Výrok
I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odůvodnění
1. Okresní soud zamítl žalobu, aby žalovaný hradil žalobkyni výživné 1 000 Kč měsíčně od právní moci rozsudku (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl, že Česká republika nemá právo na úhradu soudního poplatku (výrok III.). Rozsudek odůvodnil tím, že žalobkyně neprokázala, že není schopna se sama živit a že by tato neschopnost měla původ v manželství. Na úřadu práce je s přestávkami vedena od roku 1994. Od roku 2019 dosud je v evidenci úřadu práce. Žalovaný je rovněž nezaměstnaný a potřeby zajišťuje z důchodu jeho matky.
2. Proti rozsudku podala žalobkyně odvolání, které odůvodnila tím, že žalovaný od roku 2016 vlastní pozemek s rodinným domem, do kterého v průběhu manželství investovali. Má tedy majetek, z něhož může výživné hradit, a žalobkyně má morální právo na výživné. Žalobkyně má nyní zdravotní problémy, které jí brání v nástupu do zaměstnání.
3. Žalovaný se vyjádřil k odvolání tak, že není evidován u úřadu práce, nemá stálý příjem, žije u své matky. Nemá důvod prodávat majetek, aby hradil výživné žalobkyni, která si může příjem zajistit prací, což však většinu svého života nedělala.
4. Z podnětu včasného odvolání žalobkyně přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, podle ustanovení § 206 odst. 1 a § 212 věty prvé o. s. ř. v celém rozsahu se závěrem, že odvolání není důvodné.
5. Podle § 760 odst. 1 zákona č. 89/202 Sb. občanského zákoníku Není-li rozvedený manžel schopen sám se živit a tato jeho neschopnost má svůj původ v manželství nebo v souvislosti s ním, má vůči němu jeho bývalý manžel v přiměřeném rozsahu vyživovací povinnost, lze-li to na něm spravedlivě požadovat, zejména s ohledem na věk nebo zdravotní stav rozvedeného manžela v době rozvodu nebo skončení péče o společné dítě rozvedených manželů.
6. Žalobkyně až v odvolání tvrdí, že není schopna se sama živit z důvodu zdravotního stavu. Tyto skutečnosti měla uvést v řízení před okresním soudem, kdy jí v tomto nic nebránilo, jde tedy o skutečnosti, jež jsou dle § 205a o. s. ř. v rámci odvolacího řízení nepřípustné. Navíc toto zhoršení nastalo evidentně až po rozvodu manželství a nespadá tedy pod vymezené důvody pro případné přiznání výživného rozvedené manželky. Dále nutno uvést, že podle správného skutkového zjištění okresního soudu byla žalobkyně s přestávkami evidována u úřadu práce už od roku 1994, tedy ještě před uzavřením manželství a tvrzená neschopnost se živit tedy nemá původ v manželství. Pokud účastníci něco ze společného jmění investovali do výlučného majetku žalovaného, je to otázka vypořádání společného jmění manželů, které mohla žalobkyně iniciovat samostatnou žalobou po rozvodu manželství.
7. Z výše uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek okresního soudu jako věcně správný dle § 219 o. s. ř.
8. O náhradě nákladů odvolacího řízení krajský soud rozhodl podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl v odvolacím řízení zcela úspěšný, má tedy právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, avšak dle obsahu spisu má náklady nevznikly.