Výrok
I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku3 327,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného. III. Vedlejší účastník nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu zamítl (výrok I.), žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému plnou náhradu nákladů řízení ve výši 29 906 Kč (výrok II.) a výrokem III. uložil žalobci povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku plnou náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč.
2. Proti tomuto rozsudku se včas odvolal žalobce, který namítl, že soud prvního stupně na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Soud správně uzavřel, že pes byl poraněn, byl prokázán vznik škody a její výše. Soud dále zkonstatoval, že bylo prokázáno, že pes žalobce odešel bez zranění ven a vrátil se zraněný. Podle soudu však žalobce neprokázal, že poranění jeho psa způsobil pes žalovaného. Žalobce prokázal napadení psem výslechem žalobce, výslechem svědkyně [jméno FO], písemným prohlášením [jméno FO], písemným sdělením svědka [jméno FO] a výslechem svědkyně [jméno FO]. Žalovaný se snažil po celou dobu zprostit své odpovědnosti, když například uváděl, že pouliční osvětlení v době incidentu nesvítilo a mělo být opravováno. Nicméně v řízení byl prokázán opak. Žalovaný také uváděl, že se se žalobcem nedohadovali, ovšem z výpovědi svědkyně [jméno FO] plyne opak. Dalším důkazem je dokumentace, že žalobcovi psi jsou chováni společně, žijí v symbióze, společně jsou krmeni a z důvodu rozdílné fyzické zdatnosti nemohou být venčeni spolu. Není to tedy proto, že by se nesnesli. Také byla slyšena svědkyně [jméno FO], která uvedla, že žalobce čekal u vchodu jejich domu, psi se k sobě přiblížili, ale nic se nestalo. Svědkyně uvedla, že neví, kdo psa připnul, ale tím se soud nezabýval. Svědkyně [jméno FO] byla nevěrohodná. Uváděla například, že žalobce k nim chodil ohledně napadení psa kolem poledne, přitom v té době byl ale žalobce v práci. Také uváděla, že žalobce vypovídal u přestupkové komise, ale ten tam přizván nebyl. Podle žalobce byly předloženy přímé i nepřímé důkazy, které tvoří logický celek, kterými bylo prokázáno, že to byl právě pes žalovaného, který žalobcova psa napadl. Žádný jiný pes se v okolí nevyskytoval. Je absurdní, že by žalobcův pes byl zraněn jiným psem nebo dokonce vlastními psy, žalobce šel následně ulicí a vyhlédl si žalovaného a jeho psa a označil ho za majitele psa, který jeho napadl, či snad, že dokonce čekal u vchodu domu žalovaného, až žalovaný vyjde, jak uvedla svědkyně [jméno FO]. Žalobce navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně byl změněn a žalobě vyhověno.
3. K odvolání žalobce se vyjádřil žalovaný. Žalovaný uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně považuje za věcně správný, včetně hodnocení důkazů a učiněných skutkových zjištění. Soud správně konstatoval, že nebylo prokázáno, jakým způsobem k poranění psa žalobce došlo a že bezprostřednímu střetu psů byli přítomni pouze žalobce a žalovaný. Svědkyně [jméno FO] střet neviděla, ale pouze slyšela. Její výpověď je částečně rozporná s výpovědí žalobce, a to v pasáži, kterou žalovaný žádal svým podáním ze dne [datum] doplnit do písemného protokolu o jednání ze dne [datum]. Stejně tak střet neviděla dcera svědkyně [jméno FO], protože ta šla s matkou a nemohla vidět to, co matka neviděla. Její svědecké prohlášení je tendenční a nepravdivé. To, že střet psů nikdo neviděl, také vyplývá z toho, že se žalobce snažil za úplatu obstarat svědky vyvěšením k důkazu předloženého inzerátu. Pro vznik povinnosti žalovaného k náhradě škody nepostačuje prokázat pouze to, že zranění psa žalobce způsobil pes žalovaného, ale zároveň také to, že se žalovaný dopustil protiprávního jednání. Žalobce by musel prokázat, že pes žalovaného byl neovladatelný, dostal se do blízkosti psa žalobce, na toho bezdůvodně zaútočil a zranil ho. Nelze totiž vyloučit ani to, že ke psu žalovaného se sám přiblížil pes žalobce. Nelze také vyloučit, že když se psi dostali do kontaktu, byl prvotním útočníkem pes žalobce a pes žalovaného se pouze bránil. Žalovaný setrval na své námitce, že relevantní výše škody v řízení prokázána nebyla. Jedna věc je výše nákladů vynaložených na léčení a druhá věc je jejich účelnost a efektivita. Těžko lze za léčení zranění psa jako náhradu škody požadovat částku násobně převyšující hodnotu psa. Žalovaný navrhl, aby rozsudek soudu do prvního stupně byl jako věcně správný potvrzen.5. Odvolací soud oslovil účastníky řízení, zda souhlasí s tím, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení odvolacího jednání. Všichni účastníci s tímto postupem souhlasili.6. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející ve smyslu ustanovení § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání a vyjádření žalovaného a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.7. Podstatou žalobních tvrzení bylo to, že žalobce dne [datum] venčil svého psa a když procházel kolem bytového domu, kde bydlí žalovaný, vyběhl jeho pes, napadl psa žalobce a vážně ho zranil. Zranění psa si vyžádalo léčení ve výši 29 793 Kč, což prokazoval fakturami a veterinárními zprávami. Jako důkazy navrhl svůj výslech, výslech svědkyně [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO].8. Žalovaný od počátku s podanou žalobou nesouhlasil, odmítal, že by pes žalovaného psa žalobce napadl a zranil. Věc byla řešena přestupkově a došlo k odložení této věci usnesením [právnická osoba] v Boru ze dne [datum], č. j. 455/[adresa] /SO/09. Vedlejší účastník uvedl, že žalobce neprokázal, že za škodu je odpovědný žalovaný a vyjádřil značné pochybnosti, co do věrohodnosti výpovědi svědkyně [jméno FO].9. Soud prvního stupně provedl dokazování, které je podrobně zrekapitulováno v písemném vyhotovení rozsudku. Pro nadbytečnost nepřistoupilo k výslechu svědků [jméno FO] a [jméno FO] a v jejich případě vyšel z písemných vyjádření, neboť nebyli bezprostředně přítomni údajnému střetu psů. Z listinných důkazů bylo zjištěno, že žalobce je majitelem psa plemene Pekingský palácový psík, narozeného [datum]. Ze zpráv veterináře a fotografií psa bylo zjištěno, že oko psa žalobce hnisalo a následně muselo být vyjmuto. Veterinární zpráva ze dne [datum] obsahovala údaj o tom, že dne [datum] [tituly před jménem] [jméno FO] vyšetřil psa s problémem pravého oka; pes měl být [datum] pokousán v oblasti pravého oka jiným psem. Ze správního spisu [právnická osoba] v Boru bylo zjištěno, že věc v rámci přestupkového řízení byla odložena. Dále byli vyslechnuti. [jméno FO] (sestra žalobce), která slyšela dne [datum] kolem půl osmé večer hlahol jako když se perou psi, na rohu viděla dva lidi, jak se dohadují kvůli psům. Jedním z nich byl její bratr a druhý byl podobný žalovanému. Viděla, jak jsou psi od sebe otrháváni. Byla také vyslechnuta svědkyně [právnická osoba] (manželka žalovaného), která přítomna incidentu nebyla a když se žalovaný toho dne vrátil domů, dozvěděla se od svého manžela, že žalobce žalovaného odchytil, že jejich pes pokousal psa žalobce. Na jejich psu si nevšimla ničeho zvláštního a popřela, že by byl pes bez vodítka. Rovněž byla vyslechnuta jako svědkyně partnerka žalobce [jméno FO], která potvrdila, že když se pes vrátil domů, měl poraněné oko. Když se žalobce vrátil domů z venčení psa, byl rozčilený a šel si promluvit se žalovaným, což viděla. Označený svědek [jméno FO] (soused z domu žalobce) vyslechnut nebyl, soud vycházel z jeho písemného vyjádření, ve kterém uvedl, že před delší dobou potkal na chodbě žalobce, který nesl psa v náručí, byl rozrušený a říkal, že jeho psa pokousal pes zubaře. Pes měl nějaké zranění kolem oka. Původně označená svědkyně [jméno FO] (neteř žalobce) nebyla vyslechnuta ze zdravotních důvodů. S matkou šly naproti žalobci a na rohu náměstí slyšela štěkot a vrčení psů. Kolem žalobce běhal pes bez vodítka a majitel se ho snažil chytit. Pes žalobce měl poraněné oko. Partnerka žalobce psa ošetřovala a žalobce se vrátil před dům žalovaného, a pak se vrátila s ním, že to snad bude dobré.10. Soud vyslechl i žalobce a žalovaného. Žalobce uvedl, že z domu žalovaného vyběhl pes bez vodítka, který jeho psa napadl a začal se s ním prát. Zavolal policii, hlídka s ním sepsala záznam a odjela. Druhý den jel na veterinu do [adresa]. Oko psa bylo nutné vyjmout.11. Žalovaný tvrdil, že jeho pes byl na vodítku a uváděl, že jeho pes nikoho nenapadl. Je to kříženec čivavy a krysaříka, má 2,5 kilogramu, všeho se bojí a nikdy neútočí. Před domem nejsou lampy pouličního osvětlení. Při návratu z venčení za ním žalobce běžel a tvrdil, že jeho pes vykousl psu žalobce oko, což on odmítl. Pozastavil se nad tím, že pokud by byl pes žalobce tímto způsobem 12. Soud prvního stupně provedené důkazy zhodnotil a dospěl k závěru, že pes žalobce byl poraněn v oblasti oka a že mu oko muselo být následně vyjmuto. Pes byl ošetřen, léčen. Žalobce také zaplatil za veterinární ošetření částku 26 834 Kč a na dopravu vynaložil 2 959 Kč. Soud však uzavřel, že nemá za prokázané, jakým způsobem k poranění psa žalobce došlo, k bezprostřednímu střetu psů byl přítomen pouze žalobce a žalovaný, kteří však zcela odlišně popisovali pohled na nastalou situaci. Svědkyně [jméno FO] slyšela pouze zpovzdálí štěkot psů a její vnímání bylo evidentně ovlivněno verzí žalobce. Ze svědecké výpovědi [jméno FO] a písemného vyjádření [jméno FO] vzal soud za prokázané, že pes žalobce byl poraněn, respektive že měl něco s okem, nelze však dovodit způsob poranění. Žalobce byl vyzýván, aby doplnil svá skutková tvrzení a navrhl důkazy k prokázání toho, že psa žalobce zranil pes žalovaného. Byl opakovaně upozorňován na to, že musí prokázat, jakým způsobem k poranění jeho psa došlo, ale této povinnosti nedostál a neunesl tak důkazní břemeno. Jelikož žalobce neprokázal, že jeho pes byl poraněn psem žalovaného, nemůže odpovídat za způsobenou škodu.13. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, neboť správně vycházel z důkazní aktivity stran sporu, důkazy vyhodnotil v souladu s § 132 o. s. ř. a správně se také vypořádal s neprovedenými důkazy. Zjištěný skutkový závěr po právní stránce posoudil správně.14. Aby mohl být žalobce v této věci úspěšný, bylo na něm, aby v první řadě prokázal, že dne [datum] pes žalovaného způsobil zranění psa žalobce, v důsledku kterého došlo k poškození jeho oka, které muselo být následně operativně vyjmuto a následně by musel rovněž prokázat, že v souvislosti s tímto zraněním mu vznikla škoda v žalované výši. Žalobci se však nepodařilo prokázat, že to byl pes žalovaného, který způsobil psovi žalobce tvrzené zranění oka. Soud prvního stupně správně konstatoval, že v daném případě se žalobce ocitl v důkazní nouzi, neboť tvrzenému střetu obou psů byl přítomen pouze žalobce a žalovaný a žádní jiní svědci. Samotný incident mezi psy nikdo jiný neviděl a každý z účastníků měl jinou verzi ohledně této události.15. V občanském soudním řízení platí, že účastník, který ač poučen soudem, neoznačí důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, nese za předpokladu, že jím tvrzená skutečnost není prokázaná, nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí, který musí vycházet ze skutkového stavu, který byl v dané věci zjištěn. Důkazní břemeno má jedině procesní účel. Umožňuje soudu vydat rozhodnutí rovněž v těch případech, kdy určitá skutečnost není dokázána, není tedy možné přijmout závěr o pravdivosti tvrzené skutečnosti, ale ani závěr o tom, že by tvrzená skutečnost pravdivá nebyla. V těchto případech soud musí rozhodnout v neprospěch toho z účastníků, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost. Důkazní břemeno leželo na žalobci a ten ho neunesl.16. Závěry soudu prvního stupně proto odvolací soud považuje za věcně správné a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Podstata odvolacích námitek se právě týkala pohledu na unesení důkazního břemene, podle žalobce důkazní břemena žalobce unesl a poukázal zejména na výslech žalobce, výslech svědkyně [jméno FO], písemné prohlášení [jméno FO], písemné sdělení svědka [jméno FO] a výslech svědkyně [jméno FO]. Dále poukázal na nevěrohodnost výpovědi žalovaného, zejména zdůraznil, že žalovaný uváděl, že pouliční osvětlení v době incidentu nesvítilo a mělo být opravováno, přitom byl prokázán opak. Rozpor byl také shledán ve výpovědi žalovaného, který uváděl, že se se žalobcem nedohadoval, ale z výpovědi svědkyně [jméno FO] plynul opak. Soudce se také nevypořádal s nepřímými důkazy, které svědčily o tom, že psi žalobce jsou chováni spolu, žijí v symbióze, společně jsou krmeni a z důvodu rozdílné fyzické zdatnosti nemohou být venčeni spolu, nikoli tedy z toho důvodu, že by se nesnesli. Soud také nevěnoval pozornost výpovědi svědkyně [jméno FO], která uvedla, že žalobce čekal u vchodu jejich domu a že se nic nestalo. Také uvedla, že neví, kdo psa připnul. Z pohledu žalobce je svědkyně [jméno FO] nevěrohodná, přinejmenším proto, že tvrdila, že on za ní chodil v době, kdy byl tak nepřímé důkazy, které tvoří logický celek, že to byl právě pes žalovaného, který žalobcova psa napadal, neboť žádný jiný pes se v blízkosti nevyskytoval. Je absurdní tvrdit, že žalobcův pes byl zraněn jiným psem nebo dokonce vlastními psy.17. Verze, kterou žalobce popisoval v žalobě a dále ve své výpovědi, se odlišovala od verze žalovaného. Těžko lze však vyvozovat pravdivost jedné či druhé verze za situace, že tvrzenému incidentu, zejména jeho počátku, který je klíčový, nebyl nikdo kromě žalobce a žalovaného přítomen. I když je rozpor v tom, že žalovaný tvrdil, že k žádnému incidentu nedošlo, na rozdíl od výpovědi svědkyně [jméno FO], která slyšela psy štěkat a viděla odtrhávání psů, pak není prokázán právě počátek celého incidentu a není prokázáno, kdo ho zavinil a jak k němu došlo. To samé pak svědčí o písemném prohlášení [jméno FO] a písemném sdělení svědka [jméno FO]. Samozřejmě soud musí vycházet ze všech důkazů, na druhou stranu pak správně žalovaný poukázal na to, že svědkyně [jméno FO] by nemohla potvrdit něco jiného než její matka, neboť měli údajně jít společně a svědek [jméno FO] viděl, že pes žalobce měl něco s okem a měl od žalobce slyšet, že jeho pokousal pes žalovaného. Soudy musely vzít v úvahu i časovou chronologii celé záležitosti. Žalobce navštívil veterináře až druhý den a ani v této zprávě o ošetření psa žalobce ze dne 16. 1. není stanovena žádná diagnóza. Až ve veterinární zprávě ze dne [datum] se psalo o příčině potíží psa žalobce. Mimo jiné z ní ale také vyplynulo, že pes žalobce trpěl problémy s očima dlouhodobě a byl z těchto důvodů opakovaně léčen. Ani výpověď svědkyně [jméno FO] nebyla zcela bez rozporů s výpovědí žalobce. Stejně tak z tvrzených okolností týkajících se osvětlení v místě údajného střetu psů, které uváděl žalovaný, nelze jednoznačně dovozovat nevěrohodnost výpovědí žalovaného.18. V civilním řízení dostačuje, aby předmětný skutkový závěr bylo možné s velkou mírou pravděpodobnosti připustit. Důkazy nemusí tvořit zcela uzavřenou soustavu. Nepřímé důkazy ale musí s velkou mírou pravděpodobnosti vést k prokazovanému závěru, na rozdíl od možných závěrů jiných. V daném případě však ani toto hledisko nebylo použitelné. Vyhodnocení provedených důkazů v této věci nevedou ani s velkou mírou pravděpodobnosti k závěru, že pes žalovaného napadl psa žalobce a že žalovaný toto dopustil.19. Přestupkové řízení bylo vedeno na základě oznámení ze strany [právnická osoba] a podstatou tohoto oznámení bylo, že žalovaný neměl psa řádně uvázaného na vodítku, čímž měl porušit vyhlášku města [adresa]. Pes žalovaného dle oznámení měl napadnout a zranit psa oznamovatele Sládka. V přestupkovém řízení byl žalovaný vyslechnut a věc byla odložena z toho důvodu, že oznamovatel popisoval událost naprosto odlišně od podezřelého. V místě byla tma, byla snížena možnost rozpoznat osoby a zvířata. Nelze tedy prokázat protiprávní jednání žalovaného a věc byla odložena, neboť se nacházela ve stavu důkazní nouze.20. V ostatním odkazuje odvolací soud na závěry soudu prvního stupně, se kterými se plně ztotožnil.21. Nelze považovat za pochybení, když soud nevěnoval větší význam důkazům žalobce, kterými prokazoval způsob soužití zvířat žalovaného. Tyto nemohly na závěru soud nic změnit.22. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil.23. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným vychází z ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byl úspěšný žalovaný a má proto právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Náklady se sestávají z odměny za právní zastoupení za jeden úkon právní pomoci ve výši 2 300 Kč podle § 7 bod 5 advokátního tarifu, jedné náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč (vyhláška č. 177/1996 Sb., platná od [datum]) a daně z přidané hodnoty ve výši 21 %. Náklady odvolacího řízení představují tedy částku 3 327,50 Kč. Lhůta k zaplacení byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. a platební místo bylo určeno dle § 149 odst. 1 o. s. ř.ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Vedlejšímu účastníkovi v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly a bylo proto rozhodnuto, že nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.