Výrok
I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.
II. Žalobce je povinen nahradit žalované 1) náklady odvolacího řízení 20 973, 50 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího advokáta.
III. Žalobce je povinen nahradit žalované 2) náklady odvolacího řízení 20 973,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího advokáta.
Odůvodnění
1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu o zaplacení [částka] s blíže uvedeným příslušenstvím vůči každé z žalovaných a uložil žalobci povinnost každé z žalovaných nahradit náklady řízení ve výši [částka].
2. Žalobce se v řízení domáhal zaplacení částky [částka] jako kupní ceny za vybavení Hostelu [adresa] na adrese [adresa], a to po první nebo druhé žalované v závislosti na tom, co vyjde v řízení najevo ohledně toho, se kterou z těchto dvou společností kupní smlouvu uzavřel. Okresní soud zjistil, že jednatelkou první žalované byla paní [jméno FO]. Jednateli druhé žalované byli [jméno FO] a [jméno FO], přičemž v případě právního úkonu činěného za tuto společnost v rozsahu přesahujícím [částka] museli jednat oba jednatelé společně. Tvrzená kupní smlouva byla uzavřena ústně. Žalobce ohledně prodeje vybavení ubytovny jednal osobně s [jméno FO]. Okresní soud za těchto okolností dovodil, že kupní smlouva s žalovanou 1) nemohla být uzavřena již proto, že [jméno FO] nebyl jednatelem této společnosti, tedy osobou oprávněnou ze tuto společnost jakkoli jednat. Pokud jde o žalovanou 2), bylo vzhledem k hodnotě předmětu kupní smlouvy třeba, aby smlouvu za tuto společnost uzavřeli oba jednatelé společně. [jméno FO] [jméno FO] jako druhé jednatelky této společnosti uzavřít kupní smlouvu nebyla v řízení prokázána. Okresní soud nepovažoval za prokázané ani to, že prodávajícím byl sám žalobce. Z výpovědi svědkyně [jméno FO] i z jejího blíže označeného e-mailu vztahujícího se k zamýšlenému prodeji vyplývá, že prodávajícím neměl být žalobce, nýbrž obchodní společnost [právnická osoba] Okresní soud z těchto důvodů nepovažoval kupní smlouvu uzavřenou žalobcem ať již s první či druhou žalovanou za prokázanou. Žalobu na zaplacení kupní ceny proto zamítl.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání žalobce. Namítal, že okresní soud dospěl k nesprávným skutkovým i právním závěrům. Především měl okresní soud dospět k závěru, že pokud nebyla uzavřena kupní smlouva, muselo některému z žalovaných vzniknout bezdůvodné obohacení, a to ve výši kupní ceny. Nesprávný je i závěr okresního soudu, že pan [jméno FO] nejednal za žalovanou 1). Dle § 431 obč. zák. je podnikatel při překročení zástupčího oprávnění osoby za něj jednající jednáním této osoby vázán. Žalobce oprávněně předpokládal, že pan [jméno FO] je oprávněn za první žalovanou ve věci inventáře jednat, neboť dojednával prodej celé nemovitosti. [jméno FO] navíc utvrdil závazek i uznáním dluhu. Zcela nesprávný je i závěr okresního soudu o nedostatku aktivní legitimace žalobce. Žalobce sám o prodaných věcech vedl řádné účetnictví. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, eventuálně aby ho změnil tak, že žalobě vůči některé z žalovaných vyhoví.
4. Žalovaná 1) ve vyjádření k odvolání uvedla, že ve vztahu k ní žalobce nikdy netvrdil, že s ní uzavřel kupní smlouvu. V rámci přípravného jednání to dokonce výslovně popřel a avizoval zpětvzetí žaloby. Jelikož tak neučinil, okresní soud logicky žalobu vůči žalované 1) zamítl. Pro žalovanou 1) je obtížně pochopitelné, z jakých důvodů se žalobce proti této části rozhodnutí odvolává.
