Výrok
I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 7.353 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokáta JUDr. [jméno] [příjmení].
Odůvodnění
1. Okresní soud v Hodoníně jako soud I. stupně zamítl v záhlaví označeným rozsudkem žalobu o zaplacení částky 37.100 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 38.490 Kč a povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně náklady řízení ve výši 3.800 Kč, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výroky II. a III.).
2. Žalobou, doručenou soudu dne 12. 10. 2018, se žalobkyně domáhala zaplacení částky 126.000 Kč s příslušenstvím za užívání jejího spoluvlastnického podílu bytové jednotky [číslo] v budově [adresa] na pozemku parc. č. st. [číslo] v [obec] včetně společných částí budovy a pozemku za období od 1. 10. 2015 do 30. 9. 2018. Jelikož předmětný byt užíval výlučně žalovaný, vznikl jí nárok na vydání bezdůvodného obohacení odpovídající obvyklému nájemnému ve výši 7.000 Kč za každý z 36 měsíců. Článek V. dohody o vypořádání SJM, uzavřené pro účely nesporného rozvodu, uvádí jen to, kde bude žalovaný fakticky bydlet, rozhodně nehovoří o podmínkách a způsobu užívání bytu. Pouze liknavostí žalovaného, který měl k dispozici stejnopis této dohody, nedošlo k zápisu jeho vlastnického práva.
3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, že i když nebyl z titulu dohody o vypořádání SJM podán návrh na vklad vlastnického práva k bytu v jeho prospěch, neznamená to neplatnost ostatních ujednání dohody. V článku III. a článku V. dohody bylo ujednáno, že zůstane v bytě nadále bydlet, za což žalobkyně obdrží finanční vypořádání. Žalobkyně si po podpisu dohody o vypořádání SJM všechny stejnopisy ponechala s tím, že její právní zástupce vše potřebné na katastrálním úřadě zajistí a následně jej ujišťovala, že dohoda o vypořádání SJM platí. Žalovaný své povinnosti z dohody splnil, naopak žalobkyně záměrně nepodala návrh na vklad ke katastrálnímu úřadu, posléze učinila prohlášení o vzniku podílového spoluvlastnictví a znovu na sebe přepsala to, čeho se předtím smluvně vzdala. Žalovaný z nájmu bytu žádný příjem neměl, následně jej musel prodat, aby žalobkyni mohl vyplatit. Žalovaný rovněž uznal, že nebyl dbalý při zápisu svého vlastnického práva, nicméně za toto zaplatil tím, že za byt platil dvakrát. Uplatňovaný nárok je proto v rozporu s dobrými mravy.
4. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 5. 2021 č. j. 38 Co 128/2020 – 152 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 25. 5. 2020 č. j. 10 C 384/2018 – 127 v části výroku I., v níž byl zamítnut návrh žalobkyně, aby žalovaný byl povinen zaplatit jí částku 88.900 Kč s 9 % úrokem z prodlení od 10. 7. 2018 do zaplacení a v části výroku I., v níž byl zamítnut návrh žalobkyně, aby žalovaný byl povinen zaplatit jí částku 37.100 Kč s 9 % úrokem z prodlení od 10. 7. 2018 do zaplacení a ve výrocích II. a III. byl tento rozsudek zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení. Po tomto rozhodnutí Krajského soudu v Brně zůstala předmětem řízení před soudem I. stupně částka 37.100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně představující dle žaloby bezdůvodné obohacení za užívání bytu žalovaným za období od 13. 11. 2017 do 30. 9. 2018.
5. Soud I. stupně v novém řízení po provedeném dokazování žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že žalobkyni právo žádat po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení z titulu výlučného užívání bytu náležejícího do jejich podílového spoluvlastnictví nevzniklo, jelikož mezi nimi existovala dohoda o bezúplatném užívání předmětné bytové jednotky výhradně žalovaným. Tato skutečnost pak žalobkyni vylučuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání jejího spoluvlastnického podílu. Pokud jde o dohodu o vypořádání SJM, tato neprovedením vkladu vlastnického práva v zákonné tříleté lhůtě nepozbyla své závaznosti ohledně vůle účastníků, aby se výlučným vlastníkem bytu stal žalovaný. Úprava majetkových poměrů manželů po rozvodu manželství a úprava bydlení jsou dva samostatné instituty, které lze od sebe oddělit a ani případná neplatnost dohody o vypořádání SJM nezpůsobuje sama o sobě neplatnost dohody o úpravě bytových poměrů účastníků. Mezi účastníky bylo jasným a pochybnosti nevzbuzujícím způsobem v dohodě o vypořádání SJM dohodnuto, že bytová jednotka připadne žalovanému, za což žalobkyni vyplatí podíl a v návaznosti na to bylo v článku V. dohody uvedením výrazu„ nadále“ deklarováno pokračování v užívání bytu žalovaným. Tento článek ani jiná část dohody neobsahuje žádné ujednání o úplatnosti užívání bytové jednotky. Lze tak konstatovat, že předmětná dohoda obsahuje ujednání účastníků o bezúplatném užívání bytové jednotky a je v ní rovněž obsažen právní důvod bydlení žalovaného v předmětném bytě. Podle názoru soudu I. stupně žádný z účastníků nemůže těžit z toho, že druhý z nich nepodal návrh na vklad práva ke katastrálnímu úřadu, že v rozporu s tím, co bylo mezi nimi dohodnuto, nedošlo k převodu vlastnictví. Závěrem soud konstatoval, že domáhá-li se žalobkyně nyní kompenzace za nadužívání spoluvlastnického podílu žalovaným, jednalo by se o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaný za to, aby nabyl bytovou jednotku do svého výlučného vlastnictví, poskytl žalobkyni dohodnuté protiplnění již dvakrát.
6. Žalobkyně podala proti rozsudku soudu I. stupně odvolání a navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalovaný je povinen uhradit jí částku 37.100 Kč s 9 % úrokem z prodlení ročně od 10. 7. 2018 do zaplacení a nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů a České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně zaplatit náklady řízení ve výši 3.800 Kč. Soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně nikdy nezpochybňovala závaznost dohody o vypořádání SJM, ale tvrdí, že tato neobsahuje ustanovení o úplatnosti či bezúplatnosti užívání bytové jednotky, k čemuž dospěl i soud I. stupně, podle něhož by takové jednání bylo nadbytečné, neboť bezúplatné bydlení„ zdarma ve vlastním“ bytě logicky vyplývá z kontextu celé věci. S tímto závěrem žalobkyně nesouhlasí, neboť může mít opodstatnění ve lhůtě tří let od zániku SJM, avšak nikoliv v rámci podílového spoluvlastnictví. Žalobkyně je přesvědčena, že přiznání peněžité náhrady za nadužívání spoluvlastnického podílu ze strany žalovaného je v souladu s dobrými mravy, neboť to byl on, kdo opakovaně nedodržel podmínky dohody o vypořádání a nepodal návrh na vklad vlastnického práva k bytové jednotce ve svůj prospěch. Žalovaný se nemůže dovolávat dobrých mravů, když nenaplnění dohody o vypořádání sám zavinil.
7. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný a ve vyjádření k odvolání žalobkyně uvedl, že daný článek V. dohody o vypořádání SJM uvádí, že žalovaný bude nadále bydlet i po nabytí účinnosti této dohody v předmětném bytě a podle článku III. A této dohody, vlastnictví předmětného bytu přechází na žalovaného. Z těchto dvou ustanovení je zcela zřejmá vůle smluvních stran upravit majetkové podmínky tak, že žalovanému připadne předmětný byt, v němž bude nadále bydlet a žalobkyni vyplatí naproti tomu vypořádací podíl. Tato kontinuita stavu, který existoval v době sepsání dohody, tedy stavu, kdy žalovaný již daný byt výlučně a bezplatně obýval, je pak zřejmá zejména ze slova„ nadále“ článku V. Je zcela absurdní představa, že do smlouvy, kterou je na žalovaného převáděno vlastnictví bytu, je třeba výslovně uvádět, že tento bude bydlet ve svém vlastním bytě zdarma. Za své pochybení a nedůslednost v rámci vkladového řízení žalovaný již„ zaplatil“ tím, že předmětný byt musel s žalobkyní vypořádávat fakticky podruhé, kdy v konečném důsledku o něj nakonec přišel. Jediným důvodem, proč byt v krátké době po vypořádání spoluvlastnictví skutečně prodal, bylo to, aby mohl vyplatit nový vypořádací podíl žalobkyni. Představa, že by měl žalobkyni za mezidobí, kdy byt obýval, ještě platit bezdůvodné obohacení, tedy že by od žalobkyně byt fakticky nejen dvakrát koupil, ale ještě za celou dobu platil nájemné, nemůže požívat dle jeho názoru právní ochrany, jelikož je v přímém rozporu s dobrými mravy.
8. Krajský soud v Brně jako soud odvolací, na základě přípustného odvolání (§ 201, § 202 odst. 1 o. s. ř.), které bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a se všemi náležitostmi (§ 205 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně napadené opravným prostředkem, stejně jako řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.
9. Ze spisu soudu I. stupně odvolací soud mj. zjistil, že usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 9. 2. 2021 č. j. 6 C 378/2018 – 168 byl schválen smír účastníků, jímž bylo jejich spoluvlastnictví k předmětné bytové jednotce zrušeno s tím, že předmětná bytová jednotka byla přikázána do výlučného vlastnictví žalovaného, jemuž byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 420.700 Kč do 30. 6. 2021. Podle dohody o vypořádání SJM, článek III. D, se žalovaný zavázal vyplatit žalobkyni na úplné vypořádání společného jmění manželů za nabyté věci vypořádací podíl ve výši 170.000 Kč do 6 měsíců od nabytí účinnosti dohody. Podle článku III. C této dohody se žalovaný zavázal uhradit zůstatek závazku z překlenovacího úvěru a úvěru ze stavebního spoření uzavřené dne 3. 1. 2007 mezi žalobkyní a [právnická osoba]
10. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu I. stupně, který vzal za prokázáno, že manželství účastníků bylo rozvedeno postupem dle § 757 občanského zákoníku. Rozsudek o rozvodu manželství nabyl právní moci dne 12. 11. 2014. Dne 5. 5. 2014 účastníci uzavřeli písemnou dohodu o vypořádání SJM, v níž se ohledně úpravy bydlení po rozvodu manželství dohodli v článku V. tak, že žalovaný bude nadále bydlet i po nabytí účinnosti této dohody v bytě na adrese [adresa] kde účastníci naposledy vedli společnou domácnost a žalobkyně bude bydlet na adrese [adresa] kde již v současné době bydlí. Dohoda o vypořádání SJM nebyla žádným z účastníků vložena do katastru nemovitostí, a proto s ohledem na ust. § 741 písm. b) občanského zákoníku jim vzniklo k předmětnému bytu podílové spoluvlastnictví. Podle článku III. A dohody o vypořádání SJM, předmětný byt včetně podílů na společných částech budovy a pozemku nabývá do výlučného vlastnictví žalovaný, a to po nabytí účinnosti této dohody, tj. po právní moci rozsudku o rozvodu manželství vkladem práva do katastru nemovitostí.
11. Odvolací soud po přezkoumání napadeného rozsudku a řízení jeho vydání předcházející, je ve shodě se soudem I. stupně, že účelem dohody uzavřené v souladu s ust. § 757 občanského zákoníku, bylo mj. upravit právní následky rozvodu, a to nejen ve vztahu ke společnému majetku a bydlení. Část dohody o vypořádání SJM, kterou byla v článku V. provedena úprava bydlení po rozvodu manželství, může existovat sama o sobě a podle názoru odvolacího soudu, lze z jejího obsahu dovodit, že předmětný byt, k němuž následně vzniklo podílové spoluvlastnictví účastníků, bude žalovaný užívat stejným způsobem jako v době uzavření dohody o vypořádání SJM, tj. bezúplatně, s ohledem na to, že podle dohody o vypořádání SJM se po právní moci rozsudku o rozvodu manželství stane jeho výlučným vlastníkem. Na tomto závěru odvolacího soudu nic nemění ani skutečnost, že po uplynutí zákonné lhůty dle ust. § 741 písm. b) občanského zákoníku se předmětný byt stal podílovým spoluvlastnictvím účastníků, neboť i v dohodě o vypořádání SJM se mohou její účastníci dohodnout, že nemovitá věc náležející do jejich společného jmění zůstane v jejich podílovém spoluvlastnictví, k čemuž sice v dané věci nedošlo, ale bylo dohodnuto, kdo z nich bude předmětný byt užívat po rozvodu manželství.
12. Dohoda účastníků o úpravě bydlení pro dobu po rozvodu uzavřená pro účely jejich rozvodového řízení dle ust. § 757 občanského zákoníku, že po rozvodu bude v předmětném bytě nadále bydlet žalovaný, platí i v případě, že k bytu, který byl původně v jejich společném jmění manželů, jim dle ust. § 741 písm. b) občanského zákoníku vzniklo podílové spoluvlastnictví. I po vzniku podílového spoluvlastnictví se stále jednalo o jejich společný majetek, na jehož užívání, co se týče bydlení, se dohodli. Z ničeho pak nevyplývá, že by mělo jít o užívání (bydlení) za úplatu. Odvolací soud je ve shodě se soudem I. stupně, že bylo nadbytečné do dohody o vypořádání SJM uvádět, že žalovaný bude předmětný byt, který měl dle dohody připadnout do jeho výlučného vlastnictví, užívat bezplatně. Navíc v článku V. dohody o vypořádání SJM je mj. uvedeno, že v předmětném bytě bude„ nadále“ bydlet žalovaný i po nabytí její účinnosti.
13. S ohledem na to, že žalovaný poskytl žalobkyni plnění ve vztahu k předmětnému bytu jednak z titulu dohody o vypořádání SJM (výplata vypořádacího podílu, převzetí závazku k úhradě úvěru) v režimu SJM a jednak v režimu vypořádání podílového spoluvlastnictví (výplata vypořádacího podílu) sdílí odvolací soud názor soudu I. stupně, že nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání předmětného bytu, ohledně něhož bylo jasně mezi účastníky dohodnuto, že se stane výlučným vlastnictvím žalovaného, odporuje i dobrým mravům a jako takový nemůže požívat právní ochrany.
14. Podle § 6 odst. 1 občanského zákoníku, každý má povinnost jednat v právním styku poctivě.
15. Podle § 8 občanského zákoníku, zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
16. Odvolací soud má dále za správný i názor soudu I. stupně, že žádný z účastníků tohoto řízení by neměl těžit z toho, že druhý z nich nepodal návrh na vklad práva ke katastrálnímu úřadu k zápisu vlastnického práva k předmětnému bytu, když v dohodě o vypořádání SJM účastníků není uvedeno, který z nich tak měl učinit, případně, že za ně tuto záležitost vyřídí právní zástupce, který dohodu sepisoval. Při posouzení jednání žalobkyně v návaznosti na ust. § 6 odst. 1 a § 8 občanského zákoníku, která nechala zapsat po uplynutí zákonné lhůty spoluvlastnické právo k předmětnému bytu, není bez významu ani to, že původně se žalobou domáhala vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětného bytu i za dobu, kdy se na něj ještě vztahoval právní režim společného jmění manželů, mezi nimiž je vznik bezdůvodného obohacení ke společné věci vyloučen. Tento požadavek o jejím poctivém jednání nesvědčí.
17. Odvolací soud z výše uvedených důvodů napadené rozhodnutí potvrdil jako věcně správné v celém rozsahu (§ 219 o. s. ř.). Na správné odůvodnění napadeného rozhodnutí ve výrocích o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.), odvolací soud odkazuje.
18. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalovanému, který byl v odvolacím řízení plně úspěšný, přiznal právo na náhradu nákladů tohoto řízení v částce celkem 7.353 Kč sestávající se z odměny právního zástupce žalobkyně za poskytnutí 2 úkonů právní služby v sazbě 2.620 Kč podle § 6 odst. 1, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. d), g), v návaznosti na § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění (vyjádření k odvolání, účast na jednání před odvolacím soudem), z náhrady hotových výdajů 2x 300 Kč režijní paušál, z náhrady za promeškaný čas 6x 100 Kč podle § 13 odst. 4 a § 14 odst. 3 vyhlášky č. 177/1994 Sb. v platném znění a z cestovného 913 Kč za použití osobního motorového vozidla r. z. 2BC6853 s průměrnou spotřebou 4,93 l paliva /100 km podle vyhlášky č. 511/2021 Sb. v platném znění, s přihlédnutím ke vzdálenosti z místa sídla právního zástupce žalobce ke Krajskému soudu v Brně a zpět celkem 142 km.
19. Lhůtu k náhradě nákladů odvolacího řízení stanovil odvolací soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. na 3 dny od právní moci tohoto rozsudku.