Výrok
I. Rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s opravným usnesením soudu prvního stupně se potvrzuje.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12 834,26 Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.
Odůvodnění
1. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně uložil žalované povinnost vydat žalobkyni čtyři předměty leasingu, a to nákladní automobil N3 MAN [název], nákladní automobil [název], s hákovým zdvihacím zařízením, speciální nákladní návěs [název] a vibrační válec [název]. Dále žalované uložil zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 6 448 Kč a státu soudní poplatek ze žaloby ve výši 4 000 Kč.
2. Citovaným opravným usnesením soud prvého stupně opravil správné označení vibračního válce.
3. Soud prvního stupně zjistil, že mezi dlužníkem [právnická osoba]. jako pronajímatelem a žalovanou jako nájemcem byla uzavřeny dne 9. 7. 2019 smlouva o finančním pronájmu s možností odkupu předmětu pronájmu, jejímž předmětem byl leasing nákladního automobilu tovární značka MAN na dobu 60 měsíců, a v roce 2002 tři smlouvy o finančním pronájmu s možností odkupu předmětu pronájmu, jejímž předmětem byly leasingy zbylých ve výroku rozsudku soudu prvého stupně označené movité věci, v délce trvání vždy 60 měsíců. Po zjištění úpadku dlužníka [právnická osoba]., byl na jeho majetek prohlášen konkurs. Dne 3. 6. 2024 doručila žalobkyně jako insolvenční správce dlužníka žalované výpověď prvé smlouvy o finančním leasingu nákladního automobilu tovární značka MAN s výpovědní dobou jednoho měsíce a současně vyzvala žalovanou k vrácení předmětu leasingu nejpozději k poslednímu dni výpovědní doby. Dne 16. 9. 2024 žalobkyně doručila žalované výpověď zbylých smluv též s výpovědní dobou jednoho měsíce. Ke dni vydání rozhodnutí soudu prvého stupně přes opakované výzvy žalobkyně nedošlo k vydání předmětů leasingů žalobkyni ani k uzavření dohody o koupi předmětu leasingu žalovanou. Soud prvého stupně postupoval dle § 246 odst. 1, § 256 odst. 1, 2 a § 259 i. z. a shledal žalobu na vydání věcí důvodnou. Žalobkyně z pozice insolvenčního správce dlužníka [právnická osoba]. využila možnost předpokládanou shora citovanými ustanoveními a po prohlášení konkursu vypověděla leasingové smlouvy uzavřené mezi dlužníkem a žalovanou s výpovědní dobou v délce jednoho měsíce. Výpovědi byly žalované doručeny. S ohledem na zánik smluv jsou v současné době předměty leasingu zadržovány žalovanou bez právního titulu, žalovaná se nestala vlastníkem předmětu leasingu, vlastnické právo předmětům leasingu stále svědčí dlužníkovi, jehož majetkovou podstatu spravuje žalobkyně. Žalovaná nepodala v patnáctidenní lhůtě od doručení dílčích výpovědí návrh na zrušení výpovědí u insolvenčního soudu (§ 256 odst. 2 i. z). I pokud by leasingové smlouvy byly podřazeny pod smlouvy o vzájemném plnění, zanikly by podle § 253 odst. 2 i. z. uplynutím 30 dnů od pronášení konkurzu, neboť v konkrétním případě se žalobkyně z pozice insolvenčního správce nevyjádřila tak, že smlouvy splní, v důsledku čehož platí, že plnění z jednotlivých smluv odmítla. Jelikož žalované nesvědčí žádný titul k užívání a držbě movitých věcí dotčených tímto sporem, rozhodl soud o povinnosti žalované vydat předměty leasingu žalobkyni spravující majetkovou podstatu vlastníka věci. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto tak, že zcela úspěšné žalobkyni byla podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznána náhrada nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti neúspěšné žalované. Jejich výše byla odůvodněna v napadeném rozsudku. Posledním výrokem soud prvého stupně uložil žalované povinnost zaplatit soudní poplatek za dvě žaloby vedené původně pod sp. zn. 3 C 142/2025 a 3 C 176/2025 ve výši 4 000 Kč (2 x 2 000 Kč), a to podle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, za situace, kdy žalobkyně byla od placení soudního poplatku osobně osvobozena dle ustanovení § 11 odst. 2 písm. n) citovaného zákona, a proto poplatková povinnost přešla na žalovanou, která byla ve věci neúspěšná. Výše poplatku byla stanovena s odkazem na položku 4 bod 1 písm. c) Sazebníku soudních poplatků.
4. Proti tomuto rozsudku se včas v plném rozsahu odvolala žalovaná. Namítla, že soud prvého stupně se vůbec nezabýval otázkou, zda byly splněny zákonné předpoklady pro uplatnění výpovědního oprávnění insolvenčním správcem a zda výpovědi leasingových smluv byly po hmotněprávní stránce platné a účinné. Žalovaná již v řízení namítala, že řádně plnila své povinnosti vyplývající z leasingových smluv a hradila sjednané leasingové splátky. Soud se s touto obranou nijak nevypořádal a neprovedl dokazování směřující ke zjištění skutečného stavu plnění jednotlivých smluvních závazků. Přesto bez dalšího uzavřel, že žalovaná užívá předmětné věci bez právního důvodu. Současně nelze přehlédnout, že předmětné leasingové smlouvy byly uzavírány jako smlouvy o finančním leasingu s možností následného odkupu předmětů leasingu za předem sjednanou zůstatkovou cenu. U smlouvy č. [číslo] byla sjednána doba trvání leasingu 60 měsíců od července 2019, přičemž výpověď byla doručena až v červnu 2024, tedy v době, kdy se smluvní vztah nacházel v závěrečné fázi svého trvání. Soud se vůbec nezabýval tím, do jaké míry žalovaná již splnila podstatnou část svých smluvních povinností a jaké důsledky má tato skutečnost pro posouzení nároku žalobkyně. Nadto soud dovodil, že nevyužití postupu podle § 256 odst. 2 insolvenčního zákona znamená, že žalovaná již nemůže v následném občanskoprávním řízení zpochybňovat oprávněnost výpovědi leasingových smluv. Takový závěr však z citovaného ustanovení nevyplývá. Nepodání návrhu na zrušení výpovědi samo o sobě nezbavuje obecný soud povinnosti posoudit, zda žalobkyní tvrzený nárok na vydání věci skutečně existuje a zda výpovědi leasingových smluv vyvolaly zamýšlené právní účinky. Za nesprávnou považuje žalovaná rovněž argumentaci soudu obsaženou v bodu 17 odůvodnění rozsudku. Soud zde pouze hypoteticky uvádí, že i v případě odlišného právního posouzení by leasingové smlouvy zanikly podle § 253 odst. 2 insolvenčního zákona. Takový závěr však nebyl předmětem dokazování ani právní argumentace účastníků a představuje pouze úvahu soudu o možné alternativní právní kvalifikaci věci. Nemůže proto obstát jako samostatný důvod pro vyhovění žalobě. Žalovaná navrhla, aby byl žalobní návrh v celém rozsahu zamítnut.
5. Žalobkyně naopak považovala ve svém vyjádření rozsudek soudu prvého stupně za věcně správný. Ze strany žalobkyně byly v souladu s § 259 ve spojení s § 256 odst. 1 i. z. vypovězeny leasingové smlouvy, na jejichž základě užívá žalovaný předmět leasingu, a naopak ze strany žalované nebyl podán insolvenčnímu soudu návrh na zrušení výpovědí těchto leasingových smluv ve § 256 odst. 2 i. z. ve spojení s § 259 i. z., proto došlo k zániku leasingových smluv. V současné době jsou předměty leasingu ze strany žalované užívány bez právního důvodu. Žalovaný se nikdy nestal vlastníkem předmětů leasingu a je povinen vydat předmět leasingu žalobkyni. Žalobkyně navrhla, aby napadený rozsudek byl potvrzen.
6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek postupem dle § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.
7. Odvolací soud se ztotožňuje se závěry soudu prvého stupně, které spočívají v tom, že žalobkyně jako insolvenční správkyně plně v souladu s § 259 i. z. za přiměřeného použití § 256 odst. 1 i. z. vypověděla předmětné leasingové smlouvy. Jen prvá leasingová smlouva se přitom blížila ke svému konci, ovšem žalovaná netvrdila (a to ani u jedné ze smluv), že by již došlo k převodu vlastnického práva k předmětu leasingu na žalovanou, jak předpokládal článek V. bod 1 a 2 každé z leasingových smluv. Proto závazkové vztahy ze všech leasingových smluv zanikly uplynutím výpovědních dob výpovědí žalobkyně (§ 1998 odst. 2 o. z.). Od těchto okamžiků užívá žalovaná předměty leasingu bez právního důvodu a je povinna je žalobkyni jako insolvenční správkyni dlužníka (který zůstal jejich vlastníkem) podle § 1040 odst. 1 o. z. ve spojení s § 246 odst. 1 i. z. vydat. To s přihlédnutím k tomu, že žalovaná v propadné patnáctidenní lhůtě nepodala insolvenčnímu soudu návrhy na zrušení těchto výpovědí (§ 256 odst. 2 i. z.).
8. I dle odvolacího soudu se citované ustanovení § 256 i. z. s odkazem na § 259 i. z. použije i na finanční leasing sjednaný v předmětných leasingových smlouvách. Možnost přiměřeného použití § 256 i. z. totiž připouští ustanovení § 259 i. z. i u smluv o koupi pronajaté věci, jež jsou obdobou finančního leasingu s následnou možnou koupí předmětu leasingu. Práva leasingového nájemce jsou přitom i u finančního leasingu chráněná § 256 odst. 2 i. z.
9. Odvolací soud tak napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně správných výroků o náhradě nákladů řízení a přechodu poplatkové povinnosti, kdy na odůvodnění těchto výroků odvolací soud odkazuje.
10. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byla zcela úspěšná žalobkyně, a proto jí proti žalované náleží plná náhrada nákladu odvolacího řízení. Ty jsou představovány paušální odměnou ve výši 450 Kč za podané vyjádření žalobkyně k odvolání, a to za vyjádření sepsané advokátem [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] Zde odvolací soud odkazuje na argumentaci soudu prvého stupně o nákladech řízení žalobkyně před tímto soudem. Dále ale žalobkyni již náleží náhrada advokátních nákladů v odvolacím řízení, neboť zastoupení žalobkyně v odvolacím řízení převzala advokátka [Jméno advokátky A], která v rámci odvolacího řízení vyúčtovala 3 úkony právní služby, a to převzetí a přípravu zastoupení, vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání (§ 11 odst. 1 písm. a), písm. k) a písm. g) advokátního tarifu). Odměna za jeden úkon právní služby v této věci činí 11 900 Kč (§ 7 bod 6 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu - z tarifní hodnoty 892 000 Kč dle ocenění vydávaných věcí znaleckým posudkem [jméno znalce]). Za účelně vynaložený náklad ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud považuje jen odměnu za účast jmenované advokátky u odvolacího jednání (spolu s náhradou hotových výdajů 450 Kč - § 13 advokátního tarifu), neboť zbylé, už přiznané úkony vykonal již předchozí zástupce žalobkyně. Žalovaná se bránila přiznání účtovaných advokátních nákladů s odůvodněním, že u jmenované jde o trvale spolupracující advokátku s předchozím zástupcem, nadto se jedná o běžný incidenční spor. Proti tomu odvolací soud uvádí, že i insolvenční správce má právo nechat se zastoupit jako účastník řízení v soudních sporech advokátem, jenž má zásadně nárok na odměnu na zastupování uplatnitelnou v rámci náhrady nákladů řízení, a to až na výjimky (zmiňované okresním soudem), mezi něž ale trvale spolupracující advokát nepatří. K uvedeným nákladům je třeba dále připočítat cestovné za cestu ze sídla advokátní kanceláře jmenované advokátky k odvolacímu soudu a zpět ve výši 149,26 Kč, parkovné 35 Kč a náhradu za promeškaný čas na této cestě za 2 půlhodiny po 150 Kč. Celkem se jedná o částku 12 834,26 Kč.