterak nevybočuje, jde-li o uvedení žalobních tvrzení, z charakteru jiných obdobně uplatněných nároků v jiných sporech žalobkyně, jež žalobkyně uplatňuje u soudu, byť se jedná o uvedení jiných skutečností, než jsou žalobkyní uváděny například ve sporech z řádně neplněných úvěrových smluv, poskytnutých k platebním kartám, avšak základ této argumentace, uváděný v žalobách (návrzích na vydání elektronického platebního rozkazu) je stále stejný.
26. Odvolací soud, poukazujíce na žalobní tvrzení v této věci, se shodl se závěrem soudu prvního stupně, že se v případě této žaloby jednání o žalobu formulářového charakteru, a jak je odvolacímu soudu z jeho činnosti známo, žalobkyně uplatňovala či uplatňuje v řadě sporů na základě obdobných žalobních tvrzení nároky vyplývající z takto řádně neplněných úvěrových smluv.
27. V daném případě tak žalobkyni v řízení před soudem prvního stupně plně úspěšné, náleží podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. plná náhrada nákladů řízení. Protože v daném případě byly dle závěru odvolacího soudu naplněny všechny podmínky upravené v ustanovení § 14b odst. 1a-c vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) v platném znění, přísluší žalobkyni zastoupené advokátem na náhradě těchto nákladů odměna za 3 úkony právní služby po 300 Kč dle ustanovení § 14b odst. 1 bod 2 (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, návrh ve věci samé), k nimž dále přísluší 3x režijní paušál dle ustanovení § 14b odst. 5 písm. a/ advokátního tarifu po 100 Kč, což spolu s 21 % DPH v částce 252 Kč činí spolu se zaplaceným soudním poplatkem 800 Kč celkem částku 2 252 Kč, jak o ní správně rozhodl soud prvního stupně a z těchto důvodů odvolací soud žalobkyní napadený výrok č. II rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení potvrdil jako věcně správný dle ust. § 219 o.s.ř.
28. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř., kdy žalobkyně nebyla v odvolacím řízení úspěšná a procesně úspěšné žalované žádné náklady odvolacího řízení, o nichž by bylo třeba rozhodnout, nevznikly, a z těchto důvodů proto odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, jak uvedeno výše.