15 Co 336/2024

Odůvodnění

1. Citovaným rozhodnutím soud I. stupně zamítl žalobu na určení, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem ideální 1/2 studny, vyznačené na pozemcích parc. č. [hodnota] a [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], zapsaných na LV č. [hodnota] a [Anonymizováno] pro obec [adresa] a k. ú. [adresa], a podílovým spoluvlastníkem ideální 1/2 příslušenství studny, vodovodní přípojky, vedené po pozemních žalobce a přivádějící vodu ze studny do nemovitosti žalobce [právnická osoba] v [adresa]. Žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným na nákladech řízení 60 499 Kč do 6 měsíců od právní moci rozsudku.

2. Žalobce se tohoto určení domáhal na základě tvrzení, že studna byla vybudována v r. 1947 společně tehdejšími vlastníky zemědělských usedlostí [právnická osoba] a č. p. [Anonymizováno] za účelem jejich zásobování vodou, byla zřízena na základě dohody jako spoluvlastnictví, nachází se z části na jeho pozemku, přičemž studnu po celou dobu v dobré víře užívá. Až v souvislosti s vodoprávním řízením ohledně povolení k odběru podzemní vody z této studny se dozvěděl, že nemá na vodu nárok. Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby, neboť studna je ve výlučném vlastnictví žalovaného a vždy byla ve vlastnictví právních předchůdců současného majitele parc. č. [hodnota]. Okresní soud shledal aktivní legitimaci žalobce k podání sporu ve smyslu § 80 o. s. ř., neboť je vlastníkem [právnická osoba] v [adresa]. Naléhavý právní zájem plyne i z toho, že vodoprávní řízení bylo právě z důvodu určení vlastnictví přerušeno. Je dána i pasivní legitimace obou žalovaných. Žalovaný 1. je v současnosti vlastníkem parc. č. [hodnota], na které se v drtivé části studna nachází a je spoluvlastníkem nemovitosti č. p. [Anonymizováno], ke které voda ze studny vede. Žalovaná 2. je pak spoluvlastnicí této nemovitosti a také účastníkem správního řízení, na její jméno bylo vydáno povolení s odběrem vody. Následně se soud I. stupně zabýval otázkou, zda studna je samostatnou věcí. Jelikož je v daném případě nepochybné, že byla postavena na cizím pozemku, nebyla tedy součástí pozemku, na němž je umístěna, musí se jednat o samostatnou věc v právním smyslu. Studna byla vybudována v r. 1947 jako kamenná. Je v ní jeden koš a jedna přípojka, nejedná se tedy o vodovodní řád. Nebylo ani tvrzeno, ani prokazováno, kdy a jakým způsobem se žalobce na tuto přípojku připojil odbočkou do své nemovitosti. Rozhodující není ani to, že v současnosti studna nepatrnou částí zasahuje na pozemek žalobce, který sám uvedl, že původně byla studna menší a až když se dávaly větší skruže, dostala se i na jeho pozemek. Pokud žalobce opírá své vlastnické právo o úpis ze 4. 9. 1947, z jeho gramatického výkladu nelze usoudit, že i jeho právní předchůdci byli oprávněni vodu ze studny čerpat. Úpis sice mluví o rourách, tedy v množném čísle, nicméně voda z této studny byla dovolena čerpat pouze [adresa] a spol. a [adresa]. Druhý z nich si nakonec vodu zajistil jinak. Pokud žalobce odvozuje povolení od vyjádření „a spol.“, je to spojeno s osobou [adresa], k čemuž svědci logicky vysvětlili, že slovo „a spol.“ se tak týká osob, které v nemovitosti s [adresa] žili. Pokud žalobce tvrdil, že se jeho právní předchůdci prací a penězi podíleli na stavbě studně a její rekonstrukci, nelze nyní jednoznačně zjistit, kdo zaplatil 2 000 Kč uvedených v úpisu ze 4. 9. 1947 za právo čerpat vodu. Pokud svědci o něčem hovořili, je to pouze z doslechu, když samozřejmě každá z rodin má informace jiné. O tom, že to byl právě předchůdce žalovaného, který vodu čerpal a užíval už v té době, svědčí jeho písemná žádost o úpravu koupelny a prádelny, jež je z r. 1948. Pokud byla dělána v r. 1979 oprava studny a přípojky, zůstává tvrzení žalobce osamocené, neboť dle faktury ze 17. 8. 1979 to byl právě [jméno FO] (předchůdce žalovaného), který objednával, převážel a platil betonové skruže a betonovou dlažbu. Bratr žalobce sice uvedl, že při předělávání studny se vše platilo s otcem žalovaného napůl, nicméně v té době v nemovitosti [právnická osoba] nebyl, bydlela tam jeho teta, a ví jenom z vyprávění od otce, kudy vede potrubí. Bratranec žalobce [jméno FO] také potvrdil, že mu otec vyprávěl, jak se studna stavěla, a při opravě v roce 1976 jeho otec pomáhal otci žalovaného. Naopak svědci ze strany žalovaného tvrdili, že žalobce ani jeho právní předchůdci se na pracích a na nákladech na studnu nijak nepodíleli. Zejména svědek [právnická osoba] velmi podrobně popsal, jak se oprava studny v roce 1979 prováděla a kdo se na tom podílel. Také původní spolumajitelé pozemku parc. č. [hodnota], [jméno FO] a [jméno FO], potvrdili, že pokud se se studní něco dělo, byl to žalovaný a jeho předchůdci, kteří se na ně obraceli, se žalobcem v kontaktu nebyli. Nebylo tedy žádným způsobem, vyjma výpovědí svědků z rodiny, a to z doslechu, prokázáno, že by se žalobce finančně podílel na stavbě či přestavbě studny. Vlastnické právo žalobce nelze dovodit ani ze znaleckého posudku v rámci dědického řízení, kde je uváděna vodovodní přípojka v délce 21 metrů. Z ohledání na místě samém plyne, že se jedná o vzdálenost od jiné studny, takže pokud znalec hovořil o vodovodní přípojce, mínil tím tuto, nikoliv přípojku z předmětné studny, která má délku nepochybně okolo 400 m. Vycházejíc tedy z úpisu z roku 1947 a výslechu původních spoluvlastníků parc. č. [hodnota], má okresní soud za to, že to nebyli právní předchůdci žalobce, kterým bylo povoleno vodu ve studni užívat. Tomu také odpovídá popis technického stavu studny svědkem [tituly před jménem] [jméno FO], dle něhož je ve studni jeden koš a jedna přípojka, tedy nikoliv vodovodní řád, na který by bylo možno se připojovat. Vzhledem k tomu byla žaloba zamítnuta.

3. Na nákladech řízení soud I. stupně přiznal žalovaným, u kterých shledal plný úspěch, částku 60 499 Kč. Je tvořena 22 úkony za zastupování 2 účastníků snížených o 20 % ve smyslu § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb (dále jenom AT). Za přiznatelné úkony považuje převzetí zastoupení obou účastníků, poradu z 12. 12. 2023, vyjádření z 27. 12. 2023, studium spisu 6. 3. 2024, 2 úkony při jednání 13. 3. 2024, poradu 15. 4. 2024, místní šetření 23. 5. 2024, poradu následujícího dne a 2 úkony při jednání 15. 8. 2024. Za účelné nepokládá seznámení se spisem 12. 12. 2023, úkony z 3. 1. 2024 (průvodní dopis a vyjádření), ani za další porady z 11. 3. 2024 a z 9. 8. 2024, studium spisu 11. 4. 2024 či návrh na provedení důkazů z 10. 4. 2024. Pokud je účtováno ohledání na místě samém 4. 6. 2024, tohoto dne žádné takové jednání nebylo. Náklady za 11 úkonů právní služby při zastupování 2 osob tak činí 59 840 Kč, k tomu přistupují 2 půlhodiny ztráty času po 100 Kč a cestovné 459 Kč.

4. Proti tomuto rozsudku podal včas odvolání žalobce, který žádal jeho změnu tak, aby žalobě bylo vyhověno. Vytýká nesprávné hodnocení důkazů, neboť z dokazování je jasné, že stavba studny s přípojkou i její oprava proběhla za účasti obou stran. O tom svědčí zejména výpovědi starších svědků, [jméno FO] a [adresa], ze kterých plyne, že se obě chalupy dohodly na stavbě původní studny, když vše se platilo napůl, stejně jako následná oprava. [adresa] tehdy neměla dost peněz, aby studnu sama vystavěla. Většina potrubí vede přes pozemky žalobce, ze studny je jedna roura, která se u nemovitosti žalobce rozdvojuje. Pokud v době opravy studny v roce 1979 nebydlel doma, v nemovitosti žil jeho bratr a rodiče a finančně se jeho rodina na opravě podílela. Studna tak zásobuje obě chalupy po celou dobu své existence. Je tak v rozporu s dokazováním tvrzení okresního soudu, že nebylo prokázáno, kdy a jakým způsobem se žalobce na přípojku ze studny připojil. V této souvislosti je i nesprávná interpretace výpovědi [tituly před jménem] [jméno FO], když i jeho údaje o tom, že se nejedná o vodovodní řád, je pouze odborným označením, který na uvedené situaci nic nemění.

5. Proti rozsudku podali včas odvolání také žalovaní, kteří nesouhlasí s výrokem o náhradě nákladů řízení. Ačkoliv byli ve sporu plně úspěšní, soud I. stupně jim přiznal pouze 50 % nákladů. Patrně opomněl, že v řízení byly zastupovány 2 osoby. Byť se z jednání žalovaná 2. omluvila, nic to nemění na tom, že u nich měla svého zástupce. Nelze tedy hovořit o neúčelnosti nákladů. Nutnost porad je dána i nespočtem výzev zaslaných soudem I. stupně. Ten pochybil i při nepřiznání úkonů za místní šetření 4. 6. 2024. Vedle toho žalovaní nesouhlasili s lhůtou pro zaplacení nákladů, neboť žalobce je majitelem řady nemovitostí, pobírá důchod z Německa a jezdí značkovým vozem. Proto žádali změnu napadené výroku tak, aby žalobci byla uložena povinnost zaplatit jim na nákladech řízení 119 680 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

6. Žalovaní ve vyjádření k odvolání žalobce navrhli potvrzení výroku ve věci samé. Souhlasí se závěrem, že žalobce neprokázal vlastnický nárok, byť jen na část studny. Opírá se pouze o několik svědeckých výpovědí, nepředložil jediný listinný důkaz. V době vybudování studny ještě nežil vlastně žádný ze svědků. Při opravě studny žalobce ani jeho bratr nežili v nemovitosti, žil zde jejich třetí bratr. Žalobce má na pozemku 2 vrty a kopanou studnu, ke které vede přípojka o délce 21 m, uváděná v posudku k dědickému řízení. Významná je i výpověď [tituly před jménem] [jméno FO], který potvrdil, že legislativa neumožňuje legální připojení na takovou přípojku, jaká je zde vybudována. Přípojka k nemovitosti žalobce zde nebyla ani v době opravy tohoto vedení, patrně vznikla až v době osazení čerpadla žalobcem, což bylo v začátku sporu mezi účastníky, kdy bylo zahájeno správní řízení o nakládání s vodami.

7. Podle § 212 o. s. ř. přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu a po projednání věci dospěl k závěru, že odvolání nejsou opodstatněná.

8. V prvé řadě je možné konstatovat, že soud I. stupně se v průběhu řízení i při vydání předmětného rozhodnutí nedopustil žádného procesního pochybení. Postupoval i v rámci značně rozsáhlého dokazování plně v souladu s procesními pravidly. Ostatně v tomto směru nejsou uplatněny žádné odvolací námitky. Také rozsah dokazování lze shledat za více než dostatečný pro získání skutkových podkladů k věcnému řešení sporu, když soud I. stupně vlastně vyčerpal důkazní návrhy z obou stran. Při poskytnutí lhůty k doplnění tvrzení a důkazů u prvního jednání 12. 3. 2024 sice neposkytl poučení dle § 118b odst. 1 o. s. ř. (alespoň dle obsahu protokolu), takže účastníci mohli navrhovat důkazy i později. Pokud však u posledního jednání, po poučení dle § 119a odst. 1 o. s. ř., žádala žalující strana o poskytnutí další lhůty k navržení důkazů, je již takový požadavek v rozporu s uvedeným ustanovením, dle něhož všechny rozhodné skutečnosti a důkazy musí být označeny do vyhlášení rozhodnutí. A pokud pak v odvolacím řízení byla navržena doplňující výpověď žalovaného k dílčí skutkové otázce, odvolací soud ho shledává nadbytečným, protože účastnická výpověď je v nalézacím řízení důkazem vždy pouze podpůrným, který má místo jenom tam, kde rozhodné skutečnosti nelze prokázat jinak (nemluvě o tom, že žalobce byl soudem I. stupně vyslýchán a mohl se ke všemu podstatnému vyjádřit). Pokud žalobce požadoval doplnění dokazování o zjištění existence odbočky z přípojky do jeho nemovitosti, dle obsahu spisu mezi účastníky toto sporné není, sporné je v této souvislosti pouze to, kdy byla vybudována. Je tak možné uzavřít, že odvolací soud neshledal potřebu jakéhokoliv dalšího dokazování.

9. Posouzení předmětu sporu nepochybně stojí v rovině skutkové, které tak bylo nutno věnovat zásadní pozornost. Skutkovou instancí je v nalézacím řízení vždy soud I. stupně, který provádí a hodnotí důkazy v souladu s principem přímosti a ústnosti tohoto typu řízení. Odvolacímu soudu nepřísluší hodnotit důkazy, které sám neprováděl. Jeho úkolem v systému neúplné apelace je zkoumat správnost procesu hodnocení důkazů. Jestliže okresní soud v něm postupoval v souladu s procesními pravidly, jestliže respektoval zásady pro hodnocení důkazů plynoucí zejména z § 132 o. s. ř., jestliže z jednotlivých důkazů vyvodil zjištění odpovídající jejich obsahu, jestliže hodnotil důkazy i navzájem, a to v logických souvislostech, jestliže v rámci toho nepomněl žádnou relevantní skutečnost jež vyšla v řízení najevo, a jestliže tento jeho postup nepostrádá také odpovídající hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti a věrohodnosti, pak odvolací soud jako soud přezkumný nemá důvod pokládat přijaté skutkové závěry za nesprávné.

10. Odůvodnění napadeného rozhodnutí vypovídá o tom, že soud I. stupně se jednak důkladně věnoval objasnění skutkového stavu, jednak dodržel při hodnocení provedených důkazů všechny výše uvedené principy. Nejdříve v obecné rovině je možné konstatovat, že na rozdíl od odvolání žalobce soud I. stupně posoudil logicky i komplexně výsledky dokazování. Správně vyšel z obsahu jediného přímého důkazu ke vzniku studny, a sice úpisu ze 4. 9. 1947. A současně vzal v úvahu, že žádný z účastníků ani ze svědků nebyl tehdy přímým účastníkem vybudování studny a informace k tomuto mají pouze zprostředkované. Současně neopomněl vzít do souvislostí další listinné důkazy, když k vybudování studny se vztahuje žádost [adresa] z 1. 4. 1948 a k opravě se pak vztahuje faktura ze 17. 8. 1979. V rámci procesu vyhodnocení důkazního stavu vzal v úvahu i obsah výpovědí svědků, na které poukazuje odvolání ([jméno FO], [jméno FO]), vzal však také v úvahu, že jsou zde výpovědi dalších svědků, které jsou obsahově rozdílné (a které odvolání žalobce jednoduše pomíjí). Právě proto se věnoval důkladněji i vzájemnému posouzení těchto důkazů, přičemž k tomuto přijaté úvahy a závěry pokládá odvolací soud jak za věcně podložené, tak logické. V rámci tohoto nebyla pominuta žádná pro věc relevantní skutečnost, která vyšla v průběhu řízení najevo, takže je možné uzavřít, že soud I. stupně se vypořádal při hodnocení důkazů v zásadě s každým důležitým argumentem některé ze stran (viz zejména bod 10. odůvodnění jeho rozhodnutí). Pro úplnost lze dodat, že pokud soud I. stupně výslovně uvádí, že se nezabývá otázkou, kdy a jakým způsobem došlo k vybudování odbočky do nemovitosti žalobce z přípojky vedené ze studny, je jednak pravdou, že k tomuto žádné skutkové tvrzení nebylo obsaženo ani v žalobě a ani ve vyjádření k ní. I přesto se k tomuto někteří ze svědků vyjadřovali (viz např. J. [jméno FO], dle něhož nemovitost žalobce brala vodu ze studny od jejího vybudování, nebo M. [adresa], dle něhož naopak zjistil připojení do nemovitosti žalobce až v roce 2017 – 2018). Jestliže však soud I. stupně důkazy k uvedené otázce nehodnotí, nepřísluší to ani soudu odvolacímu. Podstatné je však to, že její vyřešení není zcela rozhodující pro konečný závěr o vlastnictví studny, jak vyplyne z dalších závěrů.

11. Dle odvolacích námitek žalobce je (na základě svědectví [Anonymizováno]. [jméno FO] a [Anonymizováno]. [adresa]) prokázána dohoda předchůdců obou stran o vybudování studny, jejíž stavba i pozdější oprava byla hrazena napůl. Tak tomu ovšem není, jak soud I. stupně správně dovodil. Studna byla postavena na cizím pozemku a odvolání žalobce vůbec nezmiňuje, že existuje listina obsahující dohodu majitele pozemku a stavebníka o oprávnění vybudovat zde studnu. To je ten stěžejní důkaz v daném případě, ze kterého soud I. stupně nejenom správně vyšel, ale zcela správně interpretoval i jeho obsah. Pokud tehdejší majitel parc. č. [hodnota] [adresa] dovoluje zhotovit studnu a čerpat z ní vodu pouze a jedině „[adresa] a spol. z [adresa] “ (vedle [Anonymizováno]. [jméno FO], u něhož je ovšem shoda, že toto právo nevyužil), přičemž právě a jedině „[jméno FO] a spol.“ se zavázali zaplatit za toto oprávnění 2 000 Kč, nemůže být pochyb o tom, že stavebníkem byl [jméno FO] (tehdejší majitel č. [tel. číslo]. 4 v [adresa] a právní předchůdce žalovaných). O právních předchůdcích žalobce, bydlících v [právnická osoba] v [adresa], není v listině naprosto žádná zmínka. Pokud proto svědek [Anonymizováno]. [adresa] vypověděl, že „obě chalupy se dohodly“ na vybudování studny, ze které pak nemovitost [právnická osoba] brala vodu od počátku (jak uváděl další svědek [Anonymizováno]. [jméno FO]), jde o důkazy jednak nepřímé, s mnohem nižší důkazní hodnotou, neboť ani jeden ze svědků nebyl přímým účastníkem tehdejších událostí v roce 1947, na což důvodně poukázal soud. I. stupně. Současně jsou tato svědectví je v rozporu nejenom s obsahem zmíněného úpisu ze 4. 9. 1947. Ten je na straně jedné podpořen soudem I. stupně zmiňovanou žádostí právě stavebníka [adresa] z 1. 4. 1948 o vydání povolení na provedení vnitřních úprav sociálního zařízení v domě č. p. [č.p.] v [adresa], čímž je dána souvislost s vybudováním studny. Na straně druhé jsou výpovědi uvedených 2 svědků v rozporu s jinými svědectvími. Soud I. stupně v tomto směru dává naprosto logicky prostor především výpovědím [Anonymizováno]. [adresa] a [Anonymizováno]. [jméno FO], kteří byli dřívějšími vlastníky parc. č. [hodnota], na níž je studna umístěna (a má jít o vnuky původního majitele [adresa]). Oba shodně a jednoznačně vypověděli, že studna byla „tety [jméno FO] “, což lze ztotožnit s [jméno FO], právní nástupkyní [adresa] a babičkou žalovaného 1. Jak vyplývá z předešlých úvah, události následující po vybudování studny mohou už jenom nepřímo a podpůrně dokreslovat, kdo mohl být stavebníkem. To se týká i mezi účastníky sporné otázky opravy studny a potrubí z něho vedeného. Ovšem ani v tomto směru nelze dát odvolání žalobce za pravdu. Okresní soud správně poukazuje především na výpověď [Anonymizováno]. [adresa], který skutečně detailně popsal opravu prováděnou řádově před více než 40 lety, přičemž z jeho výpovědi je evidentní, že rodina žalobce se na tom nikterak nepodílela. Svědkyně [Anonymizováno] také potvrdila, že u opravy od předchůdců žalobce nikdo nebyl. Stejně tak i již zmínění svědkové [Anonymizováno]. [adresa] a [Anonymizováno]. [jméno FO] uvedli, že pokud je v minulosti jako vlastníky parc. č. [hodnota] někdo v souvislosti se studnou kontaktoval, tak to vždy byla rodina žalovaných, nikdy rodina žalobce. Navíc soud I. stupně v této souvislosti příhodně zmiňuje fakturu ze 17. 8. 1979 o nákupu materiálu na opravu studny, která zní na [jméno FO] (dědeček žalovaného 1.). Ze všech těchto důvodů musí být výpovědi svědků [Anonymizováno]. [jméno FO] a [Anonymizováno]. [adresa] konkrétní i v obecné rovině méně hodnověrné než důkazy ostatní, odvíjející se od úpisu ze 4. 9. 1947. Na základě toho tudíž soud I. stupně správně uzavřel, že žalobce neprokázal vlastnické právo své (případně svých právních předchůdců) ke sporné studni. Výrok o zamítnutí žaloby na určení jeho podílového vlastnictví k ní je tak věcně správný a mohl být odvolacím soudem dle § 219 o. s. ř. potvrzen.

12. Výrok o nákladech řízení pak není zcela správný, nikoliv však v důsledku oprávněnosti odvolacích námitek žalovaných. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je jasné, že soud I. stupně dovozuje „plný úspěch“ žalovaných, kterým tak přiznává dle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na plnou náhradu nákladů, a to při stanovení odměny za úkon „za zastupování 2 účastníků snížených o 20 %“. A pokud přiznává právě 50 % z účtované částky nákladů ze strany žalovaných, je to pouze a jedině v důsledku toho, že právě polovinu účtovaných úkonů pokládá za účelné. Ani s tím se však odvolací soud nemůže plně ztotožnit. K tomu je třeba v prvé řadě uvést, že odměna za úkon právní služby v dané věci činí dle § 7 a § 9 odst. 4 písm. b) AT 3 100 Kč, přičemž pokud úkon byl učiněn společně za oba zastupované žalované, odměna za každého z nich se snižuje dle § 12 odst. 4 AT o 20 %, neboli na 2 480 Kč. Úkon převzetí a přípravy zastoupení byl u každého ze žalovaných učiněn samostatně, takže u každého z nich náleží plná částka 3 100 Kč. Další úkony již byly společné, účelnými však nemohou být nejenom studium spisu 12. 12. 2023, ale ani porada stejného dne. Oba úkony následovaly krátce po převzetí zastoupení žalované 2., studium spisu trvalo 10 minut, takže z něho nemohly vyplývat žádné zásadní skutečnosti odůvodňující poradu s klienty přes hodinu, nemluvě o tom, že v důsledku blízké časové souvislosti s převzetím zastoupení je nutno probrání věci s klienty zařadit do přípravy zastoupení. Z dalších 3 navazujících úkonů, vyjádření z 27. 12. 2023, odpovědi na přípis z 3. 1. 2024 a vyjádření z 3. 1. 2024, je možné za účelný pokládat pouze poslední úkon, jímž byl napraven „omyl“ v obsahu vyjádření z 27. 12. 2023, takže procesně relevantní pro řízení bylo právě vyjádření z 3. 1. 2024. Odpověď z 3. 1. 2024 je pak pouze stručným vysvětlením zmíněného omylu a nespadá pod písemné podání ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) AT. Další studium spisu v průběhu řízení dne 6. 3. 2024, opět pouze desetiminutové, nelze podřadit pod § 11 odst. 1 písm. f) AT. Tudíž aniž z této a ani z jiné skutečnosti nelze dovodit žádné nové zásadní informace, jež by následně vyžadovaly dne 11. 3. 2024 poradu delší než hodinu. Účelnými jsou 2 úkony u každého ze žalovaných za účast u jednání 12. 3. 2024 přesahující 2 hodiny. Podání z 10. 4. 2024 je však svým obsahem pouze návrhem na provedení důkazů, na čemž nic nemění, že u každého z nich je komentář, co ten který důkaz má přinést, neboť i tak opět nejde o podání ve věci samé, jak to má na mysli § 11 odst. 1 písm. d) AT. Krátké studium spisu dalšího dne je bezpředmětné a opět nespadá pod § 11 odst. 1 písm. f) AT. To samé se týká porady 15. 4. 2024, která je provedena po podání návrhu na provedení dalšího dokazování, v okamžiku, kdy v řízení nic nového a zásadního nevzešlo. Podání z 9. 5. je žádostí o zaslání listiny, nikoliv podáním ve věci samé. Náhrada nákladů tak náleží až za účast u místního šetření dne 23. 5. 2024. Není však důvodu přiznávat druhý den následující poradu, u které bez ohledu na její obsah není rozumného důvodu, aby přesáhla hodinu. Účtování účasti u místního šetření 4. 6. 2024 musí být zjevným omylem, neboť tohoto dne žádné takové či jiné jednání v předmětné věci neproběhlo. Lze pak pokládat za opodstatněné, že další porada s klienty 9. 8. 2024 trvala přes hodinu, neboť od předchozího jednání ve věci samé uplynula delší doba a u dalšího jednání 15. 8. 2024 bylo plánováno další poměrně rozsáhlé dokazování výpověďmi svědků. Na rozdíl od soudu I. stupně tudíž odvolací soud tuto poradu a pouze tuto poradu pokládá za účelnou. Není pak pochyb o účelnosti zastupování u jednání 15. 8. 2024, které opět trvalo více než 2 hodiny. U tohoto jednání obě strany také přednesly své závěrečné návrhy, takže pokud zástupce žalobce podáním z 19. 8. 2024 tuto řeč doplňuje, není důvodu to pokládat za samostatný úkon ve věci samé, kterým přirozeně není ani vyúčtování nákladů ve stejném úkonu. Je tedy možné shrnout, že účelnými náklady na straně žalovaných je 8 úkonů právní služby (převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě z 3. 1. 2024, 2 úkony a jednání 12. 3. 2024, místní šetření 23. 5. 2024, porada 9. 8. 2024 a 2 úkony za jednání 15. 8. 2024). To představuje u každého ze zastupovaných žalovaných 20 460 Kč (3 100 Kč za převzetí a zastoupení a 2 480 Kč za 7 dalších společných úkonů). K tomu přistupuje 9 režijních paušálů po 300 Kč (2x samostatně za převzetí a pak 7x za společné úkony). Dále jsou účelnými náklady cestovní výlohy 459 Kč a ztráta času 2x 100 Kč za cestu k místnímu šetření. Celkem tak bylo možné žalovaným přiznat pouze 44 279 Kč a v tomto smyslu odvolací soud dle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil výrok soudu I. stupně o nákladech řízení. Lhůtu k plnění stanovil v souladu s principem plynoucím z § 160 odst. 1 o. s. ř. do 3 dnů od právní moci rozsudku, neboť nebyly tvrzeny ani zjištěny žádné mimořádné okolnosti (třeba v poměrech žalobce), jež by dávaly důvod ke stanovení delší lhůty.

13. Podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. mají žalovaní právo na plnou náhradu účelných nákladů také za odvolací řízení. Ty jsou tvořeny částkou 2 480 Kč u každého ze žalovaných za účast u odvolacího jednání 9. 1. 2025 spolu s režijním paušálem 450 Kč, jízdným 688 Kč a ztrátou času za 3 půlhodiny po 150 Kč, což je celkem 6 548 Kč. Odvolání žalovaných proti rozsudku soudu I. stupně nebylo shledáno důvodným a tak ho nelze pokládat za účelný úkon. Žalobci tak bylo uloženo zaplatit žalovaným na nákladech odvolacího řízení 6 548 Kč, a to v souladu s § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o. s. ř., do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaných.