Výrok
I. Odvolací řízení v části, v níž žalobce žádal přiznání další částky 15.501 Kč, se zastavuje.
II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku pod bodem II, a to v části, v níž byla zamítnuta žaloba o zaplacení další částky 7.527 Kč, mění tak, že žalovaná je povinna žalobci zaplatit částku 7.527 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů za řízení před soudem prvého stupně ani za odvolací řízení.
Odůvodnění
1. Soud prvého stupně shora uvedeným rozsudkem částečně vyhověl požadavku žalobce a přiznal mu vůči žalovanému právo na zaplacení částky 77.910,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z každé jednotlivé dílčí platby do zaplacení (výrok I), zbylou část žalobního požadavku na [Anonymizováno] další částky 101.542,60 Kč se zákonným úrokem z prodlení zamítl (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
2. Předmětem tohoto řízení byl požadavek žalobce na zaplacení dlužných provizí za období [datum], na které měl žalobci vzniknou nárok podle mezi účastníky uzavřené smlouvy o obchodním zastoupení z [datum], a to ve výši 80 % z provize získané žalovaným z té které pojistné smlouvy. Žalobci si přitom nárokoval i provizi z těch smluv, které sice nezprostředkoval, ale měl je svěřeny do správy.
3. Soud prvého stupně pro své rozhodnutí předně vyšel ze závěrů rozsudku Okresního soudu v [adresa] z [datum], č. j. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v [adresa] – pobočka v [adresa] z [datum], č. j. [spisová značka], v němž byla řešena otázka ukončení obchodního zastoupení podle smlouvy z [datum], přičemž v tomto směru podle soudu prvého stupně mohl žalobci vzniknout nárok na provizi jen za zaplacené pojistné od [datum] do [datum], nikoliv za poslední den měsíce [datum], kdy již došlo k zániku obchodního vztahu.
4. Dále soud prvého stupně vyšel z toho, že mohly být akceptovány jen ty provize z pojistných smluv, které byly žalobcem označeny a nebyly mu současně odňaty v [datum], tedy jen za ty, které souvisely s pojistnými smlouvami, které osobně zprostředkoval pro žalovaného žalobce. Důsledkem této úvahy bylo to, že žalobci nemohl vzniknout nárok na provize z těch pojistných smluv a zaplacených pojistných částek, které žalobce sám nezprostředkoval, ale které mu byly svěřeny pouze do správy.
5. Následně pak po provedeném dokazování soud prvého stupně žalobci přiznal ty provize, které vycházely z pojistných smluv uzavřených, resp. zprostředkovaných žalobcem, a v nichž došlo k platbě pojistného od klientů, a tedy vzniku nároku na provizi podle smlouvy z [datum] v období od [datum] do [datum], a to ve výši 80% části z provize náležející žalovanému.
6. Soud prvého stupně neakceptoval námitku promlčení uplatněnou žalovaným, neboť šlo o nároky vzniklé v [datum], a pokud žaloba byla podána [datum], nemohlo dojít k jejich promlčení. K promlčení nemohlo dojít ani v těch případech, kdy žalobce teprve v průběhu řízení upřesňoval svůj žalobní požadavek, neboť se tak dělo v situaci informačního deficitu žalobce způsobeného tím, že žalovaný neposkytl žalobci alespoň z počátku řízení dostatečné informace k vyhodnocení toho, zda a v jaké výši a případně kdy, vznikl žalobci nárok na tu kterou provizi.
7. Konečně soud prvého stupně neakceptoval ani kompenzační námitku žalovaného založenou z tvrzené škody způsobené porušením smluvních povinností žalobce, neboť žalovaný tuto námitku i přes výzvu a poučení soudu neupřesnil, tedy neposkytl konkrétnější tvrzení, v jaké konkrétním pojistném vztahu, resp. u jakého klienta, se měl žalobce dopustit porušení své povinnosti a už vůbec tvrzení o tom, že v souvislosti právě s tímto porušením vznikla žalovanému nějaká škoda.
8. Nákladový výrok pak soud prvého stupně odůvodnil mimo jiné odkazem na ust. § 150 o.s.ř. a názorem, že ačkoliv žalovaný byl ve větší míře, v rozsahu 56,59 % úspěšný oproti úspěchu žalobce v rozsahu 43,71 %, tak jen dílčí úspěch žalobce byl zaviněn chováním žalovaného. Od počátku totiž žalovaný tvrdil, že žalobci žádné provize nenáleží, že nebylo namístě vyhotovovat žádný přehled provizí náležející žalobci, což až v průběhu řízení bylo vyvráceno.
9. Proti uvedenému rozsudku podal žalobce odvolání, když po upřesnění své odvolání mířil do zamítavého výroku pod bodem II rozsudku, a to jen v té části, v níž mu nebyl přiznán nárok na provizi ve výši dalších 23.028 Kč. V odvolání označil celkem šest pojistných smluv, u nichž byl přesvědčen, že mu v období [datum] vznikl nárok na provizi, a že mu tato provize dosud ze strany žalovaného nebyla vyplacena. Konkrétně se jednalo o následující pojistné smlouvy:[právnická osoba], číslo pojistné smlouvy [číslo smlouvy], s provizí ve výši 2.928 Kč.[právnická osoba], číslo pojistné smlouvy [číslo smlouvy], s provizí ve výši 6.535 Kč.[právnická osoba], číslo pojistné smlouvy [číslo smlouvy] s provizí ve výši 6.038 Kč.[právnická osoba] číslo pojistné smlouvy [číslo smlouvy] s provizí ve výši 288 Kč.[právnická osoba], číslo pojistné smlouvy [číslo smlouvy], s provizí ve výši 907 Kč.[právnická osoba]., číslo pojistné smlouvy [číslo smlouvy], s provizí ve výši 6.332 Kč.
10. Žalobce své odvolání také mířil výslovně i do nákladového výroku s přesvědčením, že by mu měla být přiznána náhrada nákladů řízení v plném rozsahu, neboť to byl žalovaný, který nesplněním povinnosti podle § 662a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, nevyhotovil a žalobci nepředložil detailní výkaz provizí a žalobce se v důsledku toho ocitl v informačním deficitu. Dovolával se toho, aby odvolací soud zohlednil širší skutkové okolnosti případu a právo na náhradu nákladů přiznal z té částky, která byla, resp. bude žalobci přiznána k úhradě.
11. Proti rozsudku soudu prvého stupně podal své odvolání i žalovaný, když po upřesnění (na č.l. 449 p.v.) své odvolání mířil jen do nákladového výroku. Připustil, že jeho procesní úspěch v řízení byl pouze poměrný, nicméně jeho procesní úspěch byl do té míry větší než úspěch žalobce, že rozdíl ve výši 13 % na celkových nákladech představuje nezanedbatelnou částku náhradové povinnosti a žádal ji tak přiznat. Poukázal současně na skutečnost, že žalobce v průběhu řízení nijak nereagoval na ze strany žalovaného předložené listiny, neupravil svůj žalobní požadavek a setrval na něm až do poslední fáze řízení před soudem prvého stupně. Současně pak žalobce nijak nereagoval na návrhy žalovaného stran smírného vyřízení věci.
12. Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobce ve vztahu k provizím z pojistných smluv u klientů [právnická osoba]., [právnická osoba] a [právnická osoba]. v celkové výši 7.527 Kč potvrdil, že přes nemalý časový odstup se již nepodařilo dohledat doklady, které by potvrzovaly či vyvracely tvrzení žalobce, resp. v nichž by žalovaný na výzvu odvolacího soudu poskytl tvrzení o tom, že pojistné z těchto pojistných smluv bylo žalovanému vyplaceno v průběhu roku [datum], anebo následně pak po datu [datum], tedy mimo rozhodné období. Nebylo současně ale pochyb o tom, že šlo o pojistné smlouvy, které zprostředkoval žalobce že mu tedy za zaplacené pojistné náleží příslušná provize.
13. Ve vztahu k pojistným smlouvám společností [právnická osoba], [právnická osoba] a [právnická osoba] žalovaný setrval na tom, že pojistné bylo vyplaceno již v průběhu roku [datum], tedy mimo rozhodné období. Před rozhodnutím odvolacího soudu žalobce připustil, že žalovaný obdržel pojistné od společností [právnická osoba], [právnická osoba] a [právnická osoba] již v [datum], nárok na provize z těchto plateb žalobci skutečně vznikl již v [datum], a tedy v tomto rozsahu o požadavku na přisouzení dalších 15.501 Kč vzal své odvolání zpět. To doprovodil názorem, že tyto okolnosti vyplynuly až v průběhu odvolacího řízení, což by se mělo promítnout i do rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení.
14. Odvolací soud za tohoto procesního stavu projednal odvolání žalobce s přihlédnutím k částečnému zpětvzetí odvolání a dospěl k následujícím závěrům.
15. Předně odvolací soud v reakci na částečné zpětvzetí odvolání ze strany žalobce rozhodl podle § 207 odst. 2, věta první za středníkem, o.s.ř., že se odvolací řízení v části, v níž žalobce žádal přisouzení dalších 15.501 Kč, zastavuje.
16. Ve zbývající části odvolání žalobce, tedy do částky 7.527 Kč, u provizí z pojistných smluv [právnická osoba]., [právnická osoba] a [právnická osoba]. sice soud prvého stupně v odůvodnění svého rozsudku uzavřel, že vznik nároku na provizi v těchto pojistných smlouvách žalobci není založen, nicméně žalovaný na výzvu odvolacího soudu nebyl schopen poskytnout tvrzení o tom, že by snad tyto pojistné smlouvy nebyly zprostředkované žalobcem, že by mu z nějakého důvodu neměl vzniknout v těchto případech nárok na provizi, tedy zejména, že by pojistný vztah nepokračoval v období od [datum] do [datum], resp. že by provize žalobci vzniklá mu v průběhu měsíce [datum], byla zaplacena. V tomto směru z těchto důvodů odvolací soud vycházel z toho, že pokud tyto pojistné vztahy zprostředkoval žalobce (což odpovídá obsahu spisu a přehledu provizí za jednotlivá období), náleží žalobci nárok na provizi, a pokud žalovaný neposkytl tvrzení na svoji obranu, že vznik nároku na provizi vznikl v jiném období, anebo že provize byla žalobci zaplacena, pak odvolací soud vychází z toho, že v této části je nárok žalobce důvodný, a bylo tak namístě, aby rozsudek soudu prvého stupně v tomto rozsahu podle § 220 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. byl změněn a v této části odvolání žalobce bylo vyhověno a žalobci přisouzeno dalších 7.527 Kč. Takto odvolací soud přisoudil žalobci jen jistinu, když žalobce v průběhu odvolacího řízení upřesnil své odvolání tak, že žádal přisouzení pouze jistiny, aniž si nárokoval úroky z prodlení.
17. Poté odvolací soud zvažoval otázku nákladů řízení, a to jak za fázi řízení před soudem prvého stupně, tak za odvolací řízení. Výsledný procesní úspěch žalobce je dán součtem přisouzených provizí již soudem prvého stupně v částce 77.910,40 Kč a provizemi přiznanými odvolacím soudem v částce 7.527 Kč, což je představováno celkovou částkou 85.437,40 Kč. Oproti tomu úspěch žalovaného je dán částkou 94.015,60 Kč, tedy rozdílem mezi původně přiznanou částkou 101.542,60 Kč po odpočtu toho, co dodatečně odvolací soud žalobci přiznal, tedy částky 7.527 Kč. [adresa] procesní úspěch žalobce je dán 47,6 %, procesní úspěch žalovaného 52,4 % a rozdíl ve prospěch žalovaného je ve výši necelých 5 %. Již jen z tohoto pohledu je rozdíl mezi procesním úspěchem žalobce a žalovaného relativně velmi zanedbatelný a odvolací soud již jen z tohoto důvodu neshledává prostor k jinému náhledu na procesní úspěch toho kterého z účastníků řízení.
18. Vedle toho ovšem odvolací soud se zabýval dalšími okolnostmi, tedy tím, kdo a za jakých poměrů vyvolal tento spor, jak se žalovaný stavěl k nárokům žalobce, zda procesní neúspěch žalobce vycházel jen z informačního deficitu způsobeného žalovaným, anebo i z jiných okolností. Předně odvolací soud zohlednil tu okolnost, že procesní neúspěch žalobce byl do určité části dán i jeho nesprávnou představou o tom, že mu náleží provize i z pojistných smluv, které mu byly svěřeny do správy, ale ve vztahu k nimž žalovaný rozhodl o jejich odnětí v průběhu roku [datum], neboť podle smlouvy o obchodním zastoupení, tak jak již vysvětlil soud prvého stupně, vznikl nárok žalobci jen na provizi z těch pojistných smluv, které byly uzavřeny v důsledku činnosti obchodního zástupce. Smlouva přitom nepamatovala na provize, které měl žalobce ve správě ale byly uzavřeny jiným obchodním zástupcem.
19. Také bylo nutno přihlédnout k tomu, že žalobce neuspěl s představou, že by mu vznikaly nároky na provize z vyplacených pojistných za celé období měsíce ledna 2018, neboť obchodní vztah zanikl odstoupením ze strany žalovaného k [datum], a jen do tohoto data mohl žalobci vzniknout nárok na provizi.
20. Dále odvolací soud přihlížel k tomu, že žalobce se objektivně při podávání žaloby ocitl v informačním deficitu, neboť informace o konkrétních klientech, s nimi uzavřených pojistných smlouvách, trvání těchto pojistných smluv, termínech a výších placených pojistných, tedy informací rozhodných pro stanovení výše provize pro žalovaného, potažmo pro žalobce, měl nepochybně v dispozici žalovaný, přičemž současně žalovaný zjevně porušil svoji povinnost vyplývající mu tehdy z ust. § 662a obchodního zákoníku, tedy vyhotovit a předat obchodnímu zástupci výkaz o dlužných provizích nejpozději poslední den v měsíci následujícího po čtvrtletí, ve kterém se stala provize splatnou. Je zřejmé, i z informací získaných ex post z průběhu řízení, že minimálně v části se ukázalo být tvrzení žalobce o vzniku nároku na provize v lednu [datum] tvrzením správným a takový výkaz měl být vyhotoven a žalobci předán. Nicméně i sám soud prvého stupně při jednání dne [datum] na č.l. 218 p.v. konstatoval, že po doručení zpráv od konkrétních pojišťoven má za to, že informační deficit žalobce byl odstraněn a ten tak mohl na základě soudem prvého stupně získaných informací jednak od žalovaného a jednak od konkrétních pojišťoven upřesnit svůj žalobní požadavek jak co do konkrétních pojistných smluv, tak konkrétních provizí s konkrétní uplatněnou částkou. Přesto je ale zjevné, že tento procesní stav nevedl k větší koncentraci řízení, že žalobce setrvával po nikoliv nezanedbatelnou část řízení nebyl schopen doplnit svoji žalobu a efektivně uplatňovat své nároky. Takový postup ostatně přetrval až do odvolacího řízení.
21. Pokud pak jde o provize spojené s pojistnými smlouvami společností [právnická osoba], [právnická osoba] a [právnická osoba], tak vznik nároku na provize z těchto pojistných vztahů za konkrétní pojistné smlouvy vyplývá již z provizní listiny za [datum] na č.l. 110 p.v. v částkách 2.928 Kč, 6.535 Kč, resp. 6.038 Kč, dále z této listiny vyplývá, že tyto tři provize byly součástí výplaty provize pro žalobce v celkové částce 122.326 Kč a z mimořádného výpisu účtu žalobce u [právnická osoba]. (na č.l. 93 spisu) vyplývá, že tato částka byla ze strany žalovaného ve prospěch žalobce připsána na jeho účet již dne [datum]. Tyto listiny byly a jsou součástí spisu již v průběhu [datum], a tedy nepochybně neplatí, že by žalobce v této části svůj nárok na zaplacení dlužné provize žádal nedůvodně jen proto, že by žalovaný neposkytl dostatečné tvrzení, resp. důkazy k tomu.
22. Ve výsledku tak vzhledem shora uvedeným okolnostem tohoto případu dospívá odvolací soud k závěru, že na vzniku nákladů řízení v této věci se svým určitým podílem podíleli oba účastníci řízení, tedy jak žalobce, tak žalovaný, že procesní výsledek nesvědčí pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení některému z účastníků a ani specifické okolnosti provázející průběh podání žaloby a i samotný postup v řízení, a to včetně řízení odvolacího, nezakládají důvod pro přiznání práva na náhradu některému z účastníků. V odvolacím řízení byl žalobce rovněž úspěšný jen z části (v té části, v níž vzal odvolání zpět musí být procesní úspěch přiznán žalovanému). Žalobce své částečné zpětvzetí odvolání učinil až krátce před rozhodnutím odvolacího soudu a současně žalovaný od počátku odvolacího řízení akceptoval důvodnost odvolání žalobce v těch případech, v nichž žalobce byl nakonec také úspěšný. Lze snad jen dodat, že případně absentující řádná výzva žalobce podle § 142a o.s.ř. nemohla mít význam pro rozhodování o nákladech řízení, neboť taková výzva plní svůj účel jen tehdy, pokud má zabránit neúměrnému a neúčelnému navyšování nákladů soudního řízení v případě překvapivých žalob (viz I ÚS 4047/14), neboť současně platí, že pokud není dlužník ochoten existující dluh zaplatit po doručení žaloby, pak ani absentující výzva podle § 142a o.s.ř. není důvodem k odepření přiznání nákladů řízení (srov. např. s rozhodnutím Nejvyššího soudu [spisová značka]). Ve výsledku tak odvolací soud podle § 142 odst. 2 ve spojení s § 224 odst. 1 a 2 o.s.ř. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu jak za řízení před soudem prvého stupně ani za odvolací řízení.