Výrok
Rozsudek soudu I. stupně se v napadených výrocích I. a III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění
1. Podanou žalobou domáhal se žalobce náhrady škody, jež mu měla být způsobena v souvislosti s návštěvou lanového centra, provozovaného žalovanou, kdy v důsledku nemožnosti kontroly sjezdu na ocelovém laně došlo k nárazu žalobce do cílové plošiny a vzniku komplikovaného zranění kotníku. Žalobce požadoval zaplacení:
-) bolestného v částce 70 500 Kč,
-) ztížení společenského uplatnění v částce 108 000 Kč,
-) nákladů léčby 1 809 Kč,
-) nákladů na dopravu 13 888 Kč,
celkem částku 194 197 Kč s příslušenstvím, po částečném zpětvzetí žaloby v rozsahu částky 224 Kč a 51 Kč v řízení bylo nadále jednáno o částce 193 922 Kč s příslušenstvím.
2. Žalovaná svou odpovědnost za škodu neuznala s tvrzením, že ke vzniku škody došlo výhradně jednáním žalobce, který přecenil vlastní síly a ačkoli mu bylo ze strany žalované poskytnuto potřebné poučení, jak si má při dojezdu počínat – pozvednout nohy – tak se těmito pokyny neřídil, při dojezdu se otočil bokem a nezvedl nohy.
3. Shora označeným rozsudkem soud žalobě vyhověl co do částky 188 901 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl co do částky 5 021 Kč s příslušenstvím (900 Kč za regulační poplatek a 4 121 Kč náklady cestovného). Na základě provedeného dokazování učinil závěr o odpovědnosti žalované za škodu ve smyslu ust. § 420a obč. zák., tedy škodu způsobenou provozní činností, neboť k újmě žalobce došlo v souvislosti s provozem lanového centra, kdy v důsledku nepřiměřené rychlosti na sjezdu po laně způsobené absencí brzdícího prvku vznikl předmětný úraz, nikoli nesprávným došlápnutím na nohu, neboť pouhý doporučovaný doběh na nášlapové plošině nemohl absenci brzdného zařízení kompenzovat.
4. Tyto závěry dle soudu I. stupně vylučují žalovanou tvrzený liberační důvod, tedy že škoda byla způsobena vlastním jednáním poškozeného, který na atrakci porušil svou prevenční povinnost a korespondují se závěry znaleckých posudků a výslechu znalců, dle kterých lanový sjezd v závěrečné části nebyl bezpečný, žalobce nemohl ovlivnit rychlost sjezdu a v důsledku toho došlo k nárazu do dojezdové plošiny.
5. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné a přípustné odvolání a namítala zejména nesprávné či neúplné hodnocení důkazů, což mělo vést k nesprávným skutkovým zjištěním a závěrům a tudíž i k nesprávnému právnímu posouzení věci.
6. Vytýká soudu I. stupně, že činí skutkové zjištění ze znaleckého posudku MUDr. [příjmení] o rychlosti na atrakci, ačkoli posudek takový závěr neobsahuje, neobsahuje ho ani znalecký posudek znalce [příjmení], který pouze uvádí, že lanový sjezd v části svého závěru nebyl bezpečný, aniž by tento závěr byl nějak odůvodněn a teprve v rámci svého výslechu znalec doplnil, že překážka byla nebezpečná z důvodu absence brzdy. Znalecký posudek znalce [příjmení] žalovaná považuje za vnitřně rozporný, jeho závěry za neodůvodněné, nepřezkoumatelné a měl tak být k návrhu žalované zpracován revizní znalecký posudek a proveden výslech autorizované osoby, jež vydala certifikát se závěrem o bezpečnosti centra, zejména k závěrům znalce.
7. Dále vytýká soudu I. stupně, že zcela pominul, jak obsah certifikátu včetně inspekční zprávy, ze kterých vyplývalo, že lanový park je bezpečný, tak i zásadní tvrzené skutečnosti v rámci výpovědi svědkyně instruktorky [příjmení] a celkově tak rozsudek považuje za nepřezkoumatelný, protože soud nehodnotí důkazy ani jednotlivě, ani ve vzájemné spojitosti a domnívá se, že z těchto důvodů by mělo být napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení.
8. V doplnění odvolání podáním ze dne 13. 7. 2022 žalovaná pro případ, že by tomuto odvolacímu návrhu odvolací soud nevyhověl, navrhla provedení – opakování některých důkazů, když má za to, že tímto postupem lze dojít k závěru, že žalobce si úraz způsobil výlučně vlastním jednáním (špatným došlápnutím), nikoli nebezpečností lanového centra a žalovaná tomu nemohla jakkoli zabránit, když provedla veškerá dostačující opatření, aby k poškození zdraví nedošlo.
9. Vedlejší účastník na straně žalované se s těmito odvolacími námitkami žalované ve vyjádření k odvolání plně ztotožnil s tím, že soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho závěr se nesprávně opírá především o absenci brzdy na překážce, ta však dle tehdy platné normy být nemusela. Soud však vycházel především ze znaleckého posouzení znalce [příjmení], který však dané lanové centrum nikdy nemohl navštívit, jelikož v době vypracování posudku v dané podobě neexistovalo. Závěr posudku tak postrádá jakoukoli argumentaci, případně odkazuje na zcela jiné lanové centrum v [obec] a posudek je tak spíše úvahami znalce, než faktickým posouzením. Připojil se k odvolacímu návrhu na zrušení rozhodnutí a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení.
10. Žalobce ve vyjádření k odvolání poukázal na skutečnost, že v řízení bylo provedeno dokazování ve značném rozsahu, soud vyslechl i oba znalce, oba posudky jsou v souladu s rozhodnutím soudu a netrpí vnitřními rozpory a mají oporu v provedeném dokazování i úrazovém ději. Žalobce nemohl při střetu s plošinou učinit více, než se řídit pokyny lanového centra a přesto k předmětnému nárazu a zranění došlo. Žalobce má za to, že byla porušena prevenční povinnost žalované předcházet škodám, kdy se na stejné překážce stal úraz navrhovaného svědka [příjmení], jenž nebyl soudem I. stupně proveden a lze tak usuzovat, že žalovaná musela o nebezpečnosti atrakce vědět, ale uvedenou překážku žádným způsobem nezabezpečila. Žalovaná nese objektivní odpovědnost z provozní činnosti atrakce lanového parku, ve kterém se stal úraz a žalobce má právo na jeho spravedlivé odškodnění. Domnívá se, že není dán důvod pro vrácení věci soudu I. stupně a podané odvolání by tak mělo být zamítnuto a žalobci přiznána náhrada nákladů řízení.
11. Odvolací soud poté, co přezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně z pohledu uplatněných odvolacích důvodů, učinil závěr, že odvolání žalované je důvodné.
12. Ve věci není sporu o právním posouzení nároku dle ust. § 420a obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb.), tedy nároku na náhradu škody z provozní činnosti, když žalovaná v daném okamžiku vzniku škody vykonávala za účelem dosažení zisku činnost, spočívající v organizovaném využití lanové dráhy jako určitého druhu adrenalinového zážitku pro zájemce z řad veřejnosti. U odpovědnosti za škodu z provozní činnosti se jedná o odpovědnost objektivní, které se provozovatel zprostí za situace, kdy by existoval některý ze zákonem upravených liberačních důvodů – tedy za situace, pokud by provozovatel prokázal, že škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí, nemající původ v provozu, anebo vlastním jednáním poškozeného, tak jak stanoví ust. § 420a odst. 3 obč. zák. (reflektováno v judikatuře Nejvyššího soudu viz např. 25 Cdo 73/2016, 25 Cdo 1668/2014).
13. V daném případě soud I. stupně na základě obsahu znaleckých posudků a výslechu znalců dospěl k závěru, že žalobci škoda vznikla v příčinné souvislosti s provozem lanovky, kdy v důsledku nepřiměřené rychlosti na sjezdu po laně, způsobené absencí brzdícího prvku, došlo k úrazu s tím, že doporučovaný doběh na nášlapové plošině nemůže absenci brzdného zařízení kompenzovat (viz bod 7. odůvodnění rozsudku).
14. Závěr o nepřiměřené rychlosti při dojezdu tak byl učiněn dle závěrů znaleckých posudků, aniž by však tato skutečnost byla v řízení nejen žalobcem tvrzena, ale také prokázána, resp. dosud nebyl učiněn jednoznačný závěr, jak k úrazu žalobce došlo a co bylo jeho příčinou.
15. Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobce ohledně vzniku úrazu v žalobě na č. l. 1 tvrdí, že k jeho nárazu do cílové plošiny došlo při nemožnosti kontroly sjezdu na ocelovém laně, v doplnění žaloby na č. l. 41 spisu uvádí, že k nárazu s plošinou došlo při dopadu na ni, kdy prudký a nekontrolovaný dopad na dřevěnou plochu způsobil zranění, přestože se řídil pokyny instruktora a nohy zvedal předsunutím a pokrčením v kolenou. Slyšený jako účastník řízení při jednání dne 7. 9. 2017 (č. l. 101 spisu) pak vypověděl, že byl zavěšený hodně nízko, došlo k prověšení lana, takže i kdyby zvednul nohy, tak by nemohl na plošinu vyběhnout. Téhož dne slyšená instruktorka [příjmení] [příjmení] situaci popsala tak, že když žalobce dojížděl, lehce se pootočil, jel bokem a nohou špatně došlápl. Chování žalobce při dojezdu k plošině popsala jako pasivní, takže neabsolvoval doběh, který byl při dojezdu na plošinu doporučován v rámci instruktáže.
16. Tyto rozporné informace o průběhu úrazového děje však soud I. stupně nikterak nevyhodnotil, své rozhodnutí opřel pouze o závěry znaleckého posudku a výslech znalce [příjmení], které jsou však zcela teoretické bez návaznosti na konkrétní průběh úrazového děje, uspořádání lanové dráhy a bez zhodnocení její konstrukce v návaznosti na prohlášení o shodě ze dne 22. 6. 2011 (založeno na č. l. 227 spisu) a certifikátu o shodě z téhož dne (založeného na č. l. 228 spisu). Pokud pak znalec [příjmení] při svém výslechu dne 13. 2. 2020 (č. l. 221 spisu) uvádí, že ohledně průběhu úrazu vycházel z výpovědi žalobce při jednání soudu dne 7. 9. 2017, pak tomu obsah posudku neodpovídá, nehodnotí žalobcem tvrzené prověšení na laně a nemožnost vyběhnutí na plošinu, překážku hodnotí jako nebezpečnou jen z důvodu absence brzdy, aniž by vzal v úvahu chování žalobce, případně jeho tělesnou konstrukci (zda jeho hmotnost byla v souladu s provozním řádem – do 120 kg – viz provozní řád na č. l. 59 spisu) a již zmíněný certifikát a prohlášení o shodě.
17. Soud I. stupně sice v řízení provedl obsáhlé dokazování, ale ne všechny provedené důkazy řádně vyhodnotil či zdůvodnil, proč z jejich obsahu nevycházel. Soud je přitom povinen hodnotit všechny důkazy, které provedl, nemůže si libovolně vybírat, které důkazy bude hodnotit a ke kterým se nevyjádří (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21 Cdo 1472/2017). Pokud soud takto postupuje, je jeho rozhodnutí zatíženo vadou ústavního rozměru, označovanou jako tzv. opomenutý důkaz (viz např. II. ÚS 2067/14, II. ÚS 968/18) vedoucí k porušení práva účastníka na spravedlivý proces, zaručený článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
18. Žalovaný v řízení uplatnil liberační důvod ve smyslu ust. § 420a odst. 3 obč. zák. spočívající v tom, že si žalobce škodu na zdraví způsobil vlastní neopatrností a že příčinou vzniklé škody je zcela chování poškozeného a k tomu navrhl řadu důkazů.
19. Soud I. stupně tyto důkazy sice provedl, ale nevyhodnotil, včetně dosud nevyjasněného průběhu úrazového děje (jak uvedeno výše), čímž zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti stran skutkového stavu a vadou řízení, spočívající v porušení práva na spravedlivý proces.
20. Ve smyslu shora uvedeného výkladu ohledně procesního významu tzv. opomenutého důkazu a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí v části, týkající se skutkového stavu, dospěl odvolací soud k závěru, že v daném stadiu nelze o věci rozhodnout, tedy ve stadiu řízení odvolacího, jehož význam je především přezkumný, pokud nebudou odstraněny výše uvedené nedostatky rozhodnutí soudu I. stupně a z těchto důvodů bylo rozhodnutí soudu I. stupně v napadených výrocích zrušeno a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení dle ust. § 219a odst. 1 písm. b) a § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř.