Výrok
I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadených výrocích I. – III. mění tak, že
a) soud konstatuje, že ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod spisovou značkou 249 C 80/2014 došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě,
b) v rozsahu nároku žalobce na zaplacení částky ve výši 66 172 Kč s 9,75 % úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že se žaloba zamítá,
c) co do zamítnutí žaloby v části, v níž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 10 828 Kč s 9,75 % úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 25 800 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta.
Odůvodnění
1. Nadepsaným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 66 172 Kč s 9,72 % úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení (výrok I.), žalobu zamítl v části, v níž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 10 828 Kč s 9,75 % úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení (výrok II.) a žalovanému uložil povinnost uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 14 342 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů o právní moci rozsudku. Žalobce se v řízení domáhal náhrady nemajetkové újmy, která mu byla způsobena nesprávným úředním postupem, a to za průtahy v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 249 C 80/2014 (dále jen„ průtažné řízení“). Jeho předmětem byla taktéž náhrada nemajetkové újmy způsobené žalobci nesprávným úředním postupem za průtahy v řízení ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 50 C 243/2007. V nynějším kompenzačním řízení se žalobce se domáhal zaplacení peněžité satisfakce v částce 77 000 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně po provedeném řízení dospěl k závěru, že průtažné řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, když trvalo 3 roky a 332 dnů a kdy ze strany soudu prvního stupně a odvolacího soudu nebyly činěny úkony po dobu téměř tří let. Dovodil, že je namístě odškodnění žalované újmy peněžitou formou, kterou stanovil s přihlédnutím k zákonným kritériím částkou 17 500 Kč ročně, z toho v poloviční snížené částce 8 750 Kč za první dva roky trvání řízení, s dalším navýšením o 30 % takto stanovené celkové částky s ohledem na hrubý nepoměr celkové délky řízení a doby, po niž nebyly činěny žádné úkony. Oproti návrhu žalobce soud prvního stupně nezahrnul do doby k odškodnění dobu trvání předsoudního uplatnění nároku u žalované. Soud prvního stupně tedy na základě uvedených úvah celkem přiznal žalobci rozsudkem peněžité zadostiučinění v částce 66 172 Kč s příslušenstvím, ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení dle poměru procesního úspěchu ve věci.
2. Proti tomuto rozsudku si podali odvolání oba účastníci.
3. Žalobce odvoláním napadl výroky II. a III. Předně namítl, že soud prvního stupně se dopustil nesprávného postupu tím, že rozhodl bez nařízení jednání v rozporu s § 115a o. s. ř., když nerozhodoval na základě účastníky předložených listinných důkazů, neboť prováděl důkaz předmětným spisem Městského soudu v Brně. Ten však žalobce soudu nepředložil. S odkazem na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1084/2017 vytkl soudu prvního stupně nesprávné vymezení celkové doby k odškodnění, jež by měla zahrnovat i předsoudní fázi. Zdůraznil, že při stanovení výše zadostiučinění je třeba respektovat i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“). Je-li v judikatuře dovolacího soudu vyhodnocen význam kompenzačního řízení jako standardní, s přihlédnutím k judikatuře ESLP mělo být přihlédnuto i k jiným kritériím a v návaznosti na to by mělo zadostiučinění odpovídat vyšší částce. Soud prvního stupně také nesprávně dovodil, že žalobce blíže nespecifikoval, čím konkrétně mu měla být způsobena újma, když újma se presumuje. Měl-li soud prvního stupně za to, že žalobce nesplnil svoji povinnost tvrzení, měl jej náležitě vyzvat a poučit. Žalobce je přesvědčen, že zcela jasně uvedl, čím konkrétně mu byla újma způsobena. Ohledně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení žalobce namítl, že soud prvního stupně nesprávně a v rozporu s judikaturou aplikoval § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy měl mít nárok na náhradu v plném rozsahu. Taktéž bylo soudem prvního stupně pominuto rozhodnutí o náhradě za úkony zástupce žalobce spočívající v replice k vyjádření žalobce z [datum] a podání ze dne [datum]. Navrhl změnu napadeného rozsudku tak, že žalobě bude v plném rozsahu vyhověno a žalobci přiznána plná náhrada nákladů řízení.
4. Žalovaný odvoláním napadl výroky I. a III. s tím, že délku řízení vedeného v průtažném řízení lze hodnotit jako přiměřenou. Soud prvního stupně nesprávně stanovil základní částku za 1 rok trvání řízení v částce 17 500 Kč s redukcí za první dva roky řízení, kdy ve smyslu sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu je základní částkou částka 15 000 Kč a úvaha o případném zvýšení či snížení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu. Z uvedené základní částky lze přitom dle judikatury vyjít v případě extrémní délky řízení, což v daném případě, kdy celková délka řízení na dvou stupních činila necelé 4 roky, není splněno. Soud prvního stupně také nesprávně navýšil základní částku z důvodu postupu soudů o 30 %. Nesprávný úřední postup, za nějž je žalobci poskytováno zadostiučinění, nemůže zároveň představovat okolnost, za niž by mělo být poskytované zadostiučinění navyšováno. Nelze jej hodnotit dvakrát z téhož důvodu, kdy k použití došlo při stanovení základní částky 17 500 Kč a pak opětovně při navýšení o 30 %. S ohledem na uvedené navrhl změnu napadeného rozsudku tak, že se žaloba zamítá.
5. V replice k odvolání žalovaného z [datum] žalobce uvedl, že nelze délku průtažného řízení hodnotit jako přiměřenou, když z pohledu judikatury Evropského soudu pro lidská práva by šlo o délku dvojnásobnou a tedy extrémní. Pokud jde o navýšení základní částky učiněné soudem prvního stupně, odkázal na sjednocující stanovisko, podle něhož při posuzování přiměřenosti délky řízení se vychází z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Není tedy pravdou, že by se žalobci dostalo odškodnění z téhož důvodu dvakrát. S výjimkou nepřiznání odškodnění za předsoudní fázi rozhodl soud prvního stupně správně. Navrhl nevyhovění odvolání žalovaného s tím, že na svém odvolání setrvává.
6. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání byla podána včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu oprávněnými osobami (§ 201 o. s. ř.), jsou dle obsahu odvolání uplatněny zákonné odvolací důvody (§ 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že rozsudek soudu I. stupně není ve výsledku zcela správný.
7. Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ OdpŠk“) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
8. Podle ustanovení § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 téhož ustanovení zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, který přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
9. Ve věci byl uplatněn nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 věta druhá OdpŠk ve spojení s § 31a OdpŠk), a to v pořadí ve druhém kompenzačním řízení ve vztahu k původním průtažnému řízení.
10. Na základě provedeného odvolacího řízení a po přezkoumání věci i nad rámec uplatněných odvolacích důvodů (§ 212a odst. 1 o. s. ř.) dospěl odvolací soud k závěru, že závěry soudu prvního stupně obstojí ohledně dovození nepřiměřené délky průtažného řízení. Je zřejmé, že trvání průtažného řízení po dobu 3 let a 332 dnů, byť na dvou stupních soudní soustavy nelze považovat za přiměřené. Žalobce tak má nárok na zadostiučinění za újmu způsobenou průtahy řízení ve smyslu § 31a o. s. ř.
11. Oproti soudu prvního stupně nicméně odvolací soud přisvědčil námitce žalobce, že vymezení rozhodné doby průtažného řízení pro účely odškodnění by nemělo být v zásadě ohraničeno pouze délkou samotného řízení před soudem. Aktuální judikatura dovolacího soudu oproti sjednocujícímu stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod [číslo]) z dřívější doby připustila v kontextu aktuální judikatury ESLP možnost rozšíření dosavadního vymezení doby k odškodnění též o fázi předsoudního uplatnění nároku u žalované (rozsudek ze dne 27.3.2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017). Vymezil-li tedy žalobce v žalobě celkovou dobu průtažného řízení v délce 4 roky, 4 měsíce a 21 dní tím, že do ní zahrnul i předsoudní fázi, soud prvního stupně byl povinen v souladu s citovanou judikaturou, která již byla v době zahájení nynějšího řízení známa, tuto fázi do délky posuzovaného průtažného řízení pro účely posouzení přiměřenosti délky řízení a přiznání přiměřeného zadostiučinění zahrnout.
12. S přihlédnutím ke skutečnosti, že v daném případě se již jednalo o přezkum průtahů v druhém kompenzačním řízení v pořadí, je však při posuzování formy zadostiučinění (a to i přes korekci celkové délky řízení zahrnutím doby předsoudního uplatnění nároku u žalovaného) vhledem k původnímu průtažnému řízení třeba učinit závěr, že pro uvedeným způsobem vícenásobně zprostředkovaný vztah přezkoumávaného kompenzačního řízení k této původní věci, jakož i pro delší časový odstup mezi dobou skončení původního průtažného řízení a zahájením přezkoumávaného kompenzačního řízení (původní průtažné řízení vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 140/97 pravomocně skončilo dne 13.10.2006, předsoudní uplatnění nároku v posuzovaném kompenzačním řízení vedeném u Městského soudu v Brně sp. zn. 249 C 80/2014 bylo učiněno dne 29.4.2014) je již tento vztah natolik vzdálený, že význam tohoto kompenzačního řízení pro žalobce lze za této situace objektivně vzato hodnotit jako nepatrný, ne-li jako zcela zanedbatelný.
13. Kritérium významu posuzovaného druhého kompenzačního řízení pro žalobce pak odvolací soud považuje v daném případě za stěžejní při určení formy zadostiučinění, kdy podle jeho názoru již není namístě žalobci, byť k průtahům vlivem zjištěné nečinnosti v řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem vskutku došlo (odvolací soud odkazuje v tomto směru na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), poskytnout zadostiučinění v peněžní formě, jak požaduje, nýbrž toliko ve formě konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, které se odvolacímu soudu jeví být zcela postačujícím ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk. Je třeba připomenout, že smysl kompenzačního řízení byl naplněn již v původním, v pořadí prvním, kompenzačním řízení, o čemž ostatně svědčí i výsledek druhého (nyní přezkoumávaného) kompenzačního řízení, v němž byl žalobce právě z tohoto důvodu ve výsledku zcela neúspěšný. Za této situace považuje odvolací soud za nadbytečné se zabývat dalšími zákonnými kritérii, která by měla význam z hlediska stanovení výše peněžité formy satisfakce ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk.
14. Ačkoliv to není zákonem vyloučeno, je třeba rovněž zdůraznit, že primárním účelem a smyslem speciálního odškodňovacího zákona č. 82/1998 Sb. rozhodně nebylo založení podmínek pro opakované odškodňování v kompenzačních sporech prostřednictvím řetězení kompenzačních žalob, přestože v následujícím sporu se již nejedná o odškodnění za průtahy v původním průtažném řízení, ale průtahů v předcházejícím kompenzačním řízení. I proto má dle aktuální judikatury Nejvyššího soudu, která se ustálila v roce 2017 (srov. rozsudek ze dne 16.5.2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015 a rozsudek ze dne 19.7.2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016) poškozený možnost již v rámci probíhajícího kompenzačního řízení uplatnit nárok i na náhradu nemajetkové újmy vzniklé průtahy v tomto řízení cestou změny žaloby. Této možnosti žalobce v průtažném řízení nevyužil, což lze označit za rozporné s principem ekonomie řízení a preventivním principem předcházení sporům. To zvláště za situace, kdy je zastoupen advokátem, o němž je z úřední činnosti senátu 44 Co Krajského soudu v Brně, specializovaného na oblast kompenzačních řízení, známo, že se na daný typ žalobních nároků specializuje.
15. Pokud jde o námitku žalobce, že soud prvního stupně se dopustil nesprávného právního postupu tím, že rozhodl bez nařízení jednání v rozporu s § 115a o. s. ř., neboť nerozhodoval na základě účastníky předložených listinných důkazů, když prováděl důkaz předmětným spisem Městského soudu v Brně, který však žalobce soudu nepředložil, odvolací soud dospěl k závěru, že tato námitka je zjevně bezdůvodná. Přípustnost namítaného postupu soudu prvního stupně v případě kompenzačního řízení ve své nedávné rozhodovací činnosti potvrdil ostatně i Nejvyšší soud (srov. rozsudek ze dne 3.6.2020, sp. zn. 30 Cdo 295/2019).
16. Ze všech uvedených důvodů proto odvolací soud, aniž považoval za účelné se zabývat dalšími odvolacími námitkami, napadený rozsudek soudu prvního stupně v uvedeném smyslu výrokem I. rozsudku změnil v napadených výrocích ve věci samé I. a II. tak, že konstatoval porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě v předmětném průtažném řízení (bod a)) a současně nárok žalobce na peněžitou satisfakci v celém rozsahu, tj. v částce 77 000 Kč s příslušenstvím, zamítl tím, že v částce 66 172 Kč s příslušenstvím, v níž soud prvního stupně žalobci vyhověl, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (bod b)), a v částce 10 825 Kč s příslušenstvím, v níž soud prvního stupně žalobu zamítl, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (bod c)).
17. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, výrokem III. rozsudku odvolací soud přiznal žalobci, který byl co do základu nároku úspěšný, přičemž forma či výše satisfakce závisela na úvaze soudu, v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů podle § 142 odst. 3 o.s.ř., neboť postup soudu prvního stupně, který pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. poměřoval procesní úspěch a neúspěch účastníků ve věci, byl nesprávný. Výsledek řízení projevující se tím, že poškozený dosáhne satisfakce, lze hodnotit jako plný úspěch, byť mu nebylo přiznáno jím požadované plnění nebo jeho výše (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2.3.2011, sp. zn. 30 Cdo 5210/2009; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.2.2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013). Taktéž tarifní hodnotu jednoho úkonu právní pomoci pro oba stupně řízení odvolací soud stanovil v souladu s již ustálenou judikaturou částkou 50 000 Kč dle § 9 odst. 4 písm. a) AT, tj. ve výši 3 100 Kč á úkon (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.1.2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013).
18. Namítal-li žalobce v odvolání nesprávnost postupu soudu prvního stupně spočívající v nezahrnutí náhrady za dva úkony před soudem prvního stupně, tak v případě podání žalobce z [datum] shledal odvolací soud tento úkon důvodným, neboť byl učiněn v souladu s výzvou soudu. V případě úkonu spočívajícím ve sdělení žalobce ze dne [datum] k výzvě soudu, zda žalobce souhlasí s rozhodnutím věci ve smyslu § 115a o. s. ř., považuje odvolací soud tento úkon za neúčelný, neboť žalobce byl ve výzvě poučen ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř., že v případě, že se nevyjádří ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že žalobce s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Naproti tomu odvolací soud nesouhlasí se zahrnutím náhrady za předsoudní uplatnění nároku u žalovaného zástupcem žalobce podáním z [datum], když tento nárok ve smyslu speciálního ustanovení § 31 odst. 4 OdpŠk nelze přiznat. Konkrétně má tak žalobce nárok na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v částce 13 600 (za čtyři úkony právní služby – převzetí věci a příprava, sepis a podání žaloby, replika k vyjádření žalovaného z [datum] a podání žalobce k výzvě soudu z [datum], k tomu čtyři režijní paušály hotových výloh á 300 Kč dle § 13 odst. 3 AT) a za odvolací řízení v částce 10 200 Kč (za tři úkony právní služby – odvolání, vyjádření k odvolání žalovaného a účast zástupce u odvolacího jednání – á 3 100 Kč za úkon a k tomu tři režijní paušály hotových výloh á 300 Kč dle § 13 odst. 3 AT). Po zahrnutí soudního poplatku 2 000 Kč zaplaceného žalobcem za řízení před soudem prvního stupně tak žalobci celkem náleží náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 25 800 Kč.