Výrok
I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. v odvoláním napadeném rozsahu, tj. co do částky 53 682,38 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky za dobu od 29. 12. 2024 do zaplacení, a ve výroku II. potvrzuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odůvodnění
1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 53 682,38 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení v částce 6 260,67 Kč, s kapitalizovaným úrokem v částce 3 455,65 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 53 682,38 Kč od 2. 12. 2024 do zaplacení a s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 53 682,38 Kč od 2. 12. 2024 do zaplacení (výrok I.) a dále žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Žalobkyně se svou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 53 682,38 Kč s úrokovým příslušenstvím s tím, že její právní předchůdkyně [právnická osoba] (dále jen „banka“), uzavřela se žalovanou dne 28. 4. 2014 smlouvu o účtu, na jejímž podkladě dále uzavřela se žalovanou dne 12. 3. 2015 smlouvu o poskytnutí úvěru na sporožirovém účtu, která umožňovala žalované přečerpat prostředky na účtu u banky až do výše povoleného úvěrového limitu v částce 100 000 Kč. Žalovaná však překročila sjednanou výši úvěrového limitu a nesplácela úvěr řádně a včas. Proto banka převedla dne 1. 8. 2024 aktuální výši vyčerpaného kontokorentu ve výši 70 917,38 Kč, k níž dále připočetla úrok z úvěru v částce 984,75 Kč a úrok z prodlení v kapitalizované výši 3 789,50 Kč. Žalovaná následně na tuto částku zaplatila celkem částku 17 235 Kč. Zbylá výše pohledávky ve složení 53 682,38 Kč na jistině úvěru, 3 455,65 Kč jako kapitalizovaný úrok z jistiny úvěru a 6 260,67 Kč jako kapitalizovaný úrok z prodlení z jistiny úvěru, pak byla smlouvou ze dne 28. 11. 2024 postoupena na žalobkyni. Pokud se týče specifikace částky 53 682,38 Kč jako nesplacené jistiny úvěru, pak žalobkyně na výzvu okresního soudu uvedla, že s ohledem na povahu úvěrového produktu v podobě úvěrového rámce k běžnému účtu není pro žalobkyni možné uvést částku prostého čerpání peněžních prostředků žalovanou. Pouze žalobkyně uvedla, že dne 30. 5. 2024 žalovaná překročila maximální výši kontokorentního úvěru v částce 100 000 Kč, a to o 1 528,48 Kč. Žalované pak byly zaúčtovány další poplatky a příchozí platby, které činily v celkovém součtu kladnou částku 33 403 Kč a rovněž byla k tíži účtu započtena výše úroků za květen a červen 2024 v celkové výši 2 791,90 Kč. Celková výše debetního zůstatku činila částku 70 970,38 Kč, což vyplývá také z výpisu z účtu. Žalobkyně pak k žalobě a k jejímu doplnění přiložila výpisy z účtu žalované.
2. Okresní soud v rámci svého rozsudku dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru, kterou vyhodnotil jako spotřebitelskou a dospěl k závěru o její neplatnosti, neboť předchůdkyně žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalované, jelikož nijak neověřovala výdaje žalované a vycházela pouze z údajů statistických. V závislosti na závěru o neplatnosti smlouvy pak okresní soud zjišťoval, o jakou částku se žalovaná na úkor žalobkyně obohatila, tedy jakou částku úvěru vyčerpala či následně splatila. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná dosud nesplatila jistinu úvěru v částce 53 682,38 Kč, přičemž nebylo jasné, jak žalobkyně k výši této částky dospěla. Žalobkyně na výzvu okresního soudu pouze uvedla, že není možné uvést částku prostého čerpání bez poplatků úroků účtovaných na vrub běžného účtu z titulu různých úvěrových a jiných produktů a částku úhrady za celé smluvní období, neboť na běžném účtu současně klient nakládá se svými vlastními peněžními prostředky, které nejsou vždy v celé jejich výši úhradami vyčerpaného úvěru. V rámci jednání dne 4. 11. 2025 okresní soud poučil žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), o nutnosti doplnit skutková tvrzení o skutečnost, kolik a jakých prostředků žalobkyně poskytla na úvěrovém produktu žalované za celou dobu trvání smluvního vztahu a rovněž o následcích nesplnění této povinnosti. Žalobkyně však ani přes toto poučení svá tvrzení nijak nedoplnila a okresní soud tak v rámci svého rozhodnutí dovodil, že žalobkyně v tomto ohledu (tedy ohledně uvedení, jak žalobkyně dospěla k částce, kterou žalovaná vyčerpala na předmětný úvěr) neposkytla soudu žádná tvrzení. Protože tak nebylo zřejmé, jakým způsobem dospěla žalobkyně k částce, kterou po žalované požadovala uhradit, okresní soud žalobu v celém rozsahu zamítl.
3. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala jeho změny tak, že žalobě bude vyhověno co do částky 53 682,38 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 29. 12. 2024 do zaplacení. Žalobkyně nijak nezpochybňovala závěr okresního soudu o absenci zkoumání schopnosti žalované úvěr splácet ze strany banky. Uváděla, že soudu již předložila všechny listiny prokazující čerpání a úhrady žalované. Okresní soud pak měl z těchto listin dovodit, že čerpání a úhrady žalované byly prokázány a měl žalobkyni přiznat nárok na jistinu s úrokem z prodlení. U produktu v podobě kontokorentu nelze vypočítat bezdůvodné obohacení, a to právě s ohledem na jeho specifika. Žalobkyni pak připadá nespravedlivé, aby žalovaná v případě vyslovení neplatnosti smlouvy u tohoto produktu nemusela žalobkyni hradit vůbec nic, přestože je z listin zřejmé, že z úvěru čerpala.
4. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.
5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu (tj. ve výroku I. co do částky 53 682,38 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 29. 12. 2024 do zaplacení a v navazujícím nákladovém výroku II.) včetně řízení jeho vydání předcházejícího ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. Odvolací soud pak neshledal žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., ostatně ty ani nebyly žádným z účastníků namítány. Odvolací soud pak dospěl k závěru o nedůvodnosti odvolání žalobkyně.
6. Odvolací soud zcela souhlasí se všemi skutkovými zjištěnými učiněnými okresním soudem z jednotlivých jím provedených důkazů, a proto na ně pro zestručnění plně odkazuje. Odvolací soud pak rovněž souhlasí i s právním hodnocením věci, a to zejména s tím, že banka a žalovaná uzavřeli dne 12. 3. 2015 smlouvu o kontokorentním úvěru, kterou je však nutno podle odvolacího soudu posoudit zejména podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“). Pokud okresní soud provedl posouzení této smlouvy dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, pak tím zjevně pochybil. Nicméně toto pochybení nemělo žádný vliv na závěry učiněné okresním soudem ohledně posouzení úvěruschopnosti žalované bankou. Obdobné závěry, jaké učinil okresní soud, je totiž možno učinit i při aplikaci ZoSÚ. Výše zmíněnou smlouvu je tak nutno považovat za smlouvu spotřebitelskou a odvolací soud pak plně souhlasí i se závěrem okresního soudu o neplatnosti této smlouvy s ohledem na nesplnění povinnosti zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalované ze strany banky, avšak dle § 9 ZoSÚ. Ostatně proti výše zmíněnému závěru nijak nebrojila ani sama žalobkyně ve svém odvolání. Okresní soud pak také správně dovodil, že s ohledem na výše zmíněnou neplatnost smlouvy vznikla žalované povinnost vrátit žalobkyni (s ohledem na postoupení pohledávky bankou) dosud nesplacenou jistinu úvěru.
7. Odvolací soud pak souhlasí i se závěrem okresního soudu, že žalobkyně řádně a výslovně netvrdila, jakou částku formou kontokorentu za celou dobu jeho trvání banka žalované poskytla. Žalobkyně totiž skutečně tato konkrétní tvrzení (kdy a jakým způsobem žalovaná vyčerpala částku jistiny úvěru ve výši 53 682,38 Kč) neuvedla v žádném ze svých podání. Okresní soud žalobkyni ještě před jednáním vyzval k doplnění potřebných tvrzení, na což žalobkyně reagovala podáním, v němž uvedla, že přesnou specifikaci této částky není sama schopna uvést, neboť čerpání bylo prováděno v rámci běžného účtu žalované, kde žalovaná nakládá i se svými vlastními finančními prostředky. Žalobkyně pak pouze odkázala na výpisy z účtu žalované, a to za období od června 2015 do března 2016 a od listopadu 2022 do října 2024.
8. Odvolacímu soudu je samozřejmě znám soudní praxí zastávaný názor akceptující jako výjimečný postup zprostředkované splnění povinnosti tvrzení odkazem na konkrétní listinu, která je účastníkem připojena k jeho podání a výslovně je na ni odkázáno. Nejvyšší soud tento názor vyslovil již v rozsudku ze dne 15. 5. 1996, sp. zn. 3 Cdon 370/96 a navázal na něj také ve svých pozdějších rozhodnutích (např. ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000 nebo ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007, či v žalobkyní zmiňovaném usnesení ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 581/2014). Nicméně odvolací soud má za to, že Nejvyšší soud vždy současně zdůrazňoval výjimečnost a restriktivní aplikaci tohoto postupu, přičemž je nutno takový odkaz zohlednit zejména při posouzení projednatelnosti žaloby (tedy s ohledem na vylíčení skutkového děje v hrubém rysu). Meze restriktivní aplikace je pak dle odvolacího soudu nutno spatřovat v naplnění specifických okolností, za nichž není racionálního důvodu požadovat po žalobkyni, aby opisovala rozsáhlejší množství údajů obsažených v konkrétním listinném důkazním prostředku, které z něj zřetelně a jednoznačně vyplývají. Ústavní soud pak ve svém usnesení ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1566/14, odmítl, že by za přepjatý formalismus bylo možno považovat situaci, kdy obecné soudy trvají na jasném vymezení žalobních nároků i jasném popisu skutkového děje. Pokud tak okresní soud učinil, nebylo mu možno podle Ústavního soudu tudíž nic vytknout. Soud totiž nemůže dle odvolacího soudu tvrzení účastníka řízení dotvářet či domýšlet a vzápětí o nároku z těchto tvrzení (vyvozených dle úvahy soudu a nikoliv žalobkyně) vyplývajícím rozhodovat. Tím by byly popřeny základní zásady sporného nalézacího řízení, zásada dispoziční a projednací, a došlo by k nahrazení procesní aktivity žalující strany, a v důsledku toho porušení rovnosti stran i práva na spravedlivý proces (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1566/14 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2268/2011).
9. Odvolací soud pak má za to, že potřebná skutková tvrzení (kdy a jakým způsobem žalovaná vyčerpala částku jistiny úvěru ve výši 53 862,38 Kč) žalobkyně nejen netvrdila, ale tato tvrzení nevyplývala ani ze žalobkyní předložených dokladů (výpisů z účtu žalované). Ty totiž zahrnují za 35 měsíců celkem 172 stran obsahujících jednotlivé platby ve prospěch i v neprospěch běžného účtu žalované. Tyto okolnosti pak činí dle odvolacího soudu výpisy z účtu naprosto nepřehledné z pohledu potřeby uvedení skutkových tvrzení, neboť z nich nelze bez obtíží, zřetelně a jednoznačně zjistit tvrzení žalobkyně o výši a struktuře čerpání jistiny kontokorentního úvěru žalovanou (případně snížené platbami žalované ve prospěch banky). Není tak možno zjistit tvrzení nezbytná pro posouzení nároku žalobkyně jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Na tomto závěru pak nemůže nic změnit ani odkaz žalobkyně na listinu s označením „podklady pre súdne konanie“, neboť v ní je pouze uveden celkový součet vyčerpané jistiny úvěru v částce 53 682,38 Kč, ale nelze z něj jakkoliv seznat, jak k němu žalobkyně dospěla (tedy jaká čerpání z účtu žalované do něj zahrnula, a která případně nikoliv).
10. Odvolací soud tak souhlasí se soudem okresním v tom, že žalobkyně dostatečně netvrdila, kdy a jakým způsobem žalovaná vyčerpala částku jistiny úvěru ve výši 53 682,38 Kč, a to přes poučení dle § 118a odst. 1 o. s. ř. poskytnuté žalobkyni okresním soudem o její povinnosti doplnit tvrzení o tyto skutečnosti. Pokud tedy okresní soud žalobu v části týkající se jistiny úvěru ve výši 53 682,38 Kč zamítl, nelze jeho závěru nic vytknout. A pokud okresní soud nepřiznal žalobkyni nárok na tuto jistinu, správně pak žalobkyni nepřiznal ani nárok na úrok z prodlení z ní.
11. S ohledem na shora uvedené skutečnosti tak odvolací soud považuje zamítavý výrok I. rozsudku okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu za věcně zcela správný, a proto jej výrokem I. tohoto rozsudku dle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně bezchybného výroku II. rozsudku okresního soudu o náhradě nákladů řízení. Také v této části považuje odvolací soud rozhodnutí okresního soudu za zcela správné, a pro zestručnění pak plně odkazuje na jeho odůvodnění uvedené v rozsudku okresního soudu.
12. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že i v odvolacím řízení nemá žádný z účastníků právo na náhradu tohoto řízení, neboť i v odvolacím řízení byla žalovaná zcela procesně úspěšná, avšak žádné náklady jí prokazatelně nevznikly.