Výrok
I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I., II. a III. potvrzuje.
II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku IV. mění tak, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 37 002,50 Kč k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 5 021,50 Kč k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Okresní soud výrokem I. rozsudku označeného v záhlaví zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhá určení, že žalované nesvědčí nájemní právo k pozemku parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa] na dobu do 6. 12. 2039 z nájemní smlouvy č. [číslo] ze dne 6. 12. 1999, výrokem II. téhož rozsudku zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhá eventuálně určení, že závazkový vztah mezi účastníky založený nájemní smlouvou č. [číslo] ze dne 6. 12. 1999 je ke dni rozhodnutí soudu nájmem na dobu neurčitou a výpověď žalobce ze dne 21. 7. 2025 tento nájem ukončuje po uplynutí tříměsíční výpovědní lhůty počínaje dnem následujícím po doručení výpovědi dne 21. 7. 2025, výrokem III. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhá eventuálně určení, že závazkový vztah mezi účastníky založený nájemní smlouvou č. [číslo] ze dne 6. 12. 1999 se po uplynutí původní doby nájmu obnovuje jako nájem na dobu jednoho roku podle § 2230 občanského zákoníku, a to za původních smluvních podmínek s výjimkou délky doby nájmu, a výrokem IV. uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 42 024 Kč k rukám zástupce žalované [Jméno advokáta] do tří dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že žalobce zdůvodnil podanou žalobu (jak její primární petit, tak i oba eventuální petity) tím, že dne 6. 12. 1999 byla mezi jeho otcem [jméno FO] a právním předchůdcem žalované společností [právnická osoba]. (nyní T-[právnická osoba]) uzavřena nájemní smlouva č. [číslo], jejímž předmětem bylo užívání části pozemků p. č. [číslo] a [číslo] v k.ú. [adresa] pro umístění a provoz telekomunikačního zařízení. Nájem byl sjednán na dobu 20 let od počátku účinnosti smlouvy, smlouva zároveň obsahovala ustanovení, podle něhož se po uplynutí sjednané doby nájmu „za týchž podmínek“ obnovuje, pokud nájemce k poslednímu dni sjednané doby neodstraní zařízení, anebo pokud některá ze stran předem písemně neupozorní druhou, že trvá na ukončení ve sjednaném termínu. Žalobce se stal vlastníkem předmětných pozemků na základě darovací smlouvy z 2. 9. 2005 a směnné smlouvy z 15. 9. 2005 s právními účinky k datu 16. 9. 2005, na žalovanou pak k datu 1. 1. 2023 přešla část obchodního jmění jejího právního předchůdce [právnická osoba], čímž vstoupila do předmětného nájemního vztahu vyplývajícího z dotčené nájemní smlouvy. Žalobce dne 15. 7. 2025 navrhl zvýšení nájemného tak, aby více odpovídalo tržní ceně, žalovaná jeho návrh odmítla. Obsah nájemní smlouvy žalobce interpretuje tak, že po uplynutí sjednané doby nájmu se nájemní vztah stal nájmem na dobu neurčitou, a to mimo jiné s ohledem na změny v osobách obou účastníků nájemního vztahu. Dne 21. 7. 