Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekPotvrzeno

Spisová značka

23 Co 283/2025

Soud: Krajský soud v PrazeDatum rozhodnutí: 14. 4. 2026Č. j.: 23 Co 283/2025-664Předseda senátu: JUDr. Tomáš KučeraAgenda: Odvolací (civilní) (Co)Zveřejněno: 2. 11. 2026Předmět řízení: o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, o odvolání žalobce i žalované proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 25. 7. 2025, č. j. 20 C 109/2018 - 631ECLI:CZ:KSPH:2026:23.Co.283.2025.1
smlouva pracovnícizinalhůtypřekážky v prácizkušební dobapracovní poměrdokazovánípracovněprávní vztahynáhrada nákladůdovoláníexceszaviněníodvolánípracovní volnonáhrada mzdynáklady řízenískončení pracovního poměruokamžité zrušení pracovního poměru
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 18. 11. 2026 máme 604 848 z 615 621 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Související rozhodnutí

Označená místa (8) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 5 021,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou u Okresního soudu v Mladé Boleslavi domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru u žalované, které mu bylo doručeno dne 20. 2. 2018. Uvedl, že na základě pracovní smlouvy ze dne 15. 11. 2000 u žalované pracoval jako IT systémový analytik a vzhledem k charakteru žalobcem vykonávané práci počítačového odborníka a s přihlédnutím ke zdravotnímu stavu jeho rodinných příslušníků, které doprovázel k lékaři, měl se žalovanou sjednán výkon tzv. mobilní práce, naposledy s účinností od 10. 7. 2017. Dopisem ze dne 10. 11. 2017 byla žalobci, v rozporu s předchozí dohodou, mobilní práce „přerušena“ s tím, že od 13. 11. 2017 byl žalobce podle žalované povinen dostavit se na pracoviště v [adresa]. Souběžně mu žalovaná udělila „výpověď“ dohody o výkonu mobilní práce, kterou však žalobce shledal neurčitou a tedy neplatnou. V následující době pak žalovaná začala vykazovat žalobci opakované absence, které označila za neomluvené a písemným podáním ze dne 2. 2. 2018 žalovaná pro opakovanou neomluvenou absenci žalobce ve dnech v dopise vyjmenovaných okamžitě zrušila žalobci pracovní poměr dle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Jednání žalované označil žalobce za „evidentní šikanu“. Poukazoval na to, že pokud nevykonával v určité dny svou práci dle pracovní smlouvy, pak výlučně pro osobní překážku v práci, když doprovázel vážně nemocné rodinné příslušníky - manželku, popř. syna na lékařská vyšetření, o čemž vždy informoval žalovanou prostřednictvím SMS zpráv nebo telefonátů nadřízenému a 1 x týdně odesílal žalované potvrzení od lékaře o důvodu jeho nepřítomnosti na pracovišti a jelikož žalobce bydlí s rodinou ve Stříbře, okres Tachov, není zcela reálné, aby se vždy po vyšetření vydal na zbytek pracovní směny zpět do práce. Žalobce je tak přesvědčen, že z jeho strany k žádnému porušení povinností vztahujících se k jím vykonávané práci nedošlo, rozhodně ne s takovou intenzitou, pro kterou mu byl pracovní poměr okamžitě zrušen.

2. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 1. 2019, č. j. 20 C 109/2018 – 216, žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru dopisem žalované ze dne 2. 2. 2018, doručeným žalobci dne 20. 2. 2018, zamítl a uložil žalobci zaplatit žalované a České republice – Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi náhradu nákladů řízení.

3. Soud prvního stupně vycházel z toho, že „skutečnost, že žalobce obdržel od žalované dne 20. 2. 2018 „Okamžité zrušení pracovního poměru dle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce“, stejně jako skutečnost, že žalobce nebyl ve dnech vyjmenovaných v onom dopise v práci, byla mezi účastníky nespornou,“ a naopak, že se účastníci „zásadně rozcházeli v tom, zda se jednalo o nepřítomnost řádně omluvenou či nikoliv, a tedy zda absence žalobce na pracovišti mohla být legitimním důvodem k okamžitému rozvázání pracovního poměru žalobce u žalované,“ a „spornou zůstala mezi účastníky též otázka, zda a k jakému datu byl žalobce povinen vykonávat práci přímo na pracovišti žalované nebo mimo něj v režimu tzv. home office“. Po obsáhlém dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že „byť se žalobce bezesporu ocitl ve složité životní situaci dané nepříznivým zdravotním stavem jeho rodinných příslušníků, kterou v soudním řízení žalovaná rozhodně nijak nesnižovala, nelze tím omlouvat jeho povinnosti plynoucí z pracovněprávního vztahu se žalovanou. Okamžité zrušení pracovního poměru, které neshledal soud k námitce žalobce neurčitým, doručené žalobci 20. 2. 2018 s ohledem na výše uvedené hodnotil soud jako odpovídající závažnosti daného případu, resp. odpovídající míře intenzity porušení pracovní kázně. Dle vlastní úvahy soudu s přihlédnutím k míře zavinění žalobce, intenzitě porušení pracovních povinností, důsledkům pro žalovanou i aktuální rozhodovací soudní praxi nelze četné neomluvené absence žalobce v práci hodnotit jinak, než jako porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.“

4. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 10. 2019, č. j. 23 Co 181/2019 - 293, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci dopisem žalované ze dne 2. 2. 2018, doručeným žalobci dne 20. 2. 2018, je neplatné a rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobci i České republice náklady řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru, že za situace, kdy okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobci doručeno dne 20. 2. 2018, lze v souladu s ustanovením § 58 odst. 1 zákoníku práce za důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru považovat pouze vytýkané skutky, k nimž došlo až po 20. 12. 2017, tedy žalobcovy absence ve dnech 2. 1., 3. 1., 4. 1., 5. 1., 8. 1., 18. 1., 19. 1., 22. 1. 2018; za bezpředmětné proto považoval zabývat se omluvitelností či neomluvitelností absencí v době od 3. 11. do 11. 12. 2017. Vyšel dále ze zjištění, že žalobce (poté, co k 31. 12. 2017 skončily žalobci výhody z dohody o výkonu mobilní práce, tzv. home office) se v lednu 2018, ve dnech, které jsou vyjmenovány, skutečně na pracoviště nedostavil, svou nepřítomnost vysvětloval překážkami v práci ve smyslu § 191 zákoníku práce, konkrétně doprovodem rodinných příslušníků k lékaři, a souhlasil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalobce opakovaně nedostál povinnostem vyplývajícím pro něj zejména z ustanovení § 206 zákoníku práce a rovněž vnitřních předpisů zaměstnavatele, především pokud jde o včasnost žádostí o poskytnutí pracovního volna a následné prokázání (doložení) jejich existence a rozsahu jejich trvání v jednotlivých (četných) případech. Odvolací soud se však neztotožnil s posouzením intenzity porušení pracovních povinností. Ačkoliv žalobce (který se s ohledem na zdravotní stav svých dětí a své manželky ocitl ve svízelné a těžko řešitelné situaci) o poskytnutí pracovního volna žádal opakovaně na poslední chvíli, zpravidla až v ten který den oznamoval, že se nedostaví, existenci překážek v práci nedokládal důsledně, činil tak se zpožděním a nedostatečně, čímž se opakovaně (soustavně) dopouštěl porušování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, nelze podle odvolacího soudu přehlížet, že dodatečně (byť až v průběhu řízení) doložil, že v jednotlivých dnech skutečně doprovázel své rodinné příslušníky do zdravotnických zařízení, mnohdy vzdálených od místa jeho bydliště ([adresa]). Přitom nebylo reálné, aby po několika hodinách strávených na cestě k lékaři, v čekárně a ambulanci lékaře a na cestě domů, mělo ještě smysl vyrazit na dvousetkilometrovou cestu do sídla žalované s předpokladem, že tam žalobce dorazí před koncem pracovní doby popř. v dobu, kdy by ještě (do konce pracovní doby) stihl smysluplně plnit nějaké pracovní úkoly. Okolnosti projednávané věci je proto třeba odlišovat od případu svévolných, nijak neomluvených absencí a přihlédnout též k bezproblémovému dlouholetému trvání pracovního poměru žalobce u žalované. Z těchto důvodů odvolací soud uzavřel, že vytýkané porušení pracovních povinností žalobcem nedosáhlo takového stupně intenzity, aby po žalované nebylo lze požadovat, aby žalobce zaměstnávala ještě alespoň po dobu výpovědní doby a odůvodňovalo okamžité zrušení pracovního poměru.

5. K dovolání žalované, Nejvyšší soud České republiky (dále jen „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 8. 2021, č. j. [spisová značka], označené rozsudky krajského i okresního soudu zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi k dalšímu řízení. Konstatoval, že v rozsudcích nižších soudů v souvislosti s posuzováním intenzity porušení pracovních povinností zaměstnancem, absentuje závěr o tom, zda a v jakém rozsahu žalobce v jednotlivých dnech vytýkaného období práci neomluveně zameškal, přičemž nebyla ani učiněna skutková zjištění o skutečnostech, na jejichž základě by bylo možno tento závěr učinit. Poukázal na to, že nepříznivý následek spojený s nepřítomností zaměstnance v práci v pracovní době [tj. porušení povinnosti zaměstnance dodržovat povinnosti vyplývající z pracovního poměru dle § 38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce] nenastane, jestliže je zameškání práce důsledkem určitých právem uznaných skutečností, které během trvání pracovního poměru zaměstnanci brání nebo mu ztěžují plnění pracovních povinností z pracovního poměru, přičemž existenci těchto skutečností tvrdí a prokazuje zaměstnanec. Přitakal závěru odvolacího soudu, že k okamžitému zrušení pracovního poměru z důvodu neomluveného zameškání práce v období od 13. 11. 2017 do 11. 12. 2017 žalovaná přistoupila po uplynutí dvouměsíční subjektivní lhůty podle ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce, a proto se uvedené zameškání práce nemohlo stát důvodem pro platné rozvázání pracovního poměru. Dovolací soud nicméně současně poukázal na to, že, bylo-li by jednání žalobce i v tomto období prokázáno, může představovat významnou okolnost pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti žalobce i v období od 2. 1. 2018 do 22. 1. 2018 vypovídající o jeho dosavadním postoji k plnění pracovních úkolů.

6. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 6. 2022, č. j. [spisová značka], žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru dopisem žalované ze dne 2. 2. 2018, doručeným žalobci dne 20. 2. 2018, zamítl a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení a dále žalobci uložil zaplatit [adresa] náhradu nákladů vzniklých v řízení státu.

7. Soud prvního stupně na základě dokazování provedeného v původním řízení, doplněného po zrušení předchozích rozsudků soudu prvního stupně a odvolacího soudu, dospěl ke skutkovému závěru, že „žalobce po řádném poučení soudu o doplnění ve věci rozhodných skutečností a s tím spojených následcích v návaznosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jímž byl předchozí rozsudek soudu prvního stupně i soudu odvolacího v projednávané věci zrušen, neunesl břemeno tvrzení a důkazní o tom, že v 8 dnech v rozhodném období 2. 1. 2018 – 22. 1. 2018 práci zameškal z omluvitelných důvodů, konkrétně pro osobní překážku spočívající v nezbytném doprovodu rodinných příslušníků k lékaři na dobu nezbytně nutnou, přičemž doprovod nebyl možný mimo pracovní dobu. Proto soud na tyto absence pohlížel jako na neomluvené v rozsahu 8 dnů (celých pracovních směn).“ Poukázal na to, že žalobce se obdobného jednání dopouštěl již v listopadu a prosinci předešlého roku, kdy ho žalovaná, vědoma si žalobcovy tíživé rodinné situace, opakovaně vyzývala k doplnění údajů, aby mohla jeho zmeškání práce řádně omluvit, a s rozhodnutím o ukončení pracovního poměru žalobce vyčkávala. Takový postup žalované dle soudu sám o sobě nesnižuje závažnost porušení pracovních povinností žalobce, pokud je žalovaná byla ochotna jistou dobu tolerovat. Uzavřel, že „porušení pracovní povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci - povinnosti podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práci podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době - dosahuje dle soudu v daném případě intenzity porušení zvlášť hrubým způsobem“, přičemž osmidenní neomluvená absence během jednoho měsíce nepředstavuje výpadek, který by byl u zaměstnavatele z hlediska organizace práce a zadaných pracovních úkolů přehlédnutelný či zanedbatelný, na zaměstnavateli proto nelze spravedlivě požadovat, aby žalobce zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.

8. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 1. 2023, č. j. [spisová značka], posledně označený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

9. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 12. 2024, č. j. [spisová značka], předchozí rozsudek krajského i okresního soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Shledal rozhodnutí soudů nižší instance v části nepřezkoumatelným a závěry o hodnocení provedených důkazů o počátku a době trvání lékařských úkonů označil za rozporné se skutkovými zjištěními, jež ve svém důsledku představují porušení garantovaných základních práv účastníků.

10. Soud prvního stupně v záhlaví tohoto rozhodnutí označeným rozsudkem (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „napadený rozsudek“) žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru dopisem žalované ze dne 2. 2. 2018, doručeným žalobci dne 20. 2. 2018, zamítl (výrok I.), uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v rozsahu ½ ve výši 53 588,50 Kč, ve lhůtě dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.).

11. Soud prvního stupně na základě dokazování provedeného v původním řízení, doplněného po zrušení předchozích rozsudků soudu prvního stupně a odvolacího soudu, a při respektování právních závěrů vyšších soudů, věcně posuzoval již jen vytýkaná porušení pracovních povinností (absence žalobce) za dobu od 2. 1. 2018 do 22. 1. 2018 (kdy u dřívějšího období marně uplynula prekluzivní lhůta dle § 58 zákoníku práce). Dospěl k závěru, že žalobce přes poučení soudu o doplnění pro posouzení věci rozhodných skutečností a s tím spojených následcích, neunesl břemeno tvrzení a důkazní o tom, ohledně existence omluvitelné překážky v práci podle ustanovení § 206 zákoníku práce, ve spojení s bodem 8 nařízení vlády č. 590/2006 Sb. Poukázal na to, že na žalobci bylo, aby tvrdil a prokázal, zda byl doprovod rodinných příslušníků do zdravotnických zařízení nezbytný, v jakém časovém rozsahu trval, a zda lékařské úkony nebylo možno provést mimo pracovní dobu (resp. její pevnou část). To se, podle soudu prvního stupně, žalobci, ani po opakovaných výzvách zaměstnavatele a soudu, nepodařilo v plném rozsahu, kdy ve třech dnech (3. 1., 19. 1. a 22. 1. 2018) žalobce neprokázal, že by se nemohl alespoň na část pevné pracovní doby (9–14 hod.) dostavit do zaměstnání, ani že by lékařský úkon objektivně bránil výkonu práce v tomto rozsahu. V tomto rozsahu tak vyhodnotil nepřítomnost žalobce v práci jako neomluvenou, a to i podle objektivních kritérií (ordinační doby navštívených lékařů, délka úkonů, vzdálenost). Výslovně dovodil, že i neomluvená absence po část směny může být právně relevantní, pokud jde o opakované a zaviněné jednání, kdy poukázal na to, že si žalobce byl vědom povinnosti důvod absence prokazovat, byl opakovaně upozorňován na nedostatečnost předkládaných podkladů, přesto potřebné údaje neposkytl včas ani dodatečně, ačkoli bylo reálně možné je od lékařů získat. Při hodnocení intenzity porušení pracovních povinností soud prvního stupně přihlédl zejména k tomu, že se ze strany žalobce nejednalo o ojedinělý exces, kdy se obdobné problémy s dokládáním absencí vyskytovaly již v předchozích měsících, žalobce byl žalovanou opakovaně a konkrétně vyzýván k nápravě, přesto byl při dokládání překážek v práci delší dobu liknavý, takže ač zaměstnavatel poskytl žalobci časový prostor i vstřícná opatření (mobilní práce, výzvy, jednání), ukázala se jako neúčinná. Za těchto okolností soud prvního stupně uzavřel, že nebylo lze po žalované spravedlivě požadovat, aby žalobce dále zaměstnávala ještě alespoň po výpovědní dobu. Přestože tedy soud prvního stupně oproti původnímu skutkovému vymezení porušení pracovních povinností, rozsah vytýkané absence korigoval, dospěl k závěru, že zjištěný rozsah a povaha porušení povinností, ve spojení s celkovým postojem žalobce k plnění pracovních povinností odůvodňují použití nejpřísnějšího pracovněprávního sankčního opatření - okamžitého zrušení pracovního poměru, jež tak bylo soudem shledáno opatřením přiměřeným.

12. Výrok II., o nákladech řízení, soud prvního stupně odůvodnil odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 a § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších změn (dále jen „o. s. ř.“), kdy na jednu stranu měla žalovaná v řízení plný úspěch, avšak soud prvního stupně shledal důvody hodné zvláštního zřetele dle § 150 o. s. ř., pro které přiznal ve věci úspěšné žalované pouze ½ náhrady nákladů řízení, „s ohledem na osvobození žalobce od soudních poplatků, resp. s ohledem na jeho majetkové poměry i povahu samotného sporu, kdy ve věci aplikované ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) ZP patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, hodnocení intenzity porušení pracovních povinností reflektuje vlastní uvážení soudu a specifika daného případu“.

13. Proti tomuto rozsudku podali v zákonné lhůtě odvolání žalobce i žalovaná, kdy odvolání žalobce směřovalo proti celému rozsudku soudu prvního stupně, zatímco odvolání žalované toliko proti výroku II., o nákladech řízení.

14. Žalobce soudu prvního stupně vytýkal, že napadený rozsudek je skutkově i právně nesprávný a nepřezkoumatelný. Namítal, že přestože soud uzavřel, že sporné jednání spočívalo pouze ve třech tříhodinových úsecích v lednu 2018 (celkem 9 hodin), přesto je kvalifikoval jako zvlášť hrubé porušení pracovních povinností. Podle žalobce je takový závěr nepřiměřený, v rozporu s judikaturou a se zásadou ultima ratio, neboť takto marginální rozsah bez mimořádně přitěžujících okolností neodůvodňuje okamžité zrušení pracovního poměru. Dále soudu prvního stupně vytýkal, že neprovedl řádnou proporční úvahu: nezohlednil pružné rozvržení pracovní doby, dlouhodobě bezproblémový pracovní průběh žalobce, jeho rodinnou situaci, ani skutečné dopady na zaměstnavatele. Nepřípustně považoval nenapracování volitelné části pracovní doby za neomluvenou absenci a tím uměle navýšil intenzitu porušení. Současně nepřípustně „dovyvažoval“ lednové skutečnosti staršími, prekludovanými absencemi, které navíc ani nebyly uvedeny v listině o okamžitém zrušení pracovního poměru. Podle žalobce napadený rozsudek nerespektuje závazný právní názor Nejvyššího soudu, který uložil denní, konkrétní posouzení tzv. „uvedených úkonů“ doprovodu (cesty, čekání, vyšetření, navazující úkony apod.). Soud prvního stupně namísto věcné rekonstrukce jednotlivých dnů vycházel z hypotetických úvah a kladl nepřiměřený důraz na minutovou přesnost, kterou zákon nevyžaduje. Žalobce rovněž soudu prvního stupně vytýkal závěr o neunesení důkazního břemene za situace, že odmítl provést jeho účastnickou výpověď k průběhu sporných dnů. Žalobce navrhoval, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a určil, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, případně aby ho zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

15. Žalovaná v odvolání soudu prvního stupně vytýkala, že jí přes úplný úspěch v řízení nepřiznal plnou náhradu nákladů řízení, aniž by předem tento svůj záměr účastníkům avizoval a dal jim prostor se k němu vyjádřit, jak požaduje judikatura Ústavního soudu. Navíc důvody, v nichž shledal předpoklady pro nepřiznání části náhrady nákladů řízení, soud prvního stupně náležitě neodůvodnil, nevypořádal se se všemi okolnostmi a neozřejmil, proč by mělo být spravedlivé požadovat po žalované, aby polovinu nákladů řízení nesla ze svého. Navrhovala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil a přiznal jí náhradu nákladů řízení v plné výši.

16. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalobkyně její argumentaci odmítl a pro případ nevyhovění jeho odvolání ve věci samé navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., o nákladech řízení, potvrdil.

17. Odvolací soud, přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení § 212 a následujících o. s. ř. a dospěl k závěru, že ani jedno odvolání není důvodné.

18. Žalobci byl dne 20. 2. 2018 doručen dopis žalované ze dne 2. 2. 2018, jímž s ním žalovaná s odvoláním na § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžitě zrušila pracovní poměr pro porušení pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Z jeho obsáhlého (šestistránkového) textu lze jako skutkový důvod okamžitého zrušení pracovního poměru vyzdvihnout, že se žalobce „opakovaně od 13. 11. 2017 nedostavuje do zaměstnání“; sice prostřednictvím SMS zpráv žalované opakovaně sděloval, že „od 13. listopadu 2017, a to opakovaně až do 30. listopadu 2017 a následně 1. prosince, 3. až 8. prosince a 11. prosince 2017 čerpá zaměstnanec pracovní volno za účelem doprovodu rodinných příslušníků do zdravotnického zařízení,“ avšak „neprokázal, že doprovod rodinných příslušníků do zdravotnického zařízení byl vždy nezbytně nutný, a to v pracovní době, zároveň nesdělil a neprokázal ani jedenkráte rozsah trvání důležité osobní překážky v práci při doprovodech rodinných příslušníků do zdravotnického zařízení v období měsíce listopad, prosinec 2017 a leden 2018, a rovněž tak skutečnost, že nebylo možné vyšetření či ošetření rodinných příslušníků uskutečnit mimo pracovní dobu“. „Pro uvedené, stejně tak i z důvodu nenapracování části směn“ ve dnech: 13. 11., 14. 11., 15. 11., 20. 11., 21. 11., 22. 11., 23. 11., 24. 11., 27. 11., 28. 11., 29. 11., 30. 11., 1. 12., 4. 12., 5. 12., 6. 12., 7. 12., 8. 12., 11. 12. 2017 a dále 2. 1., 3. 1., 4. 1., 5. 1., 8. 1., 18. 1., 19. 1., 22. 1. 2018 posoudila žalovaná absenci žalobce na pracovišti „jako neomluvenou jak za části směn – nepovinné úseky pracovní doby, tak i za celé směny (základní a volitelná pracovní doba) v celkovém počtu neomluvených hodin 144, tj. 19 neomluvených směn“.

19. Vzhledem k době, kdy byl učiněno právní jednání směřující k rozvázání pracovního poměru žalobce u žalované, které je předmětem tohoto řízení, je třeba projednávanou věc i v současnosti posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 5. 2018, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 310/2017 Sb. (dále jen „zákoník práce“).

20. Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

21. Podle ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce, pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do dvou měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru dověděl, a pro porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru v cizině do dvou měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však do jednoho roku od dne, kdy důvod k výpovědi vznikl.

22. Podle ustanovení § 72 zákoníku práce, neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

23. Soud prvního stupně věci správně posoudil otázku dodržení dvouměsíční propadné lhůty pro podání žaloby o určení neplatnosti skončení pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 72 zákoníku práce, neboť pracovní poměr žalobce měl na základě okamžitého zrušení pracovního poměru skončit ke dni 20. 2. 2018, kdy byl žalobci dopis ze dne 2. 2. 2018 doručen (osobně ho převzal) a žaloba byla podána dne 17. 4. 2018.

24. Odvolací soud se nejprve zabýval námitkami procesních vad, zejména tvrzenou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku a neprovedením navrženého důkazu výslechem žalobce jako účastníka řízení. Napadený rozsudek není nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. V této souvislosti odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně dostatečně podrobně popsal skutkový stav, vymezil právní rámec věci a srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru o naplnění podmínek § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Skutečnost, že žalobce s tímto hodnotícím závěrem nesouhlasí, sama o sobě nepřezkoumatelnost nezakládá. I rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila na závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. [spisová značka], uveřejněném pod č. 100 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013)

25. Odvolací soud neshledal pochybení soudu prvního stupně ani v tom, že neprovedl výslech žalobce jako účastníka řízení. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce své skutkové tvrzení ohledně rozhodných dnů omezil na obecné hodnocení, že časový rozsah jeho nepřítomnosti v práci z důvodu doprovodu rodinných příslušníků k lékaři byl přiměřený. Konkrétní skutková tvrzení o průběhu jednotlivých dnů (čas odjezdu, návratu, délka cest, časová návaznost jednotlivých úkonů apod.) však žalobce přes poskytnuté poučení v rovině tvrzení neuplatnil. Výslechem účastníka lze podle ustálených procesních principů prokazovat již tvrzené skutečnosti, nikoli je teprve dodatečně nahrazovat, konkretizovat nebo vytvářet. Výslech účastníka nemůže sloužit k tomu, aby žalobce jednočinným souběhem splnil břemeno tvrzení i břemeno důkazní. Za této procesní situace soud prvního stupně postupoval správně, když navržený důkaz neprovedl jako nadbytečný a nepřípustný k nahrazení chybějících skutkových tvrzení.

26. Nedůvodnou odvolací soud shledává i námitku, že soud prvního stupně nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu, vyslovený v předchozím kasačním rozhodnutí (§ 226 o. s. ř.), kdy uložil soudu provést individuální posouzení jednotlivých dnů s přihlédnutím k tomu, že pojem „uvedené úkony“ je podle bodu 8 přílohy nařízení vlády č. 590/2006 Sb. vymezen poměrně široce tak, že zahrnuje nejen samotné vyšetření či ošetření, ale i související úkony (cesty, čekání, navazující ošetření, zajištění léků apod.). Soud prvního stupně tomuto právnímu názoru dostál, když provedl doplnění dokazování, právní výklad dovolacího soudu převzal a sporné dny posoudil v rozsahu skutkových tvrzení a důkazů předložených žalobcem. Zároveň je však třeba zdůraznit, že dovolací soud neuložil soudu povinnost nahrazovat tvrzení účastníka nebo rekonstruovat skutkový děj nad rámec toho, co bylo v řízení uplatněno. Jestliže žalobce konkrétní průběh jednotlivých dnů netvrdil, nelze neprovedení takové rekonstrukce považovat za nerespektování závazného právního názoru dovolací instance.

27. Soud prvního stupně správně vycházel z dříve vysloveného závěru odvolacího soudu, aprobovaného i soudem dovolacím, že mezi okamžitým zrušením pracovního poměru vytýkanými absencemi žalobce jednak v období od 13. 11. do 11. 12. 2017 a dále pak v období od 2. 1. do 22. 1. 2018, není časová souvislost, a proto byl pracovní poměr žalobce ukončen pro zameškání práce v období od 13. 11. do 11. 12. 2017 po uplynutí subjektivní lhůty uvedené v ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce. Správně se tedy soud prvního stupně v dalším řízení (po zrušení předchozích rozsudků dovolacím soudem) zabýval zejména vytýkanou nepřítomností žalobce v práci ve dnech 2. 1., 3. 1., 4. 1., 5. 1., 8. 1., 18. 1., 19. 1. a 22. 1. 2018.

28. Nepochybil v úvaze, že namítal-li žalobce v řízení, že práci v uvedené dny v rozhodném období od 2. 1. 2018 do 22. 1. 2018 zameškal z důvodu doprovodu rodinných příslušníků k lékaři, jakožto osobní překážky v práci na straně zaměstnance, jak je definována v bodě 8 písm. a) nařízení vlády č. 590/2006 Sb. (Pracovní volno s náhradou mzdy nebo platu k doprovodu rodinného příslušníka - manžela, druha nebo dítěte, jakož i rodiče a prarodiče zaměstnance nebo jeho manžela - do zdravotnického zařízení k vyšetření nebo ošetření při náhlém onemocnění nebo úrazu a k předem stanovenému vyšetření, ošetření nebo léčení a zpět, byl-li doprovod nezbytný a uvedené úkony nebylo možno provést mimo pracovní dobu.), bylo na něm, aby v řízení tvrdil a prokazoval skutečnosti, z nichž vyplývá, že v období vytýkané nepřítomnosti v práci nemohl pro žalovanou vykonávat práci podle pracovní smlouvy z důvodu jiné důležité osobní překážky v práci. Konkrétně se tak soud prvního stupně v řízení zabýval tím, zda pro poskytnutí pracovního volna na nezbytně nutnou dobu byly v daném případě splněny tyto podmínky: 1) jednalo se o doprovod rodinného příslušníka zaměstnance, 2) jednalo se o doprovod při náhlém onemocnění nebo úrazu a k předem plánovanému vyšetření, ošetření nebo léčení, 3) ke stejnému účelu nebylo poskytnuto pracovní volno jinému rodinnému příslušníkovi, 4) doprovod byl nezbytný a 5) uvedené úkony (ošetření, vyšetření, léčení) nebylo možno provést mimo pracovní dobu.

29. Soud prvního stupně se správně zabýval okolnostmi žalobcových absencí v práci v jednotlivých shora vyjmenovaných dnech, kdy tam, kde se to podařilo zjistit, zkoumal, koho z rodinných příslušníků a ke kterému lékaři žalobce doprovázel, zda byl doprovod nutný, na jakou hodinu, zda šlo o předem objednaný termín, jak dlouho zdravotní výkon trval, jaké jsou ordinační hodiny dotyčného lékaře, jaká je vzdálenost zdravotnického zařízení z bydliště žalobce, s přihlédnutím ke vzdálenosti žalobcova pracoviště od místa jeho bydliště a době potřebné na cestu. Nepochybil v závěru, že nezbytnost doprovodu manželky žalobce k lékaři byla prokázána lékařskou zprávou její praktické lékařky. Skutkovým zjištěním pak odpovídá i jeho úvaha a závěr, že „i ve dnech, v nichž nebyla doba započetí ošetření, vyšetření nebo léčení včetně délky trvání úkonu bezpečně prokázána, má soud za zjištěné, že s přihlédnutím k ordinačním hodinám navštívených lékařů i v případě objednání bez čekací doby se nemohl žalobce dostavit alespoň na část pracovní směny v pevném úseku pracovní doby 9 - 14 hodin v tyto dny: 2. 1., 4. 1., 5. 1., 8. 1., 18. 1. 2018, resp. že doprovod nebylo možné činit mimo pracovní dobu (resp. pevný úsek pracovní doby). V ostatních dnech 3. 1., 19. 1. a 22. 1. 2022 (správně 2018 – pozn. odvolacího soudu) se dle provedeného dokazování mohl žalobce dostavit alespoň na část pracovní doby v době mezi 9. -14. hodinou, pokud by se k úkonu doprovázející osoba dostavila bezprostředně po otevření ordinace.“ Nepochybil v konstatování, že „v tyto dny žalobce neprokázal, kdy vyšetření, ošetření nebo léčení doprovázející osoby započalo a po jakou dobu trvalo“, kdy zároveň připomněl, že sama žalovaná ve dnech 3. 1., 19. 1. a 22. 1. 2018 hodnotila žalobcovo neomluvené zameškání práce jen v rozsahu 3 hodin z celkových 7,5 hodin pracovní směny. V tomto rozsahu, tj. tříhodinovou neomluvenou absenci v každém z těchto dnů, tak soud prvního stupně shledal žalobcovo porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci.

30. Povinnost dodržovat povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance, vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitého stupně intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušováním povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, závažným porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní povinnosti nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 odst. 1 písm. g) část věty před středníkem zákoníku práce].

31. Ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

32. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ (podle stávající právní úpravy jde o méně závažné, závažné, resp. zvlášť hrubým způsobem „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“) definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001).

33. Pokud jde o posouzení intenzity zjištěného porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, soud prvního stupně správně nevycházel pouze izolovaně ze tří částečně zameškaných pracovních směn, ale ze širšího kontextu, kdy přihlédl k okolnostem, za nichž k porušení pracovních povinností došlo a co jim předcházelo. V tomto směru je nedůvodná odvolací námitka, podle níž soud prvního stupně kvalifikoval jednání žalobce jako zvlášť hrubé porušení pracovních povinností výlučně na základě „pouhých devíti hodin“ neomluvené absence. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že soud prvního stupně posuzoval intenzitu porušení komplexně, zejména s přihlédnutím k tomu, že žalobce opakovaně neučinil (vůči zaměstnavateli) zákonem požadovaná tvrzení, neprokázal překážky v práci a činil tak navzdory opakovaným výzvám zaměstnavatele.

34. V této souvislosti považuje odvolací soud za podstatné zdůraznit, že žalobcem uplatňovaná nepřítomnost v práci nebyla tvrzena jako neplacené pracovní volno, nýbrž jako jiná důležitá osobní překážka v práci s náhradou mzdy (srov. § 206 zákoníku práce, ve spojení s bodem 8 nařízení vlády č. 590/2006 Sb.), kdy taková překážka nejen omlouvá nepřítomnost zaměstnance, ale současně zakládá nárok na finanční plnění ze strany zaměstnavatele. Neprokázání splnění zákonných podmínek této překážky proto neznamená pouze absenci omluvného důvodu, ale též absenci právního titulu k vyplacení náhrady mzdy. Tento majetkový aspekt nelze při hodnocení intenzity porušení pracovních povinností pominout. Opakované a nedostatečně doložené uplatňování takové překážky objektivně zasahuje do oprávněných majetkových zájmů zaměstnavatele a zvyšuje závažnost jednání žalobce nad rámec běžné neomluvené absence.

35. Nelze zcela odhlédnout ani od skutečnosti, že žalovaná dlouhou dobu vycházela žalobci vstříc ve snaze pomoci mu skloubit složitou rodinnou situaci s výkonem práce, kdy však postupně začala zjišťovat, že nastavený režim mobilní práce v žalobcově případě nefunguje, a nabývat dojmu, že žalobce volnější pracovní režim zneužívá na úkor plnění pracovních povinností. Proto z její strany začalo docházet k omezování dřívějších „výhod“ a důslednějšímu vyžadování náležitého zdokladování tvrzených důvodů žalobcovy nepřítomnosti v práci. Nejednalo se o žádnou šikanu, jak to vnímal žalobce, ale legitimní reakci zaměstnavatele na situaci, že žalobce v práci více nebyl, než byl. A žalobce namísto toho, aby se snažil legitimnímu požadavku zaměstnavatele na včasné oznamování nepřítomnosti a bezodkladné doložení tvrzeného důvodu nepřítomnosti (doprovod rodinného příslušníka do zdravotnického zařízení, tzn. placenou překážku v práci), svůj přístup nezměnil, svou nepřítomnost žalované hlásil často „na poslední chvíli“ a to přesto, že se nezřídka jednalo o předem objednané návštěvy lékařů a k dokládání tvrzeného důvodu přes urgence žalobkyně přistupoval velmi liknavě. Tím došlo k postupné erozi důvěry zaměstnavatele v řádné plnění základních pracovních povinností žalobcem. V celkovém kontextu nešlo o izolovaný exces, nýbrž o způsob jednání, který ve svém souhrnu dosáhl intenzity, pro niž již nebylo možné po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr žalobce trval alespoň po dobu výpovědní doby.

36. Je třeba připomenout, že v době okamžitého zrušení pracovního poměru nebyla náležitě doložena žádná z žalobci vytýkaných absencí a u většiny z nich se tak stalo až v průběhu řízení, tzn. s odstupem řady měsíců až let, navíc za aktivního přispění soudu. Přitom to měl být žalobce, kdo si měl všechna potřebná potvrzení opatřit hned v souvislosti s uskutečněnými doprovody rodinných příslušníků, kdy by jejich opatření bylo nesrovnatelně jednodušší než s dlouhým časovým odstupem. Skutečnost, že soud prvního stupně přihlédl i k dřívějším skutkům z listopadu a prosince 2017 odvolací soud neshledává nepřípustným, neboť tyto skutky nebyly hodnoceny jako samostatný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, nýbrž pouze jako kontext významný pro posouzení celkového postoje žalobce k plnění jeho povinností.

37. Na základě všech uvedených skutečností dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně nepochybil v procesním postupu, respektoval závazný právní názor dovolacího soudu, a dospěl k věcně i právně správnému závěru o platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.

38. Ustanovení § 150 o. s. ř. obecně slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude jevit spravedlivým především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stadiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení; soud musí důkladně zvážit všechny okolnosti případu a v odůvodnění náležitě vyložit, proč se mu s ohledem na jejich existenci jeví jako spravedlivé nerozhodnout o náhradě nákladů řízení podle zásady úspěchu ve věci (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 257/05 ze dne 20. 12. 2005, nález sp. zn. I. ÚS 1671/08 ze dne 5. 11. 2008, nález sp. zn. II. ÚS 237/05 ze dne 2. 3. 2006, nález III. ÚS 292/07 ze dne 9. 6. 2009 publikované na webových stránkách http://nalus.usoud.cz).

39. Závěr o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu nebo podání odvolání, postojům účastníků v průběhu řízení a podobně. Závěr soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který by měl náklady řízení podle jeho výsledku hradit, za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na oprávněném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2014, sp.zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015, sv. 3, str. 210, pod číslem Rc 24/2015).

40. V projednávané věci žalobce se svou žalobou na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru neuspěl, a proto by obecně žalovaná měla ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Soud prvního stupně na jedné straně nepochybil, pokud se v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení zabýval i bez návrhu (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř.) otázkou, zda v daném případě nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro použití § 150 o. s. ř. Současně je však namístě přisvědčit námitce žalované, a soudu prvního stupně vytknout, že měl v rámci předvídatelnosti soudního rozhodnutí dát účastníkům předem najevo, že se těmito úvahami hodlá zabývat a dát jim prostor se k možné aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. vyjádřit a přednést svou argumentaci pro či proti použití tohoto ustanovení při rozhodování o nákladech řízení. Tento nedostatek byl nicméně odklizen rozsáhlou argumentací účastníků k dané problematice v odvolání žalované, respektive vyjádření žalobce.

41. Soud prvního stupně shledal důvody pro nepřiznání náhrady nákladů v řízení úspěšné žalované zejména v poměrech žalobce, který byl v průběhu řízení osvobozen od soudních poplatků a dále s poukazem na charakter řízení o neplatnost skončení pracovního poměru, kdy je hodnocení intenzity porušení pracovních povinností do značné míry věcí vlastní úvahy soudu s přihlédnutím ke specifikům případu. Zmíněný charakter projednávané věci odvolací soud nicméně nepovažuje z hlediska zvažování možného použití § 150 o. s. ř. za rozhodující. Mnohem podstatnějšími shledává sociální a finanční poměry žalobce a jeho rodiny. Soud prvního stupně stroze poukázal na jeho osvobození od soudních poplatků, k němuž ovšem došlo již před téměř třemi lety a od té doby žalobcovy aktuální poměry nikdo nezkoumal. Odvolací soud nicméně informaci o žalobcových poměrech aktualizoval a zjistil, že se nijak nezlepšily, opětovně je v evidenci úřadu práce, jeho manželka se stále potýká s vleklými zdravotními problémy, nepracuje. Je zřejmé, že právě složitá sociální situaci žalobce, kdy povinnost k náhradě nákladů řízení by pro žalobcovu rodinu představovala další enormní zátěž, je tím, co pokládá odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) za důvod zvláštního zřetele hodný pro použití § 150 o. s. ř.

42. K tomu odvolací soud dodává, že při zkoumání okolností pro možnou aplikaci § 150 o. s. ř. jsou rozhodující vždy (vedle okolností případu) osobní, majetkové, výdělkové a celkové sociální poměry toho účastníka, který by podle výsledku řízení měl protistraně hradit náklady řízení. A pokud tyto poměry mimořádné použití § 150 o. s. ř. odůvodňují, je třeba se zabývat i otázkou, zda by úleva jednomu účastníku nezpůsobila vážnější ekonomické potíže tomu druhému, pokud by byl např. rovněž v nedobré ekonomické situaci. V této souvislosti ovšem nelze přehlédnout příznivou ekonomickou situaci žalované, nezřídka označované za „tahouna celé české ekonomiky“, která za situace, že byly u žalobce shledány podmínky pro aplikaci § 150 o. s. ř., použití tohoto ustanovení při rozhodování o nákladech řízení nevylučuje. Samotný výpočet výše soudem prvního stupně vyčíslených nákladů řízení žalované (celkových) žádný z účastníků nezpochybnil. a proto se odvolací soud omezil toliko na přezkum správnosti aplikace ustanovení § 150 o. s. ř.

43. Na základě výše uvedeného odvolací soud podle ustanovení § 219 o. s. ř. napadený rozsudek, včetně akcesorického výroku II., o nákladech řízení, jako věcně správný potvrdil.

44. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení úspěšné žalované byla přiznána náhrada nákladů za právní zastoupení. Ty sestávaly z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (účast u ústního jednání) ve výši 3 700 Kč [§ 9 odst. 3, § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“), paušální náhrady hotových výloh ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 AT) a 21 % daně z přidané hodnoty ve výši 871,50 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

45. Odvolací soud přitom již neshledal důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání této náhrady, neboť žalobce měl poté, co neuspěl se svou žalobou před soudem prvního stupně, zodpovědněji a s podstatně výraznějším vědomím rizika nejistého výsledku soudního řízení zvážit možné důsledky případného neúspěchu i v odvolacím řízení. Rozhodl-li se přes pro něj nepříznivý výsledek prvostupňového řízení toto riziko podstoupit, musí nést odpovědnost za toto své rozhodnutí.

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací