15 Co 23/2026

Odůvodnění

1. Shora citovaným rozsudkem uložil soud I. stupně žalované, aby zaplatila žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 9 699 Kč (odst. I.), a zamítl návrh, jímž se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku 33 467,77 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení 11 492,38 Kč za dobu od 18. 5. 2025 do 15. 8. 2025 a smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 43 166,77 Kč od 16. 8. 2025 do zaplacení (odst. II.). Dále rozhodl, že žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení (odst. III.), a žalobkyni uložil, aby zaplatila státu na účet Okresního soudu v Pelhřimově doplatek soudního poplatku ve výši 435 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (odst. IV.).

2. Žalobkyně tvrdila, že poskytla žalované na základě smlouvy o podnikatelském úvěru č. [Anonymizováno] ze dne 17. 4. 2025 úvěr ve výši 30 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit do 17. 5. 2025 společně s poplatkem za sjednání a čerpání úvěru ve výši 7 767 Kč, úrokem 50 % a poplatkem za předčasné splacení 9 000 Kč. Celková částka, kterou měla žalovaná žalobkyni uhradit, činila 58 467 Kč. Ke dni sepisu žaloby bylo ze strany žalované uhrazeno 20 301 Kč, zbývající částku přes výzvu žalobkyně a upomínku neuhradila. Žalobkyně proto požaduje úhradu jistiny 30 000 Kč, zbytek poplatku za sjednání a čerpání úvěru ve výši 13 166 Kč, zbytek úroků z prodlení 0,50 % denně z částky 49 467 Kč od 18. 5. 2025 do 15. 8. 2025 ve výši 11 492,38 Kč a smluvní úrok z prodlení ve výši 0,10 % denně z částky 43 166,77 Kč od 16. 8. 2025 do zaplacení.

3. Poté, co soud I. stupně věc projednal v nepřítomnosti účastníků, když žalobkyně se omluvila a žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, k důvodům svého rozhodnutí uvedl, že je povinen i při pasivitě dlužníka v nalézacím řízení zkoumat, zda smlouva není ve zjevném rozporu s dobrými mravy podle § 588 o. z. Jestliže souhrn práv a povinností plynoucích ze smlouvy o úvěru je natolik nevýhodný a nevyvážený, že vede k nepřiměřenému postižení dlužníka, je třeba takovou smlouvu o úvěru pokládat za absolutně neplatnou podle § 580 odst. 1 o. z. V daném případě žalobkyně požaduje náhradu úroků ve výši 50 % ročně, což je v rozporu s dobrými mravy, pokud výše sjednaných úroků podstatně převyšuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V prvém pololetí roku 2025 se úroková sazba podnikatelských úvěrů pohybovala okolo 5 až 10 %. Vzhledem k tomu, že souhrn práv a povinností plynoucích ze smlouvy je nevyvážený, když žalované bylo půjčeno 30 000 Kč a po jednom měsíci je požadováno vrátit téměř dvojnásobek, soud I. stupně považuje tuto smlouvu za absolutně neplatnou. Žalobkyně pak má nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z., podle kterého každá ze stran může požadovat pouze to, co v rámci neplatného závazku poskytla druhé straně. Žalobkyně poskytla žalované 30 000 Kč a vráceno jí bylo 20 301 Kč. Zůstává tedy dluh na jistině 9 699 Kč, který je žalovaná povinna žalobkyni uhradit, a to bez zákonného úroku z prodlení, který není požadován. Ve zbytku byla žaloba žalobkyně zamítnuta. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Doplatek soudního poplatku je žalobkyně povinna uhradit, neboť ve věci nebyl vydán k jejímu návrhu elektronický platební rozkaz.

