21 Co 483/2024

Odůvodnění

1) Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení ve výši 15 % jdoucím od [datum] do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), a dále uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši [částka] k rukám zástupce žalobkyně do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II) a povinnost nahradit České republice – Okresnímu soudu v [adresa] náklady řízení ve výši [částka] (výrok III).

2) Žalobkyně se žalobou podanou u okresního soudu dne [datum] domáhala na žalovaném zaplacení částky v celkové výši [částka] s příslušenstvím. Tvrdila, že žalovaný dne [datum] způsobil dopravní nehodu vozidlem reg. zn. [SPZ], jež bylo žalobcem jako pojistitelem pojištěno z odpovědnosti za újmu způsobenou provozem. Při nehodě vznikla škoda na dalším motorovém vozidle reg. zn. [SPZ] ve výši [částka], a poškozené osobě ztráta na výdělku a na náklady domácí péče ve výši [částka] a nemajetková újma v podobě bolestného spolu s výdaji za léky, posudek a ostatní náklady ve výši [částka]. Žalobkyně z titulu pojištění odpovědnosti za provoz vozidla, jímž žalovaný způsobil dopravní nehodu, vyplatil poškozeným celkem [částka]. Tvrdila, že žalovaný místo nehody opustil, čímž ztížil možnost řádného šetření pojistitele. Vzniklo jí tak právo na náhradu toho, co z titulu pojištění odpovědnosti plnila poškozeným. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Namítal, že po nehodě byl v šoku a opuštění místa nehody si neuvědomoval. Tvrdil, že tím navíc neztížil možnost řádného šetření nehody. Nesouhlasil ani s výší plnění poskytnutého žalobcem na náhradě mzdy s tím, že doba pracovní neschopnosti poškozeného neodpovídala závažnosti jeho poranění. Okresní soud vzal za prokázané, že dne [datum] v [čas] hodin došlo k dopravní nehodě v katastru obce [adresa] mezi motorovým vozidlem Chevrolet Camaro, které řídil žalovaný a vozidlem Audi A6, které řídil pan [jméno FO]. Žalovaný nepřizpůsobil rychlost jízdy, když v průjezdu zatáčkou dostal smyk, v důsledku čehož se čelně střetl s motorovým vozidlem poškozeného pana [jméno FO], místo nehody opustil před příjezdem policie a znemožnil tak zjištění skutečné příčiny vzniku dopravní nehody minimálně tím, že neumožnil vyšetřit, zda byl v době nehody pod vlivem alkoholu nebo návykových látek. Okresní soud neuvěřil žalovanému, že místo dopravní nehody opustil v důsledku šoku, která měl utrpět. Vyšel přitom z výpovědi svědků [jméno FO] a [jméno FO], relace o dopravní nehodě a z úředních záznamů o výsleších svědků, kteří podávali vysvětlení v rámci úkonů přípravného řízení trestního. Vyšel též z výpisu karty řidiče, z níž vyplynulo, že žalovaný je neukázněným řidičem. Naopak výpověď otce žalovaného, kterou mělo být prokázáno tvrzení žalovaného, že při dopravní nehodě utrpěl šok, a proto místo nehody opustil, shledal okresní soud nevěrohodnou. V průběhu řízení byly provedeny listinné důkazy vztahující se k výši uplatněného nároku, a to oznámením o poskytnutí pojistného plnění, faktury, výpisu z účtu, znalecký posudek ve věci nemajetkové újmy na zdraví pro stanovení výše bolestného a ztížení společenského uplatnění, potvrzení o ztrátě na výdělku, lékařské zprávy. Rovněž byl proveden důkaz obsahem spisu Okresního soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka]. Okresní soud uzavřel, že žalobkyní uplatněný nárok je důvodný, neboť žalovaný místo nehody opustil před příjezdem policie a znemožnil tak zjištění skutečné příčiny vzniku dopravní nehody minimálně tím, že neumožnil vyšetřit, zda byl v době nehody pod vlivem alkoholu nebo návykových látek. Proto svědčí žalobkyni regresní nárok na náhradu toho, co v důsledku dopravní nehody platila poškozeným z titulu pojištění odpovědnosti provozu vozidla žalovaného.

3) Proti shora uvedenému rozsudku podal žalovaný odvolání. Namítal, že soud prvního stupně nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem nebo k jím označeným důkazům, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady podle § 118b nebo § 175 odst. 4 části první věty za středníkem zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Předně poukazoval na to, že okolnost, zda v důsledku dopravní nehody utrpěl akutní stresovou poruchu takové intenzity, že by v jejím důsledku nebyl schopen ovládat své jednání nebo vyhodnotit své povinnosti řidiče vozidla účastného při dopravní nehodě, je okolností skutkovou odbornou, kterou může potvrdit pouze soudní znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, nikoli slyšení svědkové. Nesouhlasil s hodnocením důkazů, pokud soud prvního stupně uvedl, že výpověď jeho otce považuje za nevěrohodnou, když vypověděl, že žalovaný se v den nehody doplazil domů, špinavý, potřísněný zvratky, načež šel spát. Uvedl, že jeho otec byl mezitím na místo nehody zavolán policií, a to proto, aby si vyzvedl havarované vozidlo žalovaného. Odkázal na ust. § 10 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 168/1999 Sb., které citoval. Namítal, že část věty, že „pojištěný bez zřetele hodného důvodu nesplnil povinnost…“ a že „v důsledku toho byla ztížena nebo znemožněna možnost řádného šetření pojistitele podle § 9 odst. 3 tohoto zákona nebo možnost pojistitele uplatnit toto právo na náhradu pojistného plnění“ nelze na daný případ aplikovat. Zdůraznil, že ihned poté, co se po dopravní nehodě probudil, dostavil se na Policii ČR a vše objasnil. Připomněl, že poté, co se dostavil domů, měl mu otec sdělit, že pojedou spolu na Policii ČR vše vysvětlit, přičemž Policií ČR po jejím kontaktování bylo sděleno, že „teď je to už jedno, ať přijde až v den, kdy se na Policii ČR dostavil“. Dovozoval, že tak žádným způsobem nebyla ztížena ani znemožněna možnost šetření, protože se obratem dostavil na Policii ČR dříve, než tuto událost pojišťovna začala jakýmkoliv způsobem řešit a popsal, jak se nehoda stala. Nárok na regresní úhradu vzniká teprve tehdy, jestliže neodůvodněné porušení ohlašovací (oznamovací) povinnosti zároveň vedlo ke zmaření či alespoň ke ztížení možnosti řádného šetření pojistitele; právo postihu se spojuje s tím, že nesplnění povinnosti mělo negativní dopad na možnosti pojistitele osvětlit příčiny a mechanismus dopravní nehody. To se v daném případě nestalo. Vytýkal okresnímu soudu, že zaměřil dokazování zcela špatným směrem, když nechal žalovaného prokazovat liberační důvod, avšak nepoučil žalobkyni a nenechal ji nejprve prokazovat v čem byla ztížena možnost šetření a že to bylo právě porušením povinnosti žalovaného. Teprve pokud by toto žalobkyně prokázala, měl prokazovat žalovaný, zda jsou zde důvody, pro které se případného porušení odpovědnosti zprostí. Okresní soud se však s touto námitkou žádným způsobem během řízení, ani v rámci odůvodnění rozsudku nevypořádal, a pouze konstatoval, že žalovaný místo nehody opustil před příjezdem policie a znemožnil tak zjištění skutečné příčiny vzniku dopravní nehody minimálně tím, že neumožnil vyšetřit, zda byl v době nehody pod vlivem alkoholu nebo návykových látek. Zdůraznil, že pojistitel – žalobkyně – v náhradovém soudním sporu musí vedle již popsaných okolností tvrdit a prokazovat též, v čem ztížená možnost šetření údajně spočívala a že právě porušením bylo šetření ztíženo, tj. v jakém směru konkrétně nemohl pojistitel průběh nehody řádně vyšetřit. Toto musí pojistitel tvrdit a prokazovat. Vyslovil názor, že toto žalobkyně řádně netvrdila ani řádně neprokazovala. A soud ji k tomu nevyzval. Namítal, že nepostačí, pokud žalobkyně pouze obecně tvrdí, že žalovaný mohl být pod vlivem alkoholu či jiné návykové látky, když tomuto se obsáhle věnovalo trestní řízení a ovlivnění u žalovaného nebylo shledáno. Žalobkyně by musela tvrdit, a prokazovat, že tato okolnost se stala, avšak z výpovědi svědků vyplývá, že je vyloučena, tedy nemohla mít negativní dopad na možnosti pojistitele osvětlit příčiny a mechanismus dopravní nehody. Vytýkal okresnímu soudu, že nebyl poučen o tom, že by měl prokazovat, že pod vlivem alkoholu nebyl. Výpověďmi svědků v trestním řízení, zejména svědka [jméno FO] a [jméno FO] bylo prokázáno, že nevykazoval žádné znaky ovlivnění alkoholu ani jiné návykové látky. Tito svědci, profesionální hasič a profesionální zdravotní sestra, se vyjadřovali tak, že na chůzi žalovaného nebylo nic nápadné, nevrávoral, nepadal, šel přímo, nekličkoval, nebyl z něj cítit alkohol. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3349/2009. Zdůraznil, že nesplnění předepsaných povinností samo o sobě postižní nárok nezakládá. Především se tak musí stát bez zřetele hodných důvodů, jinými slovy, má-li k tomu účastník nehody opodstatněné důvody, nemusí své povinnosti dostát bez rizika postihu. Nárok na regresní úhradu vzniká teprve tehdy, jestliže neodůvodněné porušení ohlašovací (oznamovací) povinnosti zároveň vedlo ke zmaření či alespoň ke ztížení možnosti řádného šetření pojistitele; právo postihu se spojuje s tím, že nesplnění povinnosti mělo negativní dopad na možnosti pojistitele osvětlit příčiny a mechanismus dopravní nehody. Namítal dále, že místo dopravní nehody opustil v důsledku šoku, nevěděl, co dělá, a proto není odpovědný ve smyslu daného nároku. Uvedl, že toto prokázal svým účastnickým výslechem a výpovědí svědka [jméno FO], vyjádřil se ke svému zdravotnímu stavu s tím, že nevěděl, co se následně dělo, nepamatuje si, kdy a kam odešel, ví jen že pak zvracel a následně se ocitl doma. Vytýkal okresnímu soudu jeho závěr, že je mimořádně neukázněným řidičem. Dodal, že toto nemůže soud nikterak zohlednit jako argumentaci k nevěrohodnosti jeho tvrzení. Pokud jde o dané přestupky, stejně jako v tomto případě, nikdy se nebránil, pokud daný přestupek spáchal, stejně jako se nebránil v rámci této nehody, že to byla jeho vina, když dostal smyk. Pokud jde o odsouzení za úvěrový podvod, pak z opisu rejstříku trestů vyplývá, že se jedná o odsouzení z roku 2016, tedy 8 let starý záznam, kdy se navíc ve zkušební době podmíněného odsouzení osvědčil a hledí se na něho, jako by nebyl odsouzen. Argumentace tímto směrem je naprosto nelogická a nezákonná. Jako nelogické a nezákonné označil též hodnocení výpovědi svědka [jméno FO], když soud dovozoval nevěrohodnost tohoto svědka z blízkého vztahu k žalovanému. Jako nelogické považoval i hodnocení v tom ohledu, že svědek neprojevil jakoukoliv snahu o poskytnutí lékařské péče žalovanému, když tento uvedl, že pokud by se mu přitížilo, zavolal by pomoc. Za absolutně nelogický argument soudu označil tvrzení o obstrukčním jednání svědka, když se jedná o svědka, který byl navržen žalovaným, tedy bylo v jeho zájmu, aby se tento dostavil. Namítal, že jím tvrzený šok byl prokázán také trestním spisem Okresního soudu v [adresa], sp. zn. [spisová značka], konkrétně protokolem o výslechu osoby podezřelé ze dne [datum], č.j. [číslo]. Zdůraznil, že již v rámci tohoto svého výslechu se vyjadřoval o svém stavu po dopravní nehodě tak, že ihned po nárazu cítil hroznou bolest hlavy a její motání, dále, že si pamatuje jen to, že asi vystoupil z auta, že viděl hodně lidí, asi se jich na něco ptal a dále si jen pamatoval, že byl někde v lese, kde zvracel, protože mu nebylo dobře, byl celý špinavý a pak se nějak dostal domů, kde usnul. Skutečnost, že místo dopravní nehody opustil v důsledku šoku, byla prokázána i výslechy svědků [jméno FO] a [jméno FO]. Svědkyně [jméno FO], jako zdravotní sestra, se vyjadřovala tak, že žalovaný byl zřejmě v šoku a popisovala jeho jednání. Namítal dále, že okresní soud rozhodl nesprávně ohledně výše náhrady nákladů řízení, když přiznal žalobkyni náklady, které jsou ve věci neúčelné. Jako neúčelné označil náklady řízení týkající se sepisu dvou vyjádření ve věci, a k tomuto 2 režijní paušály, když žalobkyně nebyla poučena a vyzvána k tomu, aby svá tvrzení doplnila a navrhla k nim důkazy a její vyjádření jsou vyjádření, která mohla učinit při jednání soudu. Navrhl proto, aby krajský soud napadený rozsudek změnil a žalobu zcela zamítl, eventuelně, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu právního stupně k dalšímu řízení.

4) Žalobkyně se plně ztotožnila se závěry okresního soudu. Uvedla, že žalovaný, který po dopravní nehodě opustil místo nehody bez zřetele hodného důvodu, naplnil hypotézu ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (dále jen ,, ZPOPV,,). Uvedla, že již samotné opuštění místa dopravní nehody bez zřetele hodného důvodu představuje nepřijatelné protiprávní jednání, které znemožňuje zjistit skutečnou příčinu dopravní nehody, a proto samo o sobě zakládá právo žalobkyně na úhradu vyplaceného pojistného plnění. Odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2024 sp. zn. 23 Cdo 1700/2023. Nesouhlasila s tím, že by v rámci řízení bylo prokázáno, že žalovaný v důsledku dopravní nehody utrpěl šok, vlivem kterého si nemohl být vědom toho, co dělá a který představoval zřetele hodný důvod podle § 10 odst. 1 písm. c) ZPOPV. Zdůraznila, že naopak výpověďmi svědků bylo prokázáno, že žalovaný žádným mimořádným šokem po nehodě netrpěl. Dodala, že žalovaný své tvrzení mohl prokázat znaleckým posudkem, ale svůj návrh na provedení tohoto důkazu vzal zpět. Nesouhlasila s tvrzením žalovaného, že měla v řízení prokazovat, že žalovaný byl pod vlivem alkoholu. Konstatovala, že možnost ovlivnění alkoholem či jinou návykovou látkou je pouze jedním z důvodů, proč zákonodárce bez dalšího sankcionuje řidiče za to, že bezdůvodně opustí místo dopravní nehody. Navrhla, aby krajský soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

5) Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 201 o. s. ř.), obsahuje všechny podstatné náležitosti (§ 205 o. s. ř.) a je podáno osobou oprávněnou a včas (§ 201 a § 204 o. s. ř.), projednal odvolání při jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.). Přezkoumal napadený rozsudek i jemu předcházející řízení v mezích, ve kterých se žalovaný jakožto odvolatel domáhal jeho přezkoumání (§ 212 o. s. ř.) a přihlížel přitom i k důvodům, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 o. s. ř.). Odvolání žalovaného neshledal důvodným.

6) Odvolací soud se plně ztotožnil se závěrem soudu okresního o důvodnosti a o výši regresního nároku žalobkyně vůči žalovanému jako viníku dopravní nehody. Pro stručnost proto plně odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozsudku a jen k jeho doplnění a k odvolacím námitkám dodává následující.

7) Zásadní námitky žalovaného v řízení před okresním i odvolacím soudem spočívaly v tom, že místo dopravní nehody opustil v důsledku šoku, který utrpěl, a že opuštění místa dopravní nehody samo o sobě nezakládá regresní nárok.

8) Podle § 10 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění účinném od [datum] (dále jen „ZPOPV“), pojistitel má proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný bez zřetele hodného důvodu nesplnil povinnost podle zákona upravujícího provoz na pozemních komunikacích sepsat společný záznam o dopravní nehodě nebo ohlásit dopravní nehodu, která je škodnou událostí, a v důsledku toho byla ztížena nebo znemožněna možnost řádného šetření pojistitele podle § 9 odst. 3 tohoto zákona nebo možnost pojistitele uplatnit toto právo na náhradu pojistného plnění.

9) Podle § 10 odst. 1 písm. c) citovaného zákona pojistitel má proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný bez zřetele hodného důvodu opustil místo dopravní nehody nebo jinak znemožnil zjištění skutečné příčiny vzniku dopravní nehody.

10) Podle § 10 odst. 1 písm. e) citovaného zákona pojistitel má proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný bez zřetele hodného důvodu nesplnil povinnost podle § 8 odst. 1 až 3 a v důsledku toho byla ztížena nebo znemožněna možnost řádného šetření pojistitele podle § 9 odst. 3.

11) Podrobným výkladem ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) zák. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění účinném od 23. 9. 2016, se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka], publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 2/2025. Nejvyšší soud uzavřel, že „smyslem v ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) ZPOPV je sankcionování chování pojištěného, který zapříčinil dopravní nehodu a který bez objektivní příčiny opustil místo, kde k ní došlo, přiznáním regresního nároku pojistiteli. Oproti právním normám upraveným § 10 odst. 1 písm. b) a e) ZPOPV, které rovněž reagují na porušení povinností pojištěného po dopravní nehodě, jež mohly mít vliv na možnost pojistitele zjistit příčiny dopravní nehody či naplnění podmínek pro vznik postižného nároku pojistitele, ovšem § 10 odst. 1 písm. c) ZPOPV upravuje situace, které na zjištění reálných okolností vzniku dopravní nehody vliv měly [uvedené vyplývá již ze samotného jazykového vyjádření zmíněných norem, neboť zatímco § 10 odst. 1 písm. b) a e) ZPOPV zmiňují také možnost "ztížení" šetření pojistitele, úprava ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) ZPOPV operuje se "znemožněním"].“

12) Opustí-li totiž pojištěný místo dopravní nehody, znemožňuje tím např. provedení dechové zkoušky za účelem zjištění přítomnosti alkoholu nebo omamných látek v jeho krvi bezprostředně po dopravní nehodě. Opuštění místa dopravní nehody pojištěným bez zřetele hodného důvodu představuje nepřijatelné protiprávní chování, jež bez dalšího znemožňuje zjištění skutečné příčiny dopravní nehody, a které tak samo o sobě zakládá právo pojistitele požadovat po pojištěném to, co za něho plnil. Pokud tedy okresní soud zaměřil dokazování na prokázání objektivního důvodu, pro který žalovaný opustil místo dopravní nehody, aniž by vyzval žalobkyni, že nejprve je třeba prokazovat v čem konkrétně byla ztížena možnost šetření a že to bylo právě porušením povinnosti žalovaného, postupoval zcela správně. S ohledem na závěry citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, nebylo třeba dokazování vést žalovaným tvrzeným směrem (tj. nejprve poučit žalobkyni a nechat ji prokazovat v čem byla ztížena možnost šetření a že to bylo právě porušením povinnosti žalovaného a teprve v případě unesení tohoto důkazního břemene žalobkyní měl prokazovat žalovaný, zda jsou zde důvody, pro které se případného porušení odpovědnosti zprostí), takové dokazování by bylo nadbytečné.

13) Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2010 sp. zn. 23 Cdo 3349/2009, na které odkazoval žalovaný, na danou věc nedopadá. V citovaném rozhodnutí byl sice řešen obdobný skutek (škůdce od nehody ujel), avšak ke škodní události došlo v roce 2005 a v té době byly zákonné důvody regresního nároku pojistitele řešeny odlišně, než v době nyní projednávané škodní události. V citovaném rozhodnutí bylo aplikováno ust. § 10 odst. 1 písm. d) zák. č. 168/1999 Sb., ve znění účinném do 31. 5. 2008 [pojištěný bez zřetele hodného důvodu nesplnil povinnost podle zvláštního právního předpisu ohlásit dopravní nehodu, která je škodnou událostí, a v důsledku toho byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele podle § 9 odst. 3].

14) Okresní soud se v souzené věci zcela správně zaměřil v rámci dokazování na prokázání zřetele hodného důvodu, pro který místo dopravní nehody žalovaný opustil. K podstatným okolnostem případu, zejména k tvrzenému šoku žalovaného, který měl utrpět při dopravní nehodě, byli v průběhu řízení vyslechnuti svědci [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] a samotný žalovaný jako účastník řízení. Svědek [jméno FO] vypověděl, že pracuje jako profesionální hasič, po dopravní nehodě se věnoval posádce druhého vozidla, neboť ti byli zranění. K žalovanému uvedl, že se mu nezdál v šoku, stál na silnici, poté na poli a stále telefonoval, po příjezdu záchranné služby ale již na místě dopravní nehody nebyl. Svědkyně [jméno FO], zdravotní sestra, vypověděla, že žalovaný s někým telefonoval, nebyl zraněný, mohl být v šoku a zmatený, to dovodila ze svého přesvědčení, že většina osob je po dopravní nehodě v šoku. Žalovaný ve své účastnické výpovědi uvedl, že si pamatuje, že naboural do vozidla, a potom pouze to, že je venku, v lese, že zvracel a následně se ocitl doma u rodičů ve [adresa]. Svým telefonem volal náhodným lidem na seznamu, druhý den po probuzení jel na policii. Svědek [jméno FO], otec žalovaného, uvedl, že žalovaný přišel domů někdy po obědě, byl špinavý a pozvracený. Vykoupal se a šel si lehnout, měl bouli na hlavě a modrá kolena, byl úplně mimo, moc toho nevnímal a byl zmatený. Záchrannou službu ale nebylo třeba volat. V průběhu řízení navrhl žalovaný důkaz znaleckým posudkem, tento návrh vzal zpět. Krajský soud sdílí závěr okresního soudu, že žalovaný neprokázal, že by měl objektivní důvod pro opuštění místa dopravní nehody. Okresní soud logicky vysvětlil, proč neuvěřil žalovanému, že při dopravní nehodě utrpěl šok a z jakého důvodu považuje výpověď svědka [jméno FO] za nevěrohodnou. K hodnocení důkazů okresním soudem nemá odvolací soud žádné výhrady. Svědkem popisované jednání (lépe řečeno nekonání) po návratu syna (žalovaného) po dopravní nehodě domů je zcela nepochopitelné a neopdovídající stavu, v němž se měl žalovaný, podle své výpovědi a výpovědi tohoto svědka, nacházet. V popisované situaci by bylo zcela odpovídající zavolat záchranou službu či syna odvést na lékařské vyšetření. Výpověď svědka [jméno FO] a žalovaného o jeho zdravotním stavu jsou nevěrohodné též s ohledem na to, že je vysoce nepravděpodobné, že by žalovaný byl schopen v takovém stavu a bez pomoci třetí osoby překonat vzdálenost 20 km (z místa nehody do místa bydliště). Důkazní břemeno k prokázání zřetele hodného důvodu pro opuštění dopravní nehody leželo na žalovaném, ten byl okresním soudem řádně poučen podle § 118 a odst. 3 o.s.ř. k označení důkazů k prokázání tvrzení, že místo dopravní nehody opustil v šoku. Jiné důkazy, než shora předestřené, nenavrhl. V této souvislosti odvolací soud dodává, že nepovažuje za důvodnou ani námitku žalovaného, že soud prvního stupně nemohl učinit závěr o okolnosti skutkově odborné pouze z výpovědi svědků. Žalovaný poukazoval na to, že odbornou otázku, zda utrpěl šok, může potvrdit pouze soudní znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Odvolací soud v prvé řadě připomíná, že sám žalovaný návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem vzal zpět. I kdyby na tomto důkazním návrhu trval, bylo by v daném případě na místě provedení takového důkazu zamítnout pro nadbytečnost. Žalovaný totiž po příchodu domů ve zmateném stavu, jak tvrdí, nevyhledal lékařské ošetření. O jeho stavu po nehodě (a to bezprostředně po nehodě ani s určitým odstupem) neexistuje žádný zdravotní záznam. Znalec by tak neměl žádné podklady pro hodnocení zdravotního (duševního) stavu žalovaného v rozhodné době. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že žalovaný neprokázal objektivní zřetele hodný důvod pro opuštění dopravní nehody. Okresní soud tedy správně uzavřel, že regresní nárok žalobkyně je dán, neboť žalovaný (pojištěný) bez zřetele hodného důvodu opustil místo dopravní nehody, a podle ust. § 10 odst. 1 písm. c) ZPOPV tím znemožnil zjištění skutečné příčiny vzniku dopravní nehody.

15) S ohledem na shora uvedené závěry odvolací soud napadený rozsudek okresního soudu jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil včetně správného rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (viz odůvodnění níže). Jen na okraj ještě k otázce hodnocení důkazu výpovědí svědka [jméno FO] okresním soudem odvolací soud dodává, že pro hodnocení tohoto důkazu je bez významu okresním soudem zohledněné obstrukční jednání svědka (popisované v odst. 11. odůvodnění rozsudku). I kdyby snad ze strany svědka mělo jít o obstrukci (i když odvolací soud pro takové jednání nenalézá objektivní důvod), neshledává v této samotné skutečnosti logickou souvislost pro hodnocení výpovědi jako nevěrohodné. Uvedené dílčí pochybení však nestírá jinak správný závěr okresního soudu o nevěrohodnosti tohoto svědka.

16) Okresní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky správně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a zcela úspěšné žalobkyni přiznal vůči žalovanému právo na náhradu nákladů, které v řízení před okresním soudem účelně vynaložila. Správně uzavřel, že účelně vynaloženými náklady na straně žalobkyně je odměna advokáta za celkem deset úkonů právní služby a k nim náležející náhrada hotových výdajů po [částka] podle § 7, § 11 a § 13 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném do [datum] (advokátní tarif). Jedná se o následující úkony právní služby: převzetí věci, předžalobní výzva, sepis žaloby, účast na jednání soudu dne [datum], [datum], a [datum], písemná vyjádření ze dne [datum], [datum], [datum] a písemný závěrečný návrh. Okresnímu soudu je třeba přisvědčit, že uvedená písemná vyjádření představují náklady žalobkyně, které byly učiněny jejím advokátem účelně. Vyjádření ze dne [datum] je vyjádřením žalobkyně k odporu žalovaného, k tomuto písemnému vyjádření byla vyzvána soudem prvního stupně dne [datum]. Vyjádření ze dne [datum] je písemným vyjádřením po prvním jednání soudu, při němž bylo řízení koncentrováno a žalovaný byl vyzván, aby označil důkazy ke svému tvrzení, že opustil místo dopravní nehody v šoku. Žalovaný dne [datum] doručil okresnímu soudu své písemné vyjádření, které bylo dne [datum] doručeno právnímu zástupci žalobkyně. Žalovaného ve vyjádření neoznačil pouze důkazy, které navrhl k provedení, ale vyjádřil se i k samotnému uplatněnému nároku, jeho právní kvalifikaci a odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, kterou pro věc považoval za relevantní. Podání žalobkyně ze dne [datum] je reakcí na doplněná tvrzení žalovaného. Proto jej odvolací soud ve shodě s okresním soudem považuje za účelně vynaložený náklad žalobkyně. Rovněž podání žalobkyně ze dne [datum] považuje odvolací soud za účelný úkon právní služby. Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne [datum] vyplývá, že právní zástupce měl v úmyslu se při jednání soudu vyjádřit k provedeným důkazům, byl ale soudem poučen, že vyjádření k provedeným důkazům může učinit písemně. Právní zástupce žalobkyně proto avizoval, že písemné vyjádření k dosavadnímu dokazování předloží soudu v písemné podobě. Vycházeje z uvedených závěrů o účelnosti provedených úkonů advokátem žalobkyně, pak okresní soud zcela správně stanovil celkovou výši těchto nákladů na částku [částka]. V podrobnostech k vyčíslení odvolací soud odkazuje na odůvodnění rozsudku okresního soudu v bodě 15. O nákladech odvolacího řízení krajský soud rozhodl v souladu s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení procesně plně úspěšné žalobkyni přiznal vůči neúspěšnému žalovanému právo náhradu nákladů, které účelně vynaložila. Celkové žalobkyní účelně vynaložené náklady v odvolacím řízení činí [částka]. Náklady sestávají z odměny za zastupování advokátem v celkové výši [částka] za 2 úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu dne [datum]) po [částka] dle § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. d/ a g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“), paušální náhrady hotových výdajů přináležející k těmto úkonům právní služby ve výši [částka] za sepis vyjádření k žalobě ze dne [datum] a ve výši [částka] za účast na jednání odvolacího soudu dle § 13 odst. 1 a 4 AT (pro úkon učiněný dne [datum] jde o advokátní tarif ve znění účinném od [datum]), náhrady za ztrátu času v celkové výši [částka] za 8 započatých půlhodin po [částka] dle § 14 odst. 1 písm. a/ AT ve znění účinném po [datum], cestovného (k jednání odvolacího soudu dne [datum]) v celkové výši [částka] hromadnou dopravou a náhrady daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z celkové částky [částka], tj. [částka]. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. uložil odvolací soud žalovanému povinnost zaplatit náklady řízení k rukám zástupce žalobkyně. Lhůta k zaplacení nákladů byla stanovena v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.