Výrok
I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje a ve výroku II. mění tak, že je žalovaný povinen nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 18 690 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odůvodnění
1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem vyhověl žalobě na zaplacení částky 35 000 Kč s příslušenstvím jako doplatku ceny podle smlouvy o výcviku psa č. 4/2022, kterou účastníci uzavřeli dne 19. 9. 2022. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování shledal, že žalobkyně smlouvu splnila, žalovaný jí psa předal k výcviku dne 19. 9. 2022 a vyzvedl si ho nejdříve dne 3. 11. 2022, ale doplatek odměny při převzetí psa nezaplatil, pouze dne 8. 12. 2022 přislíbil jeho úhradu do 20. 12. 2022. Soud prvního stupně nepovažoval za potřebné provádět důkaz originálem smlouvy, když předložená fotokopie nevykazovala žádné závady a její pravost nebyla sporná. S přihlédnutím k obsahu zpráv účastníků v aplikaci WhatsApp žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost k náhradě nákladů řízení.
2. Žalovaný ve včasném odvolání namítl, že soud prvního stupně provedl k důkazu pouze fotokopii smlouvy, třebaže žalovaný považoval uzavření smlouvy za sporné, když ve vyjádření z 26. 8. 2024 uvedl, že zřejmě s žalobkyní smlouvu uzavřel, a při jednání požadoval provedení důkazu originálem. Žalovaný potom nerozumí závěru soudu prvního stupně, podle něhož pravost listiny nebyla sporná. V řízení také nebylo prokázáno, jaké služby žalobkyně žalovanému poskytla, jaká byla jejich cena, ani kdy byla fena předána zpět žalovanému. U předložené komunikace z aplikace WhatsApp nebyla zkoumána její autenticita. Správně nebylo rozhodnuto ani o nákladech řízení, když písemné podání žalobkyně ze dne 16. 5. 2024 nebylo podáním ve věci samé a na předžalobní výzvu ze dne 5. 6. 2023 nelze aplikovat ust. § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu.
3. Žalobkyně považovala rozsudek za věcně správný a poukázala na přípustnost provádění důkazů fotokopiemi listin.
4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř., aniž by nařizoval odvolací jednání podle ust. § 214 odst. 3 o. s. ř., a shledal, že odvolání nebylo v převažující části podáno důvodně.
5. Ve věci byla dána pravomoc soudů České republiky ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EÚ) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 (dále jen Brusel I Bis). Žalovaný je rumunský státní příslušník, místo jeho bydliště ke dni zahájení řízení nebylo známo. Rumunsko je členskou zemí Evropské unie od 1. 1. 2007. Ve věci nejde o spotřebitelský vztah, místo plnění bylo sjednáno v České republice. Žalovaný se řízení účastnil prostřednictvím svého procesního opatrovníka, do doby jeho ustanovení bylo namístě zkoumat příslušnost podle článku 28 nařízení Brusel I Bis, poté již tato potřeba odpadla, neboť žalovaný vůči příslušnosti tuzemských soudů nic nenamítal a podřídil se tak jejich pravomoci podle článku 26 nařízení Brusel I Bis. Odvolací soud pro úplnost uvádí, že příslušnost tuzemských soudů byla dána na základě článku 5 a článku 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I Bis podle místa poskytnutí smluvního plnění.
6. Soud prvního stupně zjistil řádně skutkový stav věci, provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí a provedené důkazy zhodnotil v souladu s ust. § 132 o. s. ř. Soud prvního stupně správně zjistil, že účastníci uzavřeli výše uvedenou smlouvu, o jejím uzavření tu nebyl rozumný důvod pochybovat vzhledem k obsahu všech provedených důkazů, třebaže nebyl předložen její originál.
7. Důkaz fotokopií smlouvy byl přípustný ve smyslu ust. § 565 o. z. i ve smyslu občanského soudního řádu, který neukládá soudu povinnost provádět důkazy pouze originály listin. Fotokopie nevyvolávala žádné důvodné pochybnosti, žalovaný neuvedl žádné okolnosti, které by obsah fotokopie znevěrohodnily. O uzavření smlouvy svědčily i ostatní nepřímé důkazy, vyplývající z komunikace účastníků prostřednictvím aplikace WhatsApp, které umožňovaly považovat uzavření smlouvy za prokázané. O autenticitě této korespondence účastníků také nebyl relevantní důvod pochybovat, žalovaný vůči ní ani vůči kopii smlouvy nevznesl konkrétní a opodstatněné námitky a nepopřel pravost svého podpisu, navíc připustil, že smlouvu zřejmě uzavřel. Důkaz originálem listiny se v této situaci nejevil jako nezbytný a soud prvního stupně nepochybil, pokud jej neprovedl.
8. Předložená smlouva byla uzavřena platně, jednalo se o smlouvu, která svým obsahem neodpovídala žádnému ze smluvních typů upravených zákonem ve smyslu ust. § 1746 odst. 2 o. z. Účastníci se dohodli na podstatných částech této smlouvy, a smlouva je tedy platně zavazovala. Žalobkyně svoji smluvní povinnost splnila, tato skutečnost byla prokázána z komunikace účastníků, a měla tedy právo na úhradu doplatku ceny, jak jí ostatně žalovaný přislíbil.
9. Napadený rozsudek spočíval na správném závěru o důvodnosti podané žaloby, proto jej odvolací soud ve výroku o věci samé potvrdil podle ust. § 219 o. s. ř.
10. Soud prvního stupně správně posoudil i náklady řízení podle procesního úspěchu ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., ale nesprávně stanovil jejich výši, když mezi účelně vynaložené náklady zahrnul i žalobkynino vyjádření z 16. 5. 2024. Toto vyjádření ale neobsahovalo stanovisko ve věci samé, byť bylo podáno na základě výzvy soudu, a nejednalo se o úkon právní služby ve smyslu ust. § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, proto za něj žalobkyni nepříslušela náhrada. Předžalobní výzva svým obsahem vyhověla úpravě ust. § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu a bylo zcela namístě za ni přiznat právo na náhradu nákladů. Odvolací soud proto změnil napadený výrok o nákladech řízení podle ust. § 220 o. s. ř. a uložil žalovanému nahradit žalobkyni náklady v celkové výši 18 690 Kč za soudní poplatek 1 750 Kč, pět úkonů právní služby po 2 500 Kč, pět režijních paušálů po 300 Kč a DPH 2 940 Kč.
11. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně sice byla v odvolacím řízení plně úspěšná, ale její vyjádření k odvolání nebylo možno z hlediska jeho obsahu a rozsahu považovat za účelně vynaložený úkon způsobilý k náhradě ve smyslu ust. § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, jiné náklady žalobkyni nevznikly, a odvolací soud proto o nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu.