47 CO 121/2020

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem uložil soud prvního stupně žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 3 254 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 1. 10. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 63 874,27 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně z částky 53 057 Kč od 1. 10. 2019 do zaplacení a 75,92% úrok ročně z částky 46 221,61 Kč od 1. 10. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 192 236 Kč (II. výrok). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok).

2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, a to do části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 46 655,48 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 1. 10. 2019 do zaplacení, částku 10 817,27 Kč a 20% úrok ročně z částky 46 221,61 Kč od 1. 10. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 192 236 Kč, a do III. výroku, ve kterém bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Vysvětlil, že částka 46 655,48 Kč se skládá z částky 2 289,87 Kč, která představuje kapitalizovaný 20% úrok ročně z poskytnutého úvěru do dne zesplatnění, z částky 42 967,61 Kč, která odpovídá rozdílu mezi původní požadovanou dlužnou jistinou úvěru ke dni zesplatnění (46 221,61 Kč) a soudem přiznaným bezdůvodným obohacením (3 254 Kč), z částky 998 Kč smluvních pokut a částky 400 Kč nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného. Dodal, že v odvolacím řízení se nedomáhá přiznání původně požadované výše úroků, ale pouze 20% úroku ročně, který je pod průměrnou úrovní úroku požadovaného u stejných úvěrů v rámci nebankovního sektoru. Úrok byl smluven v zákonných limitech a měl by být žalobci alespoň částečně přiznán. Žalobce trval na tom, že úvěruschopnost žalovaného řádně posoudil. Pečlivě zkoumal i jeho výdaje s tím, že jejich jednotlivé položky je povinen pravdivě uvést právě klient. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. [spisová značka] plyne, že základ pro určení úvěruschopnosti vytváří žadatel o úvěr (žalovaný) při své žádosti a že uvedení pravdivých údajů tvoří základ pro zkoumání úvěruschopnosti. K určení paušální částky výdajů na živobytí zcela postačují údaje, které poskytuje zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu. Žalobce uzavřel, že § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nedává soudu možnost zkoumat úvěruschopnost spotřebitele z úřední povinnosti, ale jedině k jeho námitce, neboť upravuje pouze relativní neplatnost smlouvy.

3. Žalovaný se k odvolání, které mu bylo doručeno dne 31. 7. 2020, nevyjádřil.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce se v žalobě, která byla soudu doručena dne 16. 4. 2020, domáhal po žalovaném zaplacení částky 56 311 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 1. 10. 2019 do zaplacení, částky 10 817,27 Kč a 75,92% úroku ročně z částky 46 221,61 Kč od 1. 10. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 192 326 Kč. Uvedl, že dne 21. 4. 2018 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru [číslo] podle které žalovanému poskytl peněžité prostředky ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr společně s úrokem v efektivní sazbě 108,79 % ročně ve 48 měsíčních splátkách po 3 339 Kč, počínaje měsícem květnem 2018 podle splátkového kalendáře. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr, byla ze strany žalobce prověřena na základě dokladů o příjmech, výpisu z bankovního účtu a prohlášení dlužníka, z nichž žalobce zjistil, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Rovněž byla ověřena úvěrová historie žadatele o úvěr v databázích [příjmení] a NRKI (nebankovní registr klientských informací). Žalobce provedl tzv. scoring klienta, na jehož základě bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Žalobce si prověřil, že žalovaný nebyl v době žádosti o úvěr evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobce předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, jeho doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník jednající se žalovaným doporučil úvěr ke schválení. Žalovaný se ocitl v prodlení s úhradou splátek, žalobci uhradil na dluh pouze prvních čtrnáct splátek. Žalobci vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty podle bodu 6.1 smlouvy ve výši 998 Kč (za 15. a 16. splátku, s níž se žalovaný ocitl v prodlení do dne zesplatnění, po 499 Kč) a právo na zaplacení náhrady nákladů v souvislosti s prodlením podle bodu 6.2 smlouvy ve výši 400 Kč (200 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitl v prodlení delším než 15 dnů). K předčasnému zesplatnění úvěru došlo dne 29. 9. 2019 podle bodu 6.3 smlouvy, když se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou 15. splátky (splatná dne 24. 7. 2019) po dobu 65 dnů. Ke dni zesplatnění se dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění staly součástí nové jistiny ve výši 54 913,95 Kč, kterou byl žalovaný povinen uhradit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Jestliže k úhradě nedošlo, vznikla žalovanému povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení v zákonné výši a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny od 1. 10. 2019 do zaplacení. Smluvní pokutu vypočetl žalobce ve výši 10 817,27 Kč k datu vyhotovení žaloby. Ve smlouvě bylo sjednáno, že úroky běží od data poskytnutí úvěru až do jeho skutečného vrácení. Žalobce proto požaduje úrok z úvěru od 1. 10. 2019 do zaplacení z jistiny 46 221,61 Kč, avšak jen v nominální sazbě 75,92 % a jen do výše 192 326 Kč (úrok byl limitován v bodu 2.2 smlouvy). Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení byl nečinný.

6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci odvoláním napadeným rozsudkem. Vztah mezi účastníky posoudil jako smlouvu o úvěru uzavřenou podle § 2395 o. z. s tím, že na věc je nutné aplikovat zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Dospěl k závěru, že žalobce nesplnil podmínku ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když odborně neposoudil schopnost žalovaného úvěr splácet. Součástí odborné péče úvěrujícího při ověřování schopnosti spotřebitele splácet úvěr je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem, ale i prověření těchto tvrzení jejich doložením. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39. Pouhé uvedení údajů do formuláře žalobce k hodnocení klienta, aniž by bylo zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány a ověřeny, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. V souladu s § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít, a proto soud považuje za neopodstatněnou argumentaci žalobce rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. [spisová značka]. Obezřetnost a důslednost žalobce při posuzování pak byla na místě i vzhledem k nereálným údajům uvedeným žalovaným, byť současně prohlásil, že jsou„ pravdivé a úplné.“ U nákladů na stravu lze obecně vycházet z částky životního minima, nicméně tvrzený výdaj na bydlení ve výši 1 680 Kč neodpovídá obvyklým výdajům na bydlení v České republice, přesto nebyl nijak prověřován. Přitom právě obvyklé náklady na bydlení (zahrnující náklady na elektřinu, vodu, plyn a další poplatky), lze doložit poměrně snadno. Žalobce si vystačil jen s velmi nepravděpodobnými tvrzeními, navíc u osoby, která je podle podkladů pro poskytnutí úvěru riziková (nízké interní skóre NRKI). Žalobce nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele byla prověřena. Důsledkem nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy. Žalovanému vznikla pouze povinnost vrátit žalobci jistinu úvěru ve výši 50 000 Kč poníženou o provedené úhrady v celkové výši 46 746 Kč. Soud tak žalovaného zavázal k zaplacení částky 3 254 Kč a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. Žalobci byl přiznán i 10% úrok z prodlení ročně z částky 3 254 Kč za dobu od 1. 10. 2019 do zaplacení (nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), neboť žalovaný byl žalobcem vyzván k zaplacení dluhu a jeho splatnost nastala již dne 30. 8. 2019. Ve věci měl převažující úspěch žalovaný, kterému by tak podle § 142 odst. 2 o. s. ř. náleželo právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly, a proto soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

7. Odvolací řízení bylo podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. přerušeno usnesením ze dne 15. 3. 2021, č. j. 47 Co 121/2020-101, do doby rozhodnutí Ústavního soudu o návrhu vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 3/20 Ústavní soud o návrhu rozhodl usnesením ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, načež bylo v odvolacím řízení pokračováno (usnesení ze dne 18. 3. 2022, č. j. 47 Co 121/2020-111).

8. V usnesení ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, Ústavní soud sice odmítl návrh na zrušení § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, avšak v odůvodnění poukázal na rozsudek SDEU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo], v níž SDEU rozhodl:„ vnitrostátní soudy... musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který není slučitelný s cíli směrnice" (bod 43). "Z toho plyne, že předkládající soud nemůže ve věci v původním řízení platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem... Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2002/48 tím, že na základě své vlastní pravomoci případně nepoužije výklad českých soudů, jestliže uvedený výklad není slučitelný s unijním právem" (bod 44). "Tato povinnost konformního výkladu však má své meze, které jsou dány obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty, a to v tom směru, že nemůže být základem pro výklad vnitrostátního práva contra legem" (bod 45). "Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době" (bod 46)“. V řízení vedeném před Ústavním soudem se vláda ČR vyjádřila konstatováním, že ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru se v mezidobí stalo neaplikovatelným pro rozpor s evropským právem právě odkazem na rozsudek SDEU ve věci C [číslo]. Z uvedených závěrů odvolací soud nadále vychází, poněvadž je již najisto postaveno, že soudy z úřední povinnosti posuzují, zda věřitel před uzavřením smlouvy posoudil úvěruschopnost spotřebitele. V tomto ohledu není námitka odvolatele týkající se relativní neplatnosti úvěrové smlouvy důvodná.

9. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením obsahu listin: hodnocení klienta ke smlouvě o úvěru [číslo] ze dne 21. 4. 2018 vypracované žalobcem, výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI) ohledně žalovaného ze dne 19. 4. 2018, výpisu záznamu z registru [příjmení] ohledně žalovaného ze dne 19. 4. 2018, rozhodnutí o změně doby trvání služebního poměru žalovaného ze dne 21. 3. 2017. Poté se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně.

10. Podle ustanovení § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Mezi účastníky, žalobcem jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným byla dne 21. 4. 2018 uzavřena smlouva o úvěru podle citovaného ustanovení občanského zákoníku. Jednalo se o spotřebitelskou smlouvu, v níž žalobce vystupoval jako podnikatel a žalovaný jako spotřebitel, ve smyslu ustanovení § 1810 o. z. Na vztah účastníků musí být použita ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona).

12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. V žalobě byla obsažena tvrzení o způsobu prověření úvěruschopnosti žalovaného a k nim byly navrženy důkazy, které soud prvního stupně provedl a dospěl k závěru, že žalobce odborně neposoudil schopnost žalovaného úvěr splácet (bod 6. odůvodnění). Odvolací soud s ohledem na námitky odvolatele znovu posuzoval, zda smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobcem a žalovaným byla platná podle § 2395 a následujících o. z. za použití úpravy zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinného od 1. 12. 2016). Podle údajů uvedených v hodnocení klienta vypracovaném žalobcem a podepsaném žalovaným dne 21. 4. 2018 a zprostředkovatelem úvěru, který doporučil jeho schválení dne 27. 4. 2018, měl žalobce poskytnout spotřebitelský úvěr 50 000 Kč, splatný ve 48 měsíčních splátkách po 3 339 Kč s úrokovou sazbou 108,79 %. V části A formuláře označeného jako„ analýza bonity“ bylo uvedeno, že žalovaný má pravidelný čistý měsíční příjem 30 000 Kč ze zaměstnání, výdaje 3 410 Kč (životní minimum), 1 680 Kč na bydlení, 1 000 Kč jako rezerva, a tak jeho volné zdroje činí 23 910 Kč. V části B (doplňující údaje neuvedené ve smlouvě o úvěru, které vyplnil zprostředkovatel úvěru) bylo uvedeno, že žalovaný je zaměstnán, je svobodný a nežije ve společné domácnosti s partnerem, má maturitu a„ vlastní“ bydlení. Není zde uvedeno, zda byly tyto údaje ověřovány z předložených listin žadatele o úvěr. V části C (analýza schopnosti splácet) bylo v poznámce pouze uvedeno„ inkaso nedoloženo“. Podle výpisu z NRKI ze dne 19. 4. 2018 byla pravděpodobnost splácení úvěru žalovaným hodnocena nízkými body v kategorii středního rizika s tím, že„ úvěr bývá limitován výší vyplacené částky“.

15. Odvolací soud vychází z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v jehož odůvodnění bylo uvedeno, že„ …na základě výše uvedeného učinil dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I. ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“

16. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018:„ Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. [příjmení], L a [příjmení], J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN [číslo]). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“

17. Po zopakovaném dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce neposoudil řádně úvěruschopnost spotřebitele podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Spokojil se pouze s doloženým prohlášením klienta o jeho příjmech 30 000 Kč měsíčně ze zaměstnání. Neověřil si žádné výdaje žalovaného, které uvedl ve zcela nízké a neodpovídající výši 3 410 Kč a 1 680 Kč (bydlení). Své povinnosti se nemohl žalobce zprostit tím, že žalovaný podepsal prohlášení, že neplánuje ani neočekává události mající dopad do jeho příjmů nebo výdajů v době splácení úvěru v oddílu A hodnocení klienta. Žalobce sice provedl lustraci v systému [příjmení], kde nebyly k osobě žalovaného vedeny žádné informace, avšak ignoroval posouzení nebankovního registru klientských informací, kde schopnost žalovaného splácet úvěr byla hodnocena nízkými body se středním rizikem. Žalobce tedy výdaje žalovaného řádně nezkoumal, sám vyhodnotil smlouvu jako špatnou, přesto úvěr doporučil ke schválení a žalovanému po uzavření smlouvy na jeho účet vyplatil částku 50 000 Kč. V dalším odkazuje odvolací soud na podrobné a výstižné odůvodnění napadeného rozsudku, které bylo rekapitulováno shora.

18. Jestliže žalobce s ohledem na citovanou judikaturu nedostatečně prověřil úvěruschopnost žalovaného, dospěl odvolací soud stejně jako soud prvního stupně k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky je podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, neplatná. Žalovaný byl pravomocným I. výrokem napadeného rozsudku zavázán vrátit žalobci částku 3 254 Kč s úrokem z prodlení (nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z.), ve zbylém rozsahu nebyla žaloba důvodná, a tak odvolací soud podle § 219 o. s. ř. odvoláním napadenou část II. výroku rozsudku potvrdil.

19. Odvolací soud podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil i věcně správný výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, na jehož odůvodnění, které bylo opakováno shora, pro stručnost odkazuje.

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.; odvolatel nebyl v řízení úspěšný, avšak žalovanému náklady nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.