44 CO 93/2022

Odůvodnění

1. Žalobce se v řízení domáhal po žalovaném zaplacení poskytnutého pojistného plnění na náhradu škody v podobě nákladů na opravu vozidla poškozeného [jméno] [příjmení] [příjmení] [jméno], [registrační značka], které žalovaný dne 28.11.2019 v 19:00 hodin na ulici [ulice] v [obec] jako zaparkované poškodil při přeparkovávání vlastního vozidla Škoda Forman, [registrační značka]. Žalovaný byl za toto jednání uznán vinným přestupkem podle § 125c odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Ačkoliv byl žalovaný v době nehody pojištěn u žalobce, žalobce se domáhá prostřednictvím regresu náhrady uvedené škody, kterou poškozenému uhradil za žalovaného, jelikož žalovaný způsobil škodu pod vlivem alkoholu, což bylo prokázáno následnou dechovou zkouškou a odběrem krve.

2. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I.), žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 13 939,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), a povinnost zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení částku 4 550 Kč za znalečné do tří dnů od právní moci rozsudku. (výrok III.).

3. Soud prvního stupně po provedeném řízení žalobu zamítl z důvodu, že nárok žalobce na regresní postih žalovaného není dán ani podle § 10 odst. 1 písm. i) zákona č. 168/1999 Sb., pojištění odpovědnosti za škodu (dále jen:„ PojZk“), umožňujícího regres v případě způsobení dopravní nehody pod vlivem alkoholu, či podle odst. 1 písm. b) a c) téhož ustanovení, umožňujících uplatnění regresu v případě, že pojištěný opustil místo dopravní nehody nebo jinak znemožnil či ztížil zjištění skutečné příčiny vzniku dopravní nehody. Ze znaleckého posudku prof. MUDr. [jméno] [příjmení], CSc., který si soud nechal zpracovat ke zjištění doby požití alkoholu žalovaným, vyplynulo, že přesnou dobu požití alkoholu nelze určit, nicméně, že se tak mohlo stát se stejnou mírou pravděpodobnosti před i po dopravní nehodě. S ohledem na účastnickou výpověď žalovaného, podpořenou výpovědí svědkyně [jméno] [příjmení], která žalovaného zná a roznášela jako servírka nápoje v hostinci, v němž se žalovaný před a po nehodě zdržoval, lze dovodit věrohodnost skutkové verze žalovaného popírajícího pití alkoholu (1,5 dl) před předmětnou nehodou, když ostatně o požití alkoholu žalovaným před nehodou nevypovídal nic ani sám poškozený a citovaný znalecký posudek klade požití do doby před i po nehodě. Jednání žalovaného, kdy požil alkohol po dopravní nehodě, neznemožnilo zjištění skutečné příčiny dopravní nehody ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) PojZk, nanejvýše se její zjištění ztížilo ve smyslu § 10 odst. 1 písm. b) PojZk. V daném případě však nešlo o situaci, kdy pachatel opustí místo dopravní nehody, jak předvídá zákon. Naopak bylo zjištěno, že žalovaný na místě samém zůstal a na objasnění příčin nehody spolupracoval a svoje zavinění za vznik nehody doznal. Příčina nehody mohla být za této situace objasněna dalším dokazováním, což však již bylo v rukou žalobce, který měl za tím účelem využít další důkazní prostředky (výpověď svědků, znalecký posudek, sdělení poškozeného, fotodokumentace apod.). Poukaz žalobce na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Co 676/2012 považuje soud prvního stupně za nepřiléhavý, neboť šlo o odlišný skutkový základ. V nyní posuzovaném případě si, jak žalovaný, tak poškozený, byli vědomi toho, že byla způsobena škoda v rozsahu, v jakém není třeba k šetření její příčiny volat policii. Za hodnověrné lze považovat tvrzení žalovaného podpořené výpovědí svědkyně [příjmení], podle něhož byl rozčilen příjezdem policie, neboť v té době se již napil a s příjezdem nepočítal. Zavolání policie bylo iniciativou žalovaného. Požití alkoholu po dopravní nehodě, jako okolnost mající vždy za následek regres pojišťovny proti pojištěnému, je úvahou de lege ferenda, nejde o situaci plynoucí z platné právní úpravy.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce v celém rozsahu odvolání z důvodů podle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Namítl, že žalovaný tím, že jako řidič vozidla a viník dopravní nehody, se do doby příjezdu policie nezdržel požití alkoholických nápojů, znemožnil objektivně zjistit, zda se nacházel pod vlivem alkoholu již v době způsobení dopravní nehody a tedy případné uplatnění regresního nároku vůči žalovanému. Jednalo se o zjevně protiprávní jednání žalovaného v přímém rozporu s § 47 odst. 2 silničního zákona. Samotná skutečnost, že se v řízení nepodařilo najisto prokázat, že žalovaný řídil motorové vozidlo pod vlivem alkoholu, a priori nezakládá nedůvodnost postihového práva žalobkyně. Ze závěrů znaleckého posudku vyplývá, že žalovaný tím, že požil alkohol v době od 18:00 do 19:20 hodin, skutečně mohl být v době dopravní nehody pod vlivem alkoholu, když k nehodě došlo okolo 19:00 hodin. Svědkyně [příjmení] přinesla plato panáků tvrdého alkoholu, z něhož se žalovaný napil po nehodě. Nemohla vědět, zda žalovaný na parkoviště přijel již pod vlivem alkoholu či nikoliv, když žalovaného před nehodou vlastně ani neviděla. Skutečnost, že se napil po nehodě, dovodila pouze z toho, že nepil panáky, které přinesla na táce těsně před nehodou. Mohl-li žalovaný požít alkohol již v 18:00 hodin, nelze z výpovědi svědkyně, s níž se žalovaný potkal až těsně před nehodou, dovozovat, že před nehodou alkohol nepožil. Jediným přímým důkazem tvrzení žalovaného, že pil až po dopravní nehodě, je jeho účastnická výpověď. Soud prvního stupně tudíž dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, jelikož dokazováním nebylo vyloučeno, že na parkoviště, na němž došlo při přeparkování vozidla k dopravní nehodě, již žalovaný přijel pod vlivem alkoholu. Zda tomu tak bylo či nikoliv, způsobil žalovaný tím, že požil alkohol po dopravní nehodě. Žalobce odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž znemožnění zjištění příčiny dopravní nehody, včetně podkladů pro uplatnění regresních nároků, je jedním z předpokladů pro úspěšné uplatnění postihového práva. Soud prvního stupně chybně uvádí, že se nejednalo o dopravní nehodu, k níž policie nemusí být volána. Žalovaný byl povinen dopravní nehodu neprodleně ohlásit policii na základě § 47 odst. 5 silničního zákona týkajícího se oznamovací povinnosti každého účastníka dopravní nehody, dojde-li ke hmotné škodě na majetku třetí osoby s výjimkou škody na vozidle, jehož řidič má účast na dopravní nehodě. Poškozený [příjmení] nebyl účastníkem nehody, neboť jeho vozidlo bylo zaparkované. Proto měl povinnost nehodu policii nahlásit žalovaný. Argumentace, že žalovaný se napil po nehodě, protože netušil, že bude volána policie, je zcestná. Žalovaný byl shledán v přestupkovém řízení vinným ze spáchání přestupku za porušení § 47 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu, kdy se nezdržel pití alkoholu po dopravní nehodě do doby příjezdu policisty. Soud prvního stupně se v rozporu s § 135 odst. 1 o. s. ř. výrokem rozhodnutí o přestupku neřídil. Na základě uvedeného navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě bude vyhověno v celém rozsahu a žalobci přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

5. Žalovaný se ve vyjádření k odvolání zcela ztotožnil s napadeným rozhodnutím. Opakuje své tvrzení, že alkoholický nápoj požil až po dopravní nehodě. Ze znaleckého posudku není jednoznačně zjištěno, zda požil nápoj před dopravní nehodou nebo po ní. Žalobce prezentuje úvahy, které žádným způsobem neprokazuje, jen na základě nich nelze žalovanému uložit povinnost k náhradě škody. Je na straně žalobce, aby prokázal svá tvrzení, že žalovaný požil alkohol před nehodou. Není úkolem soudu, aby provedeným dokazováním vyloučil, že na parkoviště již žalovaný přijel pod vlivem alkoholu. Soud prvního stupně hodnotil předložené důkazy, které neprokázaly, že by žalovaný byl pod vlivem alkoholu před dopravní nehodou, a žalobu správně zamítl, jelikož žalobce neunesl důkazní břemeno. Žalovaný souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že neznemožnil zjištění skutečné příčiny dopravní nehody. Žalobce má i jiné důkazní prostředky, jimiž je možné zjistit, kdy žalovaný požil alkoholický nápoj bez ohledu na jednání žalovaného. Navrhl však toliko vypracování znaleckého posudku, ačkoli existují i další důkazní prostředky jmenované soudem v odůvodnění rozsudku. Mohl být vyslechnut poškozený či ostatní svědci, kteří byli na místě. Žalobce též mohl formulovat otázky znalci a navrhnout jeho osobní výslech. Žalovaný neznemožnil zjištění příčiny vzniku nehody, spolupracoval při zjištění všech skutečností rozhodných pro objasnění nehody, dobrovolně podstoupil dechové zkoušky a rozbor krve. Při výslechu sdělil, jaké množství alkoholu po nehodě požil, svoji váhu a výšku v rozhodné době. Bylo tedy na žalobci, aby prokázal, kdy žalovaný alkohol požil. Žalovaný poukazuje na znalecký posudek a na další zjištěné okolnosti, z nichž je v souhrnu zřejmé, že alkohol požil až po nehodě. Navrhl proto potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného.

6. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání žalobce bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), je přípustné (§ 202 a contr. o. s. ř.) a že jsou uplatněny zákonné odvolací důvody (§ 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení jemu předcházející v mezích uplatněných odvolacích důvodů a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné.

7. Odvolací soud učinil závěr, že soud prvního stupně v posuzované věci sice provedl dokazování v dostatečném rozsahu za účelem objasnění skutkového stavu, nevyvodil však z něj správné právní závěry.

8. Předmětem řízení byl regresní nárok žalující pojišťovny jako pojistitele vůči žalovanému jako pojištěnci vyplývající ze zákona č. 168/1998 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla (dále jen:„ PojZk“). Svůj nárok konkrétně opírá o ustanovení § 10 odst. 1 písm. i) PojZk, podle něhož pojistitel má proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný řídil vozidlo pod vlivem alkoholu nebo podle § 10 odst. 1 písm. c) PojZk, podle něhož má pojistitel tentýž nárok, pokud pojištěný bez zřetele hodného důvodu opustil místo dopravní nehody nebo jinak znemožnil zjištění skutečné příčiny vzniku dopravní nehody.

9. V řízení před soudem prvního stupně nebylo jednoznačně prokázáno, že by žalovaný řídil při nehodě pod vlivem alkoholu. Podle názoru odvolacího soudu však byla dostatečně prokázána hypotéza § 10 odst. 1 písm. c) PojZk, tj., že žalovaný jinak znemožnil zjištění skutečné příčiny vzniku dopravní nehody. Z výpovědi žalovaného bylo zjištěno, že poté, co narazil do zaparkovaného automobilu poškozeného, požil alkohol. Tímto jednáním de facto znemožnil provedení řádného šetření, jaká byla skutečná příčina dopravní nehody, tj. zda jí bylo ovlivnění žalovaného alkoholem nebo zda šlo o jeho nepozornost či jinou příčinu.

10. Uvedené zjištění odpovídá závěrům šetření v přestupkovém řízení vedeném u Magistrátu města Brna, Odborem dopravněsprávních činností, jež nynějšímu civilnímu řízení předcházelo, kde byl žalovaný pravomocně potrestán příkazem ze dne 26.10.2020. Žalovaný byl v tomto přestupkovém řízení uznán vinným z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, spočívajícím mimo jiné v porušení § 47 odst. 2 písm. b) cit. zákona tím, že se po dopravní nehodě nezdržel požití alkoholického nápoje po dobu, do kdy to bylo na újmu zjištění, že alkohol požil před nebo po dopravní nehodě.

11. S ohledem na uvedený závěr z přestupkového řízení, jímž je civilní soud v nynějším řízení vázán ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř., je tedy podle názoru odvolacího soudu dán i zákonný důvod pro postižní právo žalobce jako pojistitele proti žalovanému jako pojištěnému z titulu § 10 odst. 1 písm. c) PojZk, bez ohledu na nejistotu ve zjištění, zda žalovaný skutečně požil alkohol též před nehodou či pouze po ní.

12. Pokud soud prvního stupně v tomto směru žalobě nepřisvědčil, postupoval nesprávně. Z uvedených důvodů proto odvolací soud jeho rozhodnutí ve smyslu § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhověl, aniž považoval za potřebné se zabývat dalšími skutkovými, procesními, jakož i hmotněprávními souvislostmi případu posuzovanými soudem prvního stupně – důkazní snaha a unesení důkazního břemena žalobcem, jakož i otázky de lege lata či de lege ferenda (výrok I.).

13. S ohledem na změnu rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé nově rozhodl odvolací soud výrokem II. rozsudku v závislém výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve smyslu ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. vycházeje ze skutečnosti, že žalobce byl ve výsledku úspěšný v obou stupních řízení a vznikly mu náklady za zastoupení advokátem vypočtené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen AT), které je neúspěšný žalovaný povinen mu zaplatit. Náhrada nákladů žalobce spočívá v náhradě za 10,5 úkonu právní služby á 1 620 Kč (§ 7 AT bod 5.) za úkony v řízení před soudem prvního stupně dle § 11 AT (převzetí a příprava věci, jednoduchá předžalobní výzva za půl úkonu, sepis a podání žaloby, replika k vyjádření žalovaného z 5.3.2021, účast na ústním jednání 21.4.2021 nepřesahující 1,5 hodiny, písemné vyjádření z 26.4.2021 k výzvě soudu, účast na ústním jednání 9.7.2021 nepřesahující 1,5 hodiny, vyjádření z 26.10.2021 k výzvě soudu, účast na ústním jednání 9.7.2021 nepřesahující 1,5 hodiny) a v řízení odvolacím (sepis podání odvolání, účast na odvolacím jednání 23.11.2022), tj. úhrnem částka 17 010 Kč, k tomu 11 režijních paušálů hotových výloh á 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT), tj. úhrnem 3 300 Kč, cestovné dle § 13 AT ve výši 1 384 Kč za tři cesty vlakem a městskou hromadnou dopravou z místa sídla zástupce žalobce v Praze k jednáním u Městskému soudu v Brně a zpět a ve výši 1 808,61 Kč za cestu osobním motorovým vozidlem [příjmení] [jméno] z místa bydliště substituta zástupce žalobce v Horních Bludovicích k odvolacímu jednání u Krajského soudu v Brně a zpět (při ujeté vzdálenosti 2 x 179 km, průměrné spotřebě benzinu Natural 95 6 l /100 km, vyhláškové ceně za litr paliva 44,50 Kč, sazbě základní náhrady 3,3), náhrada za ztrátu času (§ 14 AT) při cestách na jednání u soudu za 43 zameškaných půlhodin á 100 Kč, celkem 4 300 Kč, k tomu DPH 21 % ve výši 5 547,91 Kč a náhrada soudního poplatku za řízení před soudem prvního stupně a za odvolací řízení (800 Kč + 1 000 Kč), celkem tedy částka ve výši 35 150,52 Kč. Pokud jde o úkon žalobce spočívající v písemném vyjádření z 16.6.2021, náhradu za tento úkon odvolací soud žalobci nepřiznal, neboť jej nepovažoval za účelný - nesměřoval k předchozí výzvě učiněné soudem při ústním jednání 9.7.2021. Také náhradu za odvolání proti výroku II. následně zrušeného elektronického platebního rozkazu odvolací soud pro neúčelnost tohoto nákladu žalobci nepřiznal. Dále odvolací soud nepřiznal žalobci DPH z cestovného za cesty hromadnou dopravou, neboť úhrada daně je již zahrnuta v doloženém uhrazeném cestovném.

14. Výrokem III. konečně rozhodl odvolací soud též o nákladech státu za znalečné ve výši 4 550 Kč, kdy povinnost k jejich úhradě, která byla výrokem III. rozsudku soudu prvního stupně uložena žalobci, uložil nyní odvolací soud v téže lhůtě s ohledem na změnu ve věci k úhradě procesně neúspěšnému žalovanému.