Výrok
I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném výroku I mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení a smluvní pokutu ve výši [částka], to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a ve zbývající části výroku I se žaloba zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů za řízení před okresním ani odvolacím soudem.
Odůvodnění
1. Okresní soud shora uvedeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení (výrok I); zamítl žalobu na zaplacení dalších [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení (výrok II) a uložil žalované povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši [částka] (výrok III).
2. Rozhodl tak o požadavku žalobce na zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, který tvrdil, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o zápůjčce, na jejímž základě byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši [částka], které byla žalovaná spolu s poplatkem za poskytnutí půjčky ve výši [částka] povinna zaplatit do [datum]. Žalovaná však zaplatila pouze [částka], a to po částech v období od [datum] do [datum]. Z těchto důvodů má žalobce právo nejen na zaplacení jistiny a poplatku, ale i nákladů vynaložených v souvislosti s prodlením ve výši [částka] a smluvní pokuty [částka], to vše po započtení žalovanou zaplacené částky.
3. Žalovaná potvrdila, že si od žalobce zapůjčila celkem [částka] a do července 2022 zaplatila celkem [částka] na jistinu a úroky. Poukázala na to, že náklady, navýšení a poplatky účtované žalobcem v konečném součtu přesahují vypůjčenou částku. Tu nad rámec jistiny a úroků neuznává a navrhla, aby soud přezkoumal výši žalované částky a její oprávněnost.
4. Soud prvého stupně učinil zjištění o tom, že účastníci uzavřeli smlouvu o zápůjčce dne [datum] na částku [částka] za poplatek ve výši [částka], žalovaná se zavázala vrátit tuto zápůjčku nejpozději do [datum]. Současně bylo dohodnuto, že platby žalované připsané na účet žalobce budou započteny v pořadí: náklady spojení s uplatněním pohledávky, úrok z prodlení, smluvní pokuty, poplatky a jistina (čl. 1.6. smlouvy). Okamžikem prodlení žalované se zaplacením zápůjčky přirůstají veškeré dosud vyúčtované poplatky k jistině a stávají se její součástí a v případě prodlení se žalovaná zavazuje zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. Výše nákladů za písemnou upomínku k úhradě byla sjednána na částku [částka] za výzvu (čl. 2.3. smlouvy). Dodatkem ke smlouvě č. [tel. číslo] byla dohodnuta zápůjčka dalších [částka] s tím, že celková výše zápůjčky [částka] a celkový poplatek [částka] budou splatné dne [datum]. Žalobce pak poskytl na základě smlouvy o zápůjčce žalované dne [datum] částku [částka] a dne [datum] částku [částka]. K zaplacení dlužné částky byla žalovaná vyzvána písemnými upomínkami ze dne [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum].
5. Soud prvého stupně posoudil daný spor podle § 2390 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále také jen o.z.) ve spojení se zákonem o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. a nárok na příslušenství v podobě úroku z prodlení podle § 1970 o.z. Dospěl přitom k závěru, že mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce, před nímž žalobce zkoumal úvěruschopnost žalované, která byla s ohledem na její příjem ve výši [částka] a náklady ve výši [částka] měsíčně vyhodnocena kladně. Návrh žalobce pak soud prvého stupně shledal z větší části důvodným. Žalovaná měla zaplatit částku [částka], kterou si zapůjčila, dále poplatek za půjčení peněz [částka] (2 x [částka]), smluvní pokutu ve výši [částka] (částku [částka] z tohoto titulu nebylo možné přiznat, neboť podle § 122 zákona č. 257/2016 Sb, je možné požadovat smluvní pokutu pouze do výše nepřesahující součin 0,5 a celkovou výší spotřebitelského úvěru) a náklady spojené s uplatněním pohledávky [částka] (5 x [částka]), což představuje celkovou částku [částka]. Žalovaná zaplatila celkem [částka] a zbývá tak doplatit [částka]. Proto byla žaloba co do částky [částka] zamítnuta ([částka] – [částka]). Jelikož dlužná částka nebyla uhrazena včas, byly žalobci přiznány i úroky z prodlení z částky [částka]. Právo na náhradu nákladů řízení bylo žalobci přiznáno podle § 142 odst. 2 o.s.ř. podle jeho úspěchu ve věci.
6. Proti výrokům I a III podala žalovaná odvolání. Tvrdila, že soud prvého stupně správně zjistil podstatné skutečnosti, ty však nesprávně právně posoudil. Měla za to, že jednotlivé částky, na které má žalobce podle smlouvy o zápůjčce nárok, jsou stanoveny v rozporu s dobrými mravy, a to včetně úplaty za poskytnutí peněz. Vycházela z názoru, že v případě takto krátkodobého úvěru – zápůjčky – je cena peněž vyšší, než v případě běžných spotřebitelských úvěrů poskytovaných na období 1 až 3 let, a že tedy úplata musí být vyšší. Připustila současně i své dílčí prodlení a s tím spojené sankce. Byla ale přesvědčena, že po zohlednění toho, co zaplatila (celkem [částka]), by odpovídající dodatečnou platbou, vyjadřující jednak úplatu za poskytnutí zápůjčky a částečně i sankci za prodlení, byla částka [částka]. Navrhla změnu napadeného rozhodnutí a přiznání žalobci částky, která bude představovat pouze doplatek do celkové částky [částka] vyjadřující nejen vrácení jistiny, úplatu za poskytnutí zápůjček, ale i sankční nároky.
7. Žalobce k odvolání navrhl rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdit.
8. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu podle § 212, § 212a o.s.ř., a to v odvoláním napadeném výroku I a dále závislém výroku III, o náhradě nákladů řízení, a dospěl k následujícím závěrům.
9. Po takto doplněném dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalované je důvodné.
10. Okresní soud správně zjistil, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o zápůjčce, na jejímž základě žalobce poskytl žalované částku [částka] (čl. 1.1. smlouvy) za poplatek ve výši [částka] (čl. 1.3. smlouvy), a že se žalovaná zavázala vrátit tuto zápůjčku společně s poplatkem nejpozději do [datum] (čl. 1.4. smlouvy). Okamžikem prodlení žalované se zaplacením zápůjčky přirůstají veškeré vyúčtované poplatky a přirostlé úroky z prodlení k jistině a stávají se součástí jistiny. V případě prodlení se žalovaná zavazuje zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení, dále zákonný úrok z prodlení a náklady za písemné upomínky v částce [částka] za jednu výzvu (čl. 2.3. smlouvy). Dodatkem k uzavřené smlouvě ze dne [datum] byla žalované poskytnuta další zápůjčka [částka] s tím, že celková výše zápůjčky bude činit [částka] (čl. 1.1. dodatku), a že celkový poplatek ve výši [částka] (čl. 1.2. dodatku) bude spolu s jistinou splatný dne [datum] (čl. 1.3. dodatku).
11. Tato smlouva ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. splňuje požadavky na formální náležitosti úvěrové smlouvy podle zákona o spotřebitelském úvěru. S ohledem na předložené listiny – výpis z účtu (z něhož je vidět příjem žalované) a výpis z exekučního rejstříku - lze také uzavřít, že žalobce řádně posoudil úvěruschopnost žalované. Z tohoto pohledu není pochyb o platnosti úvěrové smlouvy.
12. Přesto odvolací soud dospěl k závěru, že je třeba zabývat se otázkou, zda se žalovaná v úvěrové smlouvě nezavázala k plnění, které není souladné s dobrými mravy, mimo jiné z toho pohledu, zda sjednaná výše úrokové sazby, jako součást sjednaných úvěrových podmínek, zcela zjevně nevybočuje z akceptovatelného rámce, který požívá právní ochrany. V tomto směru lze odkázat na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle nichž je zpravidla v rozporu s dobrými mravy výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaných bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Obdobně lze zmínit i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2841/2018, v němž byl vyjádřen názor, že jde-li o posouzení výše smluvené sazby úroků a jejího souladu s dobrými mravy, i zde platí, že je ji třeba vyhodnotit nejen se zřetelem k její nominální výši, ale i vzhledem ke všem rozhodným okolnostem konkrétního případu.
13. Platí rovněž (a odvolací soud to již v různých senátech opakovaně vyslovil) se zřetelem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3481/2013, že pokud by byla výše sjednaných úroků v rozporu s dobrými mravy (podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., dále také jen obč. zák.), byl by závazek dlužníka zaplatit věřiteli takový úrok neplatným ve smyslu § 39 obč. zák. Tyto závěry přijaté k zákonu č. 40/1964 Sb. jsou přitom aplikovatelné i pro poměry nového občanského zákoníku, tj. zákona č. 89/2012 Sb., účinného od 1. 1. 2014, neboť i ten v § 547 vyžaduje, aby právní jednání svým obsahem a účelem odpovídalo nejen zákonu, ale i dobrým mravům a případný rozpor je sankcionován podle § 580 o.z. neplatností. Co společnost z pohledu výše zápůjční úrokové sazby (případně celkových nákladů na úvěr v podobě RPSN) považuje za ještě akceptovatelné, a tedy mravné, změnou právní úpravy nebylo dotčeno. Stále by mělo platit, že cena za poskytnutí úvěru má být společensky akceptovatelná a nemá jít v podstatě již o lichvu.
14. Zmínit v této souvislosti je třeba rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, v němž byl vyjádřen názor, že povaha smlouvy o úvěru umožňuje, pokud dojde k neplatnosti ujednání o úrocích, oddělit toto ujednání od zbytku smlouvy, která tak bude považována za platnou. Úroky totiž přiznává sám zákon, a v případě, že bude následné ujednání o nich neplatné, bude jejich výše určena právě zákonným ustanovením. Dříve tímto zákonným ustanovením byl § 502 obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb., dnes obdobné pravidlo stanovuje § 1802 o.z. Přehlédnout však nelze ani § 577 o.z., kdy platí, že je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. I kdyby tedy soud dospěl k neplatnosti ujednání o úrocích, měl by je upravit tak, aby odpovídaly spravedlivému uspořádání vztahů, tedy přiznat úroky podle jeho názoru nejvyšší přípustné, případně obvyklé.
15. V průběhu odvolacího řízení si odvolací soud ověřil z veřejně dostupných údajů České národní banky, a to z databáze časových řad ARAD, že v listopadu 2021 (tedy v období, kdy byla předmětná smlouva o zápůjčce mezi účastníky sjednávána) činila úroková sazba úvěrů z kreditních karet (které patří k nejdražším poskytovaným úvěrům) ve výši 23,83 % ročně.
16. Jestliže v konkrétním případě činí roční procentní sazba nákladů (tzv. RPSN) 2 969 % (tomu zhruba odpovídá roční úroková sazba 390 %), pak takto sjednaná sazba ke dni uzavření úvěrového vztahu více než mnohonásobně překračuje obvyklou úrokovou sazbu, která byla běžná k datu uzavření smluvního vztahu. Není přitom sporu, že různé banky, či jiní poskytovatelé úvěrů, poskytují rozdílné úvěrové podmínky, a to v různých aspektech úvěrového vztahu. V případě zápůjční úrokové sazby lze připustit za různých skutkových okolností poměrně široké rozpětí sjednané zápůjční úrokové sazby. Pokud se ale v daném případě jedná o více než 16násobek běžné zápůjční úrokové sazby, jde zcela jistě a bez jakýchkoli pochybností o takové ujednání, které nemůže požívat právní ochrany, a které je zcela zjevně v rozporu s dobrými mravy podle § 580 odst. 1 o.z.
17. Ujednání účastníků o výši zápůjční úrokové sazby je ale ujednáním oddělitelným od ostatních částí úvěrového vztahu. Odvolací soud také preferuje takový výklad smluvních ujednání, který vede spíše k výkladu o platnosti smlouvy před absolutní neplatností celého smluvního závazkového vztahu. Tento přístup reflektuje skutečnost, že žalovaná dobrovolně vstupovala do úvěrového vztahu, musela si být vědoma závazků spojených s přijetím úvěru, a to nejen závazku vrátit poskytnutou jistinu, ale s tím zaplatit také cenu, resp. obvyklou cenu peněz v podobě úroků. Lze tak uzavřít, že neplatné je pouze ujednání účastníků v části sjednaných úroků; v ostatních ujednáních lze považovat úvěrovou smlouvu za platnou. Žalovaná je tak povinna zaplatit žalobci nejen poskytnutou jistinu, ale také obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytovaly banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy (za takový lze považovat úrok z úvěru z kreditních karet, neboť ten patří mezi nejvyšší a dobře tak odráží tu skutkovou okolnost, že zápůjčka byla poskytnuta soukromou společností bez dalšího zajištění, proto s výrazně vyšší mírou rizikovosti, než je běžné u půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy) ve výši 23,83 % ročně, smluvní pokutu za prodlení se splácením úvěru a náklady za písemné upomínky k úhradě.
18. Konkrétně žalovaná ke dni [datum] dlužila žalobci: jistinu [částka], cenu peněz (úrok 23,83 % ročně z částky [částka]) ve výši [částka], poplatek za písemnou upomínku k úhradě ve výši 5 x [částka] ([částka]), úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně v kapitalizované výši [částka], celkem tedy částku [částka]. Žalovaná zaplatila žalobci celkem [částka], nedoplatek tak činil [částka]. Prodlení žalované od [datum] do [datum] (den vyhotovení žaloby) trvalo 304 dnů. Za tuto dobu náleží žalobci smluvní pokuta 0,1 % denně (tato sazba je v souladu s § 122 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb.) z [částka] (dlužné částky) za 304 dnů prodlení ve výši [částka] spolu s kapitalizovanou smluvní pokutou 0,1 % denně z dlužné částky ve výši [částka] (136 dnů x 0,1 % x [částka] + 37 dnů x 0,1 % x [částka], 11 dnů x 0,1 % x [částka], 2 dny x 0,1 % x [částka] a 20 dnů x 0,1 % x [částka]), což představuje smluvní pokutu celkem [částka].
19. S ohledem na výše uvedené odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném výroku I změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně (podle § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.) z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení a smluvní pokutu ve výši [částka], to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a ve zbývající části výroku I žalobu zamítnul.
20. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, 2 ve spojení s § 142 odst. 2 o.s.ř., přičemž žalobce byl převážně procesně neúspěšný, a proto mu právo na náhradu nákladů za řízení nepřísluší, žalované podle obsahu spisu žádné náklady prvostupňového řízení nevznikly a v odvolacím řízení se výslovně tohoto práva vzdala.