5. Žalovaná 2) ve svém vyjádření k odvolání uvedla, že rozsudek okresního soudu odpovídá pouze obecným a nejednoznačným tvrzením žalobce. Nebyla vyřešena otázka aktivní ani pasivní legitimace, nebylo prokázáno uzavření kupní smlouvy, její předmět atd. Nebylo ani vyjasněno, komu případně mělo vzniknout bezdůvodné obohacení. V každém případě by se však jednalo o bezdůvodné obohacení na straně některé z fyzických osob, nikoliv osob právnických, které jsou účastníky řízení na straně žalované. Správný je i závěr okresního soudu o tom, že nedošlo ani k platnému uznání dluhu, jakož i závěr o neprokázání aktivní legitimace žalobce. Z výpovědi svědkyně [jméno FO] se podává, že prodávajícím měla být společnost [právnická osoba], jejímž je žalobce jednatelem. Odvolání není důvodné.
6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu z podnětu podaného odvolání, odvolání však neshledal důvodným.
7. Odvolací soud má za to, že okresní soud posoudil věc správně a své rozhodnutí též přiléhavě a srozumitelně zdůvodnil. Odvolací soud se závěry soudu prvního stupně i s odůvodněním jeho rozsudku souhlasí.
8. Je proto možné jen zopakovat, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce s některou z žalovaných uzavřel platnou kupní smlouvu. Žalobce sám v průběhu řízení váhal, kdo byl jeho údajným obchodním partnerem, zda to byla první, či druhá žalovaná. Lze v této souvislosti odkázat na jeho vlastní výpověď před okresním soudem, která byla naprosto nejednoznačná, neboť v ní zároveň a vzájemně neslučitelně postupně uvedl, že vybavení ubytovny prodal společnosti [právnická osoba] (žalovaná 2)), že paní [jméno FO] a pan [jméno FO] potvrdili koupi věcí za společnost [právnická osoba] (žalovaná 1)) a že za kupující považoval je oba dva (rozuměno uvedené fyzické osoby). Každé z těchto tří tvrzení však již samo o sobě vylučuje ostatní dvě. Žalobce ostatně připustil, že se sám nevyzná v tom, komu věci prodal („…připouštím, že v tom mám hokej“).
9. Za těchto okolností ovšem nebylo možné žalobě vyhovět. Nebylo prokázáno nejen to, že žalobce uzavřel s některou s žalovaných společností kupní smlouvu, ale ani to, co bylo přesně jejím obsahem. Aby bylo možné žalobě vyhovět, muselo by naopak být prokázáno, komu, co a za jakou cenu žalobce prodal. Žádná z těchto položek kupní smlouvy nebyla v řízení prokázána. Pokud jde o předmět smlouvy, tedy vybavení ubytovny, zůstalo pouze u tvrzení žalobce, který za předmět smlouvy označil soupis věcí obsažených v dopise svědkyně [jméno FO] (č. l. 47 p.v. spisu). Nebylo však (a vzhledem k neznámé osobě kupujícího ani nemohlo být) prokázáno, že takový předmět smlouvy byl kupujícím akceptován. Totéž platí o kupní ceně. Ani ohledně ní nelze mít za prokázané, že se na ni strany kupní smlouvy dohodly. I kupní cena tedy zůstala pouze v rovině tvrzení ze strany žalobce. Pokud pak jde o osobu kupujícího, žalobce neposkytl dokonce ani řádné (jednoznačné) tvrzení, a to přesto, že byl okresním soudem opakovaně na neurčitost svého tvrzení upozorňován a vyzýván k jejímu odstranění.
10. Jak správně upozornil již okresní soud, sporná byla i osoba prodávajícího, tím pádem i samotná aktivní věcná legitimace žalobce v tomto soudním řízení. Dle výše zmíněného dopisu svědkyně [jméno FO], která u prodeje zařízení ubytovny asistovala jako jeho zprostředkovatelka, totiž vyplývá, že prodávajícím měla být obchodní společnost ([právnická osoba]), nikoliv žalobce osobně.
11. S odkazem na výše uvedené i na závěry učiněné okresním soudem nelze uzavřít, že žalobce má z titulu platně uzavřené kupní smlouvy právo na zaplacení kupní ceny [částka] vůči některé z žalovaných. Okresní soud proto podanou žalobu správně zamítl.
12. Žalobci nebylo možné přisvědčit ani v názoru, že by mu za daných okolností mělo být uplatněné právo přiznáno z titulu bezdůvodného obohacení. Neexistence (neprokázání) kupní smlouvy sama o sobě neznamená, že došlo k bezdůvodnému obohacení některého z účastníků sporu, navíc v hodnotě rovnající se kupní ceně. Skutečnost, že kupní smlouva nebyla uzavřena, znamená, že vlastnické právo k údajně prodaným věcem zůstalo žalobci a žalované tak samotnou hodnotou předmětu kupní smlouvy obohacené být nemohly. Obohacena mohla být nanejvýš některá z nich tím, že věci ve vlastnictví žalobce bez právního důvodu užívala. Skutkové okolnosti potřebné pro závěr o takto získaném bezdůvodném obohacení jsou ovšem odlišné od těch, na kterých je založena kupní smlouva. Takové okolnosti nebyly žalobcem v řízení tvrzeny. Chybí tvrzení, které ze dvou žalovaných společností se mělo bezdůvodné obohacení dostat, zda, po jak dlouhou dobu a v jakém rozsahu byl majetek žalobce touto konkrétní společností bez právního důvodu užíván a jak vysoké je bezdůvodné obohacení, jíž se jí dostalo. Uvedené skutečnosti nebyly tím pádem ani předmětem dokazování. Nejde tedy o situaci, kdy by sice byla kupní smlouva zhodnocena jako neplatná, ale kdy by bylo zároveň možné na základě zjištěného skutkového stavu přiznat požadované plnění z jiného právního důvodu, konkrétně z titulu bezdůvodného obohacení. Soud v tomto případě nedisponuje skutkovými zjištěními, která by umožňovala závěr o bezdůvodném obohacení některé z žalovaných ve výši [částka].
13. Oprávněnou neshledal odvolací soud ani odvolací námitku, že pan [jméno FO] dluh, ať již za žalovanou 1) či žalovanou 2), uznal. To nelze dovodit ani jeho elektronického dopisu ze dne [datum], v němž není uveden důvod dluhu ani jeho výše a ani v něm není výslovně uvedeno, že dluh je uznáván. Dopis byl navíc adresován paní [jméno FO], nikoliv žalobci. Nemohlo se tedy jednat o uznání dluhu vůči žalobci.
14. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu jako správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).
15. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalované byly v odvolacím řízení úspěšné, měly proto právo i na náhradu nákladů této fáze řízení.
16. Odvolací náklady žalovaných spočívaly v odměně za zastupování za 2 úkony právní služby po [částka] ([částka] za jednu žalovanou a [částka] za druhou žalovanou dle § 7 bodu pátého a § 12 odstavce čtvrtého vyhl. č. 177/1996 Sb. – vyjádření k odvolání, zastoupení při jednání), 4 paušálních náhradách hotových výdajů po [částka] vztahujících se k dvěma úkonům právní služby při zastoupení dvou osob (§ 13 odst. 1 a 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.), jízdném zástupce žalovaných za cestu vykonanou osobním automobilem k odvolacímu soudu na trase [adresa] – [adresa] a zpět v celkové délce 242 km ve výši [částka] (§ 137 odst. 1 o. s. ř.), náhradě za promeškaný čas za 8 ½ hodin po [částka] (§ 14 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 21% DPH ve výši [částka] (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Celkem představovaly odvolací náklady žalovaných [částka]. Polovina z této částky připadající na každou z žalovaných činí [částka].