Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekZměněno

Spisová značka

8 Co 1318/2026

Soud: Krajský soud v Českých BudějovicíchDatum rozhodnutí: 10. 11. 2026Č. j.: 8 Co 1318/2026-162Předseda senátu: JUDr. Pavel ToufarAgenda: Odvolací (civilní) (Co)Zveřejněno: 20. 11. 2026Předmět řízení: o zaplacení 608 476 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 6. 2026, č. j. 12 C 106/2025-134,ECLI:CZ:KSCB:2026:8.Co.1318.2026.1
duševní útrapyzadostiučinění / satisfakcedokazovánínáhrada nákladůexcespředběžná opatřeníodvolánínáklady řízenívrácení věcistyk s dítětempeněžité plněnípodvododpovědnost státu za škodunemajetková újmanásledek
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 21. 11. 2026 máme 605 660 z 616 458 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Související rozhodnutí

Označená místa (9) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dalších 130 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 13. 5. 2025, a to do zaplacení do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbývajícím rozsahu, tj. ohledně částky 458 476 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 13. 5. 2025 do zaplacení a ohledně úroku z prodlení z částky 608 476 Kč od 12. 11. 2024 do 12. 5. 2025, se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrzuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 95 441,30 Kč, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 13. 5. 2025 do zaplacení (výrok I.), žalobu co do částky 588 476 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 30 887,43 Kč (výrok III.). Výrok I. nebyl odvoláním napaden a nabyl samostatně právní moci.

2. Žalobce se žalobou domáhal zaplacení 608 476 Kč s příslušenstvím z titulu odpovědnosti státu za škodu a nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním zahájeným dne 20. 2. 2023 pro zvlášť závažný zločin znásilnění a přečin podávání alkoholu dítěti, které skončilo jeho pravomocným zproštěním obžaloby. Z požadované jistiny představovalo 600 000 Kč peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu a 8 476 Kč neuhrazenou část cestovních nákladů, kterou žalobce vyčíslil podle sazby základní náhrady za použití vlastního vozidla. Nemajetkovou újmu spatřoval především v mimořádně dehonestující povaze obvinění a hrozbě trestu odnětí svobody v sazbě pěti až patnácti let, v přibližně osmnáctiměsíční délce stíhání, v omezení osobní svobody od 20. 2. 2023 v 10:20 hodin do 21. 2. 2023 v 19:30 hodin, v psychických a zdravotních obtížích, v omezení společenského života, poškození pověsti a v dočasném znemožnění styku s nezletilou dcerou.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Poukázala na to, že v rámci předběžného projednání nároku již žalobci uhradila 123 382,11 Kč, z toho 118 275 Kč na nákladech obhajoby a 5 107,11 Kč na jízdném a parkovném, uznala porušení žalobcova práva a poskytla mu omluvu. Nárok na náhradu opotřebení vozidla neuznala s tím, že pracovněprávní kilometrovou sazbu nelze použít jako měřítko skutečné škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Peněžité zadostiučinění nepovažovala za potřebné, neboť podle ní nebyly prokázány mimořádně závažné zásahy do rodinné, profesní nebo společenské sféry žalobce; za dostačující pokládala již poskytnutou omluvu. Poukazovala také na další trestní stíhání žalobce a na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2021, č. j. 39 Co 166/2021-289, v němž bylo za skutkově obdobných okolností považováno za dostačující nepeněžité zadostiučinění.

4. Soud prvního stupně vyšel z toho, že trestní stíhání žalobce, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, zakládá odpovědnost státu za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím a že žalobce nárok řádně předběžně uplatnil u žalované. Při posouzení nemajetkové újmy aplikoval kritéria vymezená v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, tedy povahu trestní věci a hrozící postih, délku trestního stíhání a jeho konkrétní následky v osobnostní, rodinné, společenské a profesní sféře žalobce. Zdůraznil, že žalobce byl stíhán pro mimořádně dehonestující zvlášť závažný zločin, za který mu hrozil trest odnětí svobody v sazbě pěti až patnácti let, a že trestní stíhání trvalo přibližně osmnáct měsíců. Nestandardní postup orgánů činných v trestním řízení ani nepřiměřenou délku řízení neshledal.

5. Při hodnocení konkrétních následků soud prvního stupně uzavřel, že trestní stíhání nezasáhlo významněji do majetkové ani profesní sféry žalobce, který je v důchodu a nadále působí ve volební komisi. Za závažnější nepovažoval ani dopady do společenského a rodinného života. Přihlédl k tomu, že žalobce se sice začal společnosti více stranit, avšak nadále se stýkal s přáteli při karetní hře, nejbližší rodina jej podporovala a kontakt s nezletilou dcerou mu byl zcela znemožněn jen po dobu přibližně tří měsíců. Další omezení styku spojoval již s následným trestním stíháním. K tvrzenému poškození pověsti v místě bydliště uvedl, že informace o trestním stíhání šířila bývalá partnerka žalobce, a stát proto podle jeho názoru nemůže odpovídat za vědomé poškozování způsobené třetí osobou.

6. Za prokázaný naopak soud prvního stupně považoval zásah do zdravotní sféry žalobce. Z časové souvislosti, lékařské zprávy [tituly před jménem] [jméno FO] a výpovědi [tituly před jménem] [jméno FO] dovodil příčinnou souvislost mezi trestním stíháním a zhoršením diabetické neuropatie v letech 2023 až 2024. Za prokázané pokládal rovněž psychické obtíže spočívající v neklidu, nespavosti a depresivních stavech, pro něž byla žalobci posílena medikace. Příčinnou souvislost mezi trestním stíháním a zhoršením sluchu či krevního tlaku však ani po poučení podle § 118a o. s. ř. za prokázanou neměl. Současně vyšel z výpovědi [tituly před jménem] [jméno FO], podle níž se na aktuálním zdravotním stavu žalobce podílí také další trestní stíhání, jeho věk a již existující zdravotní obtíže.

7. Při určení formy a výše zadostiučinění soud prvního stupně porovnal případ žalobce se dvěma předloženými rozhodnutími. Za méně přiléhavý označil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2017, č. j. 51 Co 222/2017-89, v němž bylo přiznáno 350 000 Kč, neboť tam byly zjištěny podstatně závažnější dopady do profesního, podnikatelského, politického, rodinného a společenského života poškozeného, výrazné zhoršení zdravotního stavu s úbytkem hmotnosti přes 20 kg, sociální izolace rodiny a výhrůžka usmrcením. Za skutkově bližší považoval rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 2. 2021, č. j. 22 C 106/2020-260, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2021, č. j. 39 Co 166/2021-289. V obou věcech šlo podle něj o stíhání pro zvlášť závažný zločin znásilnění, hrozbu citelného nepodmíněného trestu a psychické obtíže obdobného druhu, aniž byl prokázán zásadní rozvrat rodinného, profesního či společenského života. Uvedl, že nynější stíhání sice trvalo přibližně o pět měsíců déle a bylo spojeno se zdravotními následky, komparovaná věc však byla medializována a odvolací soud v ní přesto považoval za dostačující omluvu a konstatování porušení práva.

8. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že samotná omluva v projednávané věci vzhledem k prokázaným zdravotním následkům nepostačuje, avšak důvod pro výraznější odchýlení od výsledku skutkově bližšího komparativního případu neshledal. Zdravotní následky ocenil částkou 20 000 Kč. Při této úvaze přihlédl k tomu, že je nelze přičítat výlučně prvnímu trestnímu stíhání, a za významnou označil rovněž skutečnost, že žalobce je znovu stíhán pro obdobnou trestnou činnost. Dále zdůraznil veřejný zájem na důsledném prověřování podezření ze sexuální trestné činnosti vůči dítěti.

9. Nárok na dalších 8 476 Kč za opotřebení vozidla soud prvního stupně zamítl s odůvodněním, že základní náhrada podle pracovněprávních předpisů je paušální částkou určenou pro pracovněprávní cestovní náhrady a bez dalšího ji nelze považovat za skutečnou škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. Úrok z prodlení přiznal jen z částky 20 000 Kč od 13. 5. 2025, neboť žalobce uplatnil nárok u žalované dne 12. 11. 2024 a žalovaná se podle § 15 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. dostala do prodlení až po uplynutí šestiměsíční lhůty k jeho předběžnému projednání. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř.; přestože žalobce uspěl jen zčásti ve výši požadovaného zadostiučinění, přiznal mu s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 453/22 plnou náhradu účelně vynaložených nákladů, neboť rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu.

10. Proti výrokům II. a III. podal žalobce včasné odvolání. Především namítal, že přiznané zadostiučinění 20 000 Kč neodpovídá závažnosti a souhrnu zjištěných následků trestního stíhání. Zdůraznil, že byl přibližně osmnáct měsíců stíhán pro mimořádně dehonestující zvlášť závažný zločin znásilnění dítěte, za který mu hrozil trest odnětí svobody v sazbě pěti až patnácti let, a že bezprostředně po zahájení stíhání strávil přibližně třiatřicet hodin v policejní cele. Podle žalobce soud prvního stupně tyto okolnosti sice uvedl, nevysvětlil však, jak se promítly do výsledné částky, a fakticky ocenil jen zdravotní následky, zatímco povahu obvinění, hrozbu vysokého trestu, délku řízení, omezení osobní svobody a zásah do rodinného života ponechal bez odpovídajícího peněžitého vyjádření.

11. Za vnitřně rozporné žalobce považoval, že soud na jedné straně shledal příčinnou souvislost mezi prvním trestním stíháním a zhoršením diabetické neuropatie, nespavostí a depresivními stavy vyžadujícími medikaci, na druhé straně však tyto následky ocenil pouze 20 000 Kč a jejich význam oslabil odkazem na další trestní stíhání, věk a dřívější zdravotní obtíže, aniž časově a příčinně vymezil podíl jednotlivých příčin. Samotná existence dalšího pravomocně neskončeného trestního řízení podle žalobce nemohla snižovat zadostiučinění za újmu vzniklou již od února 2023 do srpna 2024; zohlednit bylo možné jen konkrétně prokázaný vliv tohoto řízení na pozdější zdravotní stav, jinak by taková úvaha byla v rozporu s presumpcí neviny.

12. Žalobce dále vytýkal soudu prvního stupně bagatelizaci dopadů do rodinné a společenské sféry. Úplné znemožnění styku s nezletilou dcerou po dobu přibližně tří měsíců považoval za závažný zásah do rodinného života, jehož význam nezaniká tím, že byl styk později obnoven. Skutečnost, že nadále hrál karty s přáteli a působil ve volební komisi, podle něj sama o sobě nevylučuje omezení společenského života a uzavírání se před okolím.

13. Žalobce nesouhlasil ani s provedenou komparací. Ve věci ukončené rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2021, č. j. 39 Co 166/2021-289, bylo trestní stíhání kratší, hrozila nižší horní hranice trestu, nebyl prokázán somatický zdravotní následek ani úplné přerušení styku s dítětem a výsledek ovlivnilo též jednání tamního žalobce, které přispělo k pokračování stíhání. Naproti tomu případ, v němž bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2017, č. j. 51 Co 222/2017-89, přiznáno 350 000 Kč, sice vykazoval závažnější profesní a společenské následky, žalobce v nynější věci však čelil vyšší trestní sazbě, delšímu stíhání, omezení osobní svobody, zásahu do styku s dcerou a prokázaným zdravotním následkům. Soud prvního stupně podle žalobce nevysvětlil, jak se tyto rozdíly promítly do částky 20 000 Kč, a nezohlednil ani časovou relevanci rozhodnutí z let 2017 a 2021 a změnu reálné hodnoty peněz v době rozhodování.

14. Ve vztahu k částce 8 476 Kč žalobce namítal, že nemožnost mechanicky použít pracovněprávní sazbu základní náhrady nevylučuje vznik skutečné škody provozem a opotřebením vlastního vozidla; soud se měl zabývat skutečnou majetkovou podstatou nároku a posoudit, zda byl konkrétní majetkový úbytek tvrzen a prokázán. Upozornil také na neodstraněná slovní spojení „podezřelý výraz“ v bodě 40 odůvodnění, která podle něj snižují jeho srozumitelnost a přesvědčivost. Setrval rovněž na požadavku úroku z prodlení v původně žalovaném rozsahu. Navrhl proto, aby odvolací soud změnil výrok II. a přiznal mu celou zamítnutou částku 588 476 Kč s požadovaným příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů; pro případ, že nebudou splněny podmínky pro změnu, navrhl zrušení výroků II. a III. a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

15. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobce navrhla, aby jeho odvolání bylo jako nedůvodné zamítnuto a výrok II. napadeného rozsudku potvrzen. Uvedla, že sama podala dne 14. 9. 2026 odvolání pouze proti výroku III., o náhradě nákladů řízení, zatímco výrok I. akceptovala a přiznaných 20 000 Kč s příslušenstvím žalobci uhradila. Výrok II. považovala za založený na úplných skutkových zjištěních a správném právním posouzení. Podle žalované soud prvního stupně řádně zjistil zásahy do osobnostní sféry žalobce, správně je porovnal s předloženými komparativními případy a přiměřeně doplnil omluvu a konstatování porušení práva peněžitým zadostiučiněním 20 000 Kč.

16. Požadavek žalobce na 600 000 Kč žalovaná označila za neadekvátní a zjevně excesivní, nepodložený srovnatelným rozhodnutím. Souhlasila se závěrem, že na zhoršení diabetické neuropatie a psychických obtíží žalobce se vedle prvního trestního stíhání podílelo také následné trestní stíhání, jeho věk a předchozí zdravotní stav. Zdůraznila, že odpovědnost státu předpokládá prokázanou příčinnou souvislost a že vydání nezákonného rozhodnutí musí být alespoň podstatnou příčinou tvrzeného následku. Dodala, že případná újma na zdraví v podobě tělesného nebo duševního onemocnění by představovala samostatný nárok s odlišným skutkovým základem, nikoli újmu odškodňovanou v rámci § 31a zákona č. 82/1998 Sb.

17. Při jednání odvolacího soudu dne 10. 11. 2026 dále žalovaná poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1017/15 a na možnou odpovědnost oznamovatelky, která podala trestní oznámení, za újmu způsobenou žalobci s tím, že k této okolnosti by měl odvolací soud přihlédnout, neboť odpovědnost státu by poté byla subsidiární.

18. Žalovaná podala včasné odvolání výlučně proti výroku III. o náhradě nákladů řízení. Výroky I. a II. nenapadla. Namítala nesprávné právní posouzení podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Soud prvního stupně podle ní nesprávně přiznal žalobci plnou náhradu nákladů podle § 142 odst. 3 o. s. ř., ačkoli žalobce objektivně kumuloval nárok na zadostiučinění 600 000 Kč a samostatný nárok na náhradu škody 8 476 Kč, s nímž byl zcela neúspěšný. Odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. II. ÚS 3252/24, podle něhož musí být při objektivní kumulaci procesní úspěch posouzen u jednotlivých nároků samostatně a jejich význam poměřen podle tarifních hodnot. Navrhla změnu výroku III. tak, aby jí byla proti žalobci přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně, a požadovala rovněž náhradu nákladů odvolacího řízení.

19. Žalobce se vyjádřil k odvolání žalované, jejíž argumenty odmítl, poukázal zejména na inflační vývoj v mezidobí od okamžiku, kdy jím zohledňován judikát byl vydán, a tedy legitimně vyšší nárok žalobce uplatněný v soudním řízení. Rozporoval taktéž vůbec povinnost judikaturu dodávat (a tedy možnost, aby žalovaná z této dovozovala excesivnost nároku). Navrhl, aby pokud jde o náhradu nákladů řízení, vyšel soud z jeho procesního úspěchu.

20. Odvolání obou účastníků byla podána včas a oprávněnými osobami (§ 201 o. s. ř.) a jsou přípustná, neboť nejde o žádný z případů nepřípustnosti podle § 202 o. s. ř. Odvolací soud proto přezkoumal výrok II. na základě odvolání žalobce a výrok III. na základě odvolání obou účastníků, jakož i řízení, které vydání napadeného rozsudku předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.). Po jednání dne 10. 11. 2026 dospěl k závěru, že odvolání žalobce je zčásti důvodné a odvolání žalované je důvodné pouze potud, že soud prvního stupně při rozhodování o nákladech nezohlednil úplný neúspěch žalobce u samostatného nároku na náhradu škody; její návrh na přiznání nákladů v její prospěch důvodný není.

21. Odvolací soud předně odmítá, že reziduální text v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně („podezřelý výraz“) činí tento nesrozumitelný, a to v situaci, kdy sám žalobce v odvolání upozorňuje, že tento text nebyl, ač měl být, odstraněn. Je tedy zřejmé, že sám žalobce chápal smysl těchto reziduí (textová kontrola) a chápal, že text má vnímat bez ohledu na tyto poznámky.

22. Soud prvního stupně provedl pro rozhodnutí věci dostatečné dokazování a z provedených důkazů učinil skutková zjištění, která mají oporu v obsahu spisu. Odvolací soud z nich proto vycházel. Upřesnil pouze, že první trestní stíhání skončilo pravomocně dne 29. 8. 2024, kdy Vrchní soud v Praze zamítl odvolání státní zástupkyně proti zprošťujícímu rozsudku. Údaj 7. 2. 2024 uvedený v napadeném rozsudku jako den zahájení dalšího trestního stíhání je zjevně nesprávný; z čísla jednacího usnesení policejního orgánu, usnesení státního zástupce ze dne 28. 2. 2025 i z ostatního obsahu spisu plyne, že další trestní stíhání bylo zahájeno dne 7. 2. 2025.

23. Podle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. se bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující; při stanovení jeho výše se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k ní došlo. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, jsou při odškodnění trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, rozhodné zejména povaha trestní věci a hrozící postih, délka trestního stíhání a jeho konkrétní dopady do osobnostní, rodinné, společenské a profesní sféry poškozeného.

24. Soud prvního stupně uvedená kritéria sice správně vymezil, při jejich použití však význam jednotlivých zjištěných okolností nezhodnotil v jejich vzájemné souvislosti. Žalobce byl přibližně osmnáct měsíců stíhán pro mimořádně dehonestující sexuální trestný čin vůči dítěti a hrozil mu trest odnětí svobody v sazbě pěti až patnácti let. Bezprostředně po zahájení trestního stíhání byl přibližně třiatřicet hodin omezen na osobní svobodě. V příčinné souvislosti s trestním stíháním u něj byly prokázány nespavost, depresivní stavy vyžadující medikaci a zhoršení diabetické neuropatie. Po dobu přibližně tří měsíců mu byl zcela znemožněn styk s nezletilou dcerou. Souhrn těchto okolností odůvodňuje peněžité zadostiučinění podstatně vyšší, než jaké přiznal soud prvního stupně.

25. Na straně druhé nebyl prokázán podstatný zásah do profesní sféry žalobce, který je poživatelem starobního důchodu. Žalobce měl po dobu trestního stíhání podporu nejbližší rodiny, styk s dcerou byl po třech měsících obnoven a zachoval si část dosavadních společenských kontaktů i aktivit. Nebyl zjištěn trvalý rozvrat rodinných vztahů, úplná společenská izolace ani zvlášť závažný trvalý zdravotní následek. Tyto okolnosti brání tomu, aby byla výše zadostiučinění přiblížena případům, v nichž trestní stíhání vedlo též k závažnému profesnímu propadu, rozpadu rodinných nebo společenských vazeb či mimořádné zdravotní újmě.

26. Další trestní stíhání žalobce bylo možné vzít v úvahu jen pro posouzení, zda a v jakém rozsahu se podílelo na jeho pozdějším zdravotním stavu. Samotné vedení dalšího, v době rozhodování soudu pravomocně neskončeného trestního řízení nemohlo snižovat zadostiučinění za újmu způsobenou prvním trestním stíháním. Soud prvního stupně pochybil, jestliže význam obou řízení časově a příčinně nerozlišil. Odvolací soud proto zohlednil pouze důkazní závěr plynoucí z výpovědi [tituly před jménem] [jméno FO], podle něhož se další trestní stíhání podílelo na aktuálním zdravotním stavu žalobce; novému obvinění jako takovému žádný význam pro rozsah nároku nepřisuzoval.

27. Při porovnání s částkami přiznanými v jiných věcech vycházel odvolací soud z požadavků formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014. Podle nich musí soud vystihnout podstatné shodné a rozdílné znaky srovnávaných případů a vysvětlit, jak se tyto rozdíly promítají do výše zadostiučinění. Současně přihlédl k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2026, sp. zn. 30 Cdo 3000/2025, podle něhož musí být srovnávaná rozhodnutí relevantní také časově. Nominální částky přiznané ve starších věcech proto nelze bez dalšího přenést do ekonomických poměrů v době nynějšího rozhodování; nejde však o jejich mechanický inflační přepočet, nýbrž o posouzení, zda výsledná satisfakce zachovává srovnatelnou reálnou hodnotu.

28. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2017, č. j. 51 Co 222/2017-89, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 2. 2021, č. j. 22 C 106/2020-260, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2021, č. j. 39 Co 166/2021-289, byly součástí spisu a soud prvního stupně z jejich rozhodného obsahu učinil skutková zjištění o povaze a délce tamních trestních stíhání, zjištěných následcích a přiznaném zadostiučinění. Odvolací soud tato zjištění převzal; nebylo proto třeba uvedené listiny při odvolacím jednání znovu provádět, neboť jejich obsah nebyl mezi účastníky sporný a odvolací soud jej nehodnotil odchylně. Ostatní rozhodnutí, tedy Městského soudu v Praze, Nejvyššího soudu a Ústavního soudu použil odvolací soud jako právní autority a podpůrná východiska, nikoli jako důkazy o skutkových okolnostech projednávané věci. Vyšel přitom z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 379/23 a jeho odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, který ve 47. odstavci uvádí, že pokud účastníci rozhodnutí vhodná ke srovnání neoznačí, je třeba, aby srovnání s jinými vhodnými případy provedl soud. Účastníci byli při odvolacím jednání seznámeni s tím, že odvolací soud hodlá tato rozhodnutí při komparaci zohlednit, a byla jim dána možnost se k nim vyjádřit.

29. Dolní referenční mez představuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2021, č. j. 39 Co 166/2021-289, v němž byla za postačující považována nepeněžitá satisfakce. Ačkoli se i tam jednalo o stíhání pro zvlášť závažný zločin znásilnění, trestní stíhání bylo přibližně o pět měsíců kratší, poškozenému hrozila nižší horní hranice trestu, nebyl prokázán somatický zdravotní následek ani úplné přerušení styku s dítětem a výsledek věci ovlivnilo též zjištění, že poškozený svým jednáním přispěl k pokračování trestního stíhání. V nynější věci naproti tomu přistupuje k závažnější povaze obvinění a delší době stíhání třiatřicetihodinové omezení osobní svobody, tříměsíční úplné znemožnění styku s nezletilou dcerou, medikované psychické obtíže a zhoršení diabetické neuropatie. Rozdíl proti tomuto komparátoru proto není jen dílčí; jde o souběh několika samostatných okolností zvyšujících intenzitu zásahu, který vylučuje pouze symbolickou částku a odůvodňuje zadostiučinění v řádu nižších stovek tisíc korun.

30. Horní referenční mez představuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2017, č. j. 51 Co 222/2017-89, jímž bylo přiznáno 350 000 Kč. Tamní poškozený vedle psychických a zdravotních obtíží utrpěl závažný profesní a podnikatelský propad, nemohl pokračovat v politickém působení, jeho rodina se společensky izolovala, ztratil pracovní příležitosti, zhubl více než 20 kg a čelil výhrůžce usmrcením. Takto rozsáhlé, kumulované a převážně dlouhodobé následky v projednávané věci prokázány nebyly. [adresa] 000 Kč dovozená odvolacím soudem představuje méně než polovinu nominální částky tohoto horního komparátoru; i po zohlednění časového odstupu tak zachovává výrazný rozdíl odpovídající podstatně nižší intenzitě profesních, rodinných a společenských následků žalobce.

31. Správnost tohoto zařazení podporuje též procesní vývoj věci sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, v níž soudy u přibližně patnáctiměsíčního stíhání uvažovaly o celkové částce 150 000 Kč. Nejvyšší soud sice tuto částku nepotvrdil jako konečný výsledek, neboť rozhodnutí v dovoláním napadené části zrušil, jde však o časově podstatně starší případ a dokládá, že satisfakce tohoto řádu nepředstavuje ani u méně dehonestujícího obvinění a bez nyní zjištěného souběhu omezení osobní svobody, zásahu do styku s dítětem a somatického následku nepřiměřený exces.

32. Usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3541/17, na dolní straně potvrzuje postačitelnost omluvy jen u podstatně mírnějšího případu necelý rok trvajícího stíhání pro přečin podvodu, bez omezení osobní svobody a bez významných zdravotních, rodinných či profesních následků. Nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 379/23, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. 30 Cdo 703/2025, se týkají naopak nesrovnatelně závažnějších zásahů spojených s předchozím odsouzením, víceletým stíháním a mimořádnými profesními a společenskými následky. Potvrzují proto pouze to, že částka 150 000 Kč není obecnou horní hranicí, nikoli že by byla pro nynější podstatně mírnější případ nízká.

33. Za časově nejbližší a skutkově zvlášť významný komparátor považuje odvolací soud rovněž rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2026, č. j. 91 Co 149/2026-92. V uvedené věci byl poškozený trestně stíhán pro znásilnění nezletilé dcery, po zahájení trestního stíhání byl přibližně třicet jedna a půl hodiny omezen na osobní svobodě a bylo mu uloženo předběžné opatření spočívající v zákazu styku a kontaktování dcery. Trestní stíhání trvalo přibližně patnáct měsíců a skončilo pravomocným zproštěním obžaloby. Žalovaná poskytla poškozenému před zahájením soudního řízení 50 000 Kč, soud prvního stupně mu přiznal dalších 250 000 Kč a odvolací soud změnil jeho rozhodnutí tak, že žalobu ohledně 150 000 Kč z této částky zamítl. Soudně přiznané plnění tak činilo 100 000 Kč a celkové peněžité zadostiučinění činilo 150 000 Kč.

34. Uvedená věc je projednávanému případu blízká povahou obvinění, vztahem tvrzeného skutku k nezletilému dítěti, délkou krátkodobého omezení osobní svobody a zásahem do rodičovského vztahu. V nynější věci trvalo trestní stíhání přibližně o tři měsíce déle, žalobci hrozil trest odnětí svobody v sazbě pěti až patnácti let a byly prokázány výrazné projevy zvýšené intenzity duševních útrap spočívající v nespavosti, depresivních stavech, potřebě medikace a zhoršení neuropatických obtíží. Tyto okolnosti svědčí ve prospěch přinejmenším srovnatelné výše zadostiučinění.

35. Ve věci 91 Co 149/2026-92 byl naproti tomu intenzivnější a podstatně déletrvající zásah do vztahu poškozeného s dítětem. Obnova kontaktu byla spojena s opatrovnickými řízeními, asistovanými setkáními a postupným obnovováním vztahu. Poškozený dále tvrdil ztrátu přátel, pracovních kontaktů a zakázek, odstěhování z původního bydliště a rozšíření informace o trestním stíhání v místním prostředí; absolvoval rovněž sexuologické a falografické vyšetření. Profesní, společenské a rodičovské následky tak byly v komparované věci závažnější, zatímco projednávaná věc se vyznačuje delší dobou stíhání, vyšší trestní sazbou a výraznějšími prokázanými projevy duševních útrap. Tyto rozdílné okolnosti se v celkovém hodnocení přibližně vyvažují. Časová bezprostřednost komparovaného rozhodnutí současně vylučuje potřebu výraznější korekce jeho částkového výsledku z důvodu změny hodnoty peněz. Celkové zadostiučinění 150 000 Kč přiznané v uvedené věci proto přímo podporuje závěr, že stejná částka je přiměřená také v projednávaném případě.

36. Po časové korekci starších komparátorů podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3000/2025 částka 150 000 Kč zachovává přiměřený odstup od obou referenčních mezí. Výrazně převyšuje satisfakci přiznávanou tam, kde nebyly prokázány konkrétní závažnější následky, avšak zůstává podstatně pod částkami odpovídajícími trvalému profesnímu, rodinnému a společenskému rozvratu. Právě toto postavení projednávané věci mezi oběma póly, spolu s kumulací závažné povahy obvinění, delší doby stíhání, krátkodobého omezení osobní svobody, zásahu do rodičovského vztahu a prokázaných následků, odůvodňuje celkové zadostiučinění 150 000 Kč.

37. Po zhodnocení všech rozhodných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu považuje odvolací soud za přiměřené zadostiučinění částku 150 000 Kč. Tato částka odpovídá mimořádně dehonestující povaze obvinění, výši hrozícího trestu, osmnáctiměsíční době stíhání, krátkodobému omezení osobní svobody, dočasnému zásahu do styku s nezletilou dcerou a prokázaným projevům zvýšené intenzity útrap. Zároveň vystihuje, že žalobce neutrpěl závažnou profesní újmu, zachoval si rodinné zázemí a jeho společenské následky byly omezené a převážně přechodné. Jelikož výrokem I. napadeného rozsudku bylo žalobci pravomocně přiznáno 20 000 Kč, změnil odvolací soud výrok II. podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že žalobci přiznal dalších 130 000 Kč. Pokud žalobce zdůrazňoval prohlubování újmy dalším opět nedůvodným trestním stíháním (obžaloby byl zatím nepravomocně zproštěn), pak odvolací soud zastává názor, že opakovanost trestního stíhání bude možné odškodnit teprve následně po případném pravomocném skončení dalšího trestního stíhání.

38. K argumentaci žalované odkazující na nález Ústavního soudu III. ÚS 1017/15 odvolací soud konstatuje, že z tohoto nálezu Ústavního soudu lze dovodit možnost odpovědnosti za škodu na straně toho, kdo podal nedůvodné trestní oznámení. V nálezu šlo o újmu a náklady na právní pomoc vzniklé při prověřování trestního oznámení. Trestní stíhání ve smyslu § 160 trestního řádu proti stěžovatelce zahájeno nebylo; nález sám zdůrazňuje, že k obvinění nedošlo. Ústavní soud řešil možnost odpovědnosti oznamovatel za újmu způsobenou i v této předběžné fázi, nikoliv nárok proti státu za nezákonné trestní stíhání. Jeho závěry o rozdělení podílu a případné subsidiární odpovědnosti státu proto nelze číst jako přímé rozhodnutí o odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. Nález nestanoví automatické krácení odpovědnosti státu ani pevný způsob výpočtu podílu, naopak výslovně připouští paralelní odpovědnost oznamovatele a státu. Samotné zjištění odpovědnosti oznamovatele neznamená, že stát nehradí nic nebo jen předem určené procento. Při nároku proti státu se proto samostatně uplatní podmínky zákona č. 82/1998 Sb., zejména § 5 a § 8.

39. V kontextu citovaného rozhodnutí je možné uvažovat o spoluodpovědnosti jednak státu, jednak oznamovatelky ve smyslu § 2915 o. z. Podle prvního odstavce § 2915 o. z. přitom platí, že je-li k náhradě zavázáno několik škůdců, nahradí škodu společně a nerozdílně. Podle § 2915 odst. 2 o. z. jsou-li proto důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že škůdce nahradí škodu podle své účasti na škodlivém následku. K dotazu odvolacího soudu žalovaná strana nesdělila žádné důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by měl soud rozhodnout, že škůdce nahradí škodu podle své účasti, a tedy případně v předmětné věci určit podíl, kterým za škodu a újmu způsobenou žalobci odpovídá stát a kterým oznamovatelka, a naopak souhlasila s názorem odvolacího soudu, že případná odpovědnost obou subjektů (pokud by tedy odpovědnost oznamovatelky byla dovozena) by byla solidární. V takovém případě může žalobce požadovat celé plnění na kterémkoliv z dlužníků (§ 1872 o. z.).

40. Odvolání není důvodné v části týkající se 8 476 Kč požadovaných jako náhrada opotřebení vozidla. Základní náhrada za jeden kilometr jízdy stanovená pracovněprávními předpisy představuje paušální cestovní náhradu a sama o sobě neprokazuje skutečnou škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Žalobce netvrdil ani neprokázal konkrétní snížení hodnoty vozidla (a to ani při jednání odvolacího soudu), mimořádné náklady na jeho údržbu nebo jiný měřitelný majetkový úbytek nad rámec již nahrazených nákladů na pohonné hmoty a parkovné. Podmínky pro přiznání této částky proto splněny nebyly.

41. Nedůvodné je odvolání rovněž v části, v níž žalobce požaduje úrok z prodlení již za dobu od 12. 11. 2024 do 12. 5. 2025. Žalobce uplatnil nárok u žalované dne 12. 11. 2024. Podle § 15 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. měla žalovaná k jeho uspokojení šestiměsíční lhůtu a do prodlení se dostala až po jejím marném uplynutí dne 13. 5. 2025. Od tohoto dne náleží žalobci úrok z prodlení také z částky 130 000 Kč přiznané tímto rozsudkem. Ve zbývající části jistiny a v odpovídajícím rozsahu příslušenství byl proto výrok II. podle § 219 o. s. ř. potvrzen.

42. Vzhledem ke změně rozhodnutí ve věci samé rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. znovu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žalobce v jednom řízení objektivně kumuloval nárok na peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 600 000 Kč a samostatný nárok na náhradu majetkové škody ve výši 8 476 Kč.

43. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1435/2015, uveřejněného pod č. R 68/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, je při určování poměru úspěchu a neúspěchu účastníka, který vedle nároku na zadostiučinění uplatnil také jiný peněžitý nárok, zpravidla třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot jednotlivých nároků stanovených podle § 8 a násl. advokátního tarifu. Procesní úspěch se posoudí ve vztahu ke každému nároku samostatně; o náhradě nákladů se však rozhoduje jediným výrokem. Pro výpočet odměny za společné úkony právní služby se tarifní hodnoty spojených nároků podle § 12 odst. 3 advokátního tarifu sčítají.

44. U nároku na zadostiučinění byl žalobce úspěšný v jeho základu. Prokázal vznik nemajetkové újmy, nedostatečnost nepeněžité satisfakce a právo na peněžité plnění. Jeho neúspěch se týkal výše plnění, jejíž určení záviselo na úvaze soudu podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. a § 136 o. s. ř. Pro účely nákladového rozhodnutí se proto ve vztahu k tomuto nároku považuje za plně úspěšného podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Takový postup odpovídá také R 68/2018, v němž byla poškozená považována za procesně úspěšnou u nároku na zadostiučinění, ačkoli jí nebyla přiznána celá požadovaná částka. Nejvyšší soud v uvedené věci nákladový výrok nezměnil, neboť dovolání v této části odmítl jako nepřípustné; publikovaná právní věta však představuje určující metodické východisko.

45. Žalobní požadavek na zadostiučinění byl významně nadhodnocený a jeho konkrétní výše nebyla dostatečně odůvodněna, nebyl však svévolný, šikanózní ani zjevně bezdůvodný. Samotný rozdíl mezi požadovanými 600 000 Kč a přiznanými 150 000 Kč proto neodůvodňuje odepření ochrany podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Tento závěr podporuje také rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2026, č. j. 91 Co 149/2026-92, v němž poškozený požadoval 3 350 000 Kč a výsledné zadostiučinění činilo 150 000 Kč, přesto mu však byla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

46. U samostatného nároku na náhradu škody ve výši 8 476 Kč byl žalobce naproti tomu zcela neúspěšný. Základ ani výše tohoto nároku nezávisely na úvaze soudu. Ve vztahu k tomuto nároku byla plně úspěšná žalovaná. Tento neúspěch je podle R 68/2018 nutné při rozhodování o nákladech zohlednit samostatně.

47. Pro úkony právní služby poskytnuté od 1. 1. 2025 činí podle § 9a odst. 2 písm. a) advokátního tarifu tarifní hodnota nároku na zadostiučinění 150 000 Kč. Tarifní hodnota nároku na náhradu škody činí podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu 8 476 Kč. Pro výpočet sazby odměny za společné úkony se obě tarifní hodnoty podle § 12 odst. 3 advokátního tarifu sčítají; souhrnná tarifní hodnota činí 158 476 Kč.

48. Podíl tarifní hodnoty nároku, v němž byl žalobce pro účely nákladového rozhodnutí úspěšný, činí 94,65 %, zatímco podíl nároku, v němž byl neúspěšný, činí 5,35 %. Po vzájemném odečtení odpovídá převažující procesní úspěch žalobce 89,303112 %:

49. Soud prvního stupně považoval za účelných devět úkonů právní služby zástupce žalobce. Při souhrnné tarifní hodnotě 158 476 Kč činí sazba mimosmluvní odměny podle § 7 bodu 5 advokátního tarifu 7 460 Kč za jeden úkon. Odměna za devět úkonů činí 67 140 Kč. K ní náleží devět paušálních náhrad hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu po 450 Kč, tedy 4 050 Kč.

50. Odvolací soud dále převzal nezpochybněný závěr soudu prvního stupně o soudním poplatku 2 000 Kč a o cestovních výdajích a náhradě za promeškaný čas ve výši 7 737,43 Kč. Daň z přidané hodnoty nebyla připočtena, neboť předpoklady pro její přiznání nebyly doloženy. Celkové účelně vynaložené náklady před zohledněním poměru procesního úspěchu činí 80 927,43 Kč.

51. Při přesném poměru procesního úspěchu 89,303112 % činí náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žalobci proto za řízení před soudem prvního stupně náleží náhrada nákladů ve výši 72 270,71 Kč.

52. Pokud jde o náklady odvolacího řízení postupoval odvolací soud dle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. a založil své rozhodnutí o nich na stejných právních úvahách jako výše v případě nároku na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

53. Žalobci vznikly v odvolacím řízení náklady za tři úkony právní služby, a to sepis odvolání, vyjádření k odvolání žalované a účast při odvolacím jednání. Vzhledem k tomu, že šlo o společné úkony vztahující se k objektivně kumulovanému nároku na zadostiučinění s tarifní hodnotou 150 000 Kč a nároku na náhradu škody s tarifní hodnotou 8 476 Kč, činí souhrnná tarifní hodnota podle § 12 odst. 3 advokátního tarifu 158 476 Kč. Sazba mimosmluvní odměny podle § 7 bodu 5 advokátního tarifu činí 7 460 Kč za jeden úkon, za tři úkony tedy 22 380 Kč. Dále žalobci náleží tři paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč, celkem 1 350 Kč, vyúčtovaná náhrada jízdních výdajů 1 016 Kč a náhrada za osm půlhodin promeškaného času po 150 Kč, celkem 1 200 Kč. Účelně vynaložené náklady odvolacího řízení tak činí 25 946 Kč. Při převažujícím procesním úspěchu žalobce v rozsahu 89,303112 % mu náleží náhrada ve výši 23 170,59 Kč. Celková výše nákladů řízení žalobce před soudy obou stupňů tedy činí 95 441,30 Kč (součet částek 72 270,71 Kč + 23 170,59 Kč).

54. Odvolání žalované je tedy důvodné jen potud, že soud prvního stupně nezohlednil úplný neúspěch žalobce u samostatného majetkového nároku. Návrh žalované, aby byla náhrada nákladů přiznána jí, důvodný není, neboť hospodářsky i procesně dominantní nárok na zadostiučinění byl v základu důvodný.

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací