Výrok
I. Rozsudek soudu I. stupně se mění tak, že se určuje, že od 21. 11. 2018 není žalobkyně vlastníkem motorového vozidla značky Ford – Focus, registrační značka [SPZ], VIN [VIN kód].
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů v částce 13 680 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně [Jméno advokátky].
Odůvodnění
1. Shora citovaným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že od 21. 11. 2018 není vlastníkem motorového vozidla tovární značky Ford – Focus, registrační značky [SPZ], VIN [VIN kód], a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
2. O žalobě rozhodl soud I. stupně bez nařízení jednání, a to se souhlasem účastníků, kteří se na jeho výzvu (tiskopis vz. č. [hodnota] o. s. ř.) ve smyslu § 115a o. s. ř. nevyjádřili. Na základě žalobkyní předložených listin měl za prokázané, že žalobkyně jako prodávající prodala na základě kupní smlouvy č. K1271952 ze dne 21. 11. 2018 žalovanému jako kupujícímu předmětný automobil. Kupující se výslovně zavázal v bodě 1.4 smlouvy, že na své náklady zajistí změnu zápisu v registru vozidel, k čemuž nedošlo. Dle bodu 3. smlouvy vlastnické právo z prodávajícího na kupujícího přechází okamžikem úplného zaplacení prodejní ceny vozidla dle článku 2 kupní smlouvy. Důkaz o tom, že kupní cena byla zaplacena, žalobkyní předložen nebyl.
3. Soud I. stupně v prvé řadě dovodil existenci naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva ve smyslu § 80 o. s. ř., neboť bylo doloženo, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo k podpisu kupní smlouvy. Pokud by došlo i k zaplacení kupní ceny ve smyslu bodu 3. smlouvy, došlo by k převodu vlastnického práva na žalovaného a bylo by evidentní, že žalobkyně má na podané žalobě naléhavý právní zájem, a to s ohledem na důsledky, které evidence žalobkyně v registru silničních vozidel má zejména ve vztahu k povinnosti hradit pojištění odpovědnosti za provoz vozidla, příp. příspěvek [právnická osoba], a i ve vztahu k samotné odpovědnosti za provoz vozidla i případné přestupky z jeho provozu plynoucí, přičemž při absenci spolupráce žalovaného se takového zápisu může domoci dle § 8 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 114/20). Daný případ však nelze řešit tak, aby bylo rozhodnuto o tom, že žalobkyně není vlastníkem předmětného vozidla, následně bude z registru vymazána a v registru zůstane evidováno vozidlo bez jakéhokoliv vlastníka, který by měl uvedené povinnosti a odpovídal za případnou škodu vozidlem způsobenou. Úkolem soudu obecně není rozhodovat tak, aby svým rozhodnutím založil situaci právní nejistoty, z níž mohou plynout v budoucnu další soudní spory a nejistoty. Tuto situaci by šlo nepochybně řešit tak, že by se žalobkyně domáhala určení, že vlastníkem předmětného vozidla je od data 21. 11. 2018 žalovaný s tím, že by ve smyslu bodu 3. kupní smlouvy musela prokázat, že k tomuto datu žalovaný zaplatil kupní cenu a že tak skutečně došlo k převodu vlastnického práva k vozidlu na žalovaného. Na základě rozsudku soudu, kterým by byl určen skutečný vlastník vozidla, by pak mělo dojít k výmazu žalobkyně z registru a k zápisu skutečného vlastníka do registru silničních vozidel. Proto byla žaloba žalobkyně na určení negativní skutečnosti zamítnuta. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř.
4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání. Namítla v něm, že právní závěr soudu I. stupně nemá oporu v právním řádu ani v postupu dotčených orgánů veřejné správy. Žalobu formulovanou dle doporučení soudu I. stupně spočívající v podání tzv. „pozitivní“ určovací žaloby není žalobkyně oprávněna podat, neboť jí není známo, kdo je k okamžiku podání žaloby skutečným vlastníkem vozidla. To lze jako movitou věc převádět velmi neformálně, například na základě ústní formy a předání věci. K takovému převodu vlastnictví zcela běžně dochází, aniž je taková změna vlastníka a provozovatele evidována v registru vozidel. Tato skutečnost nemá vliv na míru právního zájmu žalobkyně na tom, aby bylo soudem autoritativně konstatováno, že vlastníkem vozidla není právně ona. Proto jí nezbývá, než formulovat petit „negativně“. Registr vozidel aplikuje praxi, kdy na základě „negativního“ soudního rozhodnutí o vlastnictví vozidla aktivně provede zápis žalovaného jako vlastníka vozidla. Jelikož soudu I. stupně nebránila žádná překážka, aby žalobě vyhověl, žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil.
5. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.
6. Odvolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou. Proto odvolací soud projednal věc dle § 212 o. s. ř. a přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu.
7. Podle § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování příjmovým pokladním dokladem, podle kterého žalovaný uhradil do pokladny žalobkyně dne 21. 11. 2018 částku 14 700 Kč, a to na základě faktury – daňového dokladu č. [hodnota] z téhož dne.
8. Odvolání žalobkyně je důvodné.
9. Soud I. stupně založil své zamítavé rozhodnutí na závěru, že žalobkyně má ve smyslu § 80 o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětnému automobilu, ovšem pouze na jeho pozitivním určení (tedy na určení vlastnického práva žalovaného od určitého data), nikoliv na negativním určení, že sama vlastníkem vozidla není. S takovým právním názorem (ani s jeho zdůvodněním shora uvedeným) se odvolací soud neztotožňuje, neboť dle nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 114/20 (na který odkazuje i soud I. stupně) se prodávající (tedy žalobkyně), která zůstala v registru silničních vozidel zapsána jako vlastník vozidla, může nápravy domáhat žádostí o opravu zapsaných osobních údajů podle právních předpisů na ochranu osobních údajů. Takové žádosti o opravu údaje o vlastníkovi vozidla v registru silničních vozidel však musí předcházet pravomocné soudní rozhodnutí o určení, že prodávající není vlastníkem vozidla. Až takový rozsudek je pak podkladem pro opravu zápisu vlastníka v registru silničních vozidel, a to eventuálně i tak, že dojde k tomu, že jako vlastník konkrétního vozidla nebude v registru silničních vozidel uveden nikdo. Není totiž žádoucí, aby byla v registru vozidel evidována jako vlastník vozidla osoba, která vlastníkem vozidla prokazatelně není. V takovém případě se totiž údaj v registru dostává do rozporu nejen se skutečným stavem, což jej činí v podstatě zbytečným, ale také se zákonem o ochraně osobních údajů, tedy právě třetích osob.
10. Pro rozhodnutí v dané věci je tedy podstatné, že mezi účastníky byl v rámci uzavřené kupní smlouvy (bod 1.4.) sjednán závazek, na základě kterého se žalovaný zavázal provést zápis změny údajů o vlastníkovi a provozovateli motorového vozidla v registru vozidel, k čemuž byl také žalobkyní zmocněn, ovšem žalovaný tuto svou povinnost nesplnil. Z hlediska žalobního nároku bylo dále podstatné, zda došlo k převodu vlastnického práva na žalovaného. Jelikož dle bodu 3. kupní smlouvy vlastnické právo přechází z prodávajícího na kupujícího okamžikem zaplacení prodejní ceny vozidla, přičemž žalobkyně tuto skutečnost spolu s odvoláním doložila příjmovým pokladním dokladem ze dne 21. 11. 2018, je namístě závěr, že žalobkyně od tohoto dne není vlastníkem předmětného vozidla. Ostatně tomu odpovídalo již žalobní tvrzení obsažené v odstavci I. žaloby, podle kterého „Na základě kupní smlouvy č. K1271952 uzavřené dne 21. 11. 2018 (dále jen „kupní smlouva“) a úhrady kupní ceny, došlo ke dni podpisu smlouvy k převodu vlastnického práva k vozidlu …“.
11. Odvolací soud s ohledem na shora uvedené rozsudek soudu I. stupně dle § 220 o. s. ř. změnil a žalobě vyhověl.
12. Jelikož žalobkyně se svým odvoláním uspěla, vzniklo jí dle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ty představují zaplacené soudní poplatky za žalobu a odvolání v částkách po 2 000 Kč a dále náhrada za právní zastoupení, a to odměna za účtované 4 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva ze dne 19. 6. 2024, podání žaloby a podání odvolání) po 1 700 Kč určené podle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (advokátní tarif, dále jen „AT“), když tarifní hodnotou je kupní cena prodávaného vozidla. K uvedeným 4 úkonům právní služby dále náleží dle § 13 odst. 1 a 4 AT 4 náhrady hotových výdajů po 300 Kč a 21 % daň z přidané hodnoty ze součtu částek za právní zastoupení (6 800 Kč + 1 200 Kč) ve výši 1 680 Kč. Celkem náklady řízení činí částku 13 680 Kč, kterou je žalovaný povinen nahradit žalobkyni v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její právní zástupkyně [Jméno advokátky] (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 211 o. s. ř.).