Výrok
I. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci I. ve výroku o platební povinnosti žalovaného potvrzuje.
II. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci II. ve výroku o nákladech řízení mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám JUDr. [jméno] [příjmení] náklady řízení před soudem I. stupně v částce 27 807,70 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám JUDr. [jméno] [příjmení] náklady odvolacího řízení v částce 13 735,20 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 40 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. od [datum] do zaplacení a náklady řízení v částce 13 903,50 Kč k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Z jeho odůvodnění plyne, že žalobkyně se domáhala po žalovaném jako po svém otci zaplacení uvedené částky z titulu příslibu daru, který učinil v prohlášení ze dne [datum]. Soud I. stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba je po právu. Žalobkyně prokázala, že ukončila další 4 semestry studia na vysoké škole, za což jí dle obsahu prohlášení náleží celkem 40 000 Kč. K námitkám žalovaného uvedl, že v poměrech žalovaného od doby, kdy sepsal prohlášení, k žádné změně nedošlo. Jeho osobní a majetkové poměry zůstávají na stejné úrovni, a pokud již nepobírá příspěvek na bydlení, je čistě věcí žalovaného, že o něho znovu nepožádal. Nedošlo ani k tvrzenému zhoršení vztahu mezi účastníky, které by bylo zapřičiněno pouze jednáním žalobkyně. Vztah mezi účastníky není dobrý již od rozvodu rodičů žalobkyně, k němuž došlo ještě před sepsáním prohlášení. Pokud proto prakticky ze stejných důvodů žalovaný odvolal všechna prohlášení o poskytnutí finančních prostředků, nelze k takovému odvolání přihlížet. Navíc není v čestném prohlášení ani zmínka o případných změnách poměrů. Zejména ale žalovaný nemůže odvolávat dar či příslib daru, pokud dar ještě nebyl poskytnut, a tak na danou věc nelze aplikovat ustanovení § 630 ObčZ. Protože obrana žalovaného nebyla shledána důvodnou, soud I. stupně žalobě vyhověl, včetně požadavku na zaplacení úroku z prodlení. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. za částečného použití ustanovení § 150 o. s. ř., v jehož rámci přihlédl k aktuálním majetkovým, rodinným a výdělkovým poměrům žalovaného a žalobkyni přiznal jednu polovinu účtovaných nákladů řízení.
2. Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba účastníci. Žalovaný trval na zamítnutí žaloby, když má za to, že soud I. stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Soud I. stupně nepřihlédl k tomu, že u něho došlo k výraznému zhoršení finanční situace a že není v jeho možnostech zaplatit žalovanou částku. Ke zhoršení situace přitom došlo a dochází poté, co byl příslib daru poskytnut a přiznání žalované částky by bylo citelným zásahem do poměrů rodiny. Zhoršení se týká i zdravotního stavu členů rodiny, kteří jsou na něho výživou odkázáni. Za nesprávný proto považuje závěr, že změna okolností není důvodem pro odvolání daru a za nesprávný výklad, že dar nelze odvolat, pokud ještě nebyl poskytnut. S přesvědčením, že nárok žalobkyně je nemravný, žalovaný navrhl změnu napadeného rozsudku tak, že se žaloba zamítá.
3. Odvolání žalobkyně směřovalo pouze proti výroku o nákladech řízení. V něm uvedla, že soud I. stupně se k námitce žalovaného zabýval tím, zda nárok žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy a zda na straně žalovaného došlo ke zhoršení jeho poměrů. Po provedeném dokazovaní shledal, že nárok žalobkyně není rozporný s dobrými mravy, a že na straně žalovaného nedošlo ke změně v jeho majetkových, výdělkových ani rodinných poměrech. Překvapivě proto tvrzenými skutečnostmi odůvodnil svůj závěr o aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Pokud soud I. stupně chtěl využít moderačního práva ve vztahu k nákladům řízení, měl zkoumat konkrétní okolnosti případu, a osobní, majetkové a sociální poměry všech účastníků řízení. Soud I. stupně zkoumal pouze situaci na straně žalovaného, nikoliv na straně žalobkyně, nezabýval se tím, co jí vedlo k podání žaloby a ani jejími osobními, majetkovými, sociálními a zdravotními poměry. Uplatněním moderačního práva se soud dopustil zřejmé libovůle a zároveň byla porušena zásada předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Soud žalobkyni neumožnil, aby se vyjádřila k soudem zamýšlenému uplatnění moderačního práva a sám žalovaný tento postup ve svých podáních nikdy neuplatnil. Žalobkyně proto navrhla změnu výroku o nákladech řízení tak, že se žalobkyni přiznává plné právo na náhradu nákladů řízení.
4. K odvolání žalovaného pak uvedla, že odvolání není důvodné a navrhla potvrzení napadeného rozsudku ve věci samé. Soud I. stupně podle žalobkyně po provedeném dokazování správně uzavřel, že k žádné změně rodinných a ani finančních poměrů nedošlo. K tvrzenému odvolání daru žalobkyně poukázala na zákonnou úpravu zakotvenou v § 630 ObčZ, jehož podstata nebyla v projednávané věci naplněna a dále uvedla, že považuje za správný názor soudu I. stupně, že žalovaný nemůže odvolat dar či přislib daru v době, kdy je sám s poskytnutím daru v prodlení. Žalobkyně splnila podmínky dané prohlášením ze dne [datum], úspěšně ukončila další 4 semestry na vysoké škole a tak důvodně požaduje po žalovaném zaplacení částky 40 000 Kč. Pro případ, že by nestudovala, žalovaný přislíbil zaplacení částky 100 000 Kč, což odpovídá 5 letům studia po 2 semestrech, a tak je nepochopitelné tvrzení žalovaného, že žalobkyně zneužila jeho vůli či původní úmysl.
5. Odvolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné, proto odvolací soud napadený rozsudek dle § 212 věty prvé o. s. ř. přezkoumal v celém rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné a odvolání žalovaného nikoliv.
6. Předně musí odvolací soud konstatovat, že soud I. stupně na danou věc správně aplikoval zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen ObčZ), jelikož k příslibu daru došlo před [datum] a podlé téže normy je nutno postupovat i pro případ vrácení daru, přestože tvrzené důvody k vrácení daru vznikly až za účinnosti nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020 sp. zn. 33 Cdo 437/2020 nebo ze dne 31. 3. 2020 s. zn. 33 Cdo 2339/2019).
7. Žalovaný v odvolacím řízení nijak nezpochybňuje závěr soudu I. stupně, že žalobkyně splnila podmínku úspěšného ukončení 4 semestrů na vysoké škole a že jí dle listiny nazvané„ Čestné prohlášení“ ze dne [datum] náleží částka 40 000 Kč (za každý semestr vždy 10 000 Kč). Ze stejné listiny žalobkyně vycházela i v řízení vedeném u tohoto odvolacího soudu pod sp. zn. 15 Co 32/2019 (u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 15 C 190/2017), v němž po žalovaném požadovala zaplacení částky 60 000 Kč za úspěšné dokončení 6 semestrů. V rozsudku ze dne 8. 3. 2019 č. j. 15 Co 32/2019-140 odvolací soud posoudil zmíněné prohlášení jako příslib daru dle § 628 odst. 1 ObčZ a vyslovil, že jedinou podmínkou pro splnění tohoto příslibu (dle obsahu prohlášení) je úspěšné ukončení semestru bez ohledu na to, zda šlo o semestry na jedné vysoké škole či na více školách. Protože žalobkyně prokázala ukončení 6 semestrů, odvolací soud jí požadovaných 60 000 Kč (za každý semestr 10 000 Kč) přiznal (poté, co se vypořádal s dalšími námitkami žalovaného). Pakliže v nyní projednávané věci je zjištěný skutkový stav věci i právní posouzení totožné, je zcela správný závěr soudu I. stupně, že nárok žalobkyně je opodstatněný.
8. Zaplacení částky se žalovaný bránil tím, že nárok žalobkyně odporuje dobrým mravům (§ 3 ObčZ). Totéž žalovaný namítal i v předcházejícím řízení. Vztahy mezi účastníky odvolací soud ve shora citovaném rozsudku vyhodnotil jako dlouhodobě špatné, z čehož ale nelze vinit jen žalobkyni. Poukázal na to, že to byl žalovaný, který opustil rodinu a tehdy bylo žalobkyni 12 let. Vztahy mezi jejími rodiči byly i po rozvodu napjaté, o čemž svědčí fakt, že k majetkovému vypořádání došlo až v roce 2012, jehož součástí byly i nároky žalobkyně. V roce 2012 žalovaný sice přistoupil na zvýšení výživného, od té doby se však k požadavkům na další zvýšení výživného stavěl odmítavě i přesto, že žalobkyně pokračovala ve studiu. Zdůraznil také, že příslib daru žalovaný učinil v době, kdy účastníci spolu nekomunikovali a kdy mu byla špatná úroveň vztahů známa. Na základě toho dospěl odvolací soud k závěru, že k žádné zásadní změně chování žalobkyně nedošlo. Jestliže v roce 2019 nebyl shledán důvod k odepření nároku žalobkyně pro rozpor s dobrými mravy, logicky soud I. stupně i v nyní projednávané věci uzavřel, že aplikace ustanovení § 3 ObčZ není namístě, když provedeným dokazováním nebylo zjištěno, že by úroveň vztahů mezi účastníky od roku 2019 doznala dalších zásadních změn právě a jen vinou žalobkyně. Vztahy mezi účastníky jsou i nadále špatné, a lze plně souhlasit s okresním soudem, že tomu tak není proto, že žalobkyně zcela legitimním způsobem požadovala po žalovaném vyšší výživné nebo že podala návrh na nařízení exekuce, nesplnil-li žalovaný své povinnosti dobrovolně. Tato úroveň vztahů mezi účastníky se nepochybně formovala již od rozvodu žalovaného s matkou žalobkyně a pokud se vztahy mezi účastníky dle tvrzení žalovaného stále zhoršují, nelze tuto skutečnost přičítat jen žalobkyni, jak správně uzavřel soud I. stupně. Argumentuje-li žalovaný dále změnou poměrů na své straně (rodinné, zdravotní, majetkové), soud I. stupně se jimi zabýval a shledal, že se poměry žalovaného v podstatě nezměnily, což také řádně odůvodnil (odstavec 10. a 11 napadeného rozsudku). I kdyby tvrzená změna poměrů nastala, je nutno konstatovat, že žalobkyně poměry žalovaného nijak nemohla a nemůže ovlivnit a že ani poměry žalobkyně nejsou nijak nadstandardní, aby v porovnání s poměry žalovaného mohl být požadovaný výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Již v době, kdy žalovaný přislíbil dar, zcela evidentně nebyly jeho poměry utěšené, přesto přislíbil poskytnout žalobkyni finanční částky v závislosti na ukončení semestrů a dokonce jí přislíbil zaplatit částku 100 000 Kč, i kdyby vysokou školu nestudovala. [příjmení] tedy předpokládat, že žalobkyně bude požadovat plnění, k němuž se zavázal a nelze mít její požadavek za rozporný s dobrými mravy jen proto, že ho vznáší teprve v době, kdy se poměry žalovaného dle jeho tvrzení zhoršily. Je navíc s podivem, že změnou poměrů na své straně žalovaný neargumentoval v předchozím řízení (kdy se žalobkyně domáhala zaplacení vyšší částky), když dle jeho současného tvrzení mělo k těmto změnám docházet již od podpisu prohlášení. Odvolací soud proto závěr soudu I. stupně, že nejsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 ObčZ, považuje za správný.
9. Prakticky stejné důvody uplatnil žalovaný v odvolání daru. Jelikož na danou věc dopadá občanský zákoník č. 40/1964 Sb., bylo nutné posoudit toto odvolání daru dle § 630 ObčZ, dle něhož se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy. Právní vztah z darování tak zaniká na základě kvalifikovaného porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči dárci, popř. členům rodiny a dále na základě jednostranného projevu dárce vůči obdarovanému, který se domáhá vrácení daru. Předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce je jen takové chování obdarovaného, které lze s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci, apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky § 630 ObčZ; předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kritérií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce (srovnej např. rozhodnutí NS ze dne 27. 2. 2001 sp. zn. 29 Cdo 1708/2000 nebo ze dne 29. 4. 2003 sp. zn. 33 Odo 134/2003). Využije-li dárce svého práva domáhat se vrácení daru, zaniká darovací vztah okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému. Tímto okamžikem se obnovuje původní právní vztah (obnoví se vlastnictví dárce k věci) a nebylo-li dosud při konsensuálním darování plněno, není dárce tímto okamžikem povinen darovací smlouvu splnit. Zrušením darovací smlouvy totiž odpadá právní důvod k plnění podle smlouvy (srovnej Občanský zákoník, Komentář, 3. vydání 1996, C.H.Beck, § 630, str. 547 a 548).
10. Z výše uvedeného je zřejmé, že ustanovení § 630 ObčZ dopadá i na případy, kdy dar podle darovací smlouvy poskytnut ještě nebyl, ovšem i k tomu, aby odpadl právní důvod k plnění podle smlouvy, musí být naplněny předpoklady dané citovaným ustanovením. Jestliže i v odvolání daru žalovaný uplatnil totožné skutečnosti, které již z hlediska dobrých mravů soud I. stupně i soud odvolací posuzoval, je nutno učinit závěr, že zde není takového chování žalobkyně, které by kolidovalo s dobrými mravy a které by mohlo přivodit důsledek daný citovaným ustanovením. Protože z hlediska § 630 ObčZ není vůbec významné, jaké jsou poměry žalovaného a zda došlo k jejich změně či nikoliv, lze také uzavřít, že požadavek na vrácení daru (odvolání daru) nebyl vznesen po právu.
11. Ze všech uvedených důvodů byl proto napadený rozsudek ve věci samé dle § 219 o. s. ř. potvrzen.
12. Změněn však musel být dle § 220 odst. 1 o. s. ř. výrok o nákladech řízení před soudem I. stupně, jelikož odvolání žalobkyně shledal odvolací soud důvodným. Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (na níž žalobkyně přiléhavě odkazuje) platí, že použití ustanovení § 150 o. s. ř. dopadá na případy hodné zvláštního zřetele a že jeho použití má být výjimečné. Je třeba vždy zvažovat okolnosti konkrétního případu, a to nejen na straně toho, v jehož prospěch má být tohoto ustanovení použito, ale i na straně toho, komu má být právo na náhradu nákladů řízení odepřeno. Kromě poměrů účastníků soud přihlíží k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, k postoji účastníků v řízení, apod. Této své povinnosti soud I. stupně nedostál, neboť odkázal jen na zjištěné poměry žalovaného a nijak nezkoumal, jak by se jeho rozhodnutí aplikovat částečně § 150 o. s. ř. dotklo majetkové sféry žalobkyně. Zároveň také nezkoumal konkrétní okolnosti dané věci, které jsou ale z hlediska možné aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. dle odvolacího soudu významné. Žalovaný se nároku žalobkyně vehementně bránil, jak před podáním žaloby, tak v průběhu celého řízení. Činil tak přesto, že v minulosti na základě stejné listiny žalobkyně v řízení uspěla a domohla se zaplacení částky vyšší, než uplatnila nyní. Žalovaný v předchozím řízení se svými argumenty neuspěl, přesto je uplatnil i v nyní projednávané věci, ovšem ani nyní nebyl shledán nárok žalobkyně rozporným s dobrými mravy a ani k odvolání daru nedošlo po právu. Pokud se tedy žalovaný znovu rozhodl bránit oprávněnému nároku žalobkyně a se svou obranou ani v nejmenším neuspěl, musí nést procesní riziko neúspěchu ve věci bez ohledu na své současné majetkové a osobní poměry, které samy o sobě nepředstavují okolnosti hodné zvláštního zřetele. Za této situace žalobkyni náleží plná náhrada nákladů řízení ve výši 27 807,70 Kč, když lze vyjít ze správného výpočtu nákladů provedeného v napadeném rozsudku, který účastníky zpochybněn nebyl. Platební místo a lhůta ke splnění povinnosti jsou dány ustanoveními § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
13. V odvolacím řízení byla úspěšná žalobkyně, a tak jí náleží náhrada nákladů odvolacího řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Náklady představují odměnu za 3 právní úkony po 2 700 Kč (1. odvolání a odůvodnění odvolání do výroku o nákladech řízení, 2. vyjádření k odvolání žalovaného, 3. účast na odvolacím jednání), 3 režijní paušály po 300 Kč, jízdné z [obec] do [obec] a zpět ve výši 1 551,40 Kč, náhrada za promeškaný čas za 8 půlhodin po 100 Kč, DPH 21% ve výši 2 383,80 Kč, celkem 13 735,80 Kč. Platební místo a lhůta ke splnění povinnosti jsou dány výše citovanými ustanoveními.