Výrok
I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odůvodnění
1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu na určení, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemků p. [číslo] zapsaných na listu vlastnictví [číslo] pro obec [anonymizováno] [katastrální uzemí] v katastru nemovitostí vedeném pro [územní celek], [stát. instituce] (výrok I), a žalobci uložil nahradit žalovanému náklady řízení 3 029 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II).
2. Proti rozsudku podal žalobce odvolání. Předně namítal, že ke dni účinnosti zákona o půdě nebyl schopen zjistit, že sporné pozemky patřily [jméno] [příjmení], resp. jejím právním nástupcům. Jsou totiž součástí jím obhospodařovaného velkého funkčního celku, v ucelených půdních blocích, v terénu nejsou nijak vyznačeny a nevede k nim přístupová cesta. Dále namítal, že v řízení nevyšlo spolehlivě najevo (zejména z výslechu svědka [jméno] [příjmení]), že se žalobce o vlastnici [jméno] [příjmení] dozvěděl už v roce 2000. Navrhl proto, aby krajský soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.
4. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 201 o. s. ř.), obsahuje všechny podstatné náležitosti (§ 205 o. s. ř.) a je podáno osobou oprávněnou a včas (§ 201 a § 204 o. s. ř.), projednal odvolání bez jednání, neboť byly splněny podmínky dané § 214 odst. 3 o. s. ř. a oba účastníci s tímto postupem souhlasili. Přezkoumal napadený rozsudek i jemu předcházející řízení v mezích, ve kterých se žalobce jakožto odvolatel domáhal jeho přezkoumání (§ 212 o. s. ř.), a přihlížel přitom i k důvodům, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 o. s. ř.). Odvolání neshledal opodstatněné.
5. Krajský soud zcela sdílí správné skutkové i právní závěry okresního soudu, na základě nichž žalobu zamítl. Pro stručnost může plně odkázat na přiléhavé a výstižné odůvodnění napadeného rozsudku (zejména v jeho bodech 12, 18, 22 a 23) a jen k jeho doplnění a k odvolacím námitkám žalobce dodává následující.
6. Primárním a zásadním důvodem, proč nebylo možno žalobě vyhovět, je skutečnost, že žalobce v řízení vůbec netvrdil a v něm ani jinak najevo nevyšlo, že by mu k vydržení někdy ve smyslu ať již § 134 odst. 1 obč. zák. nebo § 1089 odst. 1 ve spojení s § 1090 odst. 1 o. z. svědčil nějaký konkrétní právní důvod (např. smlouva, zákonné ustanovení, apod.), třeba i jen domnělý – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2000 sp. zn. 22 Cdo 417/98 nebo jeho usnesení ze dne 28. 2. 2001 sp. zn. 22 Cdo 2077/99 apod. Dle nich se oprávněná držba nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod, tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí.
7. K takové situaci ale v projednávané věci vůbec nedošlo, neboť žalobce nikdy nemohl získat objektivní přesvědčení, resp. dobrou víru o tom, že sporné nemovitosti drží a užívá jako své vlastní. Nebyl nikdy zapsán v katastru nemovitostí jako jejich vlastník, neboť v něm byla zapsána do roku 2019 [jméno] [příjmení] (byť zemřela už v roce 1970) a pak stát. Od samého začátku, cca od roku 1960, je žalobce vždy užíval (on, i jeho právní předchůdci JZD) jen skrze institut družstevního užívání, tedy jen jako jejich detentor, přičemž jejich držitelem byla nejprve jejich vlastnice [jméno] [příjmení] a po její smrti [datum] nadále jako vlastník již jen stát z titulu odúmrti – srov. už okresním soudem správně zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010 sp. zn. 22 Cdo 2676/2008 nebo i jeho rozsudek ze dne 30. 3. 2005 sp. zn. 22 Cdo 1824/2004 či ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. 22 Cdo 3249/2011 a další. Dle nich sdružením pozemků k hospodaření v jednotném zemědělském družstvu se družstvo stalo detentorem sdružených pozemků, jejichž držitelem byl nadále ten, kdo je sdružil, tj. držitelem pozemků v užívání zemědělského družstva byl i v době před rokem 1990 ten, kdo byl jejich vlastníkem, případně ten, kdo vykonával tzv. vlastnickou držbu.
8. Již jen z tohoto pohledu napadený rozsudek jako ve výroku věcně správný obstojí a byl tak proto krajským soudem podle § 219 o. s. ř. potvrzen. Naopak právě proto jsou zcela bezpředmětné odvolací námitky žalobce.
9. Není totiž vůbec významné, kdy se žalobce dozvěděl o tom, komu sporné pozemky dříve patřily nebo nyní patří, neboť se i tak nikdy nemohl v dobré víře poctivě domnívat, že by mohly patřit výlučně a jen jemu a že je takto i dlouhodobě drží a užívá. Je rovněž i vyloučeno, aby se žalobce domníval, že mu vlastnické právo k pozemkům mohlo vzniknout na základě § 22 odst. 2 zákona o půdě, dle nějž mohl být nadále držitelem pozemků jen z titulu nájmu, v žádném případě ale ne z titulu jejich vlastnictví. Navíc žalobce ve své podstatě namítal, že v terénu nebyl ani schopen identifikovat konkrétní polohu a výměru jednotlivých pozemků, a proto ani nemohl zjišťovat jejich vlastníka, což ale ovšem tím spíše vylučuje jeho dobrou víru. Konečně pokud nikdy netvrdil, že mu k vydržení svědčil konkrétní, způsobilý právní důvod, vylučuje to (spolu s absencí držby) i mimořádné vydržení dle § 1095 o. z., pro něž je rovněž nutnou podmínkou tvrzení o právním důvodu držby, který toliko nemusí být prokázán (na rozdíl od řádného vydržení, kde musí být nejen tvrzen, ale i prokázán).
10. O nákladech odvolacího řízení krajský soud rozhodl v souladu s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že procesně plně úspěšnému žalovanému v něm žádné nevznikly.