Výrok
I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odůvodnění
1. Napadeným rozsudkem byla žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 10.911,39 Kč s úrokem ve výši 12 % ročně z částky 9.799,05 Kč od 24. 9. 2025 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 10.599,05 Kč od 24. 9. 2025 do zaplacení zamítnuta a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání, v němž se domáhala změnit rozsudek tak, aby žalobě bylo vyhověno. V odvolání žalobkyně uvedla, že řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru, když byl ověřen průměrný měsíční čistý příjem za 3 měsíce ve výši 26.265 Kč, celkový čistý měsíční příjem domácnosti ve výši 50.000 Kč, druh bydlení vlastní dům/byt, rodinný stav svobodný, vyživovací povinnost 0, měsíční splátky 0. Nahlédnutím do bankovního a nebankovního registru zjistila existující závazky, prověřila insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra ČR a posoudila výdaje s využitím klientem deklarovaných hodnot doplněných o životní minimum a normativní náklady na bydlení dle ČSÚ. Přihlédla k tomu, že žalovaný byl v době uzavření smlouvy zatížen splátkami v celkové výši 4.036,96 Kč měsíčně. Dále žalobkyně namítala, že ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru konstruuje relativní neplatnost, nikoliv absolutní, když tuto může uplatnit spotřebitel ve tříleté promlčecí lhůtě, což se v daném případě nestalo.
3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.
4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu i řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně důvodné není.
5. Okresní soud učinil správná skutková zjištění, která krajský soud přejímá a na která odkazuje. Platí to především o zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela dne [datum] s žalovaným smlouvu o [Anonymizováno] úvěru č. [hodnota], na jejímž základě žalovanému poskytla úvěrový rámec ve výši 10.000 Kč, který mohl žalovaný čerpat prostřednictvím kreditní karty. Úrok byl sjednán ve výši 22,99 % ročně. Součástí smlouvy byl sazebník poplatků. Žalovaný z úvěrového rámce vyčerpal celkovou částku 45.367,20 Kč a zaplatil částku 48.225,50 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně zesplatnila celý dluh a vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky upomínkou z 29. 5. 2025. Pohledávka pak byla postoupena na žalobkyni. Právní předchůdkyně žalobkyně měla k dispozici žádost o úvěr, z níž bylo zjištěno, že žalovaný je zaměstnán v pracovním poměru na dobu určitou, který končí 31. 3. 2020, jeho průměrný měsíční čistý příjem činil 26.265 Kč, což bylo potvrzeno zaměstnavatelem [právnická osoba].
6. Okresní soud tedy správně dospěl k závěru, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru v souladu s ust. § 2395 a násl. o. z. a dále se správně zabýval tím, zda před poskytnutím úvěru předchůdkyně žalobkyně zkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného. Přestože v průběhu řízení byla žalobkyně vyzvána ze strany soudu, aby doplnila, zda a jakým způsobem prověřovala úvěruschopnost žalovaného, předložila toliko žádost žalovaného o úvěr a potvrzení o výši příjmů, aniž by ověřovala skutečné výdaje žalovaného. V žádosti o úvěr žalovaný uvedl, že jeho příjem činí 26.265 Kč měsíčně, dále deklaroval příjem domácnosti 50.000 Kč měsíčně, což však nijak neosvědčil, uvedl, že je vlastníkem domu/bytu, což nebylo nijak konkretizováno, že nemá žádné výdaje ani srážky, když předchůdkyně žalobkyně sama zjistila, že splácí ještě pohledávky ve výši 4.036,96 Kč měsíčně. Navíc nelze přehlédnout tu skutečnost, že žalovaný měl sjednán pracovní poměr na dobu určitou, tj. do 31. 3. 2020 a že tvrzený příjem 50.000 Kč nebyl doložen, jak je již uvedeno shora.
7. Odvolací soud uzavírá, že za situace, kdy žalovaný měl příjem 26.265 Kč, pracovní poměr měl uzavřen na dobu určitou, měl pohledávky ve výši 4.036,96 Kč měsíčně, a kdy nepochybně platil náklady spojené s bydlením a na základní životní potřeby, náklady na mobil, internet apod., pak nebyl schopen úvěr řádně splácet, a proto mu neměl být předchůdkyní žalobkyně vůbec poskytnut.
8. Z ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. sice, jak správně uvedl okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku, lze dospět k závěru, že neplatnost smlouvy je toliko neplatností relativní, nicméně podle § 588 o. z. soud k neplatnosti takového právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, potažmo druhu jeho neplatnosti. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva, v poměrech souzené věci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z., je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech. V tomto směru lze odkázat i na rozsudek Evropského soudního dvoru z 5. 3. 2020 ve věci C-679/2018, příp. rozsudek NS ČR 33 Cdo 2178/2018.
9. Okresní soud tedy správně posoudil smlouvu uzavřenou mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným jako absolutně neplatnou, z tohoto důvodu by žalobkyně měla nárok na zaplacení jistiny podle ust. § 2991 a násl. o. z. z titulu bezdůvodného obohacení. Vzhledem k tomu, že žalovaný čerpal celkem 45.367,20 Kč a na svůj dluh uhradil celkem 48.225,50 Kč, tedy částku vyšší, než je částka, kterou čerpal, bezdůvodné obohacení tak na straně žalovaného nevzniklo.
10. Ze shora uvedených důvodů byl rozsudek okresního soudu jakožto věcně správný včetně nákladového výroku potvrzen v souladu s ust. § 219 o. s. ř.
11. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn neúspěchem žalobkyně v odvolacím řízení a tím, že žalovanému prokazatelně žádné náklady tohoto řízení nevznikly.