58 CO 60/2022

Odůvodnění

1. Okresní soud v Uherském Hradišti (soud I. stupně) rozsudkem ze dne 9. 11. 2021, č. j. 15 C 11/2020-90, rozhodl takto: I. Žaloba, kterou žalobkyně vůči žalované domáhala zaplacení částky ve výši 250.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 250.000 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.; II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 100.950 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované [příjmení] [jméno] [příjmení].

2. Podle podstatné části odůvodnění soud I. stupně skutkově uzavřel, že žalobkyně do svého vlastnictví nabyla pozemek p. č. St. 848, jehož součástí je stavba - rodinný dům [adresa] a pozemek p. [číslo] vše k. ú. [obec], dále jen jako nemovitosti, které zamýšlela prodat [jméno] [příjmení] za částku 1.250.000 Kč, pročež s ním v realitní kanceláři [jméno] [příjmení] dne [datum] za přítomnosti stran sporu, svého otce, [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a jeho matky uzavřela Smlouvu o složení blokovacího depozita [číslo]. [jméno] [příjmení] v realitní kanceláři v hotovosti složil smluvenou částku blokovacího depozita 250.000 Kč; tyto finanční prostředky se dostaly do dispozice žalované, která je předala v rozsahu 200.000 Kč [jméno] [příjmení] (a to jako blokovací depozitum dle smlouvy [číslo] ze dne [datum] a tato nebyla vrácena, ač je v důsledku tohoto jednání jmenovaná stíhána mj. pro přečin zpronevěry) a částku 50.000 Kč si vložila do kabelky; žalobkyně takovému nakládání s částkou blokovacího depozita nebránila, ani jej před přítomnými svědky nesporovala. K účinnosti následně uzavřené kupní smlouvy ze dne [datum], jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k nemovitostem na [jméno] [příjmení] nedošlo; do advokátní úschovy složená kupní cena ve výši 1.250.000 Kč (částku 250.000 Kč z ní do advokátní úschovy složil otec žalobkyně [jméno] [příjmení]) byla vrácena [jméno] [příjmení].

3. Za aplikace § [číslo] odst. 1, 2, § [číslo] věty první a § 2997 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jako o. z., a s odkazem na komentářovou literaturu soud I. stupně uzavřel, že žalobkyni nárok na zaplacení částky 250.000 Kč s příslušenstvím vůči žalované nesvědčí, neboť se na její straně jednalo o vědomé plnění nedluhu ve smyslu § 2997 odst. 1 věta druhá o. z. Soud I. stupně vyšel z toho, že žalobkyně netvrdila existenci ani mylnou domněnku existence jakéhokoliv titulu či právního vztahu mezi ní a žalovanou a pokud v žalobě připustila počáteční domněnku o existenci půjčky jejího otce žalované, nelze odhlédnout, že předmětné finanční prostředky byly žalobkyně a nikoliv jejích rodinných příslušníků; v žalobě žalobkyně uvedla, že žalované žádný právní titul nesvědčil a nesvědčí. Soud I. stupně tedy uzavřel, že žalobkyni nemůže být přiznáno právo na úhradu žalované částky z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, neboť si žalobkyně musela být vědoma, že nemá povinnost plnění poskytnout a přesto tak učinila nejméně tím, že strpěla nakládání se svými prostředky žalovanou. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jako o. s. ř., a plně úspěšné žalované přiznal právo na náhradu jí účelně vynaložených nákladů řízení ve výši celkem 100.950 Kč.

