Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekPotvrzeno

Spisová značka

15 Co 195/2026

Soud: Krajský soud v OstravěDatum rozhodnutí: 23. 9. 2026Č. j.: 15 Co 195/2026-84Předsedkyně senátu: Mgr. Dagmar GottwaldováAgenda: Odvolací (civilní) (Co)Zveřejněno: 13. 11. 2026Předmět řízení: o zaplacení částky 54 798,50 Kč s příslušenstvím,ECLI:CZ:KSOS:2026:15.Co.195.2026.1
náklady řízeníbezdůvodné obohacenísmlouva o zápůjčceneplatnost smlouvydokazovánísmlouva o úvěrunáhrada nákladůodvolánínásledek
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 18. 11. 2026 máme 604 848 z 615 621 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Označená místa (3) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výroku II. co do částky 5 719 Kč, a ve výroku III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Okresní soud odvoláním napadeným rozsudkem zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 12 878 Kč (výrok I.), dále žalobu zamítl ohledně částky 41 920,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 607,50 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 18 597 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení, úroku ve výši 1 420,65 Kč a úroku ve výši 12 % ročně z částky 18 597 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení (výrok II.) a současně rozhodl tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Učinil tak v řízení, v němž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 54 798,50 Kč s úrokovým příslušenstvím. Žalobu žalobkyně odůvodnila tím, že dne 20. 4. 2023 uzavřela její právní předchůdkyně (společnost [právnická osoba] – dále jen „předchůdkyně žalobkyně“) se žalovanou smlouvu o úvěru ve výši 21 000 Kč. Žalobkyně v žalobě uvedla, že její právní předchůdkyně poskytla žalované částku úvěru v této výši v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná stvrdila svým podpisem na smlouvě. Žalovaná měla úvěr splácet 21 splátkami po 4 373 Kč měsíčně, a to včetně úroku ve výši 12 % ročně, přičemž uhradila pouze částku 2 403 Kč. Předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 8. 10. 2023, neboť jej žalovaná řádně nesplácela. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 4. 2025 byly pohledávky z předmětné smlouvy postoupeny na žalobkyni, která se pak v řízení domáhala zaplacení částky 18 597 Kč na jistině úvěru, částky 25 701,50 Kč na poplatcích, částky 10 500 Kč na smluvní pokutě a také úhrady úroku a úroku z prodlení.

2. V rámci jednání dne 10. 4. 2026 poučil okresní soud žalobkyni (po provedeném dokazování) ve smyslu § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), o nutnosti označení důkazů k prokázání tvrzení, že žalované byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši 21 000 Kč s tím, že předání této částky neprokazuje tabulka umoření a dle smlouvy měly být peněžní prostředky použity částečně na konsolidaci dřívějšího závazku žalované a ve zbývajícím rozsahu vyplaceny bezhotovostně na účet žalované. Okresní soud měl také za to, že ručně psaná poznámka v předloženém vyhotovení smlouvy „Půjčka vyplacena za přítomnosti ZRM“ rovněž poskytnutí úvěru neprokazuje. Na toto poučení žalobkyně reagovala podáním ze dne 15. 4. 2026, v němž uvedla, že žalovaná převzala v hotovosti celou částku sjednaného úvěru ve výši 21 000 Kč v den podpisu smlouvy, což potvrdila svým podpisem smlouvy o úvěru, v níž je uvedeno, že zákazník, který sjednal rozšířenou doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení podpisem smlouvy, stvrzuje, že obdržel v hotovosti celkovou výši spotřebitelského úvěru.

3. Na základě provedeného dokazování pak okresní soud dospěl k závěru o pouze částečné důvodnosti žaloby z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. V řízení bylo prokázáno uzavření smlouvy o úvěru jako smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou okresní soud vyhodnotil jako absolutně neplatnou dle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), neboť předchůdkyně žalobkyně nedostála svým povinnostem stanoveným v § 86 ZoSÚ, jelikož nezkoumala řádně úvěruschopnost žalované. Okresní soud tak dospěl k závěru o nutnosti vypořádání vzájemného vztahu účastníků dle § 87 odst. 1 ZoSÚ. Okresní soud pak dovodil, že část poskytnutého úvěru ve výši 5 719 Kč byla určena ke konsolidaci dřívějšího závazku žalované z předchozí smlouvy o úvěru, přičemž pouze převzetí zbývající částky v hotovosti ve výši 15 281 Kč žalovaná potvrdila podpisem smlouvy. A protože žalovaná již vrátila částku 2 403 Kč, zavázal ji okresní soud k vrácení „pouze“ další částky 12 878 Kč jako rozdílu prokázaně vyčerpané částky úvěru ve výši 15 281 Kč a dosud vrácené částky 2 403 Kč. Zbývající část uplatněného nároku žalobkyně okresní soud zamítl s tím, že má původ v absolutně neplatné smlouvě.

4. Žalobkyně napadla rozsudek okresního soudu včasným odvoláním, v němž navrhovala změnu rozsudku okresního soudu v jeho výroku II. a přiznání nároku na další částku ve výši 5 719 Kč. Žalobkyně výslovně nenapadla závěr okresního soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru, pouze nesouhlasila s výší bezdůvodného obohacení žalované, jak ji zjistil okresní soud. Ve smlouvě o zápůjčce ze dne 20. 4. 2023 je totiž výslovně uvedeno, že předchůdkyně žalobkyně touto smlouvou poskytuje zápůjčku (celkovou výši spotřebitelského úvěru) v částce 21 000 Kč, a že se smluvní strany dohodly, že odpovídající částka zápůjčky dle smlouvy bude použita na splacení dosud nezaplacených dlužných částek vyplývajících ze smlouvy o zápůjčce č. [Anonymizováno] uzavřené mezi smluvními stranami, které po zohlednění případného snížení nákladů z důvodu předčasného splacení zápůjčky představují souhrnnou částku ve výši 5 719 Kč. Částka zápůjčky dle smlouvy po odečtení zůstatku celkové dlužné částky dle dřívější Smlouvy o zápůjčce tak činí 15 281 Kč. Tato částka bude při uzavření smlouvy vyplacena zákazníkovi. Žalobkyně tak na základě těchto ujednání dovozuje, že bezdůvodné obohacení představuje celkovou částku poskytnutou žalované, nikoliv pouze částku vyplacenou žalované v hotovosti. Žalovaná totiž obdržela na základě uzavřené smlouvy celkovou částku 21 000 Kč, a nikoliv jen částku 15 281 Kč, která jí byla vyplacena v hotovosti, jak zcela mylně uvedl okresní soud. Obohacením je totiž potřeba rozumět celkový finanční prospěch žalované, tedy i ten, který byl „započten“ na úhradu dluhů žalované, přestože tato část nebyla žalované reálně vyplacena v hotovosti. Pokud by bylo možno připustit argumentaci okresního soudu jako správnou, pak by bylo nutno dospět k absurdnímu závěru, že v případě refinancování dřívější zápůjčky v zůstatkové výši 20 000 Kč novou zápůjčkou ve stejné výši by nebyla žalované vyplacena v hotovosti žádná částka. Okresní soud by pak v takovém případě nepřiznal žalobkyni nárok na vrácení bezdůvodné obohacení v nulové výši. Takový závěr soudu pak žalobkyně považuje za lichý, nespravedlivý a nesouhlasí s ním. Za bezdůvodné obohacení je totiž nutno vždy považovat celkovou poskytnutou částku po odečtení úhrad žalované, tedy v tomto případě částku 18 597 Kč, jelikož žalované byla poskytnuta částka 21 000 Kč a žalovaná z ní dosud splatila částku 2 403 Kč.

5. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nijak nevyjádřila.

6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu (tj. ve výroku II. co do částky 5 719 Kč a v závislém nákladovém výroku III.), a to včetně řízení vydání rozsudku předcházejícího. Při přezkumu postupoval dle § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o. s. ř., přičemž vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud neshledal, jejich existenci ostatně nenamítali ani účastníci řízení. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

7. Odvolací soud pokládá za nutné v prvé řadě uvést, že považuje veškerá skutková zjištění učiněná okresním soudem za zcela správná, a proto na ně pro zestručnění plně odkazuje. Nicméně odvolací soud považoval za nutné dle § 213 odst. 2 o. s. ř. částečně zopakovat dokazování dříve již okresním soudem provedené, a to o smlouvu o spotřebitelském úvěru ze dne 20. 4. 2023 včetně smluvních podmínek. Z těchto listin totiž odvolací soud zjistil skutečnosti, které nebyly okresním soudem předtím zjištěny. Pro větší přehlednost pak odvolací soud uvádí skutková zjištění učiněná z jednotlivých důkazů níže v rámci právního posouzení věci.

8. Odvolací soud pak zcela souhlasí i s právními závěry soudu okresního, a to především o tom, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), ve formě spotřebitelského úvěru, a také ohledně neplatnosti této smlouvy o úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. Ostatně tyto závěry pak nebyly v průběhu odvolacího řízení zpochybněny kterýmkoliv z účastníků.

9. S ohledem na závěr o neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru pak okresní soud zcela správně přikročil k vypořádání bezdůvodného obohacení žalované na úkor žalobkyně (či její právní předchůdkyně) v podobě dosud nesplacené části jistiny poskytnutého úvěru. Zbývalo tedy posoudit správnost závěru okresního soudu o výši dosud splacené jistiny úvěru, tedy zejména zvážit otázku, v jaké výši bylo prokázáno poskytnutí zápůjčky žalované.

10. Odvolací soud v tomto směru zcela souhlasí s odvolací argumentací žalobkyně, že je při určení výše bezdůvodného obohacení žalované zcela nepodstatné, jakým způsobem je žalovanou vyčerpána částka poskytnutého úvěru, tedy zda jí byla předána v hotovosti, či zaslána na její účet, nebo zaslána na jakýkoliv jiný účet, který žalovaná určila. Způsob čerpání je pak samozřejmě věcí dohody mezi stranami smlouvy o úvěru, přičemž při jeho splnění je možno (a nutno) považovat úvěr za vyčerpaný, a tedy je nutno jej zohlednit i při výpočtu bezdůvodného obohacení dle § 87 odst. 1 ZoSÚ. Nicméně žalobkyně přehlíží, že okresní soud nezamítl žalobu proto, že by nesouhlasil s touto argumentací, ale proto, že žalobkyně neprokázala své tvrzení o čerpání úvěru žalovanou v částce 5 719 Kč v hotovosti.

11. V tomto ohledu totiž bylo zapotřebí vycházet z tvrzení žalobkyně, která po celou dobu prvostupňového řízení tvrdila, že žalované byla částka 21 000 Kč (jako jistina zápůjčky) poskytnuta v hotovosti při uzavření smlouvy o zápůjčce (tedy dne 20. 4. 2023). A to i poté, co jí bylo ze strany okresního soudu v rámci jednání dne 10. 4. 2026 předestřeno, že obsah samotné smlouvy o zápůjčce neprokazuje předání celé této částky v hotovosti, ale naopak odkazuje na použití částky 5 719 Kč k umoření jiného dluhu žalované. V tomto ohledu pak odvolací soud souhlasí se soudem okresním, neboť odvolací soud zjistil ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 20. 4. 2023 včetně jejích smluvních podmínek, že je v ní výslovně uvedeno, že v případě zaškrtnutí tohoto pole (které bylo skutečně zaškrtnuto) bude spotřebitelský úvěr, resp. jeho část, podle smlouvy použita na splacení (refinancování) zůstatku celkové dlužné částky žalované z dříve uzavřené smlouvy o zápůjčce nebo o spotřebitelském úvěru č. [Anonymizováno], která činí částku 5 719 Kč. Žalované je tak vyplacena částka snížená o zůstatek celkové dlužné částky žalované podle předchozí věty, tedy částka ve výši 15 281 Kč. Současně pak odvolací soud zjistil ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 20. 4. 2023 včetně jejích smluvních podmínek, že žalovaná, která sjednala rozšířenou doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení, podpisem smlouvy stvrzuje, že obdržela v hotovosti celkovou výši spotřebitelského úvěru, případně sníženou o částku odpovídající dluhu žalované z předchozí smlouvy o spotřebitelském úvěru, bylo-li se žalovanou sjednáno refinancování zápůjčky nebo spotřebitelského úvěru.

12. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tak má odvolací soud za to, že ze samotné smlouvy vyplývá, že se v ní žalovaná dohodla s předchůdkyní žalobkyně na tom, že jí bude poskytnuta jistina úvěru v celkové výši 21 000 Kč, která jí však bude v hotovosti vyplacena pouze ve výši 15 281 Kč a zbylá část poskytnutého úvěru (ve výši 5 719 Kč) bude použita k uhrazení dluhu žalované vyplývajícího z předchozí smlouvy o úvěru či smlouvy o zápůjčce. Přitom žalovaná podpisem smlouvy stvrdila vyplacení jistiny úvěru v hotovosti pouze ve výši 15 281 Kč, tedy ve výši částky celého úvěru snížené o částku použitou na úhradu předchozího dluhu žalované. Odvolací soud tak nesdílí závěr žalobkyně, že by podpisem smlouvy žalovaná stvrdila převzetí celé částky 21 000 Kč v hotovosti.

13. Okresní soud tedy zcela správně nepovažoval tvrzení žalobkyně o tom, že žalované byla celá jistina úvěru ve výši 21 000 Kč vyplacena v hotovosti v den uzavření smlouvy o úvěru, za prokázané. Tento závěr pak okresní soud avizoval žalobkyni v rámci jednání dne 10. 4. 2026, kdy ji poučil o tom, že neunáší břemeno důkazní ohledně svého tvrzení o tom, že celková částka úvěru ve výši 21 000 Kč byla žalované vyplacena v hotovosti v den podpisu smlouvy o úvěru. Nelze však přehlédnout, že okresní soud v rámci tohoto poučení ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. opomněl žalobkyni poučit o následcích nesplnění této výzvy k označení důkazů k prokázání tohoto jejího tvrzení, tedy o případném neúspěchu ve sporu. To pak má dle odvolacího soudu za následek, že k takové výzvě nelze přihlížet jako k řádné výzvě poskytnuté dle výše zmíněného ustanovení a nelze tak z takového poučení vyvozovat jím předpokládané následky. V tomto případě v podobě neunesení břemene důkazního žalobkyní s následkem zamítnutí žaloby ohledně neprokázané části předané jistiny úvěru.

14. Toto procesní pochybení okresního soudu proto napravil odvolací soud, který v rámci jednání dne 23. 9. 2026 poučil žalobkyni o její povinnosti označit ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. důkazy k prokázání jejího tvrzení, že žalované byla při uzavření smlouvy o úvěru dne 20. 4. 2023 předána v hotovosti kromě částky 15 281 Kč také částka 5 719 Kč a rovněž o následcích nesplnění této výzvy v podobě neúspěchu ve sporu ohledně částky 5 719 Kč. Pokud by pak žalobkyně na základě výše uvedeného poučení označila důkazy k prokázání výše zmíněného tvrzení, byl by odvolací soud ve smyslu § 205a písm. d) o. s. ř. oprávněn k nim přihlížet.

15. Nicméně odvolací soud již nemohl v rámci odvolacího řízení přihlížet k jakýmkoliv jiným tvrzením a důkazům, které žalobkyně uvedla v průběhu odvolacího řízení v rozporu s § 205a o. s. ř. Tedy zejména k tvrzení (a důkazům označeným k jeho prokázání), že částka 5 719 Kč z poskytnutého úvěru byla použita k uhrazení předchozího dluhu žalované. V tomto směru se totiž jedná o nepřípustné nové tvrzení, k němuž nemůže odvolací soud přihlížet a při svém rozhodování je brát jakkoliv v potaz. Nelze totiž pustit ze zřetele, že žalobkyně v průběhu celého řízení před okresním soudem až do nastoupení účinků neúplné apelace tvrdila, že žalované byla celá částka úvěru (21 000 Kč) poskytnuta dne 20. 4. 2023 v hotovosti při uzavření smlouvy. A to i přesto, že jí bylo ze strany okresního soudu předestřeno, že ze smlouvy o úvěru vyplývá, že část úvěru byla použita na uhrazení předchozího úvěru žalované. I poté však žalobkyně (v rámci podání ze dne 15. 4. 2026) výslovně setrvala na svém tvrzení, že celá částka úvěru byla žalované vyplacena v hotovosti v den uzavření smlouvy. Proto bylo povinností okresního (a následně i odvolacího) soudu vycházet z tohoto výslovného tvrzení žalobkyně, byť ze samotné smlouvy o úvěru vyšlo najevo něco jiného. Nic totiž nebránilo tomu, aby se žalovaná a předchůdkyně žalobkyně dohodly (např. ústně) v rámci smluvní volnosti na předání celé částky jistiny úvěru v hotovosti, a to v rozporu s písemným zněním smlouvy.

16. Pokud tedy žalobkyně po celou dobu řízení (jak v žalobě, tak i následně v podání ze dne 15. 4. 2026) výslovně tvrdila, že celá částka jistiny úvěru ve výši 21 000 Kč byla žalované vyplacena v hotovosti v den podpisu smlouvy o úvěru, bylo pak na ní, aby toto své tvrzení také prokázala. A protože tak žalobkyně neučinila ani přes řádné poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř., které jí poskytl odvolací soud, bylo nutno vycházet z toho, že žalobkyně prokázala, že žalované byla poskytnuta v hotovosti pouze částka 15 281 Kč. S touto částkou pak počítal i okresní soud, a proto je nutno jeho rozhodnutí, kterým stanovil výši bezdůvodného obohacení žalované na částku 12 878 Kč (jako rozdílu prokázaně poskytnuté jistiny úvěru ve výši 15 281 Kč a dosud žalovanou vrácené částky 2 403 Kč) za zcela správné.

17. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tak odvolací soud dle § 219 o. s. ř. potvrdil svým výrokem I. rozsudek okresního soudu v části výroku II. ohledně částky 5 719 Kč jako věcně zcela správný. Shodně pak odvolací soud potvrdil i nákladový výrok III. rozsudku okresního soudu, který považuje rovněž za zcela správný a na jehož odůvodnění uvedené v rozsudku okresního soudu je možno pro zestručnění plně odkázat.

18. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť plně procesně úspěšné žalované v průběhu odvolacího řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací