11 Co 238/2025

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 137.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně ze stejné částky od 26. 11. 2024 do zaplacení a na náhradě nákladů prvostupňového řízení k rukám žalobcovy advokátky částku 97.338,36 Kč, obě částky ve třídenní lhůtě od právní moci rozsudku.

2. Proti rozsudku v celém jeho rozsahu podal žalovaný včasné odvolání. Okresnímu soudu vytýkal, že věc hodnotil tendenčně a jednostranně v neprospěch žalovaného. Z provedených důkazů vybíral pouze informace podporující žalobní tvrzení, zatímco skutečnosti významné pro obranu žalovaného ignoroval. S rozhodnými skutečnostmi a důkazy se zcela nevypořádal. Mezi skutková zjištění plynoucí ze žalobcovy výpovědi zahrnul nepřípadně (v odst. 16. odůvodnění napadeného rozsudku) také žalobcovy subjektivní pocity, poznámky a jeho hodnocení událostí. Z výslechu žalovaného čerpal jen zjištění o skutečnostech tvrzených shodně žalobcem, aniž vysvětlil, z jakého důvodu nevzal na zřetel další skutečnosti z tohoto důkazu plynoucí. Z odůvodnění rozsudku také nelze zjistit, proč je - dle okresního soudu - žalobcova výpověď zcela věrohodná a proč soud neuvěřil výpovědi žalovaného, ačkoli prvý z těchto důkazů vykazoval zásadní rozpory a druhý pouze drobné nesrovnalosti, jež bylo možno vysvětlit. Významné rozpory v žalobcově výpovědi se týkaly zejména počtu vzájemných kontaktů účastníků v době od 31. 10. 2023 do 5. 12. 2023 a telefonátu advokáta [tituly před jménem] [jméno FO] se žalobcem. Zmíněný telefonní rozhovor byl pro žalobce důležitý, neboť advokát jej informoval, že pohledávku ze směnky nelze vymáhat, a nebylo tedy nutno investovat do jejího vymáhání další prostředky. Pokud žalobce tvrdil, že po této informaci žalovanému cokoli platil na náklady spojené s vymáháním pohledávky ze směnky, postrádá jeho tvrzení logiku. Advokát [jméno FO] žalobce informoval rovněž o jeho odpovědnosti za převedenou směnku, která neobsahovala doložku „sine obligo“. Převodem (indosací) směnky vznikl mezi účastníky nový závazkový vztah. Z provedených důkazů bylo zřejmé, že žalobce byl z celé situace nervózní a chtěl vše ukončit zrušením indosace směnky. Účastníci proto vyřešili celkově nepřehledné právní vztahy, včetně nového závazkového vztahu, dne 5. 12. 2023 formou písemné dohody o vypořádání vzájemných nároků. Pravidlům logiky ovšem neodporuje, že se dohodli o zrušení převodu směnky podmíněném vrácením odměny za postoupení pohledávky žalobcem žalovanému. Z uvedeného důvodu žalobce postupně zasílal žalovanému platby v souhrnné výši odpovídající žalované částce. Po vrácení odměny za postoupení pohledávky splnil také žalovaný svou povinnost z dohody a vrátil žalobci směnku. Některá skutková zjištění okresní soud dezinterpretoval. V písemné smlouvě o postoupení pohledávky účastníci potvrdili, že pohledávka byla na žalovaného postoupena bezúplatně, avšak při sepisu smlouvy došlo v této části k pochybení v neprospěch žalovaného. Nic to však nemění na zjištění, že si účastníci později sjednali písemně vypořádání vzájemných vztahů dohodou ze dne [datum], o zrušení pohledávky ze směnky (dále také jen „Dohoda“), a to v jejím odstavci 5). Žalovaný obdržel žalovanou částku od žalobce formou několika dílčích plnění. Žalobce ovšem neprokázal, že tímto způsobem měl poskytovat žalovanému prostředky na náklady spojené s vymáháním pohledávky ze směnky. V žalobě původně tvrdil, že se jednalo o plnění bez právního důvodu. Žalobní tvrzení změnil účelově, v reakci na tvrzení přednesená žalovaným na jeho obranu. V době postupného plnění částky 137.000 Kč již oba účastníci věděli, že pohledávku ze směnky nelze vymoci, dohodli se na zrušení celého „obchodu“ a nebylo zapotřebí, aby žalobce na vymáhání směnečné pohledávky žalovanému cokoli platil. Elektronická zpráva žalovaného („[jméno FO], je to ok. Bud v klidu. Budeme cekat …“) rovněž neobjasňuje důvod, pro který žalobce žalovanou částku žalovanému zaplatil. Okresní soud se nezabýval důsledně obsahem Dohody ze dne [datum] v odstavci 5), avšak jiná skutková tvrzení z Dohody převzal. V odstavci 5) Dohody účastníci prohlásili: „…uzavřením a realizací této dohody jsou jejich právní vztahy úplně a zcela vypořádány, a ničeho si vzájemně nedluží“. Měli tedy stejnou vůli „uzavřít veškeré vzájemné vztahy, včetně plateb, které si v minulosti vzájemně poskytovali, a tím vše ukončit“. Tento odstavec Dohody mohl být více rozveden, zejména rozšířen o výčet konkrétních vzájemně poskytnutých plateb, avšak jeho znění nevykazovalo nejasnost, neurčitost či nesrozumitelnost, a nemělo tedy za následek neplatnost Dohody (v části výše citované). Vůle účastníků v ní byla vyjádřena naprosto jasně. Dohoda vylučovala, aby mohl některý z účastníků vůči druhé straně uplatnit v budoucnu jakýkoli nárok. Současně je nerozhodné, jaké měli účastníci vůči sobě vzájemné nároky před uzavřením dohody, zda a co si navzájem (ne)platili. V rámci smluvní autonomie se mohli o vypořádání svých právních vztahů, dluhů a nároků dohodnout; soud byl povinen Dohodu respektovat, neboť Dohoda byla závazná pro účastníky i pro soudy. Zmíněná část Dohody byla krátká, jednoduše formulovaná a nevyvolávala pochyby o svém obsahu. Absurdní je proto tvrzení žalobce, že si tuto část dohody nepřečetl a nezajímal se o to, jak bude celá záležitost uzavřena. Žalobcovo jednání je možno označit za podvodné, jestliže žalobce v Dohodě předstíral, že považuje vztahy účastníků za vypořádané, přiměl žalovaného k uzavření Dohody pro žalovaného spíše nevýhodné a po splnění povinnosti žalovaným vrátit žalobci směnku začal obsah Dohody zpochybňovat. Pokud Dohodu podepsal s vnitřní výhradou, je jeho chování problematické z hlediska principu dobrých mravů. Není tedy významné, že žalovaný neprokázal své tvrzení o zaplacení odměny žalobci za postoupení pohledávky, a tím také právní důvod pro platbu ve výši žalované částky (vrácení odměny po zrušení smlouvy o postoupení pohledávky). Lze totiž vyloučit, že žalobce zaplatil žalovanou částku žalovanému bez právního důvodu, neboť nějaký důvod k platbám jistě měl. Vzhledem k obsahu Dohody je důvod k plnění žalované částky nepodstatný. Indosací směnky vznikl žalovanému proti žalobci nárok na zaplacení směnečné pohledávky. Jednotlivé žalobcovy platby byly plněním legálního dluhu, jenž měl být Dohodou rovněž vypořádán. Okresní soud promítl tuto okolnost do odůvodnění napadeného rozsudku v odstavci 30. Jeho navazující právní úvaha ovšem nemůže obstát. Vzhledem k obsahu Dohody ze dne [datum] v odstavci 5) bylo přípustné, aby si žalovaný prostředky zaslané žalobcem ponechal jako kompenzaci za to, že žalovaný nebude vůči žalobci (jako ručiteli) uplatňovat směnečnou pohledávku a směnku mu vrátí. Bez ohledu na důvod, pro který žalobce zaplatil žalovanému částku 137.000 Kč (přičemž skutková tvrzení účastníků o této skutečnosti se navzájem lišila a měnila se, jde-li o žalobní tvrzení, rovněž v průběhu řízení), účastníci se dohodli jednoznačně na tom, že si již ze svých dosavadních právních vztahů vzájemně nic nedluží. Žalovaný se s touto argumentací domáhal změny napadeného rozsudku tak, že žaloba proti němu bude zamítnuta.

3. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl, ať je rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrzen. Nebyl si vědom právních následků převodu směnky bez doložky „sine obligo“ na žalovaného. S těmi jej následně seznámil advokát [tituly před jménem] [jméno FO]. Ve Smlouvě o postoupení pohledávky ze směnky bylo výslovně dohodnuto, že pohledávka byla na žalovaného postoupena bezúplatně. To vyvrací původní obranu žalovaného, že částku 137.000 Kč mu žalobce zaplatil z důvodu vrácení úplaty za postoupení pohledávky. Tato skutečnost nebyla v Dohodě ze dne [datum] uvedena a žalovaný ji ani jinak neprokázal. Ke svému tvrzení nabídl pouze svou účastnickou výpověď, kterou okresní soud správně vyhodnotil jako nepravdivou. Žalovaný lhal, pokud tvrdil, že si Smlouvu o postoupení pohledávky ze směnky přečetl až dodatečně, neboť to byl právě žalovaný, kdo vyhotovil text smlouvy. Žalobce nebyl v právních věcech zběhlý. Věrohodnost jeho účastnické výpovědi nebyla ničím zpochybněna; tato výpověď korespondovala s ostatními důkazy, zejména se Smlouvou o postoupení pohledávky ze směnky a se zprávami v aplikaci WhatsApp. Z obsahu této komunikace je evidentní, že žalovaný slíbil žalobci pomoc s vymáháním pohledávky ze směnky. Žalobcova výpověď také potvrdila, že žalovaný opakovaně žádal o další peníze na údajné náklady vznikající při vymáhání pohledávky a žalobce mu je platil. Za dobu od 2. 11. do 2. 12. 2023 tato plnění ve prospěch žalovaného prokázal potvrzeními o úhradách prostřednictvím služby [název]. V řízení bylo rovněž prokázáno, že poté, kdy žalovaný začal po poradě s advokátem [tituly před jménem] [jméno FO] činit na žalobce nátlak s tím, že mu žalobce (jako ručitel) dluží peníze ze směnky, bylo jediným zájmem žalobce z dohody se žalovaným co nejrychleji „vycouvat“ i za cenu, že ho to bude stát hodně peněz. Účastníci se nedohodli, že žalobce má platit žalovanému výdaje spojené s vymáháním směnečné pohledávky. Důvod k plnění žalované částky nebyl prokázán. Žalobci vzniklo vůči žalovanému právo na vrácení bezdůvodného obohacení. Žalobcova skutková tvrzení nebyla měněna, tvořila logický celek a podpořily ji provedené důkazy. Nevykazovala podstatné rozpory a žalovaný je ostatně nespecifikoval. Tvrzení žalovaného odporovala textu Smlouvy o postoupení pohledávky ze směnky, výpovědi svědka [tituly před jménem] [jméno FO] a obsahu elektronické komunikace vedené mezi účastníky. Skutkovou verzi žalovaného nepodpořily žádné důkazy. Žalovaný se živí vymáháním směnek, za tím účelem také využíval služeb advokáta [tituly před jménem] [jméno FO], který u žalovaného v krátkém časovém období viděl 30–50 směnek. Za těchto okolností jsou nevěrohodná rovněž tvrzení, že žalovaný zaplatil úplatu za postoupení pohledávky bez vystavení jakéhokoli potvrzení, nebyl prý osobou, která připravila text Smlouvy o postoupení pohledávky a nebyl si vědom písemného ujednání o bezplatnosti převodu pohledávky. Žalovaný svou skutkovou verzi v řízení před okresním soudem neprokázal. Teprve v odvolání, tedy po koncentraci řízení, uvedl novou verzi své skutkové obrany: Částku 137.000 Kč měl od žalobce obdržet z důvodu plnění dluhu z titulu žalobcovy odpovědnosti za zaplacení směnečné pohledávky či jako kompenzaci za zrušení postoupení pohledávky ze směnky. Jeho obrana v odvolacím řízení je ryze účelová a byla uplatněna opožděně. Žalovaný se na úkor žalobce obohatil o téměř 500.000 Kč. Je proto absurdní žalovaného negativní zmínka týkající se žalobcova charakteru.

4. Ačkoli je žalovaný státním občanem cizího státu, okresní soud výslovně neřešil, jakým způsobem se vypořádal s otázkami mezinárodní soudní příslušnosti a kolize práva. Krajský soud proto doplňuje: Mezinárodní příslušnost českých soudů zakládá článek 4 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, neboť žalovaný má bydliště na území České republiky. Otázku kolize práva řeší čl. 4 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. 7. 2017, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II), ve prospěch práva České republiky. Na území ČR totiž vznikla „škoda“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 cit. Nařízení, který vymezuje tento pojem jako „jakékoli následky civilního deliktu, bezdůvodného obohacení, jednatelství bez příkazu nebo předsmluvního jednání“.

5. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu a řízení jemu předcházející v celém rozsahu, postupem dle § 214 odst. 1 o. s. ř., se závěrem, že odvolání není důvodné.

6. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

7. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

8. Krajský soud souhlasil se skutkovými zjištěními okresního soudu zevrubně vyloženými v odstavcích 6.-18. odůvodnění napadeného rozsudku. V podrobnostech na ně pro stručnost v celém rozsahu odkazuje. Tam uvedená skutková zjištění plynou z provedených důkazů, navzájem si neodporují a tvoří spolu logicky konzistentní skutkový děj. V odstavci 19. odůvodnění okresní soud srozumitelně a přesvědčivě vysvětlil, proč neuvěřil účastnické výpovědi žalovaného. Odvolací námitky zpochybňující hodnocení provedených důkazů tedy nejsou důvodné.

9. Krajský soud neměl výhrady rovněž k právnímu hodnocení věci v odstavci 30. odůvodnění napadeného rozsudku. Podle shodných tvrzení účastníků žalobce zaplatil žalovanému částku 137.000 Kč v době od 2. 11. 2023 do 2. 12. 2023, aniž žalovaný prokázal, že pro takové plnění existoval právní důvod. Neprokázal totiž, že mu žalobce uvedenou částku poskytl z důvodu vrácení úplaty za postoupení pohledávky ze směnky, tj. z titulu vypořádání vztahů ze zrušené smlouvy. Stejné tvrzení odporuje obsahu Smlouvy o postoupení pohledávky ze směnky ze dne [datum]. Z odstavce třetího textu cit. smlouvy bylo zjištěno, že smlouva o postoupení pohledávky byla sjednána bezúplatně. Podle dohody účastníků byl žalovaný povinen pro žalobce vymoci pohledávku za [jméno FO] ve výši 1.000.000 Kč a ponechat si vše nad rámec této částky (samozřejmě za předpokladu, že žalovaný příslušenství pohledávky vymůže). Žalobci vzniklo vůči žalovanému právo na vrácení bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 o. z. v rozsahu žalované částky. Žalovaný ji žalobci nezaplatil, ačkoli k tomu byl písemně vyzván.

10. Tvrzení, že žalovaný byl oprávněn ponechat si žalovanou částku, neboť mu ji žalobce zaplatil z titulu ručení za směnečnou pohledávku či jako kompenzaci za činnost spojenou s vymáháním pohledávky, žalovaný přednesl teprve v odvolacím řízení, tedy opožděně, v rozporu s ust. § 205a o. s. ř. V průběhu jednání okresního soudu dne 30. 4. 2025 byl vyzván k doplnění skutkových tvrzení dle § 118a odst. 1 o. s. ř. ve lhůtě 30 dnů, tj. do 2. 6. 2025. V doplňujícím písemném podání ze dne 30. 5. 2025 opět uvedl, že obdržel žalovanou částku od žalobce z titulu vrácení úplaty za postoupení pohledávky ze směnky (avšak nemá prý k tomu důkazy). Trval tedy, a to až do vydání napadeného rozsudku, na své původní skutkové verzi. Jiné skutečnosti jako důvod přijetí žalované částky neuvedl ani po poučení dle § 119a odst. 1 o. s. ř., kterého se účastníkům dostalo ke konci jednání dne 16. 6. 2025. Krajský soud proto k novým tvrzením předneseným v odvolání žalovaného nepřihlédl.

11. Pouze pro úplnost lze nad rámec výše vyloženého právního závěru dále uvést: Ze zjištěného skutkového stavu rozhodně neplyne, že žalovaný pro žalobce vykonal v souvislosti s vymáháním pohledávky ze směnky nějakou konkrétní činnost, a není tedy zřejmé, které jeho aktivity či výdaje by měly být zaplacením částky 137.000 Kč kompenzovány (v situaci, kdy žalovaný nabyl pohledávku od žalobce bezplatně). Podle výsledků dokazování se účastníci předem nedohodli, že by měl žalobce předat žalovanému na náklady spojené s vymáháním směnečné pohledávky jakýkoli peněžní obnos. Žalovaný se při prvém setkání se žalobcem vydával za osobu, která může žalovanému pomoci s vymožením jeho pohledávky ze směnky, prý má na to lidi a není to pro něj problém. Připravil text Smlouvy o postoupení pohledávky ze směnky ze dne [datum] a text Dohody ze dne [datum]. Žalobce neměl s vymáháním pohledávek žádné zkušenosti. Připustil, že textu Dohody, včetně jejího odstavce 5), nevěnoval patřičnou pozornost.

12. Dohodou ze dne [datum] práva a povinnosti ze Smlouvy o postoupení pohledávky ze směnky zanikly podle § 2001 a § 2005 odst. 1 věta první o. z. Vztahy účastníků ze zrušené smlouvy o postoupení pohledávky byly vypořádány tak, že žalovaný vrátil žalobci směnku, aniž byl žalobce povinen vzhledem k bezúplatnosti předchozího převodu směnečné pohledávky cokoli vracet žalovanému. Nebyl důvod, aby plnil žalovanému z titulu svého ručení za pohledávku z indosované směnky, jestliže indosace směnky a smlouva o postoupení pohledávky byly zrušeny (a práva a povinnosti ze smlouvy a ze směnky tím žalovanému zanikly). Podle ust. § 2993 o. z. měla být vzájemná plnění účastníků podrobena již jen režimu vypořádání vztahů ze zrušené smlouvy.

13. Krajský soud s těmito závěry rozsudek okresního soudu podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně správného a náležitě odůvodněného výroku o náhradě nákladů prvostupňového řízení.

14. Podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný jako procesně neúspěšný účastník povinen zaplatit žalobci k rukám jeho advokátky ve třídenní lhůtě od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 23.324 Kč. Jako účelně zaplacené odvolací náklady hodnotil krajský soud odměnu advokátky za 2 úkony po 6.580 Kč, tj. 13.160 Kč (za sepis vyjádření k odvolání a za účast u odvolacího jednání, podle § 7 bod 5. vyhl. č. 177/1996 Sb. v aktuálním znění), paušální náhradu za stejné 2 úkony po 450 Kč, tj. 900 Kč, podle § 13 odst. 4 cit. vyhl., náhradu za promeškaný čas za 20 započatých půlhodin po 450 Kč, tj. 3.000 Kč, a cestovné v částce 6.264 Kč. Advokátka cestovala z místa svého sídla k odvolacímu soudu a zpět na vzdálenost 762 km vozidlem tovární značky [jméno FO], reg. zn. [SPZ], s normovanou spotřebou 8,5 l/100 km při ceně motorové nafty 34,10 Kč/1 l a paušální náhradě 5,90 Kč/1 km podle vyhl. č. 573/2025 Sb.