28 CO 52/2021

Odůvodnění

1. Okresní soud ve Vyškově jako soud prvního stupně vydal ve věci výše označený rozsudek, jehož výrokem č. I uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 21 864 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 21 864 Kč od 29. 9. 2018 do zaplacení a na náhradě nákladů spojených s uplatněním této pohledávky částku 1 200 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, jehož výrokem č. II rozhodl, že ve zbytku žaloby, tj. pokud se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 115 998 Kč s příslušenstvím, se žaloba zamítá, jehož výrokem č. III rozhodl, že žalovanému se vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává, a jehož výrokem č. IV uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice Okresnímu soudu ve Vyškově soudní poplatek ve výši 1 094 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2. Takto rozhodl soud prvního stupně o žalobě, v níž žalobkyně k žalované částce 137 862 Kč tvrdila, že o tuto částku se žalovaný, který pro ni od roku 2016 vykonával činnost montážního technika, na její úkor bezdůvodně obohatil, a je tudíž jeho povinností toto obohacení žalobkyni vydat. Dle tvrzení žalobkyně žalovaný od ní v období od 10. 8. 2016 do 29. 12. 2016 obdržel v hotovosti a bankovním převodem celkem částku 359 306 Kč jako zálohy na žalovaným vystavené faktury za jeho činnost pro žalovanou, faktury žalovaného předložené za toto období však zněly pouze na částku celkem 243 308 Kč. Z toho dle žalobkyně vyplývá, že žalovaný bez právního důvodu od ní obdržel navíc částku 115 998 Kč. Částka dalších 21 864 Kč, kterou celkem třemi platbami ze dne 18. 12. 2016 žalovaný přijal od zákaznic žalobkyně p. [příjmení] a p. [příjmení], nebyla žalobkyni dle jejího tvrzení žalovaným v rozporu se jeho povinností odevzdána.

3. Žalovaný se žalobou nesouhlasil, odmítl tvrzení v ní uvedená k přijetí bezdůvodného obohacení z jeho strany na úkor žalobkyně a navrhl její zamítnutí. Uvedl, že je to naopak žalobkyně, která mu za montážní činnost, kterou pro ni jako podnikající fyzická osoba u zákazníků žalobkyně vykonával, nezaplatila, což promítl do své vzájemné žaloby na zaplacení částky 161 461 Kč s příslušenstvím, již však soud prvního vyloučil k samostatnému projednání. Žalovaný tvrdil, že podle smlouvy o dílo vykonával pro žalobkyni montážní činnost jako subdodávku, přičemž každá smlouva obsahovala kalkulaci montáže základní, doplňkové a jiných prací, dle níž žalovaný práce provedl a žalobkyni následně vyúčtoval. Žalovaný tvrdil přijetí plateb od žalobkyně v období od 10. 8. 2016 do 29. 12. 2013 částkou celkem 371 306 Kč, k jednotlivým platbám tvrdil jejich zúčtování na označené faktury znějící celkem na 365 792 Kč, vyjádřil se i k zaúčtování zbývajících 5 514 Kč. K žalobkyní žádané částce 21 864 Kč potvrdil, že dne 18. 12. 2016 přijal platby od paní [příjmení] a paní [příjmení], vystavil na ně příjmový doklad v souhrnné výši 21 854 (zřejmě správně 21 864 Kč) s tím, že tyto platby zúčtoval na částečnou úhradu ceny za dílo podle faktury [číslo] 2016.

4. Po dokazování provedeným listinnými důkazy předloženými oběma účastníky řízení, z nichž učiněná zjištění promítl do bodů 18. až 38. odůvodnění svého rozsudku, a s přihlédnutím k poučení oběma účastníkům řízení při jednání dne 19. 1. 2021 ve smyslu § 118a o. s. ř. k řádnému vymezení právně významných skutečností, které by mohly být na základě označených důkazů jednotlivě verifikovány, soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobě lze vyhovět pouze co do žádané částky 21 864 Kč. K této v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že žalovaný dne 18. 12. 2016 inkasoval od zákaznic žalobkyně při montážní činnosti celkem 21 864 Kč, a to částku 9 402 Kč od paní [příjmení] (dle tvrzení žalobkyně v rámci zakázky [číslo] částku 9 948 Kč od paní [příjmení] (dle tvrzení žalobkyně v rámci zakázky [číslo]) a částku 2 514 Kč od paní [příjmení] (dle tvrzení žalobkyně v rámci zakázky [číslo]), což potvrdil sám žalovaný a což je doloženo daňovými doklady. Obranu žalovaného, že tyto platby žalobkyni zúčtoval na částečnou úhradu ceny za dílo dle faktury [číslo] 2016, soud prvního stupně neshledal za důvodnou. K tomu uvedl, že fakturu [číslo] 2016 na částku 36 340 Kč za montáž zakázek žalovaný vystavil dne 4. 11. 2016 se splatností dne 15. 11. 2016, takže později (dne 18. 12. 2016) inkasované platby nemohly být žalovaným promítnuty, resp. jím zúčtovány ve faktuře [číslo] 2016. [jméno] za prokázané, že žalovaný se na úkor žalobkyně obohatil o částku 21 864 Kč, kterou dne 18. 12. 2016 inkasoval při montážní činnosti u zákazníků žalobkyně (v částkách 9 402 Kč, 9 948 Kč a 2 514 Kč) soud prvního stupně za užití ustanovení § 2991 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o. z.) uzavřel, že je povinností žalovaného jím takto přijaté bezdůvodné obohacení žalobkyni vydat. Konstatoval, že žalovaný v rámci své obrany neprokázal, že by podle dohody se žalobkyní provedl zaúčtování těchto plateb s odměnou, již by mu měla žalobkyně vyplatit, a ani neprokázal, že z jiného právního důvodu neměl povinnost tuto částku žalobkyni vrátit.
Ke zbývající části žalobního požadavku žalobkyně na zaplacení částky 115 998 Kč soud prvního stupně uzavřel, že je zde procesní stav, kdy proti žalobkyni účetně vymezenému souhrnu, jenž početně souzní s jí požadovaným plněním po žalovaném, směřuje procesní obrana žalovaného založená na stejném principu. U obou účastníků tak chybí odpovídající skutková vymezení tak, aby ve světle označených důkazů bylo možné je jednotlivě posuzovat a přiznávat jim na podkladě dokazování validitu.
Žalobě co do částky 21 864 Kč spolu se žádaným úrokem z prodlení (§ 1970 o. z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) a s náklady ve výši 1 200 Kč spojenými s uplatněním této pohledávky (§ 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) výrokem č. I svého rozsudku soud prvního stupně vyhověl.
Ve zbývajícím rozsahu žalobu výrokem č. II svého rozsudku zamítl. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud prvního stupně s konstatováním, že žalovaný byl v tomto sporu v převážně části procesně úspěšný, s ohledem na tíživé majetkové poměry žalobkyně, jíž bylo v řízení v plném rozsahu přiznáno osvobození od soudních poplatků, za užití ustanovení § 150 o. s. ř. výrokem č. III svého rozsudku rozhodl, že se žalovanému vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Výrokem č. IV. pak s odkazem na ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, uložil žalovanému zaplatit odpovídající část soudního poplatku částkou 1 094 Kč.

5. Proti části tohoto rozsudku soudu prvního stupně, a to proti jeho výrokům č. I, č. III a č. IV podal odvolání žalovaný podáním ze dne 11. 2. 2021 s návrhem na změnu výroku č. I tak, že žaloba na zaplacení částky 21 864 Kč s příslušenstvím se zamítá, na změnu výroku č. III uložením povinnosti žalobkyni k náhradě nákladů řízení žalovanému k rukám jeho zástupce a dále s návrhem na zrušení výroku č. IV o jeho povinnosti k zaplacení soudního poplatku. Odvolání odůvodnil tím, že soud prvního stupně nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem a k jím označeným důkazům, že dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci. Žalovaný má za to, že soud prvního stupně se s jeho obranou proti žalobě v rozsahu částky 21 864 Kč vypořádal nesprávně, k čemuž zmínil zejména bod 40. odůvodnění jeho rozsudku. Opakovaně poukázal na to, jak smluvní vztah se žalobkyní fungoval, jak to tvrdil již za řízení před soudem prvního stupně. Uvedl, že jako zhotovitel pro žalobkyni konal dílo, po jehož provedení cenu za dílo účtoval fakturami a žalobkyně jako objednatel mu cenu za dílo platila, mnohdy se zpožděním. Průběh těchto operací je doložen výdajovými doklady žalobkyně nebo příjmovými doklady žalovaného. V obchodním styku je obvyklé, že blíže neurčené platby se zúčtují na úhradu nejstarších závazků, a k tomu také docházelo. Žalovaný netvrdil a neprokazoval, že by ve vyúčtování ceny za dílo provedeném fakturou [číslo] 2016 se splatností 15. 11. 2016 zúčtovával zakázky pro paní [příjmení] a paní [příjmení] a platby přijaté od nich ve výši 21 854 Kč dne 18. 12. 2016, jak dovodil soud prvního stupně. Žalovaný tvrdil a prokazoval, že dne 18. 12.2016 přijal platby od zákaznic paní [příjmení] a paní [příjmení] a vystavil na ně příjmový doklad v souhrnné výši 21 854 Kč s tím, že tyto platby zúčtoval na částečnou úhradu ceny za dílo dle faktury 7/ 2016 splatné 15. 11. 2016 a ke dni 18. 12. 2016 nezaplacené. Ve své obraně proti žalobě se žalovaný vyjadřoval ke skutečnostem uváděným žalobkyní v žalobě, jimiž vymezila předmět sporu. Právně významné okolnosti týkající se rovněž předmětu sporu žalovaný uvedl v rámci svého vzájemného návrhu, který však byl vyloučen k samostatnému projednání. Žalovaný poukázal na to, že žalobkyně se k jeho skutkovým tvrzením nevyjádřila a trvala na své konstrukci promítnuté do žaloby. Pakliže žalobkyně nepostupovala dle výzvy soudu prvního stupně, žaloba měla být zamítnuta jako celek a nikoliv pouze její část.
Žalovaný nesouhlasí s tím, že mu soud prvního stupně za užití ustanovení § 150 o.s.ř. náhradu nákladů řízení nepřiznal. Uvedl, že žalobkyně jako právnická osoba generovala i z jeho činnosti slušný zisk, vždy vůči němu vystupovala jako silnější partner, což se ostatně projevuje i v konstrukci žaloby. Žalovaný nezůstal žalobkyni ničeho dlužen, naopak je po ní nucen vymáhat pohledávky za montážní činnost provedenou v její prospěch v letech 2016 -2017 ve výši celkem 161 461 Kč.
V případě vyhovění odvolání proti napadenému výroku č. I rozsudku je dán rovněž důvod pro změnu jeho výroku č. IV zrušením povinnosti k zaplacení soudního poplatku
6. Soud prvního stupně v záhlaví svého rozsudku uvedl k označení žalobkyně její zastoupení advokátem Mgr. [jméno] [příjmení], sídlem [adresa]. Z podnětu odvolacího soudu soud prvního stupně po zjištění potřebných skutečností vydal dne 4. 2. 2022 usnesení č.j. 12 C 40/2019-208, s právní mocí vyznačenou ke dni 10. 2. 2022, jímž za postupu podle § 164 o. s. ř. svůj zmíněný rozsudek ze dne 26. 1. 2021, č.j. 12 C 40/2019-160, v záhlaví opravil tak, že zástupcem žalobkyně je [jméno] [příjmení], obecný zmocněnec, narozený dne [datum], bytem [adresa] jemuž také následně opravený rozsudek doručil (teprve nyní s účinkem jeho doručení žalobkyni).
7. Poněvadž žalobkyně proti zamítavému výroku č. II předmětného rozsudku soudu prvního stupně odvolání nepodala, tento v tomto rozsahu nabyl právní moci.
8. K odvolání žalovaného se žalobkyně poté, kdy jí byl rozsudek řádně doručen, písemně nevyjádřila.
9. Krajský soud v Brně jako soud odvolací projednal přípustné (§ 201 o.s.ř., § 202 odst. 2 o.s.ř. – a contrario), včasné (§ 204 odst. 1 o.s.ř.) a požadované náležitosti (§ 205 odst. 1 o.s.ř.) obsahující odvolání žalovaného při jednání konaném dne 26. 4. 2022 toliko za přítomnosti žalovaného a jeho zástupce (za žalobkyni, jíž bylo předvolání k tomuto jednání řádně doručeno doručením jejímu zástupci dne 31. 3. 2022, se bez omluvy nikdo nedostavil), zopakoval dokazování fakturou žalovaného [číslo] 2016 ze dne 4. 11. 2016 a přílohou k ní, dotazoval se žalovaného a v rámci své přezkumné činnosti k napadené části rozsudku soudu prvního stupně učinil následující zjištění a závěry.
10. Předmětem přezkumné činnosti odvolacího soudu byl toliko žalobní požadavek žalobkyně na zaplacení částky 21 864 Kč s příslušenstvím spojovaný s platbou přijatou žalovaným dne 18. 12. 2016.
11. Žalobkyně ve své žalobě tvrdila předání peněžních prostředků žalovanému ve výši 359 306 Kč jako zálohy na žalovaným vystavované faktury za montážní činnost (10. 8. 2016 ve výši 202 449 Kč, 24. 8. 2016 ve výši 12 784 Kč, 26. 8. 2016 ve výši 10 000 Kč, 22. 9. 2016 ve výši 25 082 Kč, 12. 10. 2016 ve výši 6 000 Kč, 15. 10. 2016 ve výši 8 000 Kč, 27. 10. 2016 ve výši 40 038 Kč, 18. 12. 2016 ve výši 21 854 Kč, 23. 12. 2016 ve výši 20 000 Kč a 29. 12. 2016 ve výši 13 099 Kč). Tvrdila, že žalovaný během uvedeného období předložil žalobkyni faktury znějící na celkovou výši pouze 243 308 Kč, k čemuž označila faktury [číslo] 2016 na částku 49 032 Kč, [číslo] 2016 na částku 44 435 Kč, [číslo] 2016 na částku 22 784 Kč, [číslo] 2016 na částku 25 082 Kč, [číslo] 2016 na částku 23 759 Kč, [číslo] 2016 na částku 36 346 Kč, [číslo] 2016 na částku 28 777 Kč, [číslo] 2016 na částku 13 099 Kč.
12. Žalovaný se ve svém vyjádření ze dne 23. 4. 2019 k podané žalobě shodl se žalobkyní v jejím tvrzení o platbách jemu z její strany poskytnutých, navíc ještě uvedl částku 12 000 Kč přijatou od žalobkyně dne 24. 10. 2016, takto celkem vyčíslil přijaté peněžní prostředky ve výši 371 306 Kč. K tomu tvrdil, na které jeho faktory byly tyto platby zúčtovány. Uvedl, že částka 202 449 Kč byla zúčtována na fakturu [číslo] částka 12 784 Kč na část faktury [číslo] 2016, částka 10 000 Kč na část faktury [číslo] 2016, částka 25 082 Kč na fakturu [číslo] 2016, částka 6 000 Kč na část faktury [číslo] částka 8 000 Kč na část faktury [číslo] 2016, 12 000 Kč vyplacená dne 24. 10. 2016 na část faktury [číslo] 2016, částka 40 038 Kč na část faktury [číslo] částka 21 854 Kč na část faktury [číslo] 2016, částka 14 486 Kč na část faktury [číslo] 2016 a částka 13 099 Kč na fakturu [číslo] 2016, celkem, takto byla zúčtována částka 365 792 Kč. K rozdílu ve výši 5 514 Kč uvedl, že 3 759 Kč bylo zúčtováno na nedoplatek dle faktury [číslo] 2016 (tato dle zjištění soudu prvního stupně zněla na částku 23 750 Kč, takto byla tato faktura v plné její výši uhrazena) a zbývající částka 1 755 Kč byla zúčtována na částečnou úhradu faktury [číslo] 2016 (tato dle zjištění soudu prvního stupně zněla celkem na částku 28 777 Kč), přičmež zbývající částka z této faktury ve výši 27 022 Kč byla součástí vzájemného návrhu žalovaného uplatněného týmž podáním dne 23. 4. 2019.
13. Z uvedených přehledů o žalobkyní tvrzených platbách žalovanému (k tomu soud prvního stupně učinil zjištění v bodech 28 až bodu 38. odůvodnění rozsudku) a z tvrzení žalovaného o přijatých platbách od žalobkyně vyplývá, že jak žalobkyně, tak žalovaný, shodně do tohoto přehledu zahrnuli částku 21 854 Kč jako platbu žalobkyně přijatou dne 18. 12. 2016 žalovaným. K této platbě žalobkyně žalovanému byl předložen příjmový pokladní doklad žalovaného ze dne 18. 12. 2016 o přijetí částky 21 854 Kč (rozdíl 10 Kč má zřejmě původ právě v něm nepřesně uvedené částky) od žalobkyně. V kopii tohoto příjmového pokladního dokladu připojeného žalobkyní k žalobě je k účelu platby uvedeno„ platba faktury (fa 7/ 2016 ze dne 4. 11. 16)“. Toto zjištění učinil již soud prvního stupně v bodu 35. odůvodnění rozsudku. Třemi vlastními daňovými doklady ze dne 18. 12. 2016 žalobkyně dokládala faktické převzetí částky 9 402 Kč od paní [příjmení], částky 9 948 Kč od paní [příjmení] a částky 2 514 Kč do paní [příjmení] žalovaným na označené zakázky žalobkyně prováděné formou subddodávky žalovaným (k tomu zjištění soudu prvního stupně v bodu 40. odůvodnění rozsudku).
14. Žalobkyně až na výzvu soudu prvního stupně ze dne 8. 6. 2020 uvedla skutečnosti k tomu, jak spolupráce mezi ní a žalovaným při provádění montážních prací probíhala. V podání ze dne 22. 6. 2020 uvedla, že mezi ní a žalovaným nebyla pro účely výkonu montážní činnosti uzavřena žádná písemná dohoda. Žalovaný vykonával předmětné práce jako OSVČ na základě ústní dohody o spolupráci, přičemž povinnosti a práva obou stran byla vyjasněna před zahájením činnosti žalovaného. Žalobkyně uvedla, že mezi povinnosti žalovaného náleželo ve skladu žalobkyně naložit zhotovené díly vyrobeného nábytku a převzít od příslušných osob v daném skladu žalobkyně doklady pro účely vyúčtování s klientem a řádného vyúčtování zakázky, jednalo se o kopii smlouvy o dílo uzavřené mezi zákazníkem a žalobkyní, vyúčtování zakázky, předávací protokol a záruční list. Dále po namontování nábytku bylo povinností žalovaného provést se zákazníkem předání zakázky, danou zakázku vyúčtovat a oproti převzetí hotovostní úhrady zákazníka mu předat záruční list ke zhotovenému a namontovanému nábytku. V nejbližší možném termínu pak od převzetí hotovostní platby zákazníka bylo povinností žalovaného odevzdat tyto finanční prostředky pracovníků žalobkyně, jenž byl k této činnosti určen, a to se všemi doklady od zakázky.
Žalobkyně v témže podání uvedla, že na smlouvách o dílo, které uzavírali zákazník a žalobkyně, byly vždy transparentně vyčísleny a specifikovány částky za montáž, kterou měl provádět žalovaný. Kopii této smlouvy si žalovaný přebíral vždy před montáží ve skladu žalobkyně, kdy na základě údajů v této smlouvě a potvrzení od zákazníka na předávací protokolu, že k montáži nábytku došlo, mohl následně vyfakturovat jím provedené montážní práce u zákazníka provedené. K faktuře předkládané žalobkyni pak žalovaný musel přiložit ještě smlouvu o dílo a předávací protokol potvrzující řádné a včasné provedení montážních prací ze strany žalovaného. Tyto dokumenty byly požadovány spolu s předkládanými fakturami žalovaného z toho důvodu, aby bylo na více dokumentech potvrzeno, jaká částka za montáž byla účtována a má být tudíž proplacena žalovanému. Faktura byla žalovanému následně proplacena za předpokladu, že částka žalovaným fakturovaná odpovídala částkám za montáž nábytku uvedeným na smlouvě o dílo a současně i předávacímu protokolu, když k oběma těmto dokladům měl žalovaný přístup.
15. Z přílohy k faktuře [číslo] 2016 vystavené dne 14. 11. 2016 znějící na částku 36 340 Kč se splatností 15. 11. 2016 odvolací soud zjistil, že fakturovaná částka za montáž zakázek a za práce dle dohody se vázala k zakázkám [číslo] zahrnovala i odvoz, cestovné a ubytování.
16. Zástupce žalovaného při jednání odvolacího soudu potvrdil, že faktura žalovaného [číslo] 2016 ze dne 14. 11. 2016 se vskutku netýkala zakázek se zákaznicemi paní [příjmení] a paní [příjmení], nicméně praxe mezi stranami byla taková, že v důsledku prodlení žalobkyně s hrazením jakýkoliv faktur žalovaného docházelo ke vzájemnému zúčtování plateb. Sám žalovaný uvedl, že v tomto případě to bylo stejné jako jindy, žalovaný platby inkasované od paní [příjmení] a paní [příjmení] předal panu [příjmení], který byl zástupcem žalobkyně v její provozovně v [obec]. Tento měl podrobný přehled o tom, jak žalobkyně faktury žalovaného plnila. Peníze od těchto zákaznic byly inkasovány před vánočními svátky, p. [příjmení] proto (aby žalovaný vůbec měl nějaké peníze) předal žalovanému nějaké částky na jeho dosud žalobkyní neuhrazené faktury, část byla zaúčtována na fakturu [číslo] 2016. Současně žalovaný nevyloučil, že v některých případech to mohlo být tak, že telefonicky mu p. [příjmení] řekl, aby si částky inkasované od zákazníků ponechal na úhradu žalobkyní neuhrazených faktur. Uvedl, že by si nikdy nedovolil to, aby si ponechal platby od zákazníků bez toho, že by o případném zúčtování p. [příjmení] nevěděl. Pravidlem bylo, že peníze od zákazníků panu [příjmení] předával. Zástupce žalovaného poukázal na to, že k provádění vzájemného zúčtování plateb mezi stranami žalovaný připojil k podání ze dne 23. 4. 2019 vysvětlující e-mailové zprávy o komunikaci mezi žalovaným a panem [příjmení]. Zdůraznil, že platbou přijatou dne 18. 12. 2016 ve výši 21 854 Kč je nutno rozumět celkovou částku, která byla prvotně inkasována od zákaznic žalobkyně paní [příjmení] a paní [příjmení] a jako plnění žalobkyně byla v této výši zaúčtována na část faktury žalovaného [číslo] 2016. K tomu poukázal na již v řízení před soudem prvního stupně předložený příjmový doklad ze dne 18. 12. 2016, na němž je uvedeno, že částka 21 854 Kč byla přijata od [právnická osoba]
17. Odvolací soud z protokolu o jednání soudu prvního stupně ze dne 19. 1. 2021 zjistil, že zástupce žalovaného při tomto jednání ke svým tvrzením navrhl provedení výslechu svědka [jméno] [příjmení], který v rozhodné době spolupracoval se žalobkyní jako vedoucí její brněnské pobočky. Soud prvního stupně tento návrh žalovaného na doplnění dokazování zamítl, k čemuž v odůvodnění svého rozsudku nic bližšího neuvedl.
18. V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně, nepochybně vzhledem k závěrům vedoucím k zamítnutí žaloby co do částky 115 998 Kč s příslušenstvím, žádné vlastní skutkové a právní závěry stran tvrzeného smluvního vztahu účastníků jako podnikatelů při jejich podnikatelské činnosti a stran jeho obsahu neučinil. Zcela izolovaně přitom nahlížel na žalobní požadavek žalobkyně na zaplacení částky 21 864 Kč, byť tento také z tohoto tvrzeného smluvního vztahu vycházel. Ze strany žalobkyně zůstalo jen u tvrzení, že veškeré jí označené platby byly žalovanému poskytnuty jako„ zálohy na žalovaným vystavované faktury“, to s konstatováním odvolacího soudu, že záloha obecně je svým charakterem platbou předem na plnění, kterou je třeba zúčtovat.
19. Odvolací soud zdůrazňuje, že sama žalobkyně podle jí předloženého příjmového pokladního dokladu žalovaného ze dne 18. 12. 2016 měla ztotožněnu podle něj žalovaným přijatou platbu částky 21 854 Kč s platbou na fakturu žalovaného [číslo] 2016 ze dne 4. 11. 2016 Dle názoru odvolacího soudu přitom bylo ze strany žalovaného spolehlivě vysvětleno, že podkladem pro vystavení tohoto příjmového dokladu byly uvedené platby reálně přijaté téhož dne od zákaznic žalobkyně p. [příjmení] a [anonymizováno] Odvolací soud proto rozdílně od soudu prvního stupně, v zásadním přitom vycházeje z jím učiněných skutkových zjištění učiněných z provedených důkazů, posoudil obranu žalovaného proti požadavku žalobkyně na zaplacení částky 21 864 Kč za důvodnou, neboť lze mít z jeho strany za prokázané, že tuto částku (s přihlédnutím k početní chybě ohledně 10 Kč) dne 18. 12. 2016 přijal jako plnění od žalobkyně na částečnou úhradu své faktury [číslo] 2016 ze dne 4. 11. 2016 a na její úkor se tak bezdůvodně neobohatil.
20. Odvolací soud proto rozdílně od soudu prvního stupně posoudil žalobu za nedůvodnou i co do žalované částky 21 864 Kč s příslušenstvím. Na základě důvodně podaného odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku č. I podle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil tak, že žaloba se v části, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 21 864 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 29. 9. 2018 do zaplacení a částky 1 200 Kč na náhradě nákladů spojených s uplatněním pohledávky, zamítá.
21. Měřeno výsledkem celého řízení byl žalovaný ve své obraně proti žalobě plně úspěšný a vůči neúspěšné žalobkyni tak má právo na plnou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. žalovanému zastoupenému v řízení advokátem vznikly náklady s tímto zastoupením spojené, a to celkem za 4 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, odpor ze dne 19. 3. 2019 proti vydanému elektronickému platebnímu rozkazu a účast u jednání soudu prvního stupně ve dnech 4. 11. 2019 a 19. 1. 2021 podle § 11 odst. 1 písm. a/, d/ a g/ vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu) po 6 620 Kč za každý z nich podle § 7 bodu 5 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu (z tarifní hodnoty 137 862 Kč) s paušální náhradou hotových výdajů po 300 Kč za každý z nich (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu).
22. Odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku č. III o náhradě nákladů řízení změnil tak, že uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně v částce 27 680 Kč a tuto zaplatit zástupci žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení], advokátovi (§ 149 dst. 1 o.s.ř.), do tři dnů od právní moci tohoto rozsudku 160 odst. 1 o. s. ř. první část věty před středníkem).
K tomuto svému rozhodnutí odvolací soud dodává, že přesněji mělo jít o jeho originární rozhodnutí podle § 224 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 224 odst. 1 o. s. ř., to však bez vlivu na závěr o právu žalovaného na plnou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně vůči žalobkyni v částce celkem 27 680 Kč.
23. Odvolací soud rozdílně od soudu prvního stupně nehledal žádné důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by výjimečně zcela úspěšnému žalovanému náhradu nákladů řízení vůči neúspěšné žalobkyni podle § 150 o. s. ř. nepřiznal, případně mu ji přiznal pouze zčásti. Nesdílí názor soudu prvního stupně, že jen ta skutečnost, že žalobkyni, jež je jako obchodní korporace podnikatelským subjektem, bylo v řízení v plném rozsahu přiznáno osvobození od soudních poplatků. Odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, a stejně tak i při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení, plně vyšel ze základní zásady ovládající rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, jíž je zásada úspěchu ve věci a zásada účelnosti nákladů potřebných k uplatňování nebo bránění práva. V daném případě odvolací soud náklady žalovaného spojené s jeho zastoupením advokátem shledal za náklady, které byly žalovaným k jeho obraně proti žalobě vynaloženy účelně.
24. Za situace, že žalovaný byl v řízení před soudem prvního stupně vůči žalobkyni plně úspěšný, nebyly naplněny předpoklady pro to, aby mu byla podle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ukládána povinnost k zaplacení soudního poplatku, či jeho odpovídající části. Odvolací soud proto napadený výrok č. IV předmětného rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému se povinnost zaplatit soudní poplatek neukládá.
25. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 224 odst. 1 o. s. ř., podle něhož náleží žalovanému jako zcela úspěšnému odvolateli plná náhrada nákladů odvolacího řízení vůči neúspěšné žalobkyni. Na této náhradě odvolací soud přisoudil žalovanému částku celkem 5 654 Kč sestávající z náhrady zaplaceného soudního poplatku za odvolání ve výši 1 094 Kč a z odměny advokáta žalovaného za 2 úkony právní služby (odvolání ze dne 11. 2. 2021, účast u jednání soudu dne 26. 4. 2022 - § 11 odst. 1 písm. k/ a g/ advokátního tarifu) po 1 980 Kč za každý z nich (§ 7 bod 5. a § 8 odst. 1 advokátního tarifu – z tarifní hodnoty 21 864 Kč) s paušální náhradou hotových výdajů po 300 Kč za každý z nich (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu).
Žalovanému přisouzenou náhradu nákladů odvolacího řízení je žalobkyně povinna zaplatit advokátu žalovaného (§ 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.) v zákonné třídenní lhůtě počítané od právní moci tohoto rozhodnutí (§ 160 odst. 1 o. s. ř. první část věty před středníkem ve spojení s § 211 o.s.ř).