71 Co 224/2024

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zavázal žalovaného platit žalobkyni výživné s účinností od 1. 6. 2019 ve výši 700 Kč měsíčně, od 1. 1. 2021 ve výši 800 Kč měsíčně, od 1. 1. 2022 ve výši 1.800 Kč měsíčně a od 1. 1. 2023 ve výši 3.000 Kč měsíčně (odstavec I. výroku), zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni dlužné výživné ve výši 98.500 Kč ve lhůtě 1 měsíce od právní moci rozsudku (odstavec II. výroku), nad rámec přiznaného výživného zamítl žalobu žalobkyně (odstavec III. výroku), zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni náklady řízení (odstavec IV. výroku) a rozhodl, že se České republice nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (odstavec V. výroku).

2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že manželství rodičů žalobkyně bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2022 v nepřítomnosti manžela, který se bez omluvy nedostavil. Dne 17. 6. 2020 ukončila žalobkyně studium na gymnáziu maturitní zkouškou a od 18. 9. 2020 do 22. 11. 2021 studovala na [Anonymizováno]. Od září 2021 nastoupila do 1. ročníku [Anonymizováno], kde studuje dosud. Její příjem představuje výživné od matky ve výši 5.000 Kč a přídavky na dítě ve výši 1.580 Kč. Žalovaný pobírá invalidní důchod a od roku 2022 příspěvek na bydlení. Od roku 2017, kdy účastníci nebydlí ve společné domácnosti, nepřispěl žalovaný na výživu žalobkyně žádnou částkou.

3. Okresní soud dospěl k závěru, že žaloba je v převážné části důvodná. Vypracovaným znaleckým posudkem bylo zjištěno, že žalovanému byl přiznán invalidní důchod, pokles míry jeho pracovních schopností je v rozsahu 40 % a je tak práce schopen. Okresní soud vycházel pouze z listinných dokladů založených ve spise, když žalovaný na výzvu soudu k doložení osobních a majetkových poměrů nereagoval a k nařízeným jednáním se opakovaně nedostavoval. Nárok žalobkyně na výživné neshledal v rozporu s dobrými mravy, jak namítal žalovaný, když poukazoval na vzájemné vztahy mezi účastníky. Byl to žalovaný, který slovně žalobkyni napadal, a i jeho další chování nesvědčí o otcovské péči, kterou by měl zastávat. Tímto došlo k narušení vztahů mezi rodičem a dítětem. Okresní soud přihlédl k finančním poměrům žalovaného, jakož i k jeho zdravotnímu stavu a výživné stanovil v nižším rozsahu, než stanoví doporučující tabulky Ministerstva spravedlnosti. Za období od 1. 6. 2019 do 31. 12. 2020 stanovil výživné ve výši 700 Kč, což představuje 10 % příjmů žalovaného v podobě invalidního důchodu. Za rok 2021 stanovil výživné ve výši 800 Kč, když došlo k navýšení invalidního důchodu. V roce 2022 došlo 3x k navýšení výše pobíraného invalidního důchodu na straně žalovaného a rovněž začal pobírat příspěvek na bydlení v průměrné výši 6.796 Kč. Z tohoto důvodů stanovil okresní soud výživné ve výši 1.800 Kč, což představuje 11,5 % z celkového příjmu žalovaného. Od roku 2023 poté navýšil výživné na částku 3.000 Kč měsíčně, když došlo opět k navýšení invalidního důchodu žalovaného a rovněž nadále pobíral příspěvek na bydlení v průměrné výši 11.987 Kč. Takto stanovené výživné představuje 13,8 % z příjmu žalovaného.

4. Proti tomuto rozhodnutí podal včasné odvolání žalovaný a domáhal se jeho změny tak, že bude žaloba zamítnuta. Poukazoval na svůj zdravotní stav, který mu znemožňuje vykonávat jakékoliv zaměstnání. V této souvislosti odkazoval na lékařské zprávy a odborné články týkající se onemocnění [Anonymizováno]. Pozastavoval se rovněž nad skutečností, že bylo jednáno za situace, kdy nemá advokáta ani opatrovníka, když jeho psychika je ovládána symptomy jeho chronické nemoci a bere [Anonymizováno]. Pokud pobírá příspěvek na bydlení, je tento účelově vázán a nemůže tak být přičítán k jeho příjmu. Absolvováním bakalářského studia ztratila žalobkyně statut studenta. Pokud žalobkyně absolvovala promoci, pak marně vyhlížel spolu se svým otcem o tomto oficiální sdělení, natož pak pozvánku. Žalobkyně sdílí společnou domácnost spolu se svým partnerem v samostatném bytě, tento ji vydržuje a platí vše podstatné, což nebylo vůbec zmíněno. Pokud by měl opatrovníka, navrhl by svědky k otázce živobytí a úhrad na straně žalobkyně. Požadoval vypracování nového znaleckého posudku, když ustanovená znalkyně je pro plicní onemocnění, kterým on netrpí. Vznesl rovněž námitku promlčení uplatněného nároku žalobkyně v rámci obecné tříleté promlčecí lhůty.

5. Žalobkyně navrhovala potvrzení rozsudku jako věcně správného.

6. Z podnětu podaného odvolání přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

7. Dle ust. § 910 odst. 1 obč. zák. předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost.

8. Dle ust. § 911 obč. zák. lze výživné přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.

9. Dle ust. § 913 odst. 1 obč. zák. pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného.

10. Dle ust. § 915 odst. 1 obč. zák. životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte.

11. Dle ust. § 922 odst. 1 obč. zák. výživné lze přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení; u výživného pro děti i za dobu nejdéle tří let zpět od tohoto dne.

12. Okresní soud při dokazování postupoval v souladu s procesními předpisy, z provedených důkazů vyvodil logická zjištění odpovídající ustanovení § 132 o. s. ř. Z těchto důvodů odvolací soud skutková zjištění okresního soudu ohledně majetkových a výdělkových poměrů účastníků jako správná přejímá. Skutkový stav zůstal nezměněn i v odvolacím řízení.

13. Odvolací soud souhlasí rovněž s právním posouzením okresního soudu ohledně nároku žalobkyně na výživné ze strany žalovaného, nesouhlasí však s jeho přiznanou výši.

14. V úvodu je nutno uvést, že odvolací soud jednal přímo s žalovaným, který se na předvolání dostavil k nařízenému jednání. Pokud poukazoval na nutnost užívání velkého množství léků, a to včetně [Anonymizováno], k dotazu výslovně uvedl, že je schopen chápat smysl jednání a samostatně vystupovat. Nebyl tak shledán důvod k ustanovení opatrovníka žalovanému. Pokud v odvolání namítal nedostatek právního zastoupení, z obsahu spisu vyplývá, že žalovanému byl zástupce z řad advokátů ustanoven opakovaně. Vždy došlo k rozhodnutí o jejich zproštění funkce, kdy žalovaný nebyl ochoten akceptovat jejich právní rady. Z tohoto důvodu již k dalšímu ustanovení zástupce pro žalovaného nedošlo.

15. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně nadále studuje vysokou školu, soustavně se připravuje na své budoucí povolání a není tak schopna se sama živit. V souladu s ust. § 911 obč. zák. tak nadále trvá vyživovací povinnost žalovaného jako jejího otce. Jediným příjmem žalobkyně je výživné od matky ve výši 5.000 Kč a přídavek na dítě ve výši okolo 1.600 Kč. Nárok na výživné vůči žalovanému je tak zcela důvodný s ohledem na nezbytné základní životní potřeby žalobkyně. Vyživovací povinnost žalovaného trvá i za situace, kdy má zdravotní problémy, které soudy nikterak nezpochybňují s tím, že je nutno vycházet z jeho příjmů. Ohledně výše příjmů v podobě invalidního důchodu za předmětné období, odvolací soud v podrobnostech odkazuje na skutková zjištění okresního soudu. Za období od 1. 6. 2019 do konce roku 2021 odvolací soud souhlasí s výši výživného stanoveného okresním soudem. Jedná se o minimální částku, která nemůže pokrýt veškeré životní náklady žalobkyně, ale odpovídá schopnostem a výdělkovým možnostem žalovaného za toto období. K navýšení částky v roce 2021 došlo v souvislosti s navýšením příjmů žalovaného v podobě invalidního důchodu. Pokud žalovaný namítal, že je nucen hradit léky v souvislosti se svým zdravotním stavem, pak tuto skutečnost před okresním soudem nedoložil a běžné životné náklady je nucena hradit také žalobkyně.

16. Odvolací soud naopak nesouhlasí s přiznanou výši výživného ze strany okresního soudu za období od roku 2022 do budoucna, když přiznaná výše neodpovídá zjištěným možnostem a schopnostem žalovaného výživné v takové výši hradit. S žalovaným lze souhlasit, že pokud v tomto roce začal pobírat příspěvek na bydlení, jedná se o účelově určenou sociální dávku, kterou nelze bez dalšího započíst do jeho příjmů. Na druhou stranu je nepochybné, že v souvislosti s pobíráním tohoto příspěvku žalovanému klesly výdaje na bydlení a tuto skutečnost je nutno při stanovení výše výživného rovněž zohlednit. V řízení bylo zjištěno, že žalovaný bydlí v rodinném domě ve vlastnictví svého otce, který se rovněž podílí na úhradě nákladů na společné bydlení. Za situace, kdy v roce 2022 žalovaný pobíral invalidní důchod v průměrné výši 8.973 Kč, má odvolací soud za to, že jeho schopnostem a možnostem odpovídá hradit výživné v částce 1.200 Kč, což představuje zhruba 13,5 % jeho příjmu. Důvodem pro navýšení výživného za toto období byla jednak skutečnost, že došlo k růstu invalidního důchodu a jednak skutečnost, že žalovanému z větší části odpadly náklady na bydlení, které byly hrazeny z přiznaného příspěvku na bydlení. Ze stejných důvodů je správné přistoupit k dalšímu navýšení výživného od roku 2023. Odvolací soud od tohoto roku přiznal výživné ve větším rozsahu než v roce předcházejícím, když toto odpovídá jednak navýšení vypláceného invalidního důchodu a jednak navýšení příspěvku na bydlení, což opět snížilo nezbytné náklady na bydlení na straně žalovaného.

17. Nedůvodná je námitka žalovaného ohledně promlčení nároku žalobkyně. Dle ust. § 613 obč. zák. se právo na výživné nepromlčuje, promlčují se pouze práva na jednotlivá opětující se plnění. Žaloba byla podána v květnu 2022 a dle ust. § 922 odst. 1 o. s. ř. lze výživné pro děti přiznat i za dobu nejdéle tří let zpět, tj. od června 2019.

18. Odvolací soud souhlasí s posouzením námitky žalovaného ohledně rozporu nároku žalobkyně na výživné s dobrými mravy a v tomto rozsahu pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku. Žalovaná ze společné domácnosti odešla v souvislosti s rozchodem svých rodičů, kdy se jako nezletilá odstěhovala společně s matkou. Vztahy mezi účastníky byly konfliktní a za této situace nelze žalované klást k tíži, že s žalovaným nevyhledává kontakt a tento stav není zapříčiněn jen z důvodů ležících na straně žalovaného.

19. Nedůvodná je rovněž námitka žalovaného, že žalobkyně žije v bytě se svým přítelem, když tento nemá vůči žalobkyni vyživovací povinnost, žalobkyně nadále řádně studuje a žalovaný jako otec je povinen plnit svou rodičovskou povinnost. S ohledem na trvající vysokoškolské studium, kterým se žalobkyně připravuje na své budoucí povolání, nelze po ní spravedlivě požadovat, aby si zajišťovala pravidelný příjem například formou brigád.

20. Z těchto důvodů odvolací soud dle ust. § 219 a § 220 odst. 1 o. s. ř. rozsudek okresního soudu dílem potvrdil jako věcně správný a dílem změnil, co do výše přiznaného výživného tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. Nad rámec přiznaného výživného v potvrzující části výroku, byl nárok zamítnut. S ohledem na částečnou změnu napadeného rozsudku, odvolací soud nově vyčíslil dlužné výživné za dobu od 1. 6. 2019 do měsíce prosince 2024 s tím, že dlužnou částku zavázal žalovaného zaplatit ve lhůtě 1 měsíce.

21. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když s ohledem na výši požadovaného a přiznaného výživného, byl žalovaný z větší části úspěšný a žalobkyně by byla povinna hradit jeho náklady řízení. Ve vztahu k žalobkyni aplikoval odvolací soud ust. § 150 o. s. ř., když tato je studentkou, nemá vlastní pravidelný příjem, je odkázána na výživné od rodičů, kterého se ve vztahu k žalovanému musela domáhat právě touto žalobou. Za této situace je namístě povinnost nahradit náklady řízení nepřiznat, když ze spisu nevyplývají žádné náklady, které by vznikly osobně žalobci a odměna ustanoveným zástupcům byla uhrazena ze strany státu. Z těchto důvodů odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem.

22. S ohledem na skutečnost, že na straně obou účastníků byly splněny podmínky pro jejich osvobození dle ust. § 138 o. s. ř., nebyla dle ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. žádnému z účastníků uložena povinnost zaplatit státu náklady řízení.

23. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř., když každý z účastníků byl úspěšný pouze částečně, proto bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.