Výrok
I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 45 012 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění
1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 2 500 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z této částky od 1. 11. 2021 do zaplacení (výrok I.). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 180 048 Kč do tří od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného (výrok II.).
2. Proti tomuto rozsudku do obou jeho výroku se včas odvolal žalobce, dle kterého soud prvního stupně nesprávně posoudil okolnosti týkající se směnky, jejímž datem vystavení je den 10. 8. 2022 (správně 10. 8. 2020). Nesprávně posoudil částku 2 500 000 Kč zaslanou na účet žalovaného po vystavení směnky ze dne 10. 8. 2022 (10 8. 2020) jako částku zaslanou žalobcem na směnku, nikoliv jako částku poskytnutou z titulu další zápůjčky. Soud prvního stupně nesprávně posoudil, že žalobce v tomto řízení neunesl břemeno důkazní ohledně jeho tvrzení, že dne 10. 8. 2020 uzavřel s žalovaným smlouvu o zápůjčce a zároveň že mu v hotovosti předal částku 2 500 000 Kč z titulu jiné dřívější zápůjčky, proti které obdržel směnku datovanou téhož dne a že částka 2 500 000 Kč zaslaná postupnými platbami na účet žalovaného byla poskytnuta právě na základě tvrzené druhé ústní smlouvy o zápůjčce částky 2 500 000 Kč. Žalobce upřesnil, že poskytl v hotovosti žalovanému částku 2 500 000 Kč oproti předání směnky, jejíž vystavení bylo datováno dnem 10. 8. 2020 a že při předání směnky byla sjednána další zápůjčka na další částku 2 500 000 Kč. Poskytnutí další částky 2 500 000 Kč bylo v řízení prokázáno. Soud prvního stupně nesprávně považoval poskytnutí částky 2 500 000 Kč na bankovní účet žalovaného po vystavení směnky za platbu, kterou žalobce provedl na základě vystavené směnky. Tuto transakci nesprávně vyhodnotil, aniž k tomu měl odpovídající důkazy. Soud prvního stupně měl postupovat tak, že pokud platba částky 2 500 000 Kč uhrazené žalobcem po vystavení směnky datované dnem 10. 8. 2020 měla být platbou na směnku ze dne 10. 8. 2020, měl žalovaného vyzvat k prokázání, že tomu tak je, a pokud to nebylo prokázáno z důvodu pochybnosti a neprokázání takového tvrzení, nezbývá než uzavřít, že se jedná o platbu za jiným účelem. Soud platbu částky 2 500 000 Kč však považoval nesprávně za platbu na předmětnou směnku ze dne 10. 8. 2020 a nesprávně tak celou věc posoudil. Z uvedených důvodů navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví a žalovanému uloží povinnost uhradit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
3. Žalovaný v rámci vyjádření k odvolání uvedl, že žalobce soudu prvního stupně vytýká nesprávné vyhodnocení veškerých okolností vyplývajících z provedených důkazů, současně konstatuje, že správně zjistil skutkový stav věci, vyvodil z něj však nesprávné právní závěry a dospěl tak k nesprávné úvaze o neunesení důkazního břemene. Žalovaný považuje uvedené námitky žalobce za nesrozumitelné, neboť si protiřečí ohledně toho, zda má být odvolacím důvodem skutečnost, že soud prvního stupně na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. Dalším odvolacím důvodem je údajné nesprávné právní posouzení věci. Žalovaný nabyl přesvědčení, že žalobce proti rozsudku zkrátka nenalezl přesvědčivou argumentaci, a tak proti němu brojí bez dalšího. Žalobce v odvolání totiž rekapituluje hodnocení soudu prvního stupně uvedené v rozsudku a vyslovuje nesouhlas s jeho závěry, avšak bez uvedení jakýchkoliv důvodů, pro které by tyto závěry měly být nesprávné. Jediným argumentem žalobce je námitka týkající se poučovací povinnosti žalovaného ohledně tvrzení, že platba částky 2 500 000 Kč uhrazená žalobcem po vystavení směnky datované dnem 10. 8. 2020 měla být platbou na směnku ze dne 10. 8. 2020 s tím, že pokud by toto tvrzení prokázáno nebylo, mělo být uzavřeno, že se jedná o platbu za jiným účelem. V řízení však bylo prokázáno, že poskytnutí částky ve výši 2 500 000 Kč bankovními převody ze strany žalobce žalovanému proběhlo po vystavení směnky na částku 2 500 000 Kč avalovanou žalovaným, a že došlo k vrácení částky ve výši 2 500 000 Kč. Žalobce však tvrdil, že vystavení zmiňované směnky a vrácení částky ve výši 2 500 000 Kč se týkalo jiných finančních prostředků, které měly být poskytnuty bez jakéhokoliv písemného ujednání, dokladů nebo zajištění a které měly být poskytnuty dne 10. 8. 2020 v hotovosti bez jakéhokoliv záznamu nebo účasti třetích osob. V řízení se žalobce proto domáhá zaplacení údajně nevracené částky 2 500 000 Kč poskytnuté bankovními převody. Dle žalobce měl důkazní břemeno k tomuto tvrzení nést žalovaný. Ve skutečnosti však žalobce jednoduše neunesl své důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že finanční prostředky ve výši 2 500 000 Kč poskytnuté bankovními převody jsou jinými finančními prostředky, než které byly zajištěny směnkou a vráceny žalovaným žalobci. Žalovaný z uvedených důvodů námitku žalobce považuje za neopodstatněnou, neboť zde důvody k přenesení důkazního břemene nejsou a žalobce ani žádné takové důvody neuvádí. Soud prvního stupně obsáhle popsal důvody, které ho vedly k závěrům, že žalobce dne 10. 8. 2020 v hotovosti žádné finanční prostředky poskytnout nemohl, protože tyto závěry žalobce v odvolání nijak nerozporuje a neuvádí žádnou argumentaci, pro které by tyto závěry měly být nesprávné. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení.
4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, v intencích ust. § 212, 212a a následujících o. s. ř., zohlednil odvolací argumentaci a stanovisko žalovaného k ní, a poté, co věci konal odvolací jednání, při kterém ověřil nezměněná procesní stanoviska obou stran sporu, dospěl k závěru, že odvolání důvodné není.
5. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu (listinnými důkazy, výpověďmi svědků a účastnickými výpověďmi), zjištění srozumitelným způsobem promítl do skutkového závěru uvedeného v bodu 11. odůvodnění napadeného rozsudku a pod bodem 13. přijal právní závěr, se kterým se odvolací soud ztotožňuje a pro stručnost na něj odkazuje.
6. Odvolací soud souhlasí se skutkovými zjištěními, které soud prvního stupně podrobně popsal v bodech 5. až 9. odůvodnění napadeného rozsudku, a nemá ani výhrady vůči závěru o neprovedení důkazu svědeckou výpovědí [jméno FO] a [adresa], jak odůvodnil v bodu 10. Správně vymezil spornou skutečnost mezi účastníky řízení, kterou vyhodnotil jako rozhodující, a sice, zda došlo dne 10. 8. 2020 k uzavření ústní smlouvy o zápůjčce mezi žalobcem a žalovaným a předání částky 2 500 000 Kč v hotovosti oproti předání směnky vlastní nebo zda částka 2 500 000 Kč hrazená na účet žalovaného byla plněním na první zápůjčku částky 2 500 000 Kč či dohodu o spolupráci zajištěnou vlastní směnkou Chorvatské společnosti. Spor byl tedy o tom, zda v období okolo 10. 8. 2020 byly uzavřeny dvě smlouvy o zápůjčce, a to jednak mezi žalobcem a Chorvatskou společností a druhá mezi žalobcem a žalovaným. Byl to žalobce, který nesl břemeno důkazní ohledně tvrzení, že dne 10. 8. 2020 předal žalovanému v hotovosti oproti předání směnky částku 2 500 000 Kč a dále že ve stejný den se dohodl s žalovaným na poskytnutí zápůjčky dalších 2 500 000 Kč se splatností do 31. 12. 2020.
7. Za situace, kdy soud prvního stupně poučil žalovaného dle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. (při jednání dne 30. 4. 2024) o tom, že je povinen označit důkazy k tