58 CO 155/2021

Odůvodnění

1. Odvoláním napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobkyní kupní smlouvu, kterou by žalovaná jako prodávající prodala žalobkyni jako kupující pozemek parcelní [číslo] o výměře 73 m2 zapsaný v katastru nemovitostí u [stát. instituce], [stát. instituce], v obci a [katastrální uzemí], na listu vlastnictví [číslo] to se všemi součástmi, právy a povinnostmi v tom stavu, v jakém se dnešního dne nachází, za kupní cenu 4.380 Kč (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení ve výši 4.541,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalované (výrok II.).

2. Podle podstatné části odůvodnění rozsudku soud ohledně skutkového stavu uzavřel, že dne 7. 1. 2013 měla být podepsána žalobkyní jakožto kupující a žalovanou jakožto prodávající kupní smlouva, jejímž předmětem byl prodej pozemku parcelní [číslo] o výměře 73 m2 v [katastrální uzemí]. Dle článku III. předmětné kupní smlouvy byla kupní cena ve výši 4.380 Kč prodávajícímu (žalované) předána při podpisu smlouvy. Dne 7. 1. 2013 byl žalovanou jakožto převodcem a žalobkyní jakožto nabyvatelem podepsán rovněž návrh na vklad vlastnického práva k předmětnému pozemku do katastru nemovitostí. Ke dni 29. 3. 2021 byla vlastníkem předmětného pozemku žalovaná. Výzvou ze dne 11. 3. 2021 žalobkyně vyzvala žalovanou k ověření podpisu na kupní smlouvě ze dne 7. 1. 2013, k čemuž žalované sdělila, že hodlá zahájit vkladové řízení u příslušného katastru nemovitostí. Žalovaná žalobkyni na výzvu sdělila, že žádná kupní smlouva mezi ní a žalobkyní uzavřena nebyla a ze strany žalobkyně na ni nikdy nebylo plněno.

3. Soud I. stupně uzavřel, že za situace, kdy má být sama smlouva dle tvrzení žalobkyně již uzavřena, není namístě nahrazovat projev vůle žalované, neboť projev vůle již byl učiněn. Žalobkyně se podanou žalobou pouze snaží obcházet režim zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí v účinném znění, který žalobkyní předestřenou skutkovou situaci řeší v ustanovení § 7. Vyžádání součinnosti žalované k postupu dle § 7 odst. 2 citovaného zákona z povahy věci nemůže sloužit žaloba na nahrazení projevu vůle znovu uzavřít předmětnou smlouvu.

4. Pokud se týká námitky žalované, že podpis na smlouvě není pravý, tedy že předmětnou kupní smlouvu neuzavřela, soud se touto námitkou pro nadbytečnost nezabýval, neboť za situace, že by bylo prokázáno, že podpis na smlouvě pravý není, znamenalo by to, že žalovaná vůbec neměla vůli smlouvu uzavřít. Pokud smlouva vůbec uzavřena nebyla, jak tvrdí žalovaná, pak neexistuje právní základ pro požadavek žalobkyně, aby s ní žalovaná uzavřela předestřenou kupní smlouvu, neboť žádná ze stran netvrdí existenci smlouvy o smlouvě budoucí, která by takovou povinnost zakládala, ani jiné inominátní smlouvy zakládající obdobnou povinnost. Soud I. stupně proto s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení neprováděl rozsáhlé dokazování, neboť má za to, že pokud kupní smlouva uzavřena byla, již není namístě se domáhat nahrazení projevu vůle znovu ji uzavřít, a pokud uzavřena nebyla, pak není vůbec obligace žalované do takového právního poměru vstupovat a„ nahrazovat“ její neexistující vůli. Oba směry úvah tedy směřují k zamítnutí žaloby jako nedůvodné.

5. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalované přiznal náklady řízení v plné výši; s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 9. 2015 sp. zn. 22 Cdo 809/2015 vycházel z částky uvedené v předmětné smlouvě, tj. z částky 4.380 Kč, jako z tarifní hodnoty pro výpočet odměny advokáta za úkon právní pomoci.

6. Proti rozsudku podala žalobkyně odvolání. V něm opětovně namítla, že žalovaná se podpisem smlouvy ze dne 7. 1. 2013 zavázala převést vlastnické právo k předmětnému pozemku na žalobkyni, za což od žalobkyně inkasovala i sjednanou úplatu, avšak i přesto, že od vzniku závazku žalované již uplynulo více než sedm let, ta svou povinnost dosud nesplnila; na písemnou výzvu odmítla svou povinnost splnit, čímž žalobkyni brání v nabytí právních účinků převodu vlastnického práva. Zdůraznila, že bez součinnosti žalované žalobkyně nabytí právních účinků převodu nemůže docílit, proto žádá soud, aby nahradil povinnost žalované vzešlou z uzavřené smlouvy a poskytl žalobkyni právní titul k zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Nesprávnost právního posouzení věci nalézacím soudem žalobkyně vidí v tom, že soud zamítl její žalobu, přestože by měl svým rozhodnutím nahradit projev vůle žalované, která je k tomuto projevu vůle směřujícímu k provedení vkladu práva do katastru nemovitostí povinna. Bez projevení vůle žalované přitom za situace neexistence úředního ověření podpisů účastníků řízení na předmětné smlouvě místně příslušný katastrální úřad vlastnické právo žalobkyni do své evidence nezapíše. Důsledkem tohoto stavu pak je omezení žalobkyně ve výkonu vlastnického práva, za nějž žalované zaplatila smluvenou kupní cenu. Odmítnutím projevení své vůle skrze podepsání kupní smlouvy před ověřovatelem, příp. odmítnutím prohlášení katastrálnímu úřadu, že se jedná o její pravý podpis (resp. její jednatelky), tak dochází k porušení smluvního závazku žalované navzdory platnosti zásady pacta sunt servanda, které soud I. stupně svým rozhodnutím aproboval.

7. Nelze souhlasit s názorem soudu I. stupně, že žalovaná již tento projev vůle učinila, neboť ta se podpisem předmětné smlouvy pouze zavázala poskytnout součinnost při dokončení převodu vlastnického práva vyžadujícího u nemovitých věcí jejich zápis do katastru nemovitostí. Projev vůle směřující k dokončení převodu práva na žalobkyni přitom do dnešního dne neučinila a dle jejích vyjádření v dosavadním průběhu řízení to vypadá, že tak učinit nehodlá ani do budoucna.

8. Nesouhlasila s tím, že by svým postupem obcházela zákon č. 256/2013 Sb. V citovaném ustanovení § 7 odst. 2 předmětného zákona je sice upravena možnost prokázat v rámci řízení před katastrálním úřadem pravost neověřených podpisů na listině, avšak žalobkyně tomuto není schopna bez poskytnutí součinnosti žalované dostát, pročež jí nezbývá než se obrátit se svým nárokem na soud. Soudem I. stupně naznačený postup by při znalosti postoje žalované akorát zatížil účastníky řízení dalšími náklady a prodloužil by trvání současného protiprávního stavu. Vzhledem k principům materiální a formální publicity, na nichž je fungování veřejných rejstříků postaveno, přitom třetím osobám jednajícím v dobré víře v zapsaný stav hrozí vznik škody, čemuž se žalobkyně snaží právě podáním návrhu na zamezení udržování tohoto stavu předejít. Navrhla změnu rozsudku tak, aby žalobě bylo vyhověno.

9. V písemném vyjádření k odvolání žalobkyně odmítla jakýkoliv další uplatněný nárok na součinnost. Zopakovala svá tvrzení, že s žalobkyní předmětnou kupní smlouvu neuzavřela a rovněž popřela, že by byla jakákoliv dohoda o výši kupní ceny či že by částku ve výši 4.380 Kč převzala. Dále zopakovala, že nezná důvod, proč by měla být povinna s žalobkyní předmětnou kupní smlouvu uzavřít a proč by tak měl být soudem nahrazen její projev vůle kupní smlouvu s předmětným obsahem uzavřít, navíc za zjevně nízkou cenu.

10. Zdůraznila, že rozsudek, který nahrazuje prohlášení vůle potřebné k uzavření smlouvy ve smyslu ustanovení § 161 odst. 3 o. s. ř., nemůže nahradit smlouvu samotnou, která je dvoustranným právním úkonem. Žalobkyně netvrdila a žalované ani není znám důvod či okolnosti, na základě nichž by byla povinna smlouvu uzavřít. K uzavření smlouvy ji žádné předchozí právní jednání nezavazovalo a nezavazuje. Navrhla, aby rozsudek soudu I. stupně byl ve výroku I. potvrzen. Pokud se týká nákladů řízení, požadovala stanovení odměny zástupkyně z ceny obvyklé; předmětem řízení je věc nemovitá, penězi ocenitelná, obvyklá cena předmětu sporu je spolehlivě zjistitelná. Zároveň doložila údaje o dosažených cenách nemovitostí podle řízení [stát. instituce], [stát. instituce], ze dne 26. 4. 2021.

11. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) k tomu legitimovaným subjektem (§ 201 o. s. ř.), kdy jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř. a contrario), přezkoumal v rozsahu napadení (§ 212 o. s. ř.) rozhodnutí soudu I. stupně a řízení jeho vydání předcházející (§ 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř.).

12. Skutková zjištění učiněná soudem I. stupně jsou správná a odvolací soud je zcela přebírá. Soud I. stupně věc správně posoudil i po právní stránce a s posouzením věci se odvolací soud zcela ztotožňuje. Blíže pro stručnost odkazuje na odst. 5 až 11 odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku.

13. Blíže proto k odvolací argumentaci tolik:

14. Podstatou odvolání je, že„ bez projevení vůle žalované přitom za situace neexistence úředního ověření podpisů účastníků řízení na uzavřené smlouvě místně příslušný katastrální úřad vlastnické právo žalobkyně do své evidence nezapíše“.

15. Jak skutkově uzavřel soud I. stupně, předmětnou smlouvu měli účastníci uzavřít dne 7. 1. 2013, kdy byla podepsána žalobkyní i žalovanou.

16. K absenci úředně ověřeného podpisu na kupní smlouvě o prodeji nemovitostí se již v minulosti vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3066/2017, v němž uzavřel, že nezbytnou náležitostí kupní smlouvy, jíž je převáděno vlastnické právo k nemovitosti a jež je současně vkladovou listinou pro zápis práva do katastru nemovitostí, není úředně ověřený podpis smluvní strany. Při absenci úředně ověřeného podpisu na soukromé listině katastrální úřad (anebo v řízení o nahrazení rozhodnutí katastrálního úřadu příslušný soud) postupuje podle § 62 a § 64 katastrální vyhlášky, tedy činí potřebná opatření ke zjištění pravosti vlastnoručního podpisu.

17. V době žalobkyní tvrzeného uzavření předmětné kupní smlouvy (v souzené věci měla být smlouva uzavřena dne 7. 1. 2013) platil občanský zákoník č. 40/1964 Sb., katastrální zákon č. 265/1992 Sb. a katastrální vyhláška č. 26/2007 Sb.; občanský zákoník č. 40/1964 Sb., katastrální zákon č. 265/1992 Sb. i katastrální vyhláška č. 26/2007 Sb. platily do 31. 12. 2013.

18. Podle uvedeného občanského zákoníku písemný právní úkon je platný, je-li podepsán jednající osobou (§ 40 odst. 3 věta před středníkem). Dle § 46 odst. 1 citovaného zákona písemnou formu musí smlouvy o převodech nemovitostí, jakož i jiné smlouvy, pro něž to vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků. Dle odst. 2 téhož zákonného ustanovení pro uzavření smlouvy písemnou formou stačí, dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí. Jde-li o smlouvu o převodu nemovitosti, musí být projevy účastníků na téže listině.

19. Byť smlouva byla uzavřena nikoliv za současného občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, tj. zákona č. 89/2012 Sb., v jehož poměrech Nejvyšší soud citovaným rozhodnutím posuzoval nezbytné náležitosti kupní smlouvy, je zjevné, že ani v poměrech občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (tedy v době uzavření předmětné kupní smlouvy) z dikce zákona pro písemné právní jednání (tehdy právní úkon) žádný požadavek na úředně ověřený podpis účastníka kupní smlouvy nevyplýval. Závěry vyplývající z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3066/2017, tedy že nezbytnou náležitostí kupní smlouvy, jíž je převáděno vlastnické právo k nemovitosti a jež je současně skladovou listinou pro zápis práva do katastru nemovitostí, není úředně ověřený podpis smluvní strany, jsou plně aplikovatelné i na podpis předmětné kupní smlouvy, která byla uzavřena v poměrech zákona č. 40/1964 Sb. Odvolací soud proto uzavírá, že byť nebyly podpisy na předmětné kupní smlouvě úředně ověřeny, tak v případě, že tato byla podepsána žalovanou, byla předmětná písemná smlouva řádně uzavřena.

20. Pokud byla podepsána předmětná smlouva, měl následovat postup dle výše uvedeného katastrálního zákona a tamtéž citované vyhlášky, tedy předpisů platných v době jejího uzavření.

21. Podle § 1 odst. 1, 2 a § 2 odst. 1, 3 z. č. 265/1992 Sb. k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí České republiky se zapisuje vlastnické práv, přičemž zápisem se (v tomto případě) rozumí vklad. Podle § 5 odst. 1 citovaného zákona katastrální úřad v řízení o povolení vkladu před svým rozhodnutím zkoumá řadu (v uvedeném ustanovení uvedených) podmínek, a jestliže podmínky vkladu jsou splněny, katastrální úřad rozhodne, že vklad povoluje; v opačném případě, jakož i tehdy, ztratil-li návrh podle zvláštního zákona své právní účinky, návrh zamítne (odst. 2 citovaného ustanovení). Dle odst. 4 citovaného zákonného ustanovení rozhodnutí o zamítnutí vkladu se doručuje všem účastníkům řízení. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný žádný opravný prostředek podle správního řádu. Proti rozhodnutí o zamítnutí vkladu je přípustná žaloba podle části páté občanského soudního řádu, která musí být podána ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení rozhodnutí.

22. Podle katastrální vyhlášky č. 26/2007 Sb. byl postup při zápisu vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem blíže upraven v § 36 až § 48. Podle § 36 písm. a) citované vyhlášky předmětem vkladu jsou práva zapisovaná do katastru na základě smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovitosti, přičemž dle § 37 odst. 6 citované vyhlášky katastrální úřad v řízení o povolení vkladu zkoumá, zda ve smlouvě podle § 36 jde skutečně o písemné projevy vůle osob v ní uvedených se zvláštním zřetelem k těm, jejichž právo na základě smlouvy zaniká nebo se omezuje. Katastrální úřad považuje projev vůle osob za zajištění, jestliže za a) jejich vlastnoruční podpisy na prvopisu smlouvy byly úředně ověřeny podle zvláštního právního předpisu a za e) účastník smlouvy uzná pravost svého podpisu před katastrálním úřadem; ustanovení § 37 odst. 6 písm. b), c) a d) v souzené věci nepřicházejí v úvahu. V témže ustanovení je v závěru uvedeno, že v případě, že nelze zjistit projev vůle žádným z uvedených způsobů, zjistí se pravost podpisu jiným vhodným způsobem.

23. Je tak zřejmé, že katastrální zákon i katastrální vyhláška v době, kdy byla předmětná smlouva dle tvrzení žalobkyně uzavřena, umožňovala žalobkyni i v případě, že smlouva neobsahovala úředně ověřené podpisy účastníků, prokázat skutečnosti vyžadované uvedenými předpisy a domoci se vkladu práva k předmětné nemovitosti.

24. Od 1. 1. 2014 nabyly účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, katastrální zákon č. 256/2013 Sb. a katastrální vyhláška č. 357/2013 Sb.

25. Dle společných, přechodných a závěrečných ustanovení zákona č. 256/2013 Sb. listiny sepsané přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a splňující náležitosti stanovené dosavadními právními předpisy jsou vkladovými listinami, i když nesplňují náležitosti předepsané tímto nebo jiným zákonem. Chybějící náležitosti musí obsahovat návrh na vklad (§ 63 odst. 3). Zápisy do katastru na základě listin doručených katastrálnímu úřadu přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů (§ 63 odst. 4).

26. Z uvedeného se podává, že žalobkyně mohla podat návrh na vklad vlastnického práva podle předmětné kupní smlouvy jak před 1. 1. 2014, tak po 1. 1. 2014; podle data podání by se příslušnými zákonnými ustanoveními řídil další postup.

27. Pokud by podala žalobkyně návrh na vklad předmětné smlouvy před 1. 1. 2014, zákonný postup při vkladovém řízení a možnosti žalobkyně za situace, kdy kupní smlouva neobsahovala úředně ověřené podpisy, případně jí nebyla stranou prodávající poskytnuta potřebná součinnost, je uveden shora.

28. Pokud by žalobkyně podala návrh na vklad po 1. 1. 2014, vkladové řízení by probíhalo podle zákona č. 256/2013 Sb. a katastrální vyhlášky č. 357/2013 Sb.

29. Průběh a možnosti účastníků vkladového řízení v případě absence úředně ověřeného podpisu na kupní smlouvě o prodeji nemovitosti v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., zákona č. 256/2013 Sb. a katastrální vyhlášky č. 357/2013 Sb., řešilo již opakovaně uváděné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3066/2017. Pro stručnost lze odkázat na odůvodnění citovaného rozhodnutí, které mimo závěru, že nezbytnou náležitostí kupní smlouvy, jíž je převáděno vlastnické právo k nemovitosti a jež je současně vkladovou listinou pro zápis do katastru nemovitostí, není úředně ověřený podpis smluvní strany, řeší i další postup v řízení před katastrálním úřadem, případně soudem, se závěrem, že při absenci úředně ověřeného podpisu na soukromé listině katastrální úřad (anebo v řízení o nahrazení rozhodnutí katastrálního úřadu příslušný soud) postupuje podle § 62 a § 64 katastrální vyhlášky, tedy činí potřebná opatření ke zjištění pravosti vlastnoručního podpisu; v případě, že pravost vlastnoručního podpisu na soukromé listině nelze ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze rozumně požadovat, ověřit žádným ze způsobů uvedených v ustanovení § 63 odst. 1 katastrální vyhlášky, zjistí se jiným vhodným způsobem, např. na základě svědecké výpovědi nebo znaleckého posudku (srovnej ustanovení § 63 odst. 2 katastrální vyhlášky). Blíže pro stručnost odvolací soud odkazuje na podrobné odůvodnění uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR.

30. Z uvedeného vyplývá závěr, že i v době před 1. 1. 2014, i v době po 1. 1. 2014 měla žalobkyně možnost vyřešit skutečnost, že na předmětné smlouvě není podpis žalované, případně že jí není žalovanou poskytnuta potřebná součinnost, v souladu s katastrálním zákonem a katastrální vyhláškou. Nelze tudíž vytknout nic závěru soudu I. stupně, že se žalobkyně podanou žalobou pouze snaží obcházet režim citovaných zákonů a vyhlášek.

31. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně uvedeným v odstavci 11 odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, že pokud kupní smlouva uzavřena byla, jak tvrdí žalobkyně, již není na místě se domáhat nahrazení projevu vůle ji znovu uzavřít (a to proto, že pokud je pravdivé tvrzení žalobkyně, že projev vůle ze strany žalované byl učiněn, není co nahrazovat a domáhat se vkladu práva měla postupem podle příslušného katastrálního zákona a příslušné katastrální vyhlášky) a pokud smlouva uzavřena nebyla (jak tvrdí žalovaná), pak není vůbec z obligace žalované do takového právního poměru vstupovat a není důvod„ nahrazovat“ její neexistující vůli. Ani za jedné z uvedených situací (tedy ani kdyby se prokázala tvrzení žalobkyně, ani kdyby se prokázala tvrzení žalované) nemohla vyústit do jiného rozhodnutí soudu než zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Odvolací soud proto souhlasí i s tím, že s ohledem zásadu hospodárnosti řízení nebylo nutno provádět žádné další dokazování.

32. Rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku I. je proto správné.

33. Pokud se týká nákladového výroku, dožadovala se žalovaná, aby byla tarifní hodnota pro výpočet odměny zástupkyně stanovena podle skutečné hodnoty věci; tu dokládala údaji o dosažených cenách nemovitostí podle různých řízení vedených u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj Odvolací soud se neztotožnil s jejím názorem, že takto lze určit hodnotu předmětné nemovité věci; pro skutečné zjištění objektivní ceny by bylo nutno vypracovat znalecký posudek, což však pro účely samotného rozhodnutí o ceně pro účely stanovení odměny advokáta není účelné a hospodárné. Proto odvolací soud při stanovení tarifní hodnoty vycházel z ustanovení § 9 odst. 3 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. a za tarifní hodnotu považoval částku 35.000 Kč. Odměna za 1 úkon právní služby tudíž podle § 7 bod 5 advokátního tarifu činí 2.500 Kč. V ostatním je vyčíslení nákladů řízení soudem I. stupně správné a odvolací soud zcela odkazuje na odst. 12 odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. Celkem náklady za právní zastoupení před soudem I. stupně činí částku 7.541,60 Kč (za úkony 2 x 2.500 Kč, za režijní paušál 2 x 300 Kč, za cestovné 1.541,60 Kč a za ztrátu času 4 x 100 Kč).

34. Soud I. stupně správně poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (konkrétně na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 809/2015), dle níž se v případech žalob na nahrazení projevu vůle zásadně vychází z ceny uvedené ve smlouvě jako z tarifní hodnoty. Odvolací soud však oproti uvedené judikatuře spatřuje v souzené věci odlišnost v tom, že podstatou žaloby v souzené věci nebylo využít zákonné možnosti domoci se svého práva žalobou na nahrazení projevu vůle, ale snaha obejít správný zákonný postup, tedy domoci se svého tvrzeného práva postupem podle katastrálního zákona a katastrální vyhlášky. Na rozdíl od citované judikatury (kde se účastníci domáhali nahrazení projevu vůle z důvodu porušení jejich předkupního práva, k čemuž jim dává oprávnění zákonná úprava) se v souzené věci žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle, aniž by jí takový postup jakékoliv zákonné ustanovení umožňovalo. Při stanovení tarifní hodnoty proto odvolací soud vycházel z ustanovení § 9 odst. 3 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., nikoliv podle § 8 citované vyhlášky.

35. Z důvodu věcné správnosti proto odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil výrok I. rozsudku a zároveň podle § 220 odst. 1 písm. a) změnil výrok II. tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku.

36. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byla zcela úspěšná žalobkyně, proto jí byly přiznány náklady odvolacího řízení v plné výši, a to v částce 7.879,10 Kč; ty se stávají ze dvou úkonů právní služby po 2.500 Kč (ohledně stanovení této částky a tarifní hodnoty odkazuje odvolací soud na uvedené výše), 2 režijních paušálů hotových výdajů k těmto úkonům podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu (2 x 300 Kč = 600 Kč), náhrady za promeškaný čas za 4 započaté půlhodiny po 100 Kč (§ 14 odst. 4 advokátního tarifu) a cestovného k jednání odvolacího soudu z Brna do Zlína a zpět (celkem 200 km vozidlem Volvo XC 60 [registrační značka], průměrná spotřeba dle technického průkazu 11,9 litru na 100 km benzinu automobilového 95 oktanů), které činí celkem 1.879,10 Kč (dle vyhlášky č. 511/2021 Sb. ve znění vyhlášky č. 47/2022 Sb. a vyhlášky č. 116/2022 Sb. základní sazba náhrady za používání silničních motorových vozidel 4,70 Kč za 1 km, cena benzinu automobilového 95 oktanů 44,50 Kč za 1 litr). Náklady odvolacího řízení v celkové výši 7.879,10 Kč je žalobkyně povinna uhradit žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její právní zástupkyně.