Výrok
I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadené části, aby žalovaná zaplatila žalobci částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.Jinak se v odvoláním napadené části rozsudek okresního soudu potvrzuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odůvodnění
1. Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl žalobu (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
2. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že žalobce se žalobou podanou u okresního soudu dne [datum] jako právní nástupce [právnická osoba] domáhal proti žalované zaplacení [částka] s kapitalizovaným úrokem ve výši [částka] a s úrokem ve výši 26,43 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a s kapitalizovaným zákonným úrokem ve výši [částka] a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne [datum], na jejímž základě společnost [právnická osoba] poskytla žalované peněžní prostředky ve výši [částka] (nárok č. [hodnota]), a dále zaplacení [částka] s kapitalizovaným úrokem ve výši [částka] a s úrokem ve výši 24,81 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši [částka] a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne [datum], na jejímž základě společnost [právnická osoba] poskytla žalované peněžní prostředky ve výši [částka] (nárok č. [hodnota]). Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a okresní soud postupoval podle § 115a o. s. ř. a projednal věc bez nařízení jednání.
3. Okresní soud provedl dokazování, přičemž k nároku č. [hodnota] z fotokopie smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] vzal za prokázané, že společnost [právnická osoba] poskytla žalované spotřebitelský úvěr ve výši [částka], a to tak, že částku [částka] vyplatila žalované v hotovosti v den uzavření smlouvy, a částka [částka] měla být použita na splacení úvěru č. [hodnota], a že žalovaná se zavázala vrátit společnosti [právnická osoba] celkem [částka] ve splátkách po [částka] měsíčně (poslední ve výši [částka]). Z tabulky umoření (na č. l. 19 spisu) vzal za prokázané, že žalovaná vrátila společnosti [právnická osoba] celkem [částka] (dále též jen „Ú1“). K nároku č. [hodnota] učinil okresní soud další důkaz, a z fotokopie smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] vzal za prokázané, že společnost [právnická osoba] poskytla žalované spotřebitelský úvěr ve výši [částka], a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, a žalovaná se zavázala vrátit společnosti [právnická osoba] celkem [částka], ve splátkách po [částka] týdně (poslední ve výši [částka]). Z výpisu plateb (na č. l. 81 spisu) vzal za prokázané, že žalovaná vrátila společnosti [právnická osoba] celkem [částka] (dále jen „Ú2“). K nároku č. [hodnota] vzal okresní soud z fotokopie smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] za prokázané, že společnost [právnická osoba] poskytla žalované spotřebitelský úvěr ve výši [částka], tak, že částku [částka] vyplatila žalované v hotovosti v den uzavření smlouvy, a částka [částka] měla být použita na splácení úvěru č. [hodnota], a že žalovaná se zavázala vrátit společnosti [právnická osoba] celkem [částka] ve splátkách po [částka] měsíčně (poslední ve výši [částka]). Z tabulky umoření (na č. l. 18 spisu) vzal za prokázané, že žalovaná vrátila společnosti [právnická osoba] celkem [částka] (dále též jen „Ú3“). K nároku č. [hodnota] ještě z fotokopie smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] vzal okresní soud za prokázané, že společnost [právnická osoba] poskytla žalované spotřebitelský úvěr ve výši [částka], a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, a že žalovaná se zavázala vrátit společnosti [právnická osoba] celkem [částka], a to ve splátkách po [částka] týdně (poslední ve výši [částka]). Z výpisu plateb (na č. l. 77 spisu) vzal za prokázané, že žalovaná vrátila společnosti [právnická osoba] celkem [částka] (dále jen „Ú4“). K oběma nárokům pak okresní soud ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] vzal za prokázané, že společnost [právnická osoba] a žalobce uzavřeli smlouvu o postoupení souboru pohledávek, včetně sporných pohledávek za žalovanou.
4. Na danou věc okresní soud aplikoval ust. § 3016 občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb. – o. z.), § 1908 odst. 1 a § 1879 o. z., § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a uvedl, že po právní stránce posoudil zjištěný skutkový stav tak, že společnost [právnická osoba] poskytla žalované spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 86 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru a před uzavřením smluv a dohod o významném navýšení úvěru řádně neposoudila úvěruschopnost žalované, když k údajům o příjmu a výdajích žalované chybí podkladový materiál a samotné prohlášení žalované takovým podkladovým materiálem není, když tvrzení žalobce, že podkladový materiál byl společnosti [právnická osoba] předložen k nahlédnutí a následně vrácen žalované, okresní soud neuvěřil a takový postup by byl podle závěru okresního soudu porušením povinnosti uchovávání dokumentů a záznamů dle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru a rovněž by vedl k závěru o neplatnosti smluv. Okresní soud poté postupoval podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru a žalobu zamítl, neboť uzavřel, že žalovaná byla povinna vrátit společnosti [právnická osoba] jen poskytnuté jistiny spotřebitelských úvěrů ve výši podle rozpisu níže a závazek zanikl splněním, když vysvětlil, že u úvěru „Ú1“ obdržela žalovaná [částka] a zaplatila [částka], u úvěru „Ú2“ obdržela [částka] a zaplatila [částka], u úvěru „Ú3“ obdržela [částka] a zaplatila [částka] a u úvěru „Ú4“ obdržela [částka] a zaplatila [částka], takže dospěl k závěru, že žalovaná naopak zaplatila více o [částka]. Žádnému z účastníků pak nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení s tím, že úspěšné žalované náklady řízení nevznikly.
5. Proti rozsudku podal včas odvolání žalobce. Uvedl, že nenapadá závěr okresního soudu o neplatnosti smlouvy, ale nesouhlasí se skutkovým zjištěním, že žalovaná obdržela od právního předchůdce žalobce, pokud jde o nárok č. [hodnota] – pohledávky dle smlouvy č. [hodnota] částku [částka], když ve skutečnosti obdržela [částka] a bezdůvodné obohacení představuje celkovou částku poskytnutou žalované, tedy nejen částku, kterou obdržela žalovaná tzv. „na ruku“ ve výši [částka], ale bezdůvodným obohacením je třeba rozumět i to, co bylo započteno na úhradu dluhů žalované, tj. [částka]. A protože žalovaná na úhradu pohledávky žalobce podle této smlouvy uhradila pouze [částka], požadoval žalobce vydání bezdůvodného obohacení ve výši [částka]. Stejné námitky měl i u nároku č. [hodnota] – pohledávky podle smlouvy č. [hodnota], když podle této smlouvy obdržela žalovaná celkem [částka], z toho [částka] tzv. „na ruku“ a [částka] byla použita na splacení předchozích závazků žalované. A protože na úhradu pohledávky z této smlouvy žalovaná zaplatila [částka], zaplatila o [částka] více. Bezdůvodné obohacení žalované proto činí [částka], tedy [částka] minus [částka]. Žalobce dále z částky [částka] požadoval zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně od [datum] do zaplacení, když žalovanou vyzval k vydání bezdůvodného obohacení a žalovaná je neuhradila. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalované uloží povinnost zaplatit žalobci [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku a přizná mu i právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části (§ 212 a § 212a o.s.ř.), doplnil dokazování dále uvedenými důkazy, a i s ohledem na tyto důkazy uzavřel, že odvolání je zčásti důvodné.
7. Z důkazů provedených při odvolacím jednání zjistil odvolací soud následující skutečnosti:- ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne [datum], že žalované byl poskytnut společností [právnická osoba] spotřebitelský úvěr ve výši [částka];- ze smlouvy a spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne [datum], že touto smlouvou byl žalované poskytnut společností [právnická osoba] spotřebitelský úvěr ve výši [částka];- z tabulky umoření, že žalovaná na smlouvu č. [hodnota] zaplatila celkem [částka];- z tabulky umoření, že žalovaná na smlouvu č. [hodnota] zaplatila celkem [částka].
8. Z uvedeného vyplývá, že žalobce prokázal, že žalované byly poskytnuty dva úvěry ve výši [částka] a [částka] a že na tyto uhradila [částka] a [částka], a to na jistiny uvedených pohledávek žalobce, a k zaplacení– vydání bezdůvodného obohacení zbývá částka [částka].
9. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že právní předchůdce žalobce řádně nezkoumal úvěruschopnost žalované, s čímž se ostatně ztotožnil i sám žalobce, a tudíž nemá právo na smluvené úroky, neboť smlouva je neplatná. Žalobce však má jako právní nástupce původního věřitele právo na vydání bezdůvodného obohacení, tedy vydání toho, co bylo žalované poskytnuto, a zatím nebylo vráceno, tedy částku [částka].
10. Odvolací soud má za to, že okresní soud nemůže zkoumat jiné smlouvy mimo předmět řízení v dané věci podle žaloby podané u okresního soudu dne [datum], tedy nemůže zkoumat smlouvy z roku 2021, když předmětem řízení byly pouze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] a č. [hodnota] ze dne [datum], neboť takto okresní soud rozhodoval o něčem, co nebylo předmětem řízení, když v civilním řízení může soud rozhodovat pouze o tom, co je předmětem řízení, a to nejenom podle toho, kolik je požadováno v petitu žaloby, ale i podle toho, jak žalobce vylíčil v žalobě rozhodující skutečnosti jako jednu z náležitostí žaloby dle ust. § 79 odst. 1 o. s. ř.
11. Žalobce však požadoval vedle jistiny poskytnutého úvěru také zákonné úroky z prodlení. K tomu odvolací soud uvádí toto.
12. Dle ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, nazvaném jako „Důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ plyne, že poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou uvedeného zákona, je smlouva neplatná, soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu a spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle uvedeného ustanovení, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Úkolem soudu v daném sporu mezi účastníky bylo stanovit přiměřenou dobu na vrácení jistiny podle možností žalované. A protože se žalovaná neúčastnila jednání před okresním ani odvolacím soudem, nejsou známy soudu možnosti žalované - spotřebitele vrátit dluh, a proto odvolací soud stanovil lhůtu ke splnění povinnosti vrátit poskytnuté prostředky podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř., tedy do 3 dnů od právní moci rozsudku, přičemž prodlení žalované se splněním dluhu nenastane před uplynutím takto stanovené lhůty, tedy prodlení případně nastane až po uplynutí 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalobci tudíž nebylo možné přiznat úroky, a to ani úroky z prodlení, neboť dosud nebyla žalovaná s vrácením žalované částky v prodlení.
13. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části, aby žalovaná zaplatila žalobci částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 220 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), a jinak rozsudek okresního soudu ohledně odvoláním požadovaného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení jako věcně správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.).
14. Odvolací soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka], v němž Nejvyšší soud uvedl, že ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívajících v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, na to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možnosti dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Z uvedeného vyplývá, že pokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. A pokud je spor o vrácení jistiny, rozhodne o jejím splacení soud (body 16. a 17. rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka]).
15. Vzhledem k tomu, že odvolací soud změnil zčásti rozsudek okresního soudu, musel znovu rozhodnout o nákladech řízení před okresním soudem (§ 224 odst. 2 o.s.ř.). Rozhodl o nich dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o.s.ř. a s ohledem na to, že žalobce před okresním soudem požadoval částku [částka], lze uzavřít, že žalovaná byla z velké části úspěšná, náklady řízení před okresním soudem jí však nevznikly, a proto odvolací soud žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal.
16. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o.s.ř., žalobce v odvolacím řízení požadoval zaplacení jistiny ve výši [částka] (ta mu byla přiznána), požadoval však vedle toho také úrok z prodlení ve výši 15 % z uvedené částky od [datum] do zaplacení a tento nebyl žalobci přiznán. Ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. přitom uvádí, že pokud účastníci byli částečně úspěšní, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, nicméně toto ustanovení zároveň stanoví, že soud popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo, a odvolací soud tak učinil, a žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal.