15 CO 207/2022

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným usnesením okresní soud rozhodl o pokračování v přerušeném řízení (výrok I.), řízení zastavil (výrok II.), uložil zástavním dlužníkům zaplatit zástavní věřitelce na náhradě nákladů řízení částku 21 570 Kč (výrok III.) a rozhodl vrátit zástavní věřitelce soudní poplatek ve výši 4 000 Kč (výrok IV.).

2. Okresní soud výrok o nákladech řízení mezi účastníky odůvodnil odkazem na § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Zabýval se otázkou, kdo zavinil zastavení řízení. Uvedl, že zástavní věřitelé (správně zástavní dlužníci – poznámka odvolacího soudu) zavinili, že řízení muselo být zastaveno, neboť po podání žaloby splnili povinnost, která byla předmětem sporu mezi účastníky. Z toho důvodu je okresní soud zavázal k povinnosti zaplatit zástavní věřitelce na náhradě nákladů řízení částku 21 570 Kč Tyto náklady sestávají ze soudního poplatku ve výši 1 000 Kč, který nelze zástavní věřitelce již vrátit, a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. b), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., (dále jen „advokátní tarif“), a to z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč Náklady sestávají z odměny advokáta, ta činí částku 3 100 Kč za každý z pěti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 tarifu (příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva, návrh ve věci samé, vyjádření ze dne [datum] a zpětvzetí žaloby), dále z náhrady hotových výdajů advokáta po 300 Kč dle § 13 odst. 4 tarifu a z náhrady za 21% DPH ve výši 3 570 Kč.

3. Proti tomuto usnesení, pouze proti jeho nákladovému výroku III., podali zástavní dlužníci včasné odvolání s návrhem, aby odvolací soud napadený výrok změnil tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Namítali, že zástavní věřitelka vedla řízení s cílem nedůvodně navyšovat náklady řízení, o čemž svědčí to, že již dříve vedla se zástavními dlužníky řízení o nařízení soudního prodeje zástavy pod sp. zn. [spisová značka], kdy následně hodlala zahájit další veřejnou dražbu či řízení o soudní prodej zástavy pro zbylou část své pohledávky. Činila tak proto, že při stanovení tarifní hodnoty odměny advokáta se nevychází z hodnoty pohledávky, ale z částky 50 000 Kč, ať je návrh na nařízení prodeje zástavy podán pro jakoukoliv výši pohledávky. Pokud okresní soud naznal, že jsou splněny podmínky dle § 146 odst. 2 o. s. ř. a je dáno zavinění na zastavení řízení na straně zástavních dlužníků, měl aplikovat § 150 o. s. ř., neboť tu jsou důvody zvláštního zřetele hodné, aby náhrada nákladů nebyla zástavní věřitelce přiznána. Soud by měl přihlédnout k okolnostem, za kterých došlo ke vzniku všech tří řízení (dřívější řízení o soudní prodej zástavy, současné řízení o soudní prodej zástavy a řízení o určení nepřípustnosti prodeje zástavy). Dále by měl soud přihlédnout k tomu, že zástavní dlužníci nebyli obligačními dlužníky, jsou rodiči obligační dlužnice, která si v minulosti vzala úvěr na pořízení podílu v bytovém družstvu spolu se svým tehdejším přítelem, tento úvěr byl zajištěn zástavou, rodinným domem zástavních dlužníků. Dcera dlužníků se následně s přítelem rozešla, ústně se dohodla s přítelem, že přítel bude úvěr splácet, tento však úvěr řádně nehradil, podíl v bytovém družstvu prodal a nachází se v oddlužení, ponechal si peníze za prodej podílu v bytovém družstvu a ponechal dceru zástavních dlužníků hradit dluh, což dcera dlužníků nebyla schopna plnit. Zástavní věřitelka se rozhodla dluh umořit prodejem zástavy, což pro zástavní dlužníky znamenalo rodinnou katastrofu, byť se jedná o zcela legitimní způsob. Zástavní dlužníci jsou v důchodovém věku, na zaplacení dluhů dcery a jejího přítele vynaložili své celoživotní úspory a vzali si další půjčku u banky a také si půjčili od příbuzných. Báli se, že přijdou o střechu nad hlavou, zástavní dlužník nadto onemocněl rakovinou, s níž se nyní léčí. Zástavní dlužníci nemají žádné finanční prostředky, které by mohli na dluh ještě vynaložit, když z důchodů musí splácet své půjčky, které si vzali kvůli umoření dluhu dcery a jejího přítele, aby nedošlo k prodeji zastavené nemovitosti. Do doby, než začala zástavní věřitelka uplatňovat svá práva vůči nim, nevěděli, že dluh obligačními dlužníky není splácen.

4. Zástavní věřitelka v rámci vyjádření k odvolání zástavních dlužníků navrhovala potvrzení nákladového výroku jako správného. Okresní soud správně aplikoval na rozhodování o náhradě nákladů řízení § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., když zavinění na zastavení řízení nesou zástavní dlužníci, kteří tak jsou povinni hradit zástavní věřitelce náhradu nákladů řízení. Předmětem tohoto řízení bylo nařízení soudního prodeje zástavy, jehož smyslem je získat exekuční titul, tj. rozhodnutí o nařízení soudního prodeje zástavy k uspokojení pohledávky v určité výši, pro které byl soudní prodej zástavy nařízen. V daném případě byla pohledávka, pro kterou hodlala zástavní věřitelka nařídit soudní prodej zástavy, zaplacena, a proto by exekuční titul vydaný v první fázi řízení byl následně obsolentním. Příčinou zpětvzetí žaloby tak bylo chování zástavních dlužníků, kteří zaplatili závazek zajištěný zástavou až po zahájení tohoto řízení. Řízení bylo zahájeno důvodně, zástavní věřitelka doložila zajištěnou pohledávku, tak i zástavní právo a listiny prokazující pasivní legitimaci zástavních dlužníků. Žádné z námitek zástavních dlužníků nejsou důvodné.

5. Krajský soud, jako soud odvolací, přezkoumal ve smyslu § 212a odst. 6 o. s. ř. usnesení okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu, tj. toliko ve výroku o nákladech řízení (ve zbývajícím rozsahu nabylo usnesení okresního soudu odděleně právní moci), a to spolu s řízením vydání usnesení předcházejícím, a dospěl k závěru, že nákladový výrok neobstojí a jsou splněny podmínky pro jeho změnu.

6. Z dosavadního obsahu spisu se podává, že řízení bylo zahájeno dne [datum], zástavní věřitelka se domáhala po připuštěné změně žaloby nařízení soudního prodeje zástavy – nemovitých věcí ve vlastnictví zástavních dlužníků (kteří nebyli obligačními dlužníky), a to k uspokojení pohledávky za obligačními dlužníky ve výši 148 648,09 Kč. Tato částka měla dle tvrzení v návrhu představovat dluh ze smlouvy o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření, jež nebyl obligačními dlužníky [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] řádně splácen, přičemž zástavní dlužníci uzavřeli zástavní smlouvu ze dne [datum], zástavou zajistili splnění předmětného dluhu obligačními dlužníky, a to do výše 500 000 Kč a dále budoucí pohledávky a jejich příslušenství do výše 300 000 Kč.

7. Zástavní dlužníci navrhovali zastavení řízení, s návrhem nesouhlasili, namítali, že zástavní věřitelka se již v dřívějším řízení sp. zn. [spisová značka] domáhala vůči nim nařízení soudního prodeje zástavy pro nižší částku, než uvádí nyní, tuto zástavní dlužníci zaplatili. Následně zástavní dlužníci podali návrh na určení nepřípustnosti prodeje zástavy (vedeno pod sp. zn. [spisová značka]), kdy zástavní dlužníci mají za to, že provedení dražby je nepřípustné, neboť pohledávka zanikla zaplacením ke dni [datum].

8. Zástavní věřitelka v podání ze dne [datum] provedla přepočet svých nároků, okresní soud toto podání posoudil jako změnu žaloby a tuto usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], připustil.

9. Odvolací soud zjistil, že zástavní dlužníci se svou žalobou na určení nepřípustnosti prodeje zástavy vedené u okresního soudu pod sp. zn. [spisová značka] nebyli úspěšní a jejich žaloba byla pravomocně zamítnuta, zamítavé rozhodnutí nabylo právní moci [datum].

10. Podáním ze dne [datum] vzala zástavní věřitelka svou žalobu zcela zpět s tvrzením, že částka 148 648,09 Kč byla uhrazena, přičemž zástavní dlužníci dne [datum] uhradili 83 148,09 Kč a zbytek byl uhrazen z exekuce vedené proti obligační dlužnici u soudního exekutora [titul] [příjmení]. Doložila doklad o úhradě částky 25 635,14 Kč z účtu [jméno] [jméno] dne [datum] a doklad o úhradě částky 15 062,36 Kč z účtu [jméno] [příjmení] dne [datum]. Jiné doklady o tom, že byl dluh, pro který navrhovala nařídit soudní prodej zástavy, uhrazen, nedoložila. Okresní soud následně rozhodl usnesením uvedeným v záhlaví tohoto rozhodnutí a dovodil zavinění na zastavení řízení na straně zástavních dlužníků a zavázal tyto zaplatit zástavní věřitelce náhradu nákladů řízení.

11. Odvolací soud vyzval zástavní věřitelku, aby doložila své tvrzení uvedené ve zpětvzetí žaloby, o tom, že dluh, pro který byl navrhován soudní prodej zástavy, byl uhrazen. Zástavní věřitelka v podání ze dne [datum] uvedla, že částka 148 648,09 Kč byla uhrazena po zahájení řízení, uvedla výši a data jednotlivých plateb, kdy částečně bylo na dluh plněno z exekuce vedené u soudního exekutora [titul] [příjmení], exekuce byla vedena na obligační dlužnici [jméno] [příjmení]. Z exekuce bylo zaplaceno 64 800 Kč a částka 83 848,09 Kč byla uhrazena zástavními dlužníky dne [datum]. Doložila potvrzení o úhradě částky 83 148,09 Kč z účtu [jméno] [příjmení] dne [datum] a dále doklady o plnění z exekuce, tj. výpisy z účtu o přijetí těchto plateb.

12. Dle § 146 odst. 2 o. s. ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).

13. V případě zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby je problematika náhrady nákladů řízení řešena v § 146 o. s. ř., přičemž pro otázku zda, kdo a komu je povinen hradit náklady řízení, je důležité nejprve posoudit, zda některý z účastníků zavinil zastavení řízení, a to výlučně z procesního hlediska.

14. Odvolací soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4308/2013 (veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz), v němž Nejvyšší soud uvedl:„ Protože nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím nikoliv z hmotného práva, ale z práva procesního, na to, zda šlo o důvodně podanou žalobu (jiný návrh), je nutno usuzovat z procesního hlediska (z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce). Jde tedy o to, zda se žalobce domohl uplatněného nároku či nikoliv. Přitom není významné, zda žalovaný uspokojil žalobce, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost; podstatné je, zda žalobcův požadavek byl uspokojen.“

15. Nicméně rovněž je nutno poukázat na ustálenou judikaturu, která zdůrazňuje, že byť zaviněné zpětvzetí žaloby ve smyslu § 146 odst. 2 o. s. ř., je nutno posuzovat z procesního hlediska; tento princip však nelze chápat ryze formálně, v odůvodněných případech lze vzít do úvahy i širší okolnosti věci (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2899/10, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2013).

16. Okresní soud vystavěl své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení na závěru, že zástavní dlužníci procesně zavinili zastavení řízení, a proto jsou povinni dle § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. hradit náklady řízení zástavní věřitelce. S tímto závěrem odvolací soud zcela souhlasí a považuje jej za správný.

17. Zástavní věřitelka vzala žalobu na soudní prodej zástavy zpět jen proto, že jí byla po zahájení řízení zaplacena pohledávka ve výši 148 648,09 Kč, pro kterou navrhovala nařídit soudní prodej zástavy. Tato byla zčásti zaplacena zástavními dlužníky a zčásti ze strany obligační dlužnice prostřednictvím plnění z exekuce vedené proti obligační dlužnici. I toto plnění, byť se nejedná o plnění přímo zástavních dlužníků a přímo jejich chování, je plněním, které je jim nutno při posuzování otázky zavinění na zastavení řízení za dané situace přičítat (srovnej závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 5515/2016). Tedy příčinou zpětvzetí žaloby bylo chování zástavních dlužníků, potažmo obligační dlužnice.

18. Za dané situace vzniklo zástavní věřitelce právo na plnou náhradu nákladů řízení dle § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. Dle názoru odvolacího soudu však okresní soud neurčil správně výši nákladů řízení, které zástavní věřitelce v řízení vznikly.

19. Odvolací soud vyčíslil účelně vynaložené náklady řízení zástavní věřitelky částkou 11 890 Kč Tyto sestávají z části nevráceného zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč (zaplaceno 5 000 Kč, 4 000 Kč se zástavní věřitelce vrací), dále z odměny advokátovi za celkem 5 úkonů právní služby, a to za přípravu a převzetí zastoupení, za sepis předžalobní výzvy, sepis žaloby, vyjádření zástavní věřitelky ve věci samé ze dne [datum] a za sepis zpětvzetí žaloby, jeden úkon právní služby po 1 500 Kč dle § 9 odst. 1 a § 7 bod 5 advokátního tarifu, tj. odměna činí celkem 7 500 Kč, dále z 5 náhrad hotových výdajů dle § 13 odst. 4 tarifu, tj. 5 x 300 Kč, celkem 1 500 Kč, a z náhrady za 21% DPH ve výši 1 890 Kč. Jedná se o náklady řízení zcela účelně vynaložené k řádnému uplatnění práv před soudem.

20. Okresní soud za tarifní hodnotu pro výpočet odměny advokáta považoval částku 50 000 Kč dle § 9 odst. 4 advokátního tarifu Odvolací soud uvádí, že tento názor neshledává správným. Řízení o soudní prodej zástavy je řízením, kde předmětem řízení je rozhodnutí o tom, zda se nařídí či nenařídí prodej zástavy k uspokojení tam uvedené pohledávky. Předmětem řízení není určení jakéhokoliv práva k zástavě, tj. ani určení, zda tu zástavní právo k zástavě existuje či nikoliv, předmětem řízení není určení jiných práv k zástavě, nejde ani o určení neplatnosti právního jednání, nejde o určení práva k věci penězi neocenitelné, předmětem řízení není ani pohledávka zajištěná zástavním právem. Toto řízení není žádným z řízení, které jsou uvedeny v § 9 odst. 3 či 4 advokátního tarifu, a proto je nutno aplikovat § 9 odst. 1 tarifu (zbytkové ustanovení), který stanoví tarifní hodnotu částkou 10 000 Kč. V tomto směru odkazuje odvolací soud na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1685/2013, v němž i dovolací soud počítal odměnu advokáta v tomto typu řízení z tarifní hodnoty dle § 9 odst. 1 tarifu. Dále je možno rovněž poukázat rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 584/07, v němž Ústavní soud odkázal na nález ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 557/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 68), v němž se zabýval otázkou náhrady nákladů v řízení o soudním prodeji zástavy, přičemž dospěl k závěru, že účelem daného řízení je, aby zástavní věřitel získal exekuční titul pro realizaci zástavního práva, resp. že jeho předmětem je nárok realizovat zástavní právo; současně výslovně odmítl, že by tímto předmětem bylo přiznání peněžité částky, která zástavnímu věřiteli náleží z titulu smlouvy o úvěru mezi zástavním věřitelem a obligačním dlužníkem, a konstatoval, že předmět řízení nutno v takovém případě ve smyslu zákona o soudních poplatcích chápat jako„ penězi neocenitelný“.

21. Odvolací soud se proto dále zabýval další odvolací námitkou zástavních dlužníků, která spočívala v námitkách, že mělo být aplikováno ustanovení § 150 o. s. ř.

22. Dle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

23. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že ustanovení § 150 o. s. ř. nelze považovat za úpravu, která by zakládala zcela volnou diskreci soudu ve smyslu libovůle, nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení přihlédnout. Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda jsou tu důvody hodné zvláštního zřetele, pak musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Přitom je nezbytné, aby soud své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnil (srovnej například nález II. ÚS 2417/13).

24. Při zkoumání, zda tu jsou důvody zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, je třeba přitom vzít zřetel nejen na poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku a postoj účastníků v průběhu řízení.

25. Odvolatelé důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. spatřovali zejména v tom, že zástavní věřitelka proti nim již dříve vedla řízení o nařízení soudního prodeje zástavy, kdy zástavní dlužníci dluh, pro který byl prodej navrhován, zaplatili. Přesto podala zástavní věřitelka další návrh na soudní prodej zástavy, kdy dluh pro který byl prodej navrhován, rovněž zaplatili. Odvolací soud má za to, že to, že dříve byl podán návrh, který byl podán z procesního hlediska důvodně a byl vzat zpět pro chování zástavních dlužníků a následně z důvodu nárůstu dalšího dluhu z úvěru zajištěného zástavou byl podán nový návrh na nařízení prodeje zástavy, důvodem pro aplikaci § 150 o. s. ř. není. Dlužno říci, že v tomto nelze spatřovat žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo nespravedlivým, aby zástavní věřitelce byly účelně vynaložené náklady řízení nahrazeny. Předně je nutno uvědomit si, že zástava slouží k zajištění dané pohledávky a předně zástavní dlužník musí již při uzavírání zástavní smlouvy počítat s variantou, že může nastat situace, že v případě, že vznikne dluh na zajištěné pohledávce, který nebude obligačním dlužníkem (případně zástavním dlužníkem) uhrazen, že dojde k realizaci zástavního práva, a to například i formou nařízení soudního prodeje zástavy. Odvolací soud vnímá obtížnou situaci, v níž se zástavní dlužníci ocitli, nicméně nestalo se tak v důsledku nelegitimního či amorálního jednání zástavní věřitelky, ale v důsledku toho, že obligační dlužníci nesplnili své závazky a byli v prodlení s úhradou svých povinností. Rovněž nelze zohlednit to, že se zástavní dlužníci nezajímali prostřednictvím obligačních dlužníků o to, zda tito své povinnosti z úvěrové smlouvy plní. Jedná se o riziko, které navodili sami zástavní dlužníci, kteří zjevně bezdůvodně věřili obligačním dlužníkům, že plnění svých povinností ze smlouvy o úvěru dostojí a k realizaci zástavního práva nikdy nedojde. Rovněž tak námitka, že dcera zástavních dlužníků (rovněž i obligační dlužnice) se s druhým obligačním dlužníkem dohodla, že to bude on, kdo bude úvěr dále po jejich odluce splácet, je pro vztah zástavních dlužníků a zástavního věřitele naprosto nerozhodná. Nadto nutno zdůraznit, že pouze neutěšená finanční, sociální a majetková situace zástavních dlužníků, která nastala jen v důsledku neodpovědného chování obligačních dlužníků, kteří své závazky z uzavřené úvěrové smlouvy neplnili, není sama o sobě důvodem pro aplikaci § 150 o. s. ř. Toto ustanovení neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů ve vztahu mezi účastníky řízení. Pokud bylo namítáno, že zástavní dlužník onemocněl závažnou chorobou, pak tato skutečnost nebyla jakkoliv doložena, přesto ani ona sama by důvodem pro odepření účelně vynaložených nákladů řízení býti nemohla.

26. Odvolací soud posoudil všechny okolnosti, které vyplynuly najevo a které namítali zástavní dlužníci a dospěl k závěru, že podmínky pro mimořádnou aplikaci výjimky stanovené v § 150 o. s. ř. splněny nejsou a okresní soud nepochybil, pokud § 150 o. s. ř. v dané věci neaplikoval.

27. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozhodnutí okresního soudu ve výroku o nákladech řízení dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil, jak ve výroku ad I. tohoto rozhodnutí uvedeno.

28. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž odvolatelé se domáhali výroku, aby žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Okresní soud přiznal náklady ve výši 21 570 Kč, odvolatelé byli úspěšní v odvolacím řízení co do částky 9 680 Kč (45 %), naopak byli neúspěšní co do částky 11 890 Kč (55 %), když tato částka jim byla i po jejich odvolání na náhradě nákladů řízení protistrany uložena zaplatit. Procesní úspěch a neúspěch stran sporu ohledně otázky nákladů řízení byl v odvolacím řízení přibližně stejný, a proto odvolací soud aplikoval na otázku náhrady nákladů odvolacího řízení § 142 odst. 2 o. s. ř. a žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal, jak ve výroku ad II.) tohoto usnesení uvedeno.

29. Lhůta k plnění stanovená v tomto rozhodnutí v délce tří dnů je plně v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., když o splátky ani žádáno nebylo.