4. Proti rozsudku podala odvolání žalobkyně s tím, že soud I. stupně neučinil správná skutková zjištění z jím provedených výpovědí svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] (je osobou nevěrohodnou) a [jméno] [příjmení] (je v postavení obžalované ve věci vedené u soudu I. stupně pod sp. zn. 1 T 34/2020, odmítla vypovídat a čelila výhrůžkám ze strany [jméno] [příjmení]) a na jejich základě dospěl k nesprávnému závěru o skutkovém stavu a věc nesprávně právně posoudil. V odvolání ve zněních jeho doplnění zopakovala svá dosavadní tvrzení a shrnula závěry soudu I. stupně. Z výslechů svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] dovodila, že částku 250.000 Kč předal [jméno] [příjmení] [jméno] [příjmení], který ji přepočítal a peníze poté zůstaly ležet na stole a že ona„ předpokládala, že žalovaná si částku 250.000 Kč ze stolu vzala proto, že se jedná o zápůjčku, když ona i její otec žalovanou dobře znali a proto předpokládala, že jí ji následně vrátí“; měla tedy za to, že se mezi ní jako zapůjčitelem a žalovanou jako vydlužitelem jednalo o zápůjčku uzavřenou konkludentním způsobem; když žalovaná peníze vrátit nechtěla, vyzvala ji dopisem ze dne [datum] k jejímu vrácení do [datum]; žalobu podala poté, co dnem [datum] uplynula šestitýdenní výpovědní lhůta (§ [číslo], § 2393 odst. 1 o. z.). Soud I. stupně účastnicemi konkludentně uzavřenou smlouvu o zápůjčce chybně právně posoudil dle § 2997 odst. 1 o. z. jako vědomé plnění nedluhu. Na jednání odvolacího soudu navrhla, aby byl rozsudek soudu I. stupně změněn, žalobě bylo vyhověno a jí bylo vůči žalované přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

5. Žalovaná ve svých písemných vyjádřeních k odvolání žalobkyně uvedla, že odvolání vesměs shrnuje argumentaci žalobkyně a závěry soudu I. stupně; žalobkyně nedostála své povinnosti tvrzení a důkazní, od počátku si odporovala a v řízení nemohla uspět. Pokud žalobkyně své odvolání založila na tvrzení o konkludentně uzavřené smlouvě o zápůjčce, toto u soudu I. stupně nezaznělo, nebylo k němu provedeno žádné dokazování a takovéto tvrzení je nadto i v rozporu s provedenými důkazy. Žalovaná není ve sporu pasivně legitimována, žádné peníze si nevzala ani u ní neskončily; žalobkyně by peníze měla požadovat po [jméno] [příjmení]. K uzavření smlouvy o zápůjčce je třeba jednání obou stran, tj. nejen žalobkyně ale také jejího, jež však ona popírá. Nadto smlouva o zápůjčce je reálným kontraktem a je tedy podstatné, komu byly peníze předány, pročež by ona mohla být pasivně legitimována pouze do výše 50.000 Kč. Upozornila na to, že výpovědi svědků si odporovaly („ lhal prakticky každý“) a jejich výpovědi žalobním tvrzením neodpovídaly. Při jednání odvolacího soudu doplnila, že ani po doplnění tvrzení není zjevné, komu měla žalobkyně peníze půjčit a předat a měla za nepochopitelné, že částku 250.000 Kč uplatňuje po ní; navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil a přiznal jí vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

6. Krajský soud v Brně, pobočka ve [obec], jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.), po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu legitimovaným subjektem (§ 201 o. s. ř.), kdy jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř. a contrario) a obsahuje způsobilé odvolací důvody, přezkoumal v rozsahu napadení (§ 212 o. s. ř.) rozhodnutí soudu I. stupně a řízení jeho vydání předcházející (§ 212a odst. 1, 5 o. s. ř.) a při nařízeném jednání a doplnění tvrzení žalobkyně bez potřeby dalšího dokazování dospěl k závěru, že je namístě rozhodnutí jako věcně správné potvrdit.

