38 Co 231/2024

Odůvodnění

1. Okresní soud v Hodoníně jako soud I. stupně uložil v záhlaví označeným rozhodnutím žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 94.396,50 Kč od [datum] do [datum] a na nákladech řízení zaplatit částku 9.484 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výroky I. a II.). Výrokem III. napadeného rozsudku soud zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně soudní poplatek ve výši 4.720 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2. Soud I. stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že nárok na zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z původně žalované částky 94.396,50 Kč je důvodný. Na základě rozhodnutí Okresního soudu v Hodoníně ze dne 12. 3. 2019, č. j. 13 C 412/2013 – 458 ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2020, č. j. 17 Co 165/2019 – 526, s jejichž závěry se ztotožnil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí ze dne 30. 11. 2021, č. j. 30 Cdo 3188/2020 – 582 a neústavnost neshledal ani Ústavní soud ČR, žalobkyně uhradila částku 144.653 Kč jako škodu způsobenou [jméno FO] nesprávným úředním postupem exekutora. Regresní nárok ve výši 94.397 Kč byl žalobkyni zaplacen [pojišťovna] pojišťovnou a. s., které žalovaný oznámil pojistnou událost. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a z občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Podle výsledku řízení pak soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. o povinnosti žalovaného nahradit žalobkyni náklady řízení v částce celkem 9.484 Kč a o povinnosti k úhradě soudního poplatku, neboť žalobkyně byla od placení soudních poplatků osvobozena dle § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb. a podle § 2 odst. 3 tohoto zákona je podle výsledku řízení povinen zaplatit poplatek žalovaný, který od jeho placení osvobozen není.

3. Proti shora uvedenému rozhodnutí podal do celého jeho rozsahu žalovaný odvolání a navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání, v němž mu bude umožněno prokazovat, že se nedopustil zaviněného nesprávného úředního postupu, s nímž je spojen vznik škody, která je předmětem regresní žaloby. Soud při zjištění skutkového stavu, ze kterého v rozhodnutí vycházel, zmiňuje pouze vznik škody, důvod jejího vzniku a příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou a jednáním žalovaného. Nijakým způsobem nezmiňuje zavinění těchto jednotlivých složek škodné události, o nichž žalovaný v celém řízení o regresním nároku vždy a neustále tvrdil a tvrdí, že žádnou z těchto složek škodné události nezavinil. Podle § 18 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., právo na regresní úhradu vznikne pouze tehdy, byla-li škoda způsobena zaviněným porušením právní povinnosti, přičemž zavinění je povinen prokázat ten, kdo uplatňuje nárok na regresní úhradu. Jelikož v řízení o náhradu škody ani v tomto řízení nebylo zavinění žalovaného na vzniklé škodě, nesprávném úředním postupu a příčinné souvislosti vzniku škody s tímto postupem prokázáno, nemohl vzniknout ani nárok na regresní náhradu a nemohl tedy ani být uznán. Ustanovení § 2053 a § 2054 občanského zákoníku, ze kterého soud v napadeném rozhodnutí vychází, zakládá jen vyvratitelnou právní domněnku o trvání dluhu v době jeho zaplacení, kterou může žalovaný v řízení vyvrátit. Uznání dluhu vznik dluhu nezakládá, ale jen tento dluh utvrzuje. Nelze tedy uznat dluh, který v době uznání neexistuje. Ač nalézací soud mohl neexistenci dluhu dovodit i na základě skutečností, které vyšly najevo v dosavadním průběhu řízení, neučinil tak, když k tvrzením a navrženým důkazům žalovaného nejen že nepřihlédl, ale postupem soudu, který nepřipustil další dokazování, mu znemožnil právo neexistenci dluhu prokázat, ač tuto skutečnost žalovaný v celém řízení tvrdil a prokázat chtěl. Pokud soud chtěl nárok žalobce posuzovat jen na základě domněnky, že žalovaný nárok žalobce uznal, měl to zohlednit v postupu dle § 118a odst. 1 a 2 o. s. ř., což však neučinil a účastníkům nesdělil, jak bude při posuzování věci postupovat a v této souvislosti je k doplnění skutkových tvrzení a důkazů ohledně uznání dluhu nevyzval. Pokud soud usuzuje, že žalovaný již pouhým upozorněním pojišťovny na uplatněný regresní nárok tento nárok (dluh) uznal, pak jde o nesprávné zjištění a posouzení projevu vůle žalovaného, který svým podáním ze dne [datum] pojišťovnu v souladu se svými smluvními povinnostmi toliko informoval o uplatněném nároku na regresní úhradu včetně svého nesouhlasného stanoviska k jeho uplatnění a vyžadoval další pokyny. Obrácení se na pojišťovnu bez výslovného souhlasu či výzvy se splněním či ke splnění uplatněného nároku nelze považovat za projev vůle žalovaného k uznání dluhu. Plnění pojišťovny vůči žalobci je třeba považovat za plnění bez právního důvodu, které by žalovaný měl vrátit, pokud nárok na toto plnění nevznikne. K mylnému plnění pojišťovnou došlo i v důsledku toho, že v řízení o náhradě škody byl zavázán k náhradě škody solidárně i žalovaný, a to bez ohledu na zavinění. Jelikož ke vzniku v žalobě uplatněného nároku doposud nedošlo, žalovaný není v prodlení s jeho plněním.

4. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobkyně má za to, že její pohledávka za žalovaným zanikla v rozsahu jistiny splněním. Ve zbylém rozsahu prokázala zákonné náležitosti, tj., že žalovaného vyzvala k plnění, že žalovaný na základě uvedené výzvy odmítl plnit, a že nakonec v průběhu řízení uhradil prostřednictvím pojišťovny jistinu vymáhané pohledávky. Žalovaný zavinil vznik tohoto regresního řízení, i když primárně nerespektoval rozhodnutí všech stupňů soudní soustavy o náhradu škody žalobce pana [jméno FO]. Žalovaný zavinil vznik příslušenství vymáhané povinnosti v rámci tohoto řízení, když na výzvu žalobkyně odmítl plnit a plnil až v průběhu řízení. Pokud žalovaný uvádí, že tu podle jeho názoru nebyl dluh, který by mohl uznat, pak je jeho argumentace zřejmě nepřiléhavá, když v rámci odškodňovacího řízení byla vydána rozhodnutí, která ho zavázala k úhradě škod, a která záměrně nerespektoval. Rozhodnutí, která byla vydána v rámci tohoto řízení jednoznačně uvedla, že žalovaný nemůže cokoliv sporovat stran odškodňovacího řízení, když tento byl takového řízení účasten jako žalovaný, a proto je uvedenými rozhodnutími vázán stejně jako jsou jimi vázány soudy v rámci tohoto řízení. Pokud žalovaný sporuje, jak postupovala pojišťovna [pojišťovna], co měla a neměla udělat, případně, že tato postupovala v rozporu se smluvními podmínkami, je tato argumentace nepatřičná pro toto řízení, jedná se totiž o argumentaci, kterou může žalovaný použít v případném sporu s pojišťovnou, nikoliv však pro řízení zdejší.

5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací, na základě přípustného odvolání (§ 201, § 202 odst. 1 o.s.ř.), které bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.) a se všemi náležitostmi (§ 205 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu napadeném opravným prostředkem, stejně jako řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

6. Ze spisu soudu I. stupně sp. zn. 4 C 262/2021 odvolací soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 25. 4. 2023, č. j. 4 C 262/2021 – 145 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2023, č. j. 44 Co 110/2023 – 155 bylo pravomocně zastaveno řízení co do částky 94.396,50 Kč zastaveno pro zpětvzetí ze strany žalobkyně s tím, že jí tato částka byla zaplacena [pojišťovna] dne [datum]. Usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 9. 3. 2023, č. j. 4 C 262/2021 – 70 soud připustil rozšíření žaloby o úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 94.396,50 Kč od [datum] do zaplacení. Ze spisu soudu I. stupně sp. zn. 13 C 412/2013 odvolací soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 12. 3. 2019, č. j. 13 C 412/2013 – 458 potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2020, č. j. 17 Co 165/2019 – 526 v řízení vedeném žalobcem [jméno FO] proti žalovaným 1/ [Jméno žalovaného] a 2/ [Jméno žalobkyně A], byli žalovaní zavázáni k povinnosti zaplatit žalobci částku 94.396,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení a nahradit náklady řízení žalobci i České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně. Co do částky 1.149.530 Kč se zákonným úrokem z prodlení byla žaloba zamítnuta. Dovolání, které bylo podáno proti výše uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Brně, bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2021, č. j. 30 Cdo 3188/2020 – 582 podané žalovaným zamítnuto a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi účastníky navzájem. Ústavní stížnost žalovaného proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2021, č. j. 30 Cdo 3188/2020 – 582 byla usnesením Ústavního soudu ČR ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. IV. ÚS 612/22 odmítnuta. Regresní nárok žalobkyně ve výši 94.397 Kč byl žalobkyní zaplacen [pojišťovna]. dne [datum] a podle výzvy žalobkyně k zaplacení částky 94.396,50 Kč, doručené žalovanému [datum], měla být tato částka zaplacena do [datum].

7. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu I. stupně, která jsou v souladu se všemi výše citovanými rozhodnutími všech soudů soudní soustavy vydaných v řízení vedeném ve věci žalobce [jméno FO] proti žalovaným 1/ [právnická osoba] a 2/ [Jméno žalovaného] (jimiž je vázán), z nichž se jednoznačně podává, že žalovaný se dopustil nesprávného úředního postupu, s nímž je spojen vznik škody dle zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění. Odpovědnost státu za újmu způsobenou výkonem státní moci (§ 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění) byla v dané věci založena po kumulativním splnění tří podmínek, a to existence nezákonného rozhodnutí (§ 5 písm. a), § 8 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění), případně nesprávného úředního postupu § 5 písm. b), § 13 zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění), vznik újmy a existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem na straně jedné a újmou na straně druhé.

8. Podle § 16 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění, nahradil-li stát škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nebo poskytl-li ze stejného důvodu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, může požadovat regresní úhradu na úředních osobách a na územních celcích v přenesené působnosti, pokud škodu způsobily.

9. Podle § 18 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění, právo na regresní úhradu vznikne pouze tehdy, byla-li škoda způsobena zaviněným porušením právní povinnosti.

10. Podle § 18 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění, zavinění je povinen prokázat ten, kdo uplatňuje nárok na regresní úhradu.

11. Žalobkyně nahradila [jméno FO] škodu způsobenou mu nesprávným úředním postupem exekutora – žalovaného, při výkonu exekuční činnosti (§ 4 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). Tím jí vzniklo právo žádat regresní úhradu na úřední osobě (žalovaném), která škodu způsobila (§ 16 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). Regresní úhrada je založena na odpovědnosti za zavinění a vzniká tehdy, jsou-li splněny následující předpoklady, a to porušení právní povinnosti, vznik újmy, příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem újmy a zavinění. První tři předpoklady lze v dané věci dovodit z výše uvedených soudních rozhodnutí. Zákon č. 82/1998 Sb. v platném znění pak nestanoví, která forma zavinění je pro účely regresu požadována (např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 28 Cdo 2441/2010). Zavinění je povinen prokázat ten, kdo nárok na regresní úhradu uplatňuje (§ 18 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.). Ze skutkových zjištění vyplývá, že při provádění exekuce vedené proti [jméno FO], žalovaný jako soudní exekutor jednal v rozporu s ustanoveními § 328 o. s. ř., § 326 o. s. ř. a § 328 o. s. ř. a svým protiprávním postupem zavinil vznik škody, kterou žalobkyně [jméno FO] podle shora uvedených rozhodnutí nahradila. S tím, že protiprávní jednání může vést ke vzniku jeho odpovědnosti za škodu, byl, s ohledem na postavení exekutora, které zastával, žalovaný srozuměn. Povinností žalovaného jako exekutora bylo při výkonu exekuční činnosti jednat s odbornou péčí (§ 4 odst. 2 a§ 5 odst. 1 občanského zákoníku) a pokud tak neučinil, jde to k jeho tíži. Předpoklad zavinění pro vznik regresní úhrady dle § 18 zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění, byl tedy rovněž prokázán. Za této situace pak nebyl důvod, aby se odvolací soud zabýval, s ohledem na plnění poskytnuté pojišťovnou [pojišťovna]., otázkou případného uznání dluhu ze strany žalovaného.

12. Na základě shora uvedených skutečností a s přihlédnutím k právnímu posouzení věci, odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil ve výrocích I. a II. jako věcně správné (§ 219 o. s. ř.). Na správné odůvodnění výroku II., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, odvolací soud odkazuje.

13. Vzhledem k tomu, že po zpětvzetí žaloby co do zaplacené částky 94.396,50 Kč zůstal předmětem řízení jen zákonný úrok z prodlení za dobu od [datum] do [datum] ve výši 13.035,76 Kč, odvolací soud změnil výrok III. napadeného rozsudku tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně soudní poplatek ve výši 1.000 Kč, který odpovídá položce 1 bod 1 písm. a) sazebníku poplatků k zákonu č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích v platném znění.

14. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni, která byla v odvolacím řízení plně úspěšná, přiznal právo na náhradu jejích nákladů v částce celkem 3.502 Kč sestávající se z nákladů nezastoupeného účastníka dle § 151 odst. 3 o. s. ř. v návaznosti na vyhlášku č. 254/2015 Sb. (paušální náhrada 3 x 300 Kč dle § 2 odst. 3 výše citované vyhlášky - vyjádření k odvolání žalovaného, účast na jednání před odvolacím soudem, příprava na jednání před odvolacím soudem), dále z cestovného celkem 808 Kč za použití prostředku hromadné dopravy řádně doloženého doklady o zaplacení jízdného a z nocležného 1.794 Kč přiznaného žalobkyni v souvislosti s účastí jejího zástupce u jednání s ohledem na jeho bydliště v [město], s tím, že v rámci jednoho dne nebyl schopen s využitím veřejné dopravy dostavit se k nařízenému jednání k odvolacímu soudu řádně a včas. Odvolací soud považuje nocležné z [datum] na [datum], řádně doložené daňovým dokladem č. [číslo], za součást účelně vynaložených nákladů řízení.

15. Lhůtu k náhradě nákladů odvolacího řízení stanovil odvolací soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku.