Výrok
I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. mění tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, 681 073,60 Kč s úroky z prodlení 8,25 % ročně z částky 681 073,60 Kč jdoucími od 1. 6. 2021 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, náklady řízení před okresním soudem v částce 190 744 Kč a náklady odvolacího řízení v částce 70 913 Kč k rukám advokátky žalobců, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Okresní soud jako soud prvního stupně (dále jen„ soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem zamítl žalobu se žádostí, aby žalobci byli uznáni povinnými zaplatit (společně a nerozdílně) žalobcům 681 073,63 Kč s úroky z prodlení 8,25 % ročně z téže částky jdoucími od 1. 6. 2021 do zaplacení (výrok I). Ve spojitosti s výsledkem sporu zavázal oba žalobce k tomu, aby (bez uvedení podílu) nahradili prvnímu žalovanému náklady v částce 106 503,35 Kč ve třídenní pariční lhůtě (výrok II). Druhé žalované právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok III).
2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaní uzavřeli dne 16. 2. 2017 smlouvu o hypotečním úvěru [číslo] s [právnická osoba] Žalovaní se dostali v období od 28. 7. 2018 do 10. 11. 2018 do prodlení se splácením hypotečního úvěru. Za měsíc červenec 2018 zaplatil splátku hypotečního úvěru namísto nich otec prvního žalovaného. V období od října 2018 do května 2021 převzali splácení hypotečního úvěru za žalované žalobci (rodiče druhé žalované) a takto zaplatili 681 073,60 Kč. Druhý žalovaný průběžně dával najevo nesouhlas s vracením úvěru ze strany žalobců.
3. Z obsahu spisu vyšlo dále najevo, že žalovaní uzavřeli manželství dne 30. 8. 2003 a že z manželství se dne 14. 2. 2006 narodil nezletilý [jméno] [příjmení] a dne 28. 11. 2010 nezletilý [jméno] [příjmení]. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 9. 2020 č. j. 0 P 430/2017-613, ve znění opravného usnesení z 26. 11. 2020 č. j. 0 P 430/2017-737 byli oba nezletilí synové žalovaných svěřeni do péče druhé žalované a první žalovaný byl uznán povinným přispívat na výživu nezletilých synů za dobu před rozvodem manželství rodičů počínaje dnem 1. 10. 2017 10 000 Kč a 9 000 Kč, od 1. 1. 2019 8 000 Kč a 7 000 Kč a od 1. 1. 2020 7 000 Kč a 6 000 Kč měsíčně a pro dobu po rozvodu manželství rodičů počínaje dnem právní moci rozsudku o rozvodu manželství 8 000 Kč a 7 000 Kč měsíčně. Manželství žalovaných zaniklo rozvodem na základě rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 11. 5. 2021 č. j. 6 C 145/2018-74 ke dni 27. 5. 2021.
4. Soud prvního stupně na základě takto zjištěného stavu věci dovodil, že obecně vzato by oba žalované měla stíhat povinnost vydat žalobcům bezdůvodné obohacení, jež získali tím, že žalobci za ně plnili to, co měli po právu plnit oni sami (§ 2991 o. z.). Vyhovění žalobě na vydání bezdůvodného obohacení však podle úsudku soudu prvního stupně bránily dva liberační důvody předvídané v ustanovení § 2992 o. z. a v § 2997 odst. 1 větě druhé o. z. Uzavřel, že žalobci plnili za oba žalované s vědomím, že druhý žalovaný avizoval, že nesouhlasí s tím, aby žalovaní třeba i dočasně spláceli za žalované splátky hypotečního úvěru, a zřetelně se zpěčoval dodatečně žalobcům vrátit takto poskytnuté peněžité prostředky. Žalobci jednak konali na vlastní nebezpečí, a jednak ve vlastním zájmu, protože očividně zamýšleli vybudovat pro druhou žalovanou výhodnější pozici při následném vypořádání společného jmění manželů (dále jen„ SJM“). Žalobci nepochybně věděli, že postupným splácením hypotečního úvěru obohatili žalované s vědomím, že k tomu nebyli povinni. Odmítl možnost, že by žalobci plnili za žalované v důsledku hrozby ztráty domova a závažné psychické újmy jejich vnuků. Žalobci nejednali pod tlakem, přinuceni k plnění hrozbou, a to tím spíše, že první žalovaný měl k části splátek prokazatelně sjednán odklad a žádné bezprostřední nebezpečí nuceného prodeje nemovitých věcí, pořízených z hypotečního úvěru a patřících do SJM a zároveň zajišťujících uspokojení bytových potřeb druhé žalované a nezletilých dětí, nehrozilo.
5. Proti rozsudku se odvolali žalobci, přičemž brojili vůči výroku o věci samé a na něm závislému nákladovému výroku. Soudu prvního stupně vytýkali, že nepřihlédl k jimi tvrzeným skutečnostem či jimi označeným důkazům a že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zaujali stanovisko, že tu nenastal žádný z liberačních důvodů pro nevydání bezdůvodného obohacení podle § 2922 či § 2997 odst. 1 věty druhé o. z. Namítali, že soud prvního stupně se při aplikaci liberačního důvodu předvídaného v § 2922 o. z. dostal do rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů a dopustil se fabulace postrádající oporu v provedeném dokazování, když přijal závěr, že žalobci splácením hypotečního úvěru za žalované sledovali vlastní a úzký zájem spočívající v údajném příznivějším postavení jejich dcery – druhé žalované při vypořádání SJM. S odkazem na komentářovou literaturu poznamenali, že soud by měl při aplikaci liberačního důvodu podle § 2992 o. z. mít na paměti, že jde o výjimky z pravidla, jež je třeba vykládat spíše úzce, aby nebyl popřen základní smysl zákonné úpravy bezdůvodného obohacení, tedy opětovné ustavení majetkové rovnováhy tam, kde byla vychýlena transferem hodnot bez právem uznávaného titulu. Zdůraznili, že hypoteční banka opakovaně urgovala žalované k úhradě dlužných splátek úvěru. Okolnost, že prodlení dlužníka při vracení poskytnutého úvěru peněžnímu ústavu reálně skončí výkonem rozhodnutí či exekucí (zde prodejem nemovitých věcí), je obecně známa a daný případ nepředstavoval žádnou výjimku. Odklad splátek úvěru, který soud prvního stupně nesprávně považoval za právně významnou skutečnost, dokázal první žalovaný sjednat pouze na období duben až červen 2020, nic více. Žalobci se zcela logicky obávali ztráty domova a s tím spojené závažné psychické újmy jejich vnuků, což je přimělo k tomu, že začali namísto žalovaných splácet hypoteční úvěr. Soud prvního stupně jakoby zapomněl, že tím vznikl prospěch nejenom druhé žalované, ale i prvnímu žalovanému. K liberačnímu důvodu upravenému v § 2997 odst. 1 větě druhé o. z. podotkli, že soud prvního stupně vybočil z konstantní judikatury dovolacího soudu; konkrétně zmínili rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. 28 Cdo 208/2019, podle něhož právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklé plněním za jiného (§ 2991 o. z.) není vyloučeno podle § 2997 odst. 1 věty druhé o. z. samotnou skutečností, že ochuzený (plnitel) vědomě poskytl plnění namísto obohaceného (dlužníka), ač k tomu nebyl povinen, ani tím, že si ochuzený na věřiteli nevymínil postoupení pohledávky podle § 1936 odst. 2 o. z. Nelze rovněž pustit ze zřetele tu skutečnost, že příjemce plnění, tj. úvěrující banka, není povinna vrátit žalobcům poskytnuté plnění, byť žalobci nejsou jejími smluvními partnery a nebyli povinni plnit za žalované. Žalobci žádali, aby napadený rozsudek byl změněn tak, že žalobě bude zcela vyhověno.
6. První žalovaný se s napadeným rozsudkem ztotožnil a navrhl jeho potvrzení. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně považoval za zcela správné a co do právního posouzení za souladné se zákonem.
7. Druhá žalovaná na rozdíl od prvního žalovaného cítila morální i právní povinnost vrátit žalobcům peněžité plnění, které za ně poskytli úvěrující bance v době, kdy žalovaní nebyli schopni dostát své základní povinnosti úvěr vrátit ve sjednaných splátkách. Navrhla, aby napadený rozsudek byl změněn tak, že žalobě bude vyhověno.
8. Krajský soud jako soud odvolací (dále jen„ odvolací soud“) poté, co se ujistil, že odvolání podaly oprávněné osoby a včas a že odvolání bylo přípustné a obsahovalo všechny zákonem předepsané náležitosti (§ 42 odst. 4, § 201, § 204 odst. 5, § 205 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, jež mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněné.
9. Podle § 3 odst. 1 o. z. soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým.
10. Podle § 7 o. z. má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře.
11. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (2).
12. Podle § 2992 o. z. byl-li splněn dluh, a to i předčasně, nebylo-li uplatněno právo, ač uplatněno být mohlo, nebo učinila-li jedna osoba něco ve svém výlučném a osobním zájmu či na vlastní nebezpečí, nevzniká povinnost obohacení vydat; to platí i v případě, že jedna osoba obohatí druhou s úmyslem ji obdarovat nebo obohatit bez úmyslu právně se vázat.
13. Podle § 2997 odst. 1 věty druhé o. z. právo na vrácení nemá ani ten, kdo jiného obohatil s vědomím, že k tomu není povinen, ledaže plnil z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl.
14. Odvolací soud nesdílí závěr soudu prvního stupně o existenci spravedlivého důvodu, pro který si žalovaní jakožto obohacení získaný prospěch ponechali. Nebyl zde naplněn liberační důvod předjímaný v ustanovení § 2992, ani v § 2997 odst. 1 větě druhé o. z.
15. Pro využití liberačního důvodu předjímaného v § 2992 o. z. nenastala žádná ze dvou tam upravených variant. Soud prvního stupně přitom uzavřel, že nastaly obě tyto varianty. K první z nich v podobě jednání ve výlučném a osobním zájmu ochuzených soud prvního stupně nepřípadně a bez opory v provedeném dokazování argumentoval zištným úmyslem ochuzených (žalobců) vydobýt pro jejich dceru (druhou žalovanou) výhodnější pozici při vypořádání rozvodem zaniklého SJM. Zcela přitom zapomněl na právní důsledky nesplácení hypotečního úvěru žalovanými spočívající ve hmatatelné hrozbě nuceného vymožení platební povinnosti v rámci soudního výkonu rozhodnutí či exekuce. Nebýt toho, že žalobci začali namísto žalovaných hypoteční úvěr řádně a včas v rozhodném období splácet, došlo by s pravděpodobností rovnající se jistotě na z pohledu žalobců zcela nepřijatelný scénář nuceného prodeje nemovitostí v SJM sloužících k bydlení jejich vnuků a dcery. Odklad splátek úvěru v trvání pouhých tří měsíců od dubna do června 2018, jak ho sjednal první žalovaný, představoval pouhé provizorní řešení, zvláště za situace, kdy první žalovaný dával opakovaně najevo spoluúčastnit se na hrazení hypotečního úvěru. Žalobci se jen zachovali tak, jak jim umožňuje shora citované ustanovení § 3 odst. 1 o. z., kdy v zájmu štěstí jejich rodiny (vnuků a první žalované) po dobu rozhodnou spláceli za žalované hypoteční úvěr, aniž by tím jakkoli způsobili bezdůvodně újmu prvnímu žalovanému; ten by tak jako tak utrpěl v případě nuceného prodeje nemovitých věcí v SJM újmu. První žalovaný nepodal v řízení před soudem prvního stupně žádný důkaz vyvracející zákonem předpokládané poctivé jednání a dobrou víru na straně žalovaných (viz § 7 o. z.). Soud prvního stupně přijal skutkový závěr o nepoctivém jednání a nedostatku dobré víry žalobců v rozporu s ustanovením § 132 o. s. ř. zcela mimo rámec volného hodnocení důkazů.
16. Druhá varianta naplnění liberačního důvodu ve smyslu ustanovení § 2992, tj. jednání na vlastní nebezpečí, rovněž nebyla naplněna. Žalobci poskytnutím plnění věřiteli žalovaných vědomě nepodstoupili riziko, že se jim za jejich plnění nedostane žádné protihodnoty. Nebylo ponecháno na vůli žalovaných, zda se žalobcům jako ochuzeným odmění tím, že jim vydají bezdůvodné obohacení v peněžité formě v rozsahu, v jakém bylo plněno. Žalobci plněním za žalované nehodlali svévolně rozmnožit majetkovou sféru žalovaných v očekávání právně nepodložené protislužby. Žalobci měli za to, že tu existují právní instrumenty, které by žalované, a zejména pak prvního žalovaného, přinutily k tomu, aby jim bezdůvodné obohacení vydali; nespolehli se na pouhou slušnost a vděčnost žalovaných, jež nelze právně vynutit.
17. Odvolací soud ke druhému použitému liberačnímu důvodu podle § 2997 odst. 1 věty druhé o. z. poznamenává, že v řízení před soudem prvního stupně nebylo prokázáno, že žalobci při plnění hypotečního úvěru za žalované nebyli vedeni úmyslem žalované obdarovat či jinak obohatit bez jakéhokoli protiplnění. Žalobci toliko tzv.„ zatáhli za ruční brzdu“, aby předešli fatálním právním důsledkům prodlení žalovaných s vracením hypotečního úvěru (viz shora), aniž by dali najevo, že se následného vydání bezdůvodného obohacení vzdávají. Nebylo prokázáno, že by žalobci plněním za žalovaného zamýšleli nepodmíněně rozmnožit majetkovou sféru žalovaných.
18. Odvolací soud se snažil při rozhodování vyjít ze zásady„ Znát zákony neznamená znát jejich slova, ale pochopit jejich význam a působení“. Z tohoto pohledu považoval postup soudu prvního stupně za příliš formalistický a v podstatě vedoucí k sofistikovanému odůvodňování zřejmé nespravedlnosti (srov. např. nález Ústavního soudu Pl. ÚS 21/96). Postavil se proto na stanovisko, že tu je ve světle § 2991 o z. solidární povinnost žalovaných (§ 713 o. z.) vydat žalobcům bezdůvodné obohacení, jež jim vzniklo tím, že za ně bylo plněno, co měli po právu plnit sami.
19. Odvolací soud se zřetelem na shora uvedené závěry napadený rozsudek změnil (§ 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) tak, že žalovaným uložil, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, požadovaných 681 073,60 Kč včetně zákonných úroků z prodlení (§ 1970 o. z., nař. vl. č. 351/2013 Sb.).
20. Naznačená změna rozsudku přivodila nutnost opětovného rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). Právo na náhradu nákladů řízení svědčilo žalobcům, kteří ve sporu bezezbytku uspěli (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Jejich náklady sestávaly z odměny advokátky za poskytnutí placené právní služby v sazbě 8 842 Kč zvlášť pro každého z nich za 9 úkonů (příprava a převzetí zastoupení, sepis návrhu na zahájení řízení 9. 6. 2021, podání ve věci samé 15. 7. 2021, 9. 9. 2021 a 18. 10. 2021, předžalobní výzva, účast na jednání 5. 10. 2021 a 9. 11. 2021, 9 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč, náhrada cestovních výdajů při použití osobního motorového vozidla 936 Kč, náhrada za promeškaný čas 600 Kč a složený soudní poplatek 27 244 Kč, tj. úhrnem 190 744 Kč (§ 137, § 151 odst. 1 o. s. ř., § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 7 bod 6, § 11 odst. 1 písm. a/, d/ a g/, § 12 odst. 4, § 13 odst. 1, 4 a 5, § 14 odst. 1 písm. a/ a odst. 3 advokátního tarifu).
21. Vzhledem k tomu, že žalobci se s úspěchem prosadili se svým odvoláním, vzniklo jim na úkor žalovaných právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů této fáze řízení (§ 137, § 142 odst. 1, § 151 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř.). Zde se jednalo o odměnu advokátky za dva úkony (sepis odvolání a účast na jednání před odvolacím soudem 5. 5. 2022), dvě paušální náhrady po 300 Kč, náhradu za promeškaný čas 400 Kč, náhradu cestovních výdajů při použití osobního motorového vozidla 567 Kč a soudní poplatek 34 054 Kč, celkem 70 913 Kč.