2025 odeslal žalované výpověď nájemní smlouvy, na což žalovaná reagovala tak, že tuto výpověď neakceptuje a považuje nájem za nájem na dobu určitou. Žalobci za těchto okolností podle jeho názoru svědčí naléhavý právní zájem na žalobou požadovaném určení, a to zejména proto, že na pozemku p. č. [číslo] je na základě nájemní smlouvy umístěno telekomunikační zařízení žalované, přičemž tato stavba fakticky určuje využití dotčené části pozemku výhradně pro potřeby žalované. Žalobce se s žalovanou neshoduje ve výkladu obsahu předmětné nájemní smlouvy, konkrétně zmiňované prolongační doložky, přičemž shoda mezi nimi nepanuje ani o rozhodných datech, která mají být pro trvání nájemního vztahu podstatná. Bez soudního rozhodnutí tak přetrvává stav právní nejistoty ohledně existence, obsahu a trvání nájemního vztahu, na jehož podkladě žalovaná užívá předmětný pozemek, přičemž pouze požadované určení je způsobilé odstranit tuto nejistotu, předejít dalším sporům mezi účastníky a vytvořit jednoznačný právní základ pro budoucí uspořádání jejich vztahů. Cílem podané žaloby není bezpodmínečně dosáhnout odstranění zařízení žalované z pozemku žalobce ani bránit provozu telekomunikační infrastruktury, žalobce usiluje pouze o odstranění sporného výkladu smlouvy a zjednání jasného a vyváženého právního rámce pro další užívání jeho pozemku žalovanou. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala. Žalobci podle ní naléhavý právní zájem na požadovaném určení nesvědčí, neboť ustálená judikatura nepřipouští, aby se účastník, který sám učinil jednostranné právní jednání směřující k ukončení smlouvy, domáhal soudního určení jeho platnosti. Určovací žaloba rovněž neslouží k dodatečnému potvrzování či výkladu vlastních právních jednání. Ani pokud by bylo žalobě vyhověno, neznamenalo by to konečné řešení sporu, naopak by to mohlo vést k dalším navazujících řízením. Žaloba je dále podle žalované neúplná, nepřesná a vnitřně rozporná. Žalobce neunáší břemeno tvrzení ohledně vylíčení rozhodných skutečností. Tvrzení žalobce týkající se vzniku a uzavření smlouvy žalovaná označila za účelová a nepodložená, odmítla, že by právní předchůdce žalobce neměl možnost ovlivnit obsah smlouvy. Podle ní nelze na předmětnou smlouvu aplikovat výkladová pravidla nyní platného občanského zákoníku, pokud byla uzavřena již v roce 1999. Dle žalované byla nájemní smlouva uzavřena na dobu určitou a trvá i nadále. Na řešenou věc nedopadají ustanovení § 2230 a § 2231 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť vztah mezi účastníky se řídí platnou smlouvou, která obsahuje vlastní úpravu délky trvání nájemního vztahu. Nájemní vztah byl fakticky zahájen dne 1. 6. 2000 a k prodloužení smlouvy dle předmětné prolongační doložky došlo dne 1. 6. 2020. Žalobce následně několik let nezpochybňoval toto prodloužení doby trvání nájmu, po celou dobu inkasoval nájemné a následně smlouvu sám vypověděl. I tyto skutečnosti zpochybňují existenci naléhavé potřeby soudního určení. Probíhající spor je dle žalované motivován především snahou žalobce o navýšení jeho ekonomického prospěchu z nájemního vztahu, žalovaná proto jeho postup považuje za nemravný.
2. Okresní soud po provedeném dokazování měl za prokázané, že mezi právními předchůdci účastníků skutečně došlo k uzavření předmětné nájemní smlouvy a že nájem dle této smlouvy byl sjednán na dobu 20 let počínaje dnem účinnosti smlouvy (jímž měl být dle smlouvy den vstupu nájemce za účelem instalace zařízení) s tím, že po uplynutí sjednané doby nájmu se tato za týchž podmínek, za jakých byla původně sjednána, obnovuje, pokud nájemce neodstraní k poslednímu dni sjednané doby nájmu své telekomunikační zařízení nebo jedna ze stran písemně předem neupozorní druhou stranu, že trvá na jejím ukončení ve sjednaném termínu. Ke vstupu právního předchůdce žalované na předmětné pozemky za účelem instalace telekomunikačního zařízení došlo dne 1. 6. 2000. Žalobce se stal vlastníkem předmětných pozemků v roce 2005. K datu 1. 1. 2023 přešla část obchodního jmění právního předchůdce žalované na žalovanou, která se tak stala právním nástupcem nájemce z předmětné nájemní smlouvy. Dopisem z 15. 7. 2025 žalobce vyzval žalovanou ke zvýšení nájemného, a poté, co žalovaná odmítla, jí zaslal výpověď nájemní smlouvy ze dne 21. 7. 2025 s tříměsíční výpovědní dobou. Jako důvod výpovědi označil fakt, že žalovaná neakceptovala jeho návrh na zvýšení nájemného na výši odpovídající tržní ceně. Okresní soud dospěl k závěru, že žaloba má základní náležitosti nezbytné k jejímu projednání včetně dostatečně určitého a srozumitelného vymezení žalobního petitu, nicméně že žalobci nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Z provedených důkazů totiž vyplývá, že mezi účastníky není primárně spor ohledně existence a rozsahu práva žalované užívat pozemky žalobce, nýbrž zejména spor o výši nájemného, kdy žalobce dal zejména ve vyjádření, které bylo okresnímu soudu doručeno 23. 6. 2026, a rovněž i ve výzvách ke smírnému řešení sporu a jednání o nové nájemní smlouvě adresovaných žalované po prvním jednání okresního soudu jednoznačně najevo, že mu jde především o dosažení vyšší náhrady za užívání jeho pozemků, a tedy o otázku jeho profitu z daného nájemního vztahu. Za daného skutkového stavu měl žalobce ve světle konstantní judikatury podat žalobu na plnění, a to buď na vydání bezdůvodného obohacení, nebo na vyklizení. V obou případech by se pak jako otázka předběžná řešila otázka existence (trvání) nájemního vztahu a v závislosti na zodpovězení této otázky pak výše nároku žalobce za užívání jeho pozemku žalovanou, případně důvodnost nároku na vyklizení pozemku. Naléhavý právní zájem na určovací žalobě je dán pouze v těch případech, kdy rozhodnutí o takové žalobě může zabránit dalším budoucím sporům. Tato podmínka v řešené věci splněna není, neboť věcné rozhodnutí o žalobě žalobce, a to ať již o jejím primárním petitu, nebo o petitech eventuálních, za daných okolností nemůže předejít dalším právním sporům účastníků týkajícím se jejich právních poměrů k pronajatému pozemku. Rozhodnutím v tomto řízení tak nemůže být vytvořen pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a žalobce tak na podání určovací žaloby nemá právní zájem. Z toho důvodu okresní soud jeho žalobu v plném rozsahu (tedy i co do eventuálních petitů) zamítl bez dalšího, aniž by se podrobněji zabýval meritem věci. Současně přiznal s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. procesně úspěšné žalované právo na náhradu nákladů řízení ve výši 42 024 Kč. Uvedená částka sestávala předně z mimosmluvní odměny zástupce žalované za celkem osm úkonů právní služby vykonaných podle § 11 odst. 1 písm. a), c), d) a g) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“), a to za převzetí a přípravu zastoupení, další poradu s klientem dne 16. 6. 2026 přesahující jednu hodinu, písemná vyjádření ve věci samé z 10. 10. 2025, 24. 10. 2025, 19. 6. 2026 a 26. 6. 2026 a účast zástupce žalované u jednání okresního soudu konaných [datum] a [datum], kdy za každý z uvedených úkonů přiznal okresní soud s odkazem na § 9 odst. 3 písm. e) ve spojení s § 7 bodem 5 AT odměnu ve výši 3 700 Kč. Dále byla žalovanému přisouzená náhrada nákladů řízení tvořena osmi souvisejícími paušálními náhradami hotových výdajů zástupce po 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT, náhradou za promeškaný čas zástupce cestou k jednání okresního soudu dne [datum] za celkem 8 započatých půlhodin strávených cestou po 150 Kč/hod podle § 14 odst.
3 AT, náhradou jízdného zástupce k uvedenému jednání ve výši 400 Kč a náhradou za 21 % DPH ze shora uvedených položek (vyjma jízdného) ve výši 7 224 Kč.3. Proti tomuto rozsudku podal včas odvolání žalobce. Namítl v něm, že podstatou sporu bylo a je určení, zda žalované svědčí nájemní právo k jeho pozemku na základě předmětné nájemní smlouvy. Podle názoru žalobce původní dvacetiletá doba nájmu uplynula nejpozději k datu 1. 6. 2020. Jestliže nájemní vztah pokračoval i po uvedeném datu, mohlo se tak dít maximálně v režimu ust. § 2230 o. z., nedošlo však k prodloužení nájmu o dalších dvacet let. Tak si ovšem situaci vykládá žalovaná. Pokud tuto mezi účastníky spornou otázku nevyřeší soud, zůstane mezi nimi právní nejistota ohledně toho, zda může žalovaná pozemek i nadále užívat dle původní smlouvy na další dlouhé období, nebo zda je třeba další užívání řešit novým právním titulem. Okresní soud při jednání dne [datum] sám uvedl, že podle jeho názoru je možný různý výklad čl. 6 nájemní smlouvy, za těchto okolností ovšem nelze současně uzavřít, že žalobcem požadované určení není potřebné. Nejasnost ohledně výkladu citovaného ustanovení v situaci, kdy smlouva byla připravena právním předchůdcem žalované, nelze klást k tíži žalobce. Ten se proto domnívá, že pokud čl. 6 smlouvy není jednoznačný, nelze z něj ve prospěch žalované dovozovat trvání jejího nájemního práva až do roku 2039, případně 2040. Nejasné mezi stranami ostatně bylo i to, od jakého data byla předmětná nájemní smlouva účinná. Okresní soud se věcným výkladem smlouvy vůbec nezabýval, což žalobce považuje za jeho pochybení. To, že žalobce v rámci smírných jednání komunikoval se žalovanou ohledně výše nájemného, ještě neznamená, že jej k podání žaloby vedly čistě ekonomické důvody. Žalobce také nesouhlasil se závěrem okresního soudu, podle nějž by požadované určení nemohlo předejít dalším sporům. Z jeho pohledu by naopak takové určení odstranilo základní právní nejistotu mezi účastníky a na jeho základě by bylo jasné, že se buď právní vztah mezi nimi nadále řídí původní smlouvou, nebo že právní vztah musí být opřen o novou smlouvu či jiný zákonný postup. Z popsaných důvodů má žalobce za to, že mu naléhavý právní zájem na podání žaloby svědčí, proto navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení, případně aby byl změněn tak, že žalobě bude vyhověno.
4. Žalovaná s podaným odvoláním nesouhlasila. Okresní soud podle ní absenci naléhavého právního zájmu na podání žaloby vyhodnotil přiléhavě a správně nepřistoupil na účelovou konstrukci žalobce, který neusiluje o odstranění právní nejistoty, nýbrž o vytvoření tlaku na žalovanou, aby akceptovala nepřiměřené ekonomické požadavky žalobce. Samotná nespokojenost žalobce s tím, jak o věci rozhodl okresní soud, nezakládá důvod pro vyhovění odvolání, stejně jako nespokojenost s výší nájemného. Není pravdou, že by určení toho, zda žalovaná má či nemá právo užívat pozemek žalobce do roku 2039, případně 2040, odstranilo základní právní nejistotu mezi účastníky, neboť žalobce má evidentně zájem, aby žalovaná pozemek i nadále užívala. Spor mezi účastníky je tak veden pouze o výši nájemného. O jeho navýšení přitom žalovaná byla ochotna jednat, muselo by se však jednat o přiměřené zvýšení, což žalobce svým návrhem nereflektuje. K jiným podmínkám nájemního vztahu se pak žalobce prakticky nevyjadřuje, z čehož vyplývá, že pro něj nejsou podstatné. Žalovaná proto navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.
5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), osobou k němu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), je přípustné a obsahuje náležitosti dle § 205 odst. 1 o. s. ř., rozsudek okresního soudu z podnětu odvolání a v jeho mezích přezkoumal (§ 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř.), přičemž přihlížel i k důvodům v odvolání výslovně neuplatněným. Ve věci rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť odvolání bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a oba účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (§ 214 odst. 3 o. s. ř.).
6. Podle § 80 o. s. ř. se určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
7. Okresní soud zjistil správně a v rozsahu potřebném pro vydání meritorního rozhodnutí skutkový stav věci a jeho rozhodnutí spočívá na správném právním posouzení. Odvolací soud odkazuje na výstižné odůvodnění napadeného rozsudku, v němž jsou přiléhavě citovány i pro danou věc stěžejní závěry konstantní judikatury Nejvyššího soudu, jež by bylo nadbytečné znovu opakovat, a pouze pro doplnění dodává následující. Žalobce v podaném odvolání de facto pouze opakuje svou dřívější argumentaci, se kterou se přitom okresní soud náležitě vypořádal. I odvolací soud má na podkladě obsahu všech podání žalobce i jeho postupu v řízení za to, že cílem žalobce není dosáhnout toho, aby žalovaná již nadále jeho pozemek neužívala, nýbrž docílit navýšení nájemného, které za užívání pozemků bude do budoucna žalobci platit. Sám žalobce ostatně u jednání dne [datum] uvedl, že cílem žaloby není bezpodmínečně dosáhnout odstranění stožáru z pozemku. Rovněž nelze odhlédnout od toho, že sjednaná doba trvání nájmu dle nájemní smlouvy z 6. 12. 1999 uplynula již v roce 2020. Žalovaná následně pokračovala v užívání pozemku a v úhradách nájemného a žalobce užívání akceptoval a hrazené nájemné inkasoval. Teprve dopisem z 15. 7. 2025 žalobce vyzval žalovanou k úpravě výše nájemného, a až poté, kdy žalovaná jeho návrh odmítla, přistoupil k podání výpovědi nájemní smlouvy dopisem z 21. 7. 2025. Nyní žalobce argumentuje tím, že jím požadované určení je nezbytné k odstranění právní nejistoty, jež mezi účastníky panuje ohledně výkladu předmětné nájemní smlouvy. Pouhý sporný výklad obsahu smlouvy však nemůže založit naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby ve smyslu § 80 o. s. ř., a to tím spíše, pokud již žalobce učinil shora zmiňované konkrétní kroky směřující k ukončení nájemního vztahu.
8. Za dané situace je totiž základní spornou otázkou mezi účastníky to, zda byla výpověď nájemní smlouvy oprávněná či nikoliv, a zda tedy nájemní vztah i nadále trvá. Ať už by si však soud zmíněnou otázku (která je ve vztahu k závěru o dalším trvání nájemního vztahu otázkou předběžnou) v tomto řízení vyhodnotil jakkoliv, jeho rozhodnutí by samo o sobě nemělo na právní postavení žalobce žádný vliv a nemohlo by představovat dostatečnou záruku odvrácení dalších budoucích sporů účastníků. I pokud by, hypoteticky, soud zaujal stejný právní názor jako žalobce, uzavřel, že jím učiněná výpověď nájemní smlouvy byla oprávněná a že nájemní vztah mezi účastníky již netrvá, pouhý deklaratorní výrok o neexistenci nájemního vztahu (respektive nájemního práva žalované) by sám o sobě žalobci nezajistil ani úhradu jím požadovaného vyššího nájemného (respektive vydání bezdůvodného obohacení), ani faktické ukončení užívání pozemku žalovanou. Jak správně podotkl okresní soud, žalobce by v takovém případě musel podat další žalobu, tentokráte na plnění, a to na vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku žalovanou bez právního titulu nebo na vyklizení pozemku. Tím spíše pak lze konstatovat, že žalobci nemůže za daných okolností svědčit naléhavý právní zájem na podání žaloby o určení, že předmětný nájemní vztah nadále trvá, potažmo že došlo k jeho obnovení podle § 2230 o. z. za původních smluvních podmínek vyjma délky doby nájmu (viz jeden z eventuálních petitů žaloby), neboť ani vyhovující rozhodnutí o takové žalobě by žalobci nezaložilo žádné konkrétní právo a nijak by neřešilo ani otázku nájemného, které nadto žalovaná v souladu s nájemní smlouvou doposud řádně hradila.
9. Vzhledem k tomu, že v řešené věci nebyla splněna jedna ze základních podmínek přípustnosti určovací žaloby, neboť žalobcem požadované určení není s to vytvořit pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejít jejich budoucím sporům, okresní soud dospěl ke správnému závěru, že žalobci nesvědčí naléhavý právní zájem na jím požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř. Proto podanou žalobu zcela správně zamítl bez dalšího, a to jak ve vztahu k jejímu primárnímu petitu, tak i ve vztahu k petitům eventuálním. Odvolací soud proto postupoval podle § 219 o. s. ř. a napadený rozsudek jako věcně správný v jeho výrocích I., II. a III. potvrdil.
10. Odvolací soud přezkoumal i závislý nákladový výrok IV., přičemž ve vztahu k němu dospěl k závěru, že není zcela věcně správný. Okresní soud totiž, jak již bylo podrobně popsáno shora, přiznal žalované náhradu nákladů řízení v celkové výši 42 024 Kč, která zahrnovala mimo jiné mimosmluvní odměnu zástupce žalované ve výši 3 700 Kč a související paušální náhradu hotových výdajů ve výši 450 Kč za písemné vyjádření ve věci samé z 10. 10. 2025. Současně byla v rámci náhrady nákladů řízení žalované přiznána i mimosmluvní odměna jejího zástupce a související paušální náhrada ve shora uvedené výši za písemné vyjádření ve věci samé z 24. 10. 2025. Odvolací soud má za to, že není žádný relevantní důvod, pro který by zástupci žalované měla náležet mimosmluvní odměna a související paušální náhrada za oba tyto úkony, a to zejména s ohledem na to, že vyjádření z 10. 10. 2025 je (nejen dle svého výslovného označení) velmi stručné, omezuje se de facto pouze na konstatování, že žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznává, nepovažuje ji za důvodnou a navrhuje její zamítnutí a dále na sdělení, že žalovaná se ve věci podrobněji vyjádří a vylíčí rozhodné skutkové okolnosti teprve dodatečně. Smyslem tohoto podání zjevně bylo především dosáhnout prodloužení okresním soudem poskytnuté lhůty k vyjádření k žalobě, o což žalovaná v podání výslovně žádala. Podrobné vyjádření žalované ve věci včetně uvedení její právní argumentace pak je obsaženo teprve v podání z 24. 10. 2025. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že žalované v souvislosti s podáním z 10. 10. 2025 právo na mimosmluvní odměnu jejího zástupce, paušální náhradu jeho hotových výdajů a související náhradu za DPH nenáleží, neboť se nejedná o účelně vynaložené náklady řízení ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Po přepočtu výše účelně vynaložených nákladů řízení odvolací soud uzavřel, že žalované svědčí právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem pouze ve výši 37 002,50 Kč, kdy tato částka sestává z mimosmluvní odměny za celkem sedm úkonů právní služby po 3 700 Kč v celkové výši 25 900 Kč, sedmi souvisejících paušálních náhrad hotových výdajů po 450 Kč (celkem 3 150 Kč), náhrady za promeškaný čas zástupce žalované cestou k jednání okresního soudu dne [datum] ve výši 1 200 Kč (8*150 Kč), náhrady cestovních výdajů ve výši 400 Kč a z náhrady za 21% DPH ze shora uvedených položek vyjma cestovného (tedy z částky 30 250 Kč) ve výši 6 352,50 Kč. Odvolací soud tedy podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil nákladový výrok IV. napadeného rozsudku tak, že uložil žalobci nahradit žalované náklady řízení před okresním soudem ve výši 37 002,50 Kč k rukám zástupce žalované (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
11. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu bylo přiznáno žalované, která byla z procesního hlediska úspěšná i v odvolacím řízení. Náklady odvolacího řízení žalované tvoří mimosmluvní odměna jejího zástupce za jeden úkon právní služby učiněný podle § 11 odst. 1 písm. k) AT, a to za písemné vyjádření k odvolání žalobce, ve výši 3 700 Kč (§ 9 odst. 3 písm. e/ ve spojení s § 7 bodem 5 AT), související paušální náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 AT) a náhrada za 21 % DPH z uvedených položek (tj. z částky 4 150 Kč) ve výši 871,50 Kč (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.). Odvolací soud tak uložil žalobci povinnost nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení v celkové výši 5 021,50 Kč, a to opět ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.