7. Již v žalobě žalobkyně ve vztahu ke svému tvrzení ohledně dalšího nakládání s částkou složeného blokovacího depozita ve výši celkem 250.000 Kč, uvedla, že„ se domnívala, že si peníze vzala žalovaná, že se jedná o půjčku paní [příjmení], protože její otec se s ní dobře znal z minulosti a ona sama ji znala také“, což si soud I. stupně, aniž by žalobkyni vedl k doplnění tohoto tvrzení, s ohledem na odůvodnění napadeného rozsudku nesprávně vyložil jako tvrzení žalobkyně o její počáteční domněnce o existenci zápůjčky mezi jejím otcem a žalovanou. K výzvě k doplnění tvrzení a poučení dle § 118a odst. 1 o. s. ř. při jednání odvolacího soudu žalobkyně upřesnila, že jí vůči žalované žalobou uplatněné plnění požaduje z titulu smlouvy o zápůjčce, jež měla být konkludentně uzavřena mezi ní jako zapůjčitelem a žalovanou jako vydlužitelem dne [datum]. Skutkový děj, z něhož svůj nárok vůči žalované dovozuje, žalobkyně dále dle poučení soudu doplnila a upřesnila, když popsala, že svého otce, který od ní měl plnou moc„ ke všemu“ před [datum] nepověřila, aby za ni s žalovanou smlouvu o zápůjčce sjednal a neměla ani vědomost o tom, že by otec s žalovanou před [datum] o smlouvě o zápůjčce jednal. Ona sama na jednání dne [datum] šla proto, že ji o to její otec požádal s tím, že na jednání [jméno] [příjmení] složí zálohu na kupní cenu nemovitostí ve výši 250.000 Kč a tato zůstane v depozitu u [jméno] [příjmení]; měla za to, že takto se to u většího obnosu peněz dělá, že peníze budou její a u [jméno] [příjmení] budou na nějakou dobu pouze uloženy. O zápůjčce se s žalovanou při jednání nebavila ani ona a ani její otec. [jméno] [příjmení] částku 250.000 Kč položil na stůl a její otec peníze přepočítal. Ačkoliv si byla vědoma toho, že dle Smlouvy o složení blokovacího depozita [číslo] uzavřené dne [datum] v písemné formě mezi ní jako prodávající a [jméno] [příjmení] jako kupujícím, měly peníze zůstat u ní, nepřekvapilo ji, že peníze vzala [jméno] [příjmení] a že zůstaly u ní; překvapilo ji až to, že [jméno] [příjmení], z peněz odpočítala 50.000 Kč a tyto se slovy„ Jari, jak jsme se domluvily, to je pro Tebeˮ je předala žalované a ta si je dala do kabelky; ačkoliv to žalobkyni přišlo zvláštní, nic neřekla, ale domnívala se, že žalovaná částku 50.000 Kč vrátí buď jí nebo jejímu otci nebo [jméno] [příjmení]; částku 200.000 Kč měla za depozit, který jí nebo jejímu otci potom někdo vrátí; žalované žádné peníze (tj. ani částku 250.000 Kč ani částku 50.000 Kč) půjčit nechtěla, vůli v tomto směru nikdy neměla ani ji neprojevila a má za to, že jí peníze ukradli. Zástupkyně žalobkyně poté, co byla odvolacím soudem opětovně dle § 118a odst. 1 o. s. ř. vyzvána k doplnění tvrzení ohledně toho mezi kým, kdy, kde a s jakým obsahem byla uzavřena jí tvrzená smlouva o zápůjčce, zda žalobkyně jednala sama či prostřednictvím svého otce, jak konkrétně byla ze strany žalobkyně projevena vůle obsahující nabídku zápůjčky a jak konkrétně byla projevena vůle žalované nabídku zápůjčky přijmout, uvedla, že žádná taková dohoda dne [datum] uzavřena nebyla a došlo pouze k převzetí peněz; toto potvrdila i sama žalobkyně, která uvedla, že žádná dohoda nebyla, žalovaná si peníze prostě vzala, na svolení se jí neptala a ona s tím nemohla nic dělat.

8. Z takto žalobkyní doplněných a upřesněných tvrzení odvolací soud ve svých dalších úvahách vycházel a s ohledem na zásadu ekonomie dospěl k závěru, že dokazování ve věci není potřebné, když již na základě doplněných žalobních tvrzení žalobkyně je zjevné, že její žaloba vůči žalované nemůže být úspěšná.

9. Smlouva o zápůjčce je upravena v § 2390 a násl. o. z. a jejími zákonem vymezenými podstatnými náležitostmi jsou a) přenechání zastupitelné věci zapůjčitelem vydlužiteli tak, aby ji užil podle libosti, a b) povinnost vydlužitele po čase vrátit zapůjčiteli věc stejného druhu; sjednány mohou být i další (nepodstatné) náležitosti např. u peněžité zápůjčky splatnost, podmínky splácení, placení úroků a jejich výše; účel, pro který se zápůjčka poskytuje, sankce pro případ prodlení, zajištění atd. Pro smlouvu o zápůjčce zákon nestanoví žádnou formu, může být uzavřena písemně, ústně nebo také konkludentně. Smlouva o zápůjčce je smlouvou reálnou, což znamená, že k jejímu uzavření nepostačují příslušné projevy vůle a je nutné i faktické přenechání předmětu zápůjčky vydlužiteli.

10. Konkludentním je právní úkon učiněný jiným způsobem než ústně nebo písemně, ale takovým zřejmým jednáním vyjadřujícím vůli účastníka právního úkonu (např. kývnutí hlavou, potřesení rukou, dodání zboží, nevyjádřením protestu); konkludentní právní úkon způsobí zákonem předvídané následky pouze tehdy, bude-li projeven způsobem, který nevyvolává pochybnosti o projevené vůli tak, aby bylo možno určit jeho zamýšlený obsah; vykládá se podle pravidel obsažených v § 545 a násl. o. z.

11. Žalobkyně tvrdí, že sama ani prostřednictvím svého otce jako zástupce s žalovanou před [datum] žádná předsmluvní jednání ohledně uzavření smlouvy o zápůjčce mezi ní jako zapůjčitelem a žalovanou jako vydlužitelem nevedla a ani dne [datum] sama ani prostřednictvím svého otce jako zástupce žalované zapůjčení peněz nenabídla a žalovaná takovou její nabídku nepřijala; že dne [datum] došlo pouze k tomu, že její peněžní prostředky ve výši 250.000 Kč, které si měla dle Smlouvy o složení blokovacího depozita [číslo] uzavřené téhož dne mezi ní a [jméno] [příjmení] sama ponechat, převzala [jméno] [příjmení], která si z nich částku 200.000 Kč ponechala a částku 50.000 Kč předala žalované, která si ji ponechala, a to aniž by se žalobkyně vůči tomuto jejich jednání jakkoliv ohradila; že vůli poskytnout žalované zápůjčku v jakékoliv výši neměla a sama ani prostřednictvím svého otce jako zástupce ji neprojevila a měla za to, že částka 200.000 Kč je u [jméno] [příjmení] pouze dočasně uložena v depozitu. Z těchto tvrzení není možno dovodit, že by mezi žalobkyní jako zapůjčitelem a žalovanou jako vydlužitelem mohlo dojít a došlo k nabídce a akceptaci přenechání peněz žalobkyně žalované s tím, aby je žalovaná užila dle libosti a po čase je žalobkyni vrátila (§ 2390 o. z.), když jak nabídka ze strany žalobkyně, tak její akceptace ze strany žalované, a to v jakékoliv formě, zcela absentují. Podstatné náležitosti smlouvy o zápůjčce účastnice s ohledem na tvrzení žalobkyně nesjednaly výslovně (tj. písemně či ústně) a z jejich jí popsaného faktického jednání skutečně nelze objektivně dovodit, že by jím mohly nepochybně projevit vůli smlouvu o zápůjčce uzavřít (tj. že by žalobkyně přenechala žalované své peněžní prostředky s tím, aby je žalovaná užila dle libosti a po čase je žalobkyni vrátila). Smlouva o zápůjčce je dvoustranným právním jednáním, a pokud tedy žalobkyně tvrdí, že vůli poskytnout žalované zápůjčku v jakékoliv výši neměla a sama ani prostřednictvím svého otce jako zástupce ji neprojevila, je bez nutnosti provádět dokazování zjevné, že k uzavření smlouvy o zápůjčce dojít nemohlo. Důsledky žalobkyní tvrzených projevů vůle účastnic tedy jako zápůjčka právně posouzeny být nemohou.

12. Tvrzením žalobkyně o tom, že dne [datum] došlo pouze k předání peněz, se pak odvolací soud, stejně jako soud I. stupně, zabýval s ohledem na ustanovení § 2991 a násl. o. z. upravujících bezdůvodné obohacení. V této souvislosti je již z tvrzení žalobkyně nutno dovodit, že žalovaná ve věci není pasivně legitimována. Pokud žalobkyně tvrdí, že jí náležející částku 250.000 Kč vzala a mezi sebe a žalovanou rozdělila (tedy s ní disponovala) [jméno] [příjmení], pak žalovaná ve sporu o zaplacení částky 250.000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení pasivně legitimována být nemůže, neboť ona s touto částkou nedisponovala a na úkor žalobkyně se o ni neobohatila; obohatit se takto mohla pouze osoba, která s částkou 250.000 Kč disponovala (tj. vzala a rozdělila ji), což však žalovaná dle tvrzení žalobkyně nebyla. Dle tvrzení žalobkyně si žalovaná částku 200.000 Kč ani neponechala, pročež její pasivní legitimace ve sporu, co do částky 200.000 Kč, nemůže být dána ani z tohoto důvodu; nadto i sama žalobkyně dle svého tvrzení měla za to, že částka 200.000 Kč je i nadále její a pouze dočasně uložena v depozitu u [jméno] [příjmení].

13. Úspěšná by žalobkyně nemohla být, ani pokud by setrvala na tvrzení, že jí náležející částku 250.000 Kč vzala žalovaná a z ní si částku 50.000 Kč ponechala a částku 200.000 Kč předala [jméno] [příjmení], která si ji ponechala z titulu zálohy žalované na kupní cenu. Důvodem neúspěchu žalobkyně by v tomto případě bylo vědomé plnění nedluhu (§ 2997 odst. 1, věty druhé o. z.) tak, jak správně uzavřel již soud I. stupně v odvoláním napadeném rozsudku, na jehož právní posouzení odvolací soud v tomto odkazuje. Z doplněných tvrzení žalobkyně je nepochybné, že neměla důvod se domnívat, že žalované plní z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl, tj. v posuzovaném případě z titulu (neexistující) smlouvy o zápůjčce, neboť, jak již bylo rozebráno výše, žalobkyně sama výslovně tvrdila, že vůli poskytnout žalované zápůjčku v jakékoliv výši neměla a sama ani prostřednictvím svého otce jako zástupce ji ani neprojevila a ani důsledky jí tvrzených projevů vůle účastnic nemohou být jako zápůjčka posouzeny, pročež je nepochybně vyloučeno, že by žalobkyně žalovanou mohla obohatit s vědomím, že jí plní na zápůjčku. S ohledem na výše uvedené má tedy odvolací soud za to, že pokud by žalobkyně takovému nakládání s jejími prostředky pouze mlčky přihlížela, byl závěr soudu I. stupně, že žalobkyně v tomto případě plnila žalované s vědomím, že k tomu není povinna a žalovaná proto není povinna jí získané bezdůvodné obohacení žalobkyni vydat, zcela správný.

14. Závěry uvedené v předchozím odstavci by samozřejmě platily i tehdy, pokud by případně jako obohacení samotné žalované byl posouzen i výše uvedený případ, kdy s částkou 250.000 Kč disponovala [jméno] [příjmení] tak, že si částku 200.000 Kč ponechala z titulu zálohy žalované na kupní cenu a částku 50.000 Kč předala žalované, která si ji ponechala. Platily by také tehdy, pokud by žalobkyně v řízení případně prokázala, že peněžní prostředky žalované poskytla, aniž by byl spolehlivě zjištěn právní důvod takové platby, a jednalo by se tak o naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 28 Cdo 4102/2017, sp. zn. 28 Cdo 2080/2019 a sp. zn. 25 Cdo 246/2001). I v obou těchto případech by totiž žalobkyně žalované vědomě plnila na nedluh, neboť ačkoliv se dle vlastního tvrzení nedomnívala, že je k takovému plnění povinna, bez protestů plnila.

15. Nad rámec již uvedeného odvolací soud dodává, že závěr o skutkovém stavu soudu I. stupně má za zcela správný, když jeho hodnocení provedených důkazů je logické a ze zásad volného hodnocení důkazů nijak nevybočuje. Právní závěry soudu I. stupně jsou pak při (výše odůvodněném) předpokladu, že smlouva o zápůjčce mezi účastnicemi uzavřena nebyla a žalobkyně se v době poskytnutí plnění nedomnívala, že je k plnění žalované povinna, správné.

16. O náhradě nákladů státu soud I. stupně negativním výrokem správně nerozhodl. Žalobkyni bylo usnesením soudu I. stupně ze dne 11. 3. 2020, č. j. 15 C 11/2020-19, přiznáno osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu a k ochraně jejích zájmů jí byl ustanoven zástupcem JUDr. [jméno] [příjmení], který ve věci učinil jeden úkon právní služby (převzetí a příprava zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, dále jen AT) ještě před tím, než bylo žalované usnesením soudu I. stupně ze dne 9. 11. 2020, č. j. 15 C 11/2020-40, přiznané osvobození do budoucna odňato a ustanovení zástupce zrušeno. Jelikož byla žalobkyně v řízení neúspěšná, nemá stát dle § 148 odst. 1 o. s. ř. vůči žádnému z účastníků právo na náhradu těchto nákladů a tyto ponese sám.

17. S ohledem na výše uvedené tedy odvolací soud rozsudek soudu I. stupně dle § 219 o. s. ř. z důvodu jeho věcné správnosti včetně výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil.

18. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že v odvolacím řízení plně úspěšné žalované přiznal vůči žalobkyni právo na plnou náhradu jí účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení ve výši 29.374 Kč, jež tvoří odměna zástupce žalované 27.900 Kč za 3 úkony právní služby (vyjádření k odvolání žalobkyně, vyjádření k doplnění odvolání žalobkyně, účast u jednání odvolacího soudu) z tarifní hodnoty 250.000 Kč dle § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 AT ve výši 9.300 Kč za úkon, paušální náhrada hotových výdajů 900 Kč na 3 úkony dle § 13 odst. 4 AT ve výši 300 Kč na úkon, náhrada za promeškaný čas 200 Kč dle § 14 odst. 3 AT ve výši 100 Kč za každou započatou půlhodinu za 2 půlhodiny strávené cestou zástupce žalované z [obec] do [obec] na jednání odvolacího soudu a zpět a cestovních náhrad 374 Kč za cestu zástupce žalované z [obec] do [obec] na jednání odvolacího soudu a zpět, tj. za 2 x 24 km při použití osobního automobilu Volvo XC 40 [registrační značka] při spotřebě 7l [číslo] km paliva Natural 95 v ceně 44,50 Kč a sazbě základní náhrady 4,7 Kč/km. Náhradu nákladů řízení ve výši 29.374 Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám zástupce žalované (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř).