Výrok
I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 4.452,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [titul] [jméno] [příjmení], [titul], advokáta sídlem [adresa].
Odůvodnění
1. Napadeným rozsudkem byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 10.700 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 5.200 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 % ročně, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 212,12 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % z částky 5.500 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 410,97 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 5.574,38 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas odvolání, v němž se domáhal zrušení rozhodnutí. V odvolání uvedl, že z jeho strany nedošlo k bezdůvodnému obohacení, má pouze invalidní důchod, s manželkou pobírají dávky hmotné nouze a manželka žádný příjem nemá. Oba jsou v dočasné pracovní neschopnosti pro dlouhodobý nepříznivý zdravotní stav. Pana [příjmení] upozornili, že jsou stále v insolvenčním rejstříku, že jejich příjmy a dávky hmotné nouze jsou nízké, to ho nezajímalo. Navíc při podpisu smlouvy [datum] vzal 900 Kč, přestože ještě neměli splátkovou kartu. Říkal, že je to standartní postup, další splátky pak museli vozit do [obec] do jeho prodejny, když pan [příjmení] odmítl pro splátky jezdit. Poslední splátka v kartě je zapsaná dne 28. 5. 2019 a další splátky již nezapsal. Vše, co mu zaplatili, si s manželkou zapisovali doma. 28. 5. 2019 mu dali 2.200 Kč, on zapsal do karty pouze 1.200 Kč, neví, proč nezapsal celých 2.200 Kč. Asi v půlce května 2019 jim volal, že si můžou vzít překlenovací úvěr s tím, že se jim půjčky sloučí a budou platit měsíčně menší splátky. Místo toho jim dal druhou půjčku, to že se jedná o druhou půjčku, se dozvěděli, až přišla poštou splátková karta, smlouvu si nechal podepsat, ale nedal jim ji. Říkal, že jim smlouvu doveze, že ji opraví, ale nestalo se tak. Tuto smlouvu podepisoval žalovaný u něj v obchodě v [obec], kde si z částky vzal rovnou 800 Kč, to zapsal 4. 6. 2019 do karty a od té doby nezapsal žádnou splátku, kterou mu zaplatili.
3. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání navrhovala potvrzení rozsudku s tím, že s odvoláním žalovaného nesouhlasí, jelikož je nedůvodné. Žalovaný ve svém odvolání namítá nové skutečnosti a nové důkazy, tyto měl namítat již v nalézacím řízení a podle žalobkyně jsou nepřípustné. Žalobkyně zdůraznila, že se po žalovaném domáhala zaplacení pouze částky představující bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalovaného se zákonným úrokem z prodlení. Otázka splnění zákonné povinnosti posuzování úvěruschopnosti byla tedy irelevantní.
4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu i řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného důvodné není.
5. Okresní soud učinil správné skutkové zjištění, že předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřeli dvě smlouvy o zápůjčce, první dne [datum], kterou se zavázala žalobkyně poskytnout žalovanému částku 10.000 Kč v hotovosti a žalovaný se jí zavázal splácet ve splátkách, druhou uzavřeli dne [datum], v níž se zavázala žalobkyně poskytnout žalovanému částku 6.000 Kč v hotovosti, kterou se zavázal žalovaný splácet v dohodnutých splátkách. Pohledávka na žalobkyni přešla smlouvou o postoupení pohledávek.
6. Pokud se týká právního posouzení věci, pak odvolací soud, na rozdíl od okresního soudu, má za to, že účastníci uzavřeli smlouvy o zápůjčce podle ust. § 2390 o. z., poněvadž došlo k předání částek žalovanému ze strany předchůdkyně žalobkyně v hotovosti při podpisu smlouvy. Jednalo se tedy o reálný kontrakt.
7. Okresní soud pak dospěl k správnému právnímu závěru, že předchůdkyně žalobkyně nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím zápůjčky ve smyslu ust. § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy odkazoval i na konstantní judikaturu, se kterou se odvolací soud ztotožňuje. Smlouvy o zápůjčce byly tedy neplatné ve smyslu ust. § 580 a § 588 o. z., poněvadž předchůdkyně žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost, nezkoumala příjmovou a výdajovou stránku žalovaného. Lze tedy souhlasit s názorem soudu I. stupně, že žalobkyni náleží rozdíl mezi tím, co fakticky žalovanému poskytla a mezi tím, co žalovaný uhradil v souladu s ust. § 2991 o. z. Z částky 10.000 Kč pak uhradil žalovaný 4.500 Kč, takže zbývá uhradit 5.500 Kč a z částky 6.000 Kč pak zaplatil 800 Kč, takže má doplatit 5.200 Kč, celkem správně tedy přiznal žalobkyni částku 10.700 Kč včetně úroku z prodlení v souladu s ust. § 1970 o. z.
8. Pokud žalovaný v odvolání namítal, že zaplatil vyšší částku, než uvedla žalobkyně, jedná se o nové tvrzení, které je v odvolacím řízení nepřípustné dle ust. § 205 o. s. ř., když nic nebránilo žalovanému, aby toto tvrzení uvedl již v řízení před okresním soudem, příp. aby toto své tvrzení také prokázal.
9. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek okresního soudu jakožto věcně správný potvrdil podle ust. § 219 o. s. ř. včetně výroku o náhradě nákladů řízení, který je rovněž správný.
10. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn úspěchem žalobkyně v odvolacím řízení, které byly v souladu s ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 přiznány náklady řízení v celkové výši 4.452,80 Kč Tyto náklady sestávají z odměny za 2 úkony právní služby á 1.540 Kč, a to za vyjádření k odvolání a za účast u odvolacího jednání v souladu s ust. § 7 a § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., dále náleží zástupci žalobkyně 2 režijní paušály á 300 Kč dle § 13 odst. 4 téže vyhlášky, tj. 600 Kč a 21 % DPH z těchto částek, což je 772,80 Kč.