Výrok
I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 8052,97 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokáta JUDr. [jméno] [příjmení].
Odůvodnění
1. Okresní soud v Hodoníně jako soud I. stupně rozhodl v záhlaví označeným rozsudkem o určení, že žalobkyně je vlastníkem pozemku [parcelní číslo] – zahrady o výměře 389 m2, zapsaného na [list vlastnictví] pro obec a k. ú. [obec] u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Hodonín (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
2. Soud I. stupně dospěl v prvé řadě k závěru, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem dle ust. § 80 o. s. ř. a po provedeném dokazování zjistil, že podle příslušných ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., podle něhož věc právně posoudil, nabyla k nim vlastnické právo vydržením, když se zřetelem ke všem okolnostem nemohla mít pochybnosti o existenci drženého práva, pozemek držela v dobré víře a její držba byla ve smyslu § 130 uvedeného zákona, oprávněná. Držba pozemku žalobkyní nastala v roce 1969 a není tak pochyb, že pozemek držela nepřetržitě po dobu deseti let, když žaloba byla podána v roce 2020 O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., žalobkyně sice byla ve věci zcela úspěšná a měla by proto právo na náhradu nákladů řízení, nicméně se tohoto práva vzdala.
3. Proti shora uvedenému rozsudku podala žalovaná odvolání a navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žaloba se zamítá a přiznal jí právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalovaná uplatnila odvolací důvod ve smyslu ust. § 205 odst. 1 písm. g) o. s. ř. s tím, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaná odkázala v podrobnostech na vyjádření ze dne [datum], v němž podrobně popsala historický majetkoprávní vývoj, a to jak u sporného pozemku parc. [číslo] zahrada v k. ú. [obec] (ve vlastnictví žalované), tak u navazujícího pozemku parc. [číslo] jehož součástí je stavba [adresa] stojící na tomto pozemku (ve vlastnictví žalobkyně). Žalovaná nesouhlasí se závěrem soudu, že žalobkyně sporný pozemek vydržela a v této souvislosti odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, např. na rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2603/2010, dle kterého pouze oprávněný držitel může nabýt vlastnické právo vydržením. Naproti tomu neoprávněná držba je dána tehdy, kdy držitel vykonává faktické panství nad věcí a má vůli nakládat s touto věcí jako s vlastní, se zřetelem ke všem okolnostem mu však musí být známo, že není vlastníkem věci. Hlavním kritériem, který odlišuje obě formy držby – tedy oprávněnou od neoprávněné – je (ne) existence dobré víry. [jméno] víru je nutné vždy posuzovat objektivně (se zřetelem ke všem okolnostem) a nikoliv subjektivně (psychologicky), tedy se zřetelem k osobnímu přesvědčení držitele. Podstatné jsou vnější okolnosti, z nichž je možné posoudit, zda držitel má dostatečný důvod domnívat se, že mu určitý objekt právem náleží. Subjektivní držitelova představa v tomto ohledu není rozhodujícím faktorem. Pozemek tedy nebylo možné vydržet bez titulu a není ani možné shledat naplnění podmínek držby na základě pouhé okupace věci. Žalobkyně až v žalobě podané v roce 2020 proti neznámým dědicům zemřelé [jméno] [příjmení] bez bližšího uvedla, že se nedávno dozvěděla, že údaje k pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] jsou v evidenci nedostatečně identifikovaných vlastníků pozemků. Teprve hrozba přechodu pozemku do vlastnictví státu ji přiměla majetkoprávní vztahy k pozemku začít řešit. Je pak skutečností, která poctivost jejího úmyslu zpochybňuje, že tak neučinila již dříve. Žalobkyně a její právní předchůdci se držby pozemků ujali vždy v souvislosti s nabytím domu [adresa]. Přestože se v jejich nabývacích titulech opakovaně objevovaly chyby a zmatečnosti, žalobkyně ani její právní předchůdci neučinili ohledně předmětného pozemku žádný úkon směřující k legalizaci jejich vlastnického práva, přestože tak učinit mohli. Nepostupovali tak v souladu se zásadou, že právo patří bdělým.
4. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný a přiznal jí právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Soud správně uvedl, že pro naplnění podmínek oprávněné držby není nezbytně nutné, aby se osoba, která se ujala držby pozemku, seznámila s obsahem katastrální mapy, přeměřovala jeho výměru nebo požadovala vytýčení jeho hranice. Žalobkyně má pozemky v držbě od roku 1969, v řízení byla prokázána její dobrá víra, když byla vždy v přesvědčení, že předmětný pozemek parc. [číslo] užívá a drží oprávněně. Vůbec nevěděla, že by údajným vlastníkem měla být žalovaná. S ohledem na objektivní skutečnosti (sporný pozemek za rodinným domem, s ním související parcely, nemožnost se k pozemku dostat než přes nemovitost žalobkyně) žila v domnění, že v rámci darování nabyla i předmětný pozemek a tento následně jako svůj užívala. Vycházela mj. i z toho, že dle rozhodnutí státního notářství právní předchůdkyně [jméno] [příjmení] nabyla parc. [číslo] zvětšenou o parc. [číslo] o celkové výměře 451 m2, kdy pozemek s domem měl mít výměru 281 m2.
5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací, na základě přípustného odvolání (§ 201, § 202 odst. 1 o. s. ř.), které bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a se všemi náležitostmi (§ 205 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně napadené opravným prostředkem, stejně jako řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.
6. Po přezkoumání napadeného rozsudku a řízení jeho vydání předcházející je odvolací soud v prvé řadě ve shodě se soudem I. stupně, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitosti dle ust. § 80 o.s.ř., podle něhož určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. Navrhuje-li tedy žalobkyně určení svého vlastnického práva k nemovitosti, je na požadovaném určení vždy naléhavý právní zájem, má-li být soudní rozhodnutí určující vlastnické právo zaznamenáno do katastru nemovitostí ČR a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí.
7. Pokud jde o právní posouzení věci, soud I. stupně postupoval správně, když v souladu s ust. § 3028 odst. 1 a 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., který nabyl účinnosti od [datum], posoudil nárok žalobkyně podle příslušných ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť žalobkyně se chopila držby předmětné nemovitosti na základě darovací smlouvy ze dne [datum] a od této doby je tedy třeba posuzovat podmínky vydržení vlastnického práva.
8. Podle § 130 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013, je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
9. Podle § 134 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013, oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
10. Podle § 134 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013, takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (§ 125).
11. Podle § 134 odst. 3 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013, do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce.
12. Podle § 134 odst. 4 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013, pro počátek a trvání doby podle odstavce 1 se použijí přiměřeně ustanovení o běhu promlčecí doby.
13. Základními podmínkami vydržení jsou oprávněná držba podle § 130 a uplynutí stanoveného času, po který má mít oprávněný držitel movitou nebo nemovitou věc nepřetržitě v držbě. Nepřetržitostí oprávněné držby se rozumí nepřerušený stav trvající u movitostí tři roky a u nemovitostí deset let. Je nezbytné, aby po tuto dobu stále trvaly všechny podmínky oprávněné držby. Nabýt vlastnické právo vydržením může jen oprávněný držitel, to je ten, kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří.
14. Odvolací soud je ve shodě se soudem I. stupně, že žalobkyně splnila podmínky k vydržení vlastnického práva, když předmětný pozemek držela v dobré víře a její držba byla oprávněná. Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (v dané věci darovací smlouva), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 417/98. Na základě darovací smlouvy ze dne [datum] se žalobkyně mohla oprávněně domnívat, že jí předmětný pozemek patří, mj. i s ohledem na to, že jediný přístup k němu je z jejího pozemku č. st. 403, na němž stojí její dům [adresa]. Na posouzení dané věci je pak přiléhavá i judikatura Nejvyššího soudu např. rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3872/2015, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016 nebo sp. zn. 22 Cdo 2065/2005.
15. Pokud jde o skutková zjištění a právní posouzení věci ve vztahu k možnosti nabytí vlastnického práva z titulu vydržení, nemá odvolací soud, soudu I. stupně co vytknout. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nabyla vlastnické právo k předmětné nemovitosti vydržením dle příslušných ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., nebyl důvod, aby se odvolací soud zabýval institutem mimořádného vydržení dle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2014.
16. Soud I. stupně dostatečně zjistil skutkový stav, z něhož vyvodil správný právní závěr, s nímž se odvolací soud ztotožňuje. Napadený rozsudek byl proto jako věcně správný, v celém rozsahu potvrzen (§ 219 o. s. ř.).
17. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni, která byla v odvolacím řízení plně úspěšná, přiznal právo na náhradu jeho nákladů v částce celkem 8052,97 Kč sestávající se z odměny jejího právního zástupce za poskytnutí 2 úkonů právní služby v sazbě 3.100 Kč podle § 6 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. b), § 11 odst. 1 písm. g), k ) v návaznosti na § 7 bod 5 a vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění (vyjádření k odvolání žalované, účast u jednání před odvolacím soudem dne [datum]), z náhrady hotových výdajů 2x 300 Kč režijní paušál podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1994 Sb. v platném znění, z náhrady za promeškaný čas 4x 100 Kč podle § 14 odst. 3 vyhlášky č. 177/1994 Sb. v platném znění a z cestovného 852,98 Kč za použití osobního motorového vozidla VW Tiguan, r. z. 1BS2242 s průměrnou spotřebou 6,8 l paliva [číslo] km, při ceně paliva 41,20 Kč a sazbě základní náhrady za používání osobních silničních motorových vozidel 5,20 Kč km podle vyhlášky č. 467/2022 Sb. v platném znění, s přihlédnutím ke vzdálenosti z místa sídla právního zástupce žalobkyně ke Krajskému soudu v Brně a zpět 110 km (zjištěno dle počítačové sítě Internet).
18. Lhůtu k náhradě nákladů odvolacího řízení stanovil odvolací soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. na 3 dny od právní moci tohoto rozsudku.