Výrok
I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 12,75% úrok z prodlení ročně z částky 90 784,32 Kč od 13. 10. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 15% úrok z prodlení ročně z částky 90 784,32 Kč od 28. 7. 2024 do 12. 10. 2024 a 2,25% úrok z prodlení ročně z částky 90 784,32 Kč od 13. 10. 2024 do zaplacení, potvrzuje.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.
IV. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 5 033,50 Kč k rukám jeho zástupce, advokáta [tituly před jménem] [Anonymizováno], [tituly za jménem], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 90 784,32 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 288 652,69 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 32 292,51 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 21 161,79 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 379 437,01 Kč od 26. 6. 2024 do zaplacení a úroku ve výši 13,4 % ročně z částky 373 582,01 Kč od 23. 11. 2023 do zaplacení (II. výrok). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok).
2. Proti rozsudku, pouze do části II. výroku, v níž soud zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 15% úrok z prodlení ročně z částky 90 784,32 Kč od 28. 7. 2024 do zaplacení podal odvolání žalobce. Namítal, že soud prvního stupně pochybil, pokud žalobci nepřiznal nárok na zákonný úrok z prodlení z poskytnuté jistiny. Povinnost vrátit tuto jistinu žalovanému vznikla na základě výzvy žalobce v souvislosti s Oznámením o postoupení pohledávky ze dne 28. 6. 2024, které mu bylo odesláno dne 12. 7. 2024. S přihlédnutím k době, v níž se výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalovaného, i ke lhůtě ke splnění dluhu stanovené v této výzvě, se dne 28. 4. 2024 žalovaný dostal do prodlení a žalobci vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení. Žalovaný v řízení před soudem netvrdil ani neprokazoval, že by neměl možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit, přičemž ohledně těchto skutečností ho tíží břemeno tvrzení a důkazní. Žalobce navrhl, aby odvolací soud část II. výroku změnil a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 15 % úrok z prodlení ročně z částky 90 784,32 Kč od 28. 7. 2024 do zaplacení.
3. Žalovaný se k odvolání žalobce, které mu bylo doručeno postupem dle § 50 o. s. ř. dne 18. 7. 2025, nevyjádřil.
4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.
5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce se v žalobě, která byla soudu doručena dne 29. 10. 2024, domáhal po žalovaném zaplacení částky 379 437,01 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 32 292,51Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 21 161,79 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 379 437,01 Kč od 26. 6. 2024 do zaplacení a 13,4% úroku ročně z částky 373 582,01 Kč od 23. 11. 2023 do zaplacení, to vše z titulu smlouvy o úvěru uzavřené dne 10. 5. 2019 mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba]. (dříve pod názvem [právnická osoba] [Anonymizováno]). Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 500 000 Kč. Žalovaný neplnil své smluvní povinnosti, nehradil sjednané splátky řádně a včas, proto právní předchůdce žalobce ke dni 22. 11. 2023 úvěr zesplatnil. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou ze dne 19. 6. 2024 s účinností ke dni 21. 6. 2024 postoupena žalobci. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil a po celou dobu řízení před soudem prvního stupně byl nečinný.
6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci napadeným rozsudkem, v jehož odůvodnění dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce porušil svou zákonnou povinnost podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když před uzavřením úvěrové smlouvy s žalovaným jako spotřebitelem nedostatečně posoudil jeho úvěruschopnost. Právní předchůdce žalobce nepostupoval s odbornou péčí, když řádně nezjišťoval informace týkající se příjmu žalovaného ani jeho reálné výdaje. Řádným způsobem údaje získané od žalovaného neprověřil. Z uvedeného důvodu je smlouva o úvěru absolutně neplatná a poskytnutím finančního plnění z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení žalovaného, které je povinen vydat. Žalovanému byla poskytnuta částka 500 000 Kč, dosud vrátil 409 215,68 Kč, a je tak povinen zaplatit žalobci částku 90 784,32 Kč. Ve zbývajícím rozsahu není žaloba důvodná, proto ji soud zamítl. Žalobci mimo jiné nevznikl nárok na úrok z prodlení, neboť žalovaný se do prodlení doposud nedostal. Soud odkázal na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, s tím, že § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele), nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v platném znění (dále jen „o. z.“) mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Konstatoval, že ve věci byl převážně úspěšný žalovaný, kterému však v řízení žádné náklady nevznikly, proto nemá žádný z účastníků právo na jejich náhradu.
7. Předmětem odvolacího řízení bylo pouze posouzení otázky, zda žalobci vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení z nevrácené jistiny úvěru. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru z důvodu nesplnění povinnosti původního věřitele před uzavřením této smlouvy řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Žalobce proti tomuto právnímu závěru v podaném odvolání ani nebrojil. Pro úplnost lze dodat, že s ohledem na datum uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru podléhá tato smlouva režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jak správně konstatoval soud prvního stupně.
8. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením obsahu listiny Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 28. 6. 2024 s podacím lístkem, potvrzujícím předání zásilky k přepravě pro žalovaného, adresované do místa jeho trvalého bydliště, dne 12. 7. 2024 Českou poštou, s.p. Z listiny bylo zjištěno, že žalovaný byl informován o novém věřiteli, kterým se stal žalobce, oznámení však neobsahuje výzvu k zaplacení konkrétně vyčísleného dluhu žalovaného. Odvolací soud dále zopakoval důkaz předžalobní výzvou ze dne 27. 9. 2024. Zjistil, že žalobce vyzval žalovaného k zaplacení dlužné částky 490 859,81 Kč do 12. 10. 2024. Z podacího lístku ze dne 27. 9. 2024 bylo zjištěno, že zásilka byla tohoto dne předána České poště, s.p. k přepravě žalovanému do místa jeho trvalého bydliště. Ve zbývajícím rozsahu odvolací soud souhlasí se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a pro stručnost odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí.
9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 12. 2016, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
10. Odvolací soud má shodně se soudem prvního stupně za to, že v návaznosti na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru je namístě posoudit nárok žalobce jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., který je ustanovením speciálním k obecné úpravě bezdůvodného obohacení v § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v platném znění (dále jen „o. z.“). Postihem věřitele, jenž nedostatečně posoudil úvěruschopnost věřitele, v důsledku čehož je smlouva o úvěru absolutně neplatná, je ve smyslu § 87 shora citovaného zákona ztráta zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Bezdůvodné obohacení představuje v daném případě rozdíl mezi částkou 500 000 Kč, která byla žalovanému z neplatné smlouvy o úvěru poskytnuta, a částkou 409 215,68 Kč, kterou žalovaný žalobci dosud vrátil. Žalovaný je povinen žalobci vydat bezdůvodné obohacení ve výši 90 784,32 Kč v době přiměřené jeho možnostem, jak stanoví § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru.
11. Při určení doby plnění „přiměřené možnostem spotřebitele“ je dle názoru odvolacího soudu důležité, zda je ve smyslu § 87 odst. 2 tohoto zákona o tuto dobu plnění spor a kdy tu naopak spor není, přitom je třeba při posuzování této otázky respektovat princip rovnosti stran před soudem a kontradiktornosti řízení. Na pojem „spor“ je nutno nahlížet jen jako na aktivní (existující) a nevyřešený střet rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pouhá pasivita žalovaného „spor“ o přiměřenou dobu plnění založit nemůže. V poměrech posuzované věci žalovaný v řízení před soudem prvního stupně ani v době před zahájením řízení tento spor o přiměřenou dobu plnění nenastolil, neboť byl po celou jeho dobu zcela nečinný. Návrh na určení doby plnění „přiměřené možnostem spotřebitele“ podle § 87 odst. 2 citovaného zákona mohou u soudu vnést obě strany, věřitel i spotřebitel. Skutkové zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení získané na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, však prospívá právnímu postavení spotřebitele, protože prodlužuje splatnost odpovídající pohledávky věřitele. Je to tedy spotřebitel, kdo je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit tento dluh, a k těmto tvrzením navrhnout důkazní prostředky. Taková skutková tvrzení vycházejí ze subjektivních poměrů, jež jsou známy spotřebiteli, avšak věřitel je zpravidla nezná. Skutkové zjištění, že není přiměřené možnostem spotřebitele splnit dluh bez zbytečného odkladu nebo v delším čase určeném věřitelem, musí vyplývat z výsledků dokazování nebo jinak v řízení procesně přípustným způsobem vyjít najevo a není na soudu, aby bez podkladů ve zjištěném skutkovém stavu hodnotil možnosti spotřebitele splnit tento dluh na základě vlastních domněnek (v podrobnostech viz JÄGER, Marek. Záhada splatnosti pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Právní rozhledy, 2022, č. 23-24, s. 808-812). Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, směřuje k ochraně spotřebitele a nikdo jiný, než on sám nedisponuje potřebnými informacemi týkajícími se jeho majetkových poměrů a jeho schopnosti předmětný dluh splácet. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba plnění není přiměřená jeho možnostem, proto má v případném sporu právě spotřebitel, jenž musí své právo aktivně u věřitele uplatnit a tím „spor“ vyvolat. Lze si jen těžko představit, že by soud měl, např. v případě zcela pasivního dlužníka, v řízení bez dalšího (bez existence „sporu“ o této otázce) rozhodovat o tom, jaká je pro takového dlužníka přiměřená doba pro vrácení jistiny. V daném případě žalovaný nesdělil žádné informace ohledně svých poměrů v době, kdy byl žalobcem vyzván k plnění; žádné skutečnosti v tomto směru netvrdil ani v řízení před soudem prvního stupně, a spor o to, zda doba k plnění uvedená žalobcem v jeho výzvě k plnění byla či nebyla dobou přiměřenou, tak vyvolán nebyl.
12. V kontextu shora uvedených skutečností se proto odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný se dosud nedostal do prodlení s plněním svého dluhu a že žalobci z tohoto důvodu nenáleží nárok na zaplacení úroku z prodlení z dlužné jistiny. Absentuje-li spor mezi účastníky o přiměřenou dobu plnění podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona č. 257/2016 Sb., je tak při posouzení otázky prodlení dlužníka a na ně vázaný vznik nároku na zaplacení úroku z prodlení třeba vyjít z výzvy věřitele k plnění v jím uvedené lhůtě podle obecných ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. Odvolací soud dospěl k závěru, že za takovou výzvu k plnění (vydání bezdůvodného obohacení) nelze v projednávané věci považovat Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 28. 6. 2024, které neobsahuje konkrétní informace o aktuální výši dluhu z předmětné smlouvy o úvěru a výzvu dlužníkovi, aby dluh zaplatil novému věřiteli, případně lhůtu k plnění. Takové náležitosti obsahuje až předžalobní výzva, která byla žalovanému odeslána na adresu [adresa]. 9. 2024 prostřednictvím České pošty, s.p. Při úvaze, že tato listina jako jednostranné hmotněprávní jednání se mohla do tří pracovních dnů ode dne jejího odeslání dostat do sféry dispozice adresáta, pak s ohledem na žalobcem požadovanou úhradu dluhu do 12. 10. 2024, byl žalovaný od data 13. 10. 2024 v prodlení a žalobci vzniklo podle § 1970 o. z. právo požadovat po žalovaném vedle plnění i úrok z prodlení, jehož výši stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Výše úroku z prodlení k počátku prodlení v návaznosti na výši repo sazby, vyhlašované ČNB činí 12,75 % ročně.
13. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil odvoláním napadenou část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 12,75 % úrok z prodlení ročně z částky 90 784,32 Kč od 13. 10. 2024 do zaplacení. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud určil třídenní lhůtu k plnění, a to s ohledem na výši plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, jakož i délku prodlení žalovaného, přičemž neshledal žádný důvod stanovit lhůtu k plnění delší či stanovit plnění ve splátkách. Zbývající odvoláním napadenou část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení 15% úroku z prodlení ročně z částky 90 784,32 Kč od 28. 7. 2024 do 12. 10. 2024 a 2,25% úrok z prodlení ročně z částky 90 784,32 Kč od 13. 10. 2024 do zaplacení, pak odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil.
14. Protože došlo ke změně rozsudku, odvolací soud znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) podle ustanoveni § 142 odst. 2 o. s. ř. Při hodnocení míry úspěchu stran v projednávané věci odvolací soud v souladu s judikaturou (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017) přihlédl k hodnotě žalované pohledávky i jejího příslušenství kapitalizovaného k datu vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (9. 6. 2025). I přes zohlednění výše žalobci přiznaného příslušenství pohledávky je zcela zjevné, že žalovaný byl v řízení úspěšnější. Žalovanému však žádné náklady nevznikly. Odvolací soud proto o nákladech řízení před soudem prvního stupně rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
15. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Vyšel z hodnoty žalované pohledávky ve výši 23 616 Kč, představující odvoláním žalobkyně požadovaný úrok z prodlení kapitalizovaný k datu vyhlášení rozsudku odvolacího soudu (21. 4. 2026). Z této částky bylo žalobkyni přiznáno 17 632 Kč, což odpovídá 75 % celkového odvoláním požadovaného nároku. Vzájemným poměřením jejího procesního úspěchu a 25% neúspěchu tak žalobkyni přísluší náhrada 50 % jejích nákladů řízení. Žalobkyni v odvolacím řízení vznikly náklady zaplacením soudního poplatku za odvolání ve výši 3 405 Kč a zastoupením advokátem, tj. mimosmluvní odměna za dva úkony právní služby po 3 860 Kč podle § 7 a § 11 odst. 1 písm. g) a k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“), určená podle § 8 odst. 2 a. t. z tarifní hodnoty 68 095 Kč coby pětinásobku hodnoty ročního plnění, neboť předmětem odvolacího řízení bylo opětující se plnění na dobu neurčitou (podání odvolání a účast na jednání odvolacího soudu dne 21. 4. 2026), náhrada hotových výdajů za dva tyto úkony po 450 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. účinného od 1. 1. 2025 a náhrada za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. ve výši 1 747 Kč. Celkem tak náklady odvolacího řízení žalobkyně představují částku 10 067 Kč, z níž jí přísluší náhrada v rozsahu 50 %, tj. částka 5 033,50 Kč.