4. Proti tomuto rozsudku, a to pouze proti jeho výrokům II., jímž byla žaloba žalobkyně zčásti zamítnuta, a III. o náhradě nákladů řízení účastníků, podala odvolání žalobkyně. Namítla v něm, že možnost ujednat si výši úrokové sazby je obsahovým projevem smluvní volnosti stran. Jde o úplatu za hlavní plnění. Takovému ujednání je smluvními stranami zpravidla věnována i hlavní pozornost, přičemž strany předpokládají, že plnění bude poskytnuto řádně a včas. Případný zásah do autonomie vůle stran pro rozpor s dobrými mravy pak představuje zásah výjimečný a vždy odůvodněný mimořádnými okolnostmi případu. Žalovaná se mohla dovolat ochrany slabší smluvní strany, přičemž by musela tvrdit a prokazovat okolnosti, které by v rámci užití ust. § 433 o. z. měl soud vzít v úvahu. Žalovaná takové okolnosti netvrdila a nedovolala se postavení slabší smluvní strany. Přiměřeností výše sjednaných úroků, resp. poplatku za poskytnutí úvěru, se zabývaly vyšší soudy v celé řadě svých rozhodnutí a relevantní judikatura vychází z toho, že přiměřenost sjednaného úroku nelze posuzovat paušálně podle obecně stanovené přiměřené úrokové sazby, ale je třeba vzít v potaz konkrétní okolnosti případu. To plyne např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 717/2010, příp. z rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, které v odůvodnění akcentuje i rizikovost poskytovaného úvěru a dovozuje, že sjednaný úrok může i několikanásobně překračovat úrok obvykle poskytovaný bankami. Namítnout však lze i to, proč by zrovna sazby bank měly být jakousi referenční hranicí pro stanovení přiměřenosti smluvních a sankčních úroků. Banka je soukromým podnikatelským subjektem stejně jako žalobkyně a má tedy před zákonem zásadně rovné postavení jako žalobkyně, tím spíše, že žádná banka, pokud je žalobkyni známo, obdobné úvěry jako žalobkyně ani neposkytuje. K dané problematice se vyjádřil i Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém rozhodnutí č. j. 8 Co 431/2025-56 a Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí č. j. 26 Co 196/2025-63. Podle nich sazba úroku z prodlení stanovená nařízením vlády, jež se považuje za ujednanou v případě, že výše úroku z prodlení nebyla stranami sjednána, nemusí s ohledem na různorodost smluvních vztahů vždy odpovídat jejich konkrétní realitě a z různých důvodů mohou být sjednávány úroky z prodlení v jiné výši. Pouze takové ujednání o výši úroku z prodlení výrazně se odchylující od sazby úroku z prodlení stanovené nařízením vlády způsobem, jenž by znamenal, že vzhledem k okolnostem dané věci sjednaný úrok z prodlení již neslouží pouze k plnění jeho funkcí, ale má zneužívající (šikanózní) charakter, lze posoudit jako ujednání rozporné s dobrými mravy. Výrazná (mnohonásobná) odchylka sjednané výše smluvního úroku z prodlení od sazby stanovené nařízením vlády tedy může být signálem rozporu takového ujednání s dobrými mravy, sama o sobě (bez posouzení relevantních okolností jejího sjednání) takový rozpor ještě neznamená. Při posuzování souladnosti či rozporu ujednání s dobrými mravy je třeba přihlédnout jen k těm okolnostem, které existovaly v době, kdy k tomuto ujednání došlo (tj. v době uzavření smlouvy). Primárně je přitom třeba hodnotit důvody, které vedly ke sjednání výše úroku z prodlení, a to ve vztahu k plnění jeho funkcí v konkrétní věci. Relevantní může být také další obsah posuzované smlouvy a skutečnost, zda současně s úroky z prodlení byla sjednána i jiná sankce za prodlení plnící obdobné funkce (např. smluvní pokuta) či zda byla pohledávka věřitele zajištěna a jakým způsobem. Zohlednit lze také skutečnost, zda se jedná o vztah mezi podnikateli, kteří vystupují jako profesionálové, či zda se jedná o vztahy nepodnikatelské, typicky vztahy spotřebitelské.

5. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.

6. Odvolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou. Proto odvolací soud projednal věc dle § 212 o. s. ř. a přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v rozsahu dotčeném odvoláním, tj. pouze ve výroku II., jímž byla žaloba žalobkyně zčásti zamítnuta, a ve výroku III. o náhradě nákladů řízení. Rozsudek soudu I. stupně v odstavci I. o platební povinnosti žalované a v odstavci IV., jímž bylo žalobkyni uloženo doplatit soudní poplatek za žalobu, nebyl odvoláním žalobkyně dotčen a v těchto částech nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 věta první o. s. ř.).

7. Odvolání žalobkyně není důvodné.

8. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně o absolutní neplatnosti smlouvy o podnikatelském úvěru, kterou uzavřela se žalovanou, a to mimo jiného s poukazem na výkladovou praxi Nejvyššího soudu a konkrétní rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a Krajského soudu v Praze.

9. Podle smluvních ujednání (č.l. 13 a násl. spisu) žalobkyně poskytla na základě smlouvy o podnikatelském úvěru uzavřené dne 17. 4. 2025 žalované úvěr ve výši 30 000 Kč, za poplatek za sjednání a čerpání úvěru 19 467 Kč (po uplatnění slevy 7 767 Kč), s datem splatnosti úvěru dne 17. 5. 2025, dobou trvání úvěru 30 dnů, roční úrokovou sazbou 50% p. a., celkovou výší úroku 1 233 Kč, celkovou dlužnou částkou splatnou žalovanou 50 700 Kč (dlužnou částkou po slevě 39 000 Kč) a poplatkem za předčasné splacení úvěru 9 000 Kč. V případě, že žalovaná na požadavek žalobkyně nezašle vlastnoručně podepsané vyhotovení smlouvy, nahradí smluvní pokutu 1 000 Kč. Úvěrový úrok dle sjednané roční úrokové sazby z dlužné jistiny úvěru je přičítán denně až do úplného zaplacení jistiny úvěru. Byla-li účastníky smlouvy sjednána jakákoli sleva na příslušenství úvěru, je sjednána s rozvazovací podmínkou, že pokud nebude úvěr uhrazen řádně a včas, práva a povinnosti vyplývající z ustanovení o slevě zanikají. Při prodlení žalované se splatností úvěru po dobu prvních 90 dnů bude povinna zaplatit úrok z prodlení z dlužné částky ve výši 0,5% denně ze součtu dlužné jistiny a poplatku za sjednání a čerpání úvěru, od 91 dne úrok z prodlení z dlužné částky ve výši 0,1% denně ze součtu dlužné jistiny a poplatku za sjednání a čerpání úvěru, úrok z úvěru se zápůjční úrokovou sazbou ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů namísto sazby 50% p.a. Dále je žalobkyně po době splatnosti oprávněna nárokovat paušální poplatky ve výši 500 Kč za každou písemnou upomínku zaslanou k 5., 10., 15. a 20. dnu trvání prodlení a 15% z celkové dlužné částky ke dni uskutečnění přípravy k předání vymáhání úvěru inkasní agentuře.

10. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019 (R 80/2021) dospěl k závěru, že jsou-li právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se tento korektiv i ve vztazích mezi podnikateli. Porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Případný závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je však zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu. Korektiv dobrých mravů přitom nevylučuje posouzení, zdali na právní poměry stran nedopadají jiná ustanovení občanského zákoníku poskytující právní ochranu jedné ze stran před zneužívajícím jednáním druhé strany (například právní úprava ochrany slabší strany).

11. V daném případě učinil soud I. stupně závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o podnikatelském úvěru podle § 588 a § 580 odst. 1 o. z. pro rozpor s dobrými mravy z důvodu nevyváženosti práv a povinností plynoucích ze smlouvy, ovšem fakticky se omezil pouze na posouzení sjednané sazby úroků (navíc ne zcela přesným způsobem – viz níže). Nicméně s ohledem na celý obsah smlouvy (k němu odvolací soud odkazuje na podrobnou smluvní úpravu povinností žalované uvedenou v bodě 9. tohoto odůvodnění a její zhodnocení v následujícím bodě 12. tohoto rozhodnutí) odvolací soud komplexním způsobem posoudil ve smyslu shora uvedeného výkladu (dopadajícího na vztahy mezi podnikateli) souladnost celého obsahu smlouvy (souboru práv a povinností smluvních stran) korektivem dobrých mravů. Takový postup není v rozporu ani s rozhodnutími Nejvyššího soudu citovanými žalobkyní v odvolání, zdůrazňující konkrétní okolnosti případu. Poukazuje-li žalobkyně na smluvní volnost stran při uzavření předmětné smlouvy (zejména ve vztahu k ujednání o výši úrokové sazby), je projevení pravé a svobodné vůle smluvních stran základním předpokladem toho, aby vůbec šlo o právní jednání (srovnej § 551 a násl. o. z. ohledně zdánlivosti právního jednání). Nicméně i pokud v daném případě byla smluvními stranami projevena jejich pravá a svobodná vůle při uzavírání smlouvy, nebrání to posouzení neplatnosti smlouvy podle § 580 a násl. o. z. Byť judikatura soudů zdůrazňuje princip priority výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy, potom jsou-li splněny podmínky ust. § 588 o. z. (neplatnost právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům), je soud povinen k této absolutní neplatnosti smlouvy přihlédnout, a to i bez návrhu stran smlouvy. To znamená, že uvedenému posouzení věci soudem I. stupně nebránilo, že v dané věci byla žalovaná pasivní.

12. Ze shora citovaného obsahu smlouvy plyne, že při řádném splacení úvěru 30 000 Kč do 1 měsíce měla žalovaná uhradit celkem (ve smyslu smlouvy „po slevě“) 39 000 Kč, tedy kromě půjčené částky úrok 1 233 Kč (šlo o úrok s roční sazbou 50 %) a poplatek za sjednání a čerpání úvěru (opět po slevě) ve výši 7 767 Kč. Byť tedy nelze přisvědčit závěru soudu I. stupně, že žalovaná měla po 1 měsíci vrátit téměř dvojnásobek půjčené částky (soud I. stupně zřejmě vycházel z částky 50 700 Kč „před slevou“), je významná částka poplatku za sjednání a čerpání úvěru poplatku, který lze považovat za skryté navýšení úrokové sazby (ze smlouvy nevyplývá jeho jiné bližší vymezení), která zásadním způsobem vede k zatížení žalované. Jde totiž o více než šestinásobek „oficiální“ částky úroků, což zvýrazňuje soudem I. stupně zmiňovaný nepoměr s obvyklou úrokovou sazbou u bankovních podnikatelských úvěrů. Byť by bylo lze přihlédnout k vyšší rizikovosti a tím i vyšší úrokové sazbě u nebankovních úvěrů (jako v případě žalobkyně), nemůže být takové navýšení úroků a zatížení dlužníka (navíc skrytě prostřednictvím uvedeného poplatku) bezbřehé. Evidentní nevyváženost postavení žalované je pak zřejmá z dalších smluvních ujednání shora rozvedených, tedy jak z poplatku za předčasné splacení půjčky 9 000 Kč (necelá třetina půjčky), tak zejména z opačné situace, tedy při porušení platebních povinností žalovanou. V takovém případě v důsledku sjednané rozvazovací podmínky zanikají ustanovení o slevě (neboli z dlužné částky 39 000 Kč se stává dlužná částka 50 700 Kč – jedna forma sankce), a k této sankční dlužné částce přistupují úroky z prodlení ve shora sjednané výši (druhá sankce), tak i další paušální poplatky za upomínky a dále poměrně vysoký poplatek ve výši 15 % opět z celkové dlužné částky za předání vymáhaní dluhu vymáhací agentuře (další sankční ujednání). O nepřiměřenosti zatížení žalované v případě jejího prodlení svědčí podaná žaloba, neboť byť na úhradu úvěru zaplatila částku 20 301 Kč (cca dvě třetiny jistiny), přesto by dle smlouvy dlužila celou jistinu 30 000 Kč, zbytek poplatku za sjednání a čerpání úvěru 13 166 Kč a dále nemalé částky na smluvních úrocích z prodlení. Závěr o neplatnosti celé smlouvy odůvodňuje provázanost (a tedy ve smyslu § 576 o. z. neoddělitelnost) smluvních ujednání. Soud I. stupně tedy dospěl za této skutkové situace ke správnému závěru o absolutní neplatnosti celé smlouvy o podnikatelském úvěru dle § 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 588 o. z. pro její zjevný rozpor s dobrými mravy. Proto nemohl žalobkyni vzniknout nárok na zaplacení částek, mající smluvní základ, specifikovaných v odstavci II. výroku napadeného rozsudku.

13. Na uvedených závěrech nemohou ničeho změnit ani odkazy žalobkyně na závěry obsažené v rozsudcích Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 8 Co 431/2025-56 a Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 196/2025-63. Byť naposledy uvedené rozhodnutí se týká rovněž smlouvy o podnikatelském úvěru uzavřené totožnou žalobkyní, neposuzoval předmětnou smlouvu krajský soud komplexním způsobem (jak je obsaženo v odůvodnění tohoto rozhodnutí), ale samostatně smluvní ujednání o úrocích a smluvní ujednání o úrocích z prodlení. Citované rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích pak vycházelo z toho, že žalovaná strana žádné mimořádné okolnosti případu pro uplatnění korektivu dobrých mravů netvrdila, nicméně dle názoru odvolacího soudu (jak je shora uvedeno) jeho použití soudy pasivita žalované nebrání.

14. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně v odstavci II. ve výroku o částečném zamítnutí žaloby, jakož i v bezchybném odstavci III. ve výroku o náhradě nákladů řízení dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

15. Podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalobkyně se svým odvoláním neuspěla a právo na náhradu nákladů odvolacího řízení vzniklo žalované. Jelikož ta v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevynaložila, rozhodl odvolací soud, že žádná z účastnic právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nemá.