Výrok
I. Rozsudek okresního soudu se v části výroku II, jíž byla žaloba zamítnuta ohledně pohledávky 10 877 Kč s 12 % úrokem z prodlení od 1. 4. 2025 do zaplacení, potvrzuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odůvodnění
1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 20 108 Kč s blíže uvedeným příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 13 964,96 Kč s blíže uvedeným příslušenstvím (výrok II) a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši[Anonymizováno] 1 709 Kč (výrok III).
2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným 7. 7. 2022 úvěrovou smlouvu, na jejímž základě směl žalovaný prostřednictvím kreditní karty čerpat finanční částky až do výše 50 000 Kč. Byl zároveň povinen poskytovat právní předchůdkyni žalobkyně splátky ve výši 5 % z dlužné částky, nejméně však 500 Kč měsíčně. Právní předchůdkyně žalobkyně z důvodu porušování platebních podmínek ze strany žalovaného učinila celý dluh z úvěru splatným. Později byla pohledávka z úvěru dvakrát postoupena, v současné době je jejím věřitelem žalobkyně. Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je neplatná, neboť původní poskytovatelka úvěru neprověřila řádně úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru (§ 87 zákona o spotřebitelském úvěru). Právní vztah mezi účastníky proto posoudil okresní soud dle pravidel o bezdůvodném obohacení (§ 2991 a násl. obč. zák.). Okresní soud vyšel dále z toho, že žalovanému byla poskytnuta částka 50 000 Kč, ze které žalovaný uhradil žalobkyni dosud jen 29 892 Kč. Žalobkyni tak vzniklo právo na plnění ve výši rozdílu těchto částek, tedy v rozsahu 20 108 Kč. Tuto částku žalobkyni přiznal výrokem I svého rozsudku. Ve zbývající části okresní soud naopak žalobu zamítl, neboť se jednalo o plnění, které mělo svůj právní podklad ve smlouvě, jež však byla shledána neplatnou. Právo na takové plnění proto žalobkyně nemá. V tomto rozsahu okresní soud výrokem II svého rozsudku žalobu zamítl.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala odvolání žalobkyně. Její odvolání směřovalo jen do části výroku II, jíž byla žaloba zamítnuta co do částky 10 877 Kč s úrokem z prodlení 12 % ročně od 1. 4. 2025 do zaplacení. Žalobkyně v odvolání uvedla, nenapadá závěr okresního soudu o neplatnosti smlouvy z důvodu nezkoumání úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru. Okresní soud však pominul, že se jednalo o tzv. revolvingový úvěr. Žalovaný tedy mohl čerpat částku až do celkové výše 50 000 Kč opakovaně. Žalovaný vyčerpal celkem 60 877 Kč, zaplatil však jen 29 892 Kč. Bezdůvodné obohacení tak činí 30 985 Kč. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu v části výroku II tak, že jí přizná dalších 10 877 Kč s 12 % úrokem z prodlení od 1. 4. 2025 do zaplacení.
4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu z podnětu podaného odvolání, odvolání však neshledal důvodným.
5. Jediná odvolací námitka žalobkyně spočívala v tvrzení, že žalovaný nečerpal v rámci revolvingového úvěru jen částku 50 000 Kč, nýbrž 60 877 Kč, a že tedy okresní soud pochybil, pokud při výpočtu dlužné jistiny vycházel z poskytnutého úvěru jen ve výši 50 000 Kč.
6. K tomu odvolací soud dodává, že tvrzení o tom, že žalovaným čerpaná a dosud nesplacená částka činí 60 877 Kč, bylo žalobkyní uplatněno poprvé až v odvolacím řízení. V žalobě se žalobkyně omezila pouze na tvrzení, že na základě smlouvy poskytla žalovanému úvěrový rámec 50 000 Kč a že dlužná jistina činila ke dni podání žaloby 34 072,96 Kč. Údaj o tom, že by žalovaný tento úvěrový rámec přečerpal (že by se tak vůbec mohlo technicky stát) a že mu byla z příslušného účtu k určitému datu poskytnuta částka 60 877 Kč, se z žaloby, ale ani jakéhokoliv dalšího podání žalobkyně učiněného v průběhu řízení nepodává.
7. Uvedená skutečnost podle názoru odvolacího soudu nevyplývá ani z tzv. tabulky umoření, kterou žalobkyně přiložila k žalobě a jež je založena ve spise na č. l. 68. Odvolací soud provedl kontrolní součet všech částek, jež měly být dle této tabulky žalovaným čerpány (tedy součet částek, u nichž bylo znaménko mínus), a dospěl k částce 47 401,53 Kč. Nebylo úkolem soudu, aby vlastní prací s touto tabulkou nahrazoval skutková tvrzení žalobkyně o tom, jaká částka byla žalovanému poskytnuta a kolik z ní stále dluží, přesto ani z této tabulky nelze dovodit, že by žalovaný čerpal úvěr nad rozsah 50 000 Kč.
8. Žalobkyně byla okresním soudem ve smyslu § 119a o. s. ř. poučena o tom, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést dříve, než soud vyhlásí rozhodnutí, a že později uvedené skutečnosti se nemohou stát odvolacím důvodem, s výjimkou případů uvedených v § 205a o. s. ř.
9. Vzhledem k tomu, že podmínky § 205a nebyly v daném případě naplněny, je tvrzení žalobkyně o tom, že žalovaný jí dluží ve skutečnosti částku 60 877 Kč, kterou z úvěru načerpal a dosud nevrátil, tvrzením novým (poprvé uplatněným až v odvolání), a tudíž ve smyslu shora citovaných ustanovení nepřípustným. Odvolací soud mohl, stejně jako okresní soud, vycházet nadále jen z původního tvrzení žalobkyně o poskytnutém úvěrovém rámci 50 000 Kč a výši žalovaným poskytnutých splátek 29 892 Kč. Rozhodnutí okresního soudu těmto tvrzením odpovídá.
10. Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek okresního soudu jako správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).
11. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byl úspěšný žalovaný, který by tak měl právo na náhradu nákladů této fáze řízení. Z obsahu spisu se však podává, že žalovanému žádné náklady v souvislosti s odvoláním žalobkyně nevznikly. Odvolací soud proto nepřiznal právo na náhradu odvolacích nákladů žádnému z účastníků.