15 Co 535/2025

Odůvodnění

1. Shora citovaným rozsudkem uložil soud I. stupně žalovanému, aby zaplatil žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 68 631 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 21. 1. 2025 do zaplacení, a náklady řízení, ty k rukám jejího právního zástupce, ve výši 41 429,70 Kč (výroky I. a II.). Současně žalovanému uložil povinnost nahradit České republice - Okresnímu soudu v Táboře náklady řízení ve výši 1 561,40 Kč rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Žalobkyně tvrdila, že účastníci byli manželé a žili v domě žalobkyně. Jejich manželství bylo rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 22. 3. 2022, č. j. 4 C 43/2022-16, který nabyl právní moci dne 7. 5. 2022, rozvedeno. Po rozvodu manželství žalobkyně požadovala, aby se žalovaný z jejího domu vystěhoval. Žalovaný tak učinil až na základě rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 26. 8. 2022, č. j. 9 C 152/2022-34, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře ze dne 29. 9. 2022, č. j. 15 Co 256/2022-41. V době od 7. 5. 2022 až do vyklizení dne 14. 11. 2022 žalovaný dům užíval ve stejném rozsahu jako žalobkyně a jako za trvání manželství účastníků. V té době neměl jiný byt, ve kterém by mohl pobývat. Žádným způsobem se však nepodílel na úhradě nákladů za bydlení, stejně jako pracemi na údržbě či zvelebování nemovitosti. Naopak v domě vyvolával konflikty, za které byl dříve opakovaně postižen v přestupkovém řízení. Proto se žalobkyně předmětnou žalobou domáhala zaplacení částky 56 100 Kč za užívání nemovitosti, částky 11 236,60 Kč za spotřebovanou elektrickou energii a částky 1 295 Kč za vodné a stočné.

3. Žalovaný nezpochybňoval, že nemovitou věc žalobkyně v rozhodné době užíval, ovšem po rozvodu manželství se v domě zdržoval pouze minimálně, spíše tam pouze přespával, a to v jedné přidělené malé místnosti v přízemí s postelí, a dále užíval pouze přilehlé WC. Tímto se podílel minimálně na spotřebě elektřiny, dům měl vlastní studniční vodu a podle žalovaného je nadnesené i obvyklé nájemné vyčíslené v žalobě žalobkyně.

4. Poté, co soud I. stupně ve věci provedl dokazování, po skutkové stránce dovodil, že s ohledem na nesporné skutečnosti týkající se rozvodu manželství účastníků, povinnosti žalovaného nemovité věci žalobkyně vyklidit, a okamžik, kdy žalovaný nemovité věci žalobkyně vyklidil (dne 14. 11. 2022), bylo třeba řešit, v jakém rozsahu v rozhodném období žalovaný nemovité věci žalobkyně užíval. Žalovaný uváděl, že se jednalo o užívání jedné místnosti s gaučem, toalety, koupelny a kuchyně, když trpí závažnými zdravotními problémy a jeho zdravotní stav mu neumožňoval výkon rozsáhlejších aktivit mimo místo bydliště s tím, že chodil pouze na nákupy a zdravotní vycházky. Z toho je zřejmé, že žalovaný nemovitost užíval každodenně a celodenně. Pokud se týká rozsahu užívání, pak z výpovědi žalobkyně a svědků [jméno FO] a jejího manžela [jméno FO] vyplynulo, že žalovaný nemovité věci užíval ve stejném rozsahu jako před rozvodem manželství účastníků, pouze s tím rozdílem, že jej žalobkyně vykázala ze společné ložnice a na spaní měl vyčleněnou jinou místnost. Účastníci společně užívali zádveří, šatnu, prádelnu, obývací pokoj, kuchyň s jídelnou a spíž. Pro soud I. stupně není uvěřitelné, že by žalovaný více než půl roku nepral oblečení, nevařil a zakoupené potraviny konzumoval venku. Také seznam věcí, které měl žalovaný v domě umístěny ke dni vyklizení domu, je natolik obsáhlý, aby byly umístěny v místnosti, kterou žalovaný užíval výlučně sám. Je pochopitelné, že pokud žalovaný lékařskými zprávami doložil existenci závažného chronického onemocněn páteře a dolních končetin, v tomto období nemovité věci nijak nezveleboval.

5. Výši obvyklého čistého měsíčního nájemného za pronájem předmětných nemovitých věcí stanovila realitní kancelář [právnická osoba] částkou 22 000 Kč měsíčně. Žalovaný pak v průběhu řízení nesporoval výši obvyklého nájemného v částce 18 000 Kč za měsíc, což odpovídá částce za užívání domu, jejíž zaplacení žalobkyně požaduje. Za období od 12. 4. 2022 do 12. 4. 2023 byla vystavena společností [právnická osoba]. faktura za spotřebovanou elektřinu včetně DPH na částku 57 290,29 Kč a za období od 22. 3. 2022 do 20. 3. 2023 byla vystavena faktura společností [právnická osoba]. na částku 5 794 Kč. Pokud žalobkyně z těchto částek požaduje po žalovaném úhradu méně než poloviny zaplacených částek, neboť zohlednila, že užívání nemovitých věcí žalovaným v rozhodném období spadalo převážně do teplejší části roku, soud I. stupně shledal její požadavek na úhradu předmětných částek opodstatněným.

6. Po právní stránce hodnotil soud I. stupně věc dle § 2991 o. z. tak, že na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení užíváním nemovitých věcí žalobkyně bez právního důvodu v době od právní moci rozsudku o rozvodu manželství účastníků 7. 5. 2022 do 14. 11. 2022, kdy žalovaný vyklidil nemovité věci žalobkyně. Nelze uznat námitku žalovaného, že požadavek žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy z toho důvodu, že se podílel na zvelebování nemovitých věcí, neboť v rozhodné době tomu tak nebylo a žalovaný neplatil za bydlení či služby spojené s bydlením. Pokud žalovaný poukazoval na nepříznivou atmosféru v domě, bylo to především v době před rozvodem manželství účastníků a eskalace vzájemných konfliktů mezi nimi byla tak důvodem právě pro podání návrhu na rozvod manželství ze strany žalobkyně. Lze uznat, že zdravotní stav žalovaného v rozhodném období byl nepřiznivý, ovšem to nemění nic na skutečnosti, že užíval nemovité věci žalobkyně bez právního důvodu. Proto soud I. stupně uložil žalovanému zaplatit předmětnou částku spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši. O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a o povinnosti žalovaného zaplatit náhradu nákladů řízení České republice dle § 148 odst. 1 o. s. ř.

7. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalovaný. Namítl v něm, že podle něj žalobkyně uplatnila právo rozporu s dobrými mravy. Soud I. stupně nezohlednil délku manželství účastníků v trvání téměř 34 let včetně dlouhodobého společného obývání předmětného domu jako rodinné domácnosti a dále i zdravotní stav žalovaného, který ho omezoval v možnosti nalézt odpovídající bydlení. Pokud se týká nájemného, nelze vycházet čistě matematicky z výše obvyklého nájemného a podílu jedné poloviny na něm, neboť zůstává sporný rozsah užívání nemovitých věcí jednotlivými účastníky. Komfort užívání má vycházet i z toho, nakolik je uživatel v užívání omezován další osobou, včetně konfliktnosti spoluužívání. V tomto směru se nejedná o totožnou situaci, jako kdyby žalovaný užíval sám nemovitost o poloviční výměře. Pokud se týká spotřeby za elektřinu, vodné a stočné, nebylo v řízení zcela bezpečně prokázáno, že podíly obou účastníků na spotřebách byly stejné. Je logické, že spotřeba žalobkyně jako ženy věnující se domácím pracím a sebeobslužným činnostem bude podstatně vyšší než spotřeba žalovaného. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil a žalobu žalobkyně zamítl.

8. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně a ve svém písemném vyjádření k odvolání žalovaného uvedla, že se všemi odvolacími námitkami žalovaného se dostatečně vypořádal ve svém rozhodnutí již soud I. stupně. Žalovaný neuvádí žádná nová tvrzení a ani nenavrhuje nové důkazy, které by byly způsobilé zjištěný skutkový stav a důkazní situaci zvrátit. Nebylo také zjištěno, že by žalobkyně uplatnila nárok v rozporu s dobrými mravy. Naopak žalovaný se choval vůči žalobkyni nemravně, po rozvodu manželství užíval nemovité věci v jejím vlastnictví, přestože byl žalobkyní vyzýván, aby je opustil. Nakonec musel být z domu vyklizen na základě soudního rozhodnutí, kterému se vehementně bránil. Za užívání domu odmítal cokoliv hradit a počínal si v něm jako ve svém majetku. Vyvolával konflikty, za které byl opakovaně postižen Městským úřadem v Táboře v přestupkovém řízení. Sám si tedy způsoboval nekomfortní užívání domu, kde si vařil, pral, sledoval televizi a prováděl další činnosti, které jsou obvyklé při běžném užívání domu k bydlení.

9. Odvolání bylo podáno včas, k tomu oprávněnou osobou. Proto odvolací soud projednal věc dle § 212 o. s. ř. a přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu. Poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

10. Soud I. stupně si pro rozhodnutí o žalobě žalobkyně obstaral dostatek skutkových podkladů a jím provedené důkazy následně hodnotil dle § 132 o. s. ř. jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech. Na základě tohoto hodnocení přijal na věc přesné, logické a obsahu spisu odpovídající skutkové závěry, které podrobně popsal v odůvodnění napadeného rozsudku. Přitom přihlížel i ke všem námitkám žalovaného, které vznesl jak na počátku řízení ve svém vyjádření k žalobě žalobkyně, tak i v průběhu řízení. Proto odvolací soud na část odůvodnění rozsudku soudu I. stupně týkající se zjištěného skutkového stavu, který byl podkladem pro právní hodnocení nároku žalobkyně, zcela odkazuje. K rozsahu užívání nemovitých věcí žalobkyně žalovaným provedl soud I. stupně navržené dokazování jak výslechy účastníků, tak i svědků, konkrétně dcery žalobkyně a jejího manžela, kteří účastníky v době trvání jejich manželství navštěvovali, stejně jako žalobkyni po rozvodu manželství účastníků. Na jejich základě učinil důkazně podložené závěry, že žalovaný i po rozvodu manželství účastníků užíval nemovitost žalobkyně každodenně a celodenně, každý z účastníků měl sice ke spaní konkrétní místnost, nicméně jinak ostatní místnosti v domě užívali oba společně, tedy že žalovaný v domě žalobkyně vykonával veškeré činnosti související s bydlením, a to přibližně ve stejném rozsahu jako žalobkyně. Žalovaný pak v průběhu řízení před soudem I. stupně nezpochybňoval částku obvyklého nájemného 18 000 Kč/měsíc, ze které vycházela žalobkyně (dle odborného stanoviska realitní kanceláře by obvyklé nájemné v rozhodné době roku 2022 mělo činit částku ještě vyšší, a to 22 000 Kč/měsíc), ani částky vyúčtované žalobkyni dodavateli za spotřebovanou elektřinu a za vodné a stočné, ale nesouhlasil pouze s tím, aby s ohledem na jím tvrzený rozsah a způsob užívání nemovitosti a další namítané skutečnosti měl žalobkyni uhradit jí požadované částky. Nicméně s touto argumentací žalovaného nelze souhlasit.

11. Rozvodem manželství účastníků zaniklo žalovanému právo bydlení v nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně (srovnej odůvodnění rozsudku Okresního soud v Táboře dne 26. 8. 2022, č. j. 9 C 152/2022-34 o vyklizení). Pokud nemovitost žalobkyně užíval i po rozvodu manželství (aniž by uzavřel se žalobkyní konkrétní dohodu o takovém užívání), soud I. stupně správně dovodil, že se jednalo o užívání bez právního důvodu, na základě kterého žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.). S ohledem na charakter tohoto bezdůvodného obohacení (nemůže být žalovaným vydáno) má žalobkyně jakožto ochuzená právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny (srovnej § 2999 odst. 1 o. z.). Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srovnej např. NS 28 Cdo 946/2013, použitelné i na současnou právní úpravu), peněžitá náhrada za užívání věci bez právního důvodu musí být poskytnuta ve výši obvyklého nájemného vynakládaného za užívání stejné nebo obdobné věci v daném místě, čase a za obdobných podmínek. Soud I. stupně v souladu s tímto výkladem postupoval, když s ohledem na zjištěný, v zásadě stejný rozsah užívání nemovitosti oběma účastníky, přiznal žalobkyni jí požadované částky představující jednak polovinu výše obvyklého nájemného (vycházeje navíc z nižší částky 18 000 Kč měsíčně, ze které vycházela žalobkyně a žalovaný ji nesporoval) a jednak necelou jednu polovinu částek za spotřebovanou elektřinu a za vodné a stočné (rovněž přiléhavě zdůvodněnou). Soud I. stupně se v bodě 11. odůvodnění svého rozhodnutí řádně vypořádal i s argumentací žalovaného týkající se nepříznivé atmosféry v domě, a důvodně uzavřel, že žalovaný nemůže z této situace (na které se svých chováním podílel) těžit v tom smyslu, že by měl žalobkyni poskytnout náhradu v nižší výši. V této souvislosti je třeba rovněž zdůraznit, že žalovaný neposkytl žalobkyni za dobu za užívání její nemovitosti bez právního důvodu žádné peněžní náhrady či jiná plnění, když soud I stupně, i s ohledem na zdravotní stav žalovaného, důvodně uzavřel, že žalovaný se v tomto období nepodílel na zvelebování domu ani na jeho běžné údržbě či úklidu. Za této situace není nárok žalobkyně na zaplacení požadovaných peněžních plnění za toto užívání v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu § 2 odst. 3 o. z.), a to ani s ohledem na předchozí dobu trvání manželství účastníků. Naopak tím, kdo jednal v rozporu s dobrými mravy, je žalovaný, pokud nemovité věci žalobkyně užíval bez jakékoliv náhrady.

12. Žalovaný jak v řízení před soudem I. stupně, tak v průběhu odvolacího řízení poukazoval na svůj nepřiznivý zdravotní stav a na nízké příjmy. Proto odvolací soud zvažoval, zda není namístě postup dle § 150 o. s. ř. a nepřiznat žalobkyni zčásti právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný (jak uvedl při odvolacím jednání) však disponuje finančními prostředky ve výši pohybující se okolo 300 000 Kč. Dále je třeba přihlédnout i k tomu, že si nastalou situaci způsobil sám, když se z domu žalobkyně nechtěl vystěhovat, avšak za jeho užívání nic nehradil. Proto odvolací soud dospěl k závěru, že postup dle § 150 o. s. ř. v daném případě není namístě, neboť jej neodůvodňují poměry žalovaného ani okolnosti věci.

13. Pro vše shora uvedené proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

14. Podle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že i za toto řízení, ve kterém žalovaný se svým odvoláním neuspěl, má právo na náhradu nákladů řízení žalobkyně. Takto vzniklo žalobkyni právo na náhradu nákladů za právní zastoupení, které představují 2 úkony právní služby, jejichž odměna je stanovena z částky 68 631 Kč, tedy ve výši po 3 860 Kč, za písemné vyjádření k odvolání žalovaného a účast právního zástupce žalobkyně při jednání odvolacího soudu dne 22. 1. 2026 dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále jen „AT“), 2 náhrady hotových výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 AT a 21% daň z přidané hodnoty ze součtu těchto částek ve výši 1 810,20 Kč. Celkem tedy je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 10 430,20 Kč, a to v zákonné lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce (§ 160 odst. 1, § 149 odst. 1 a § 211 o. s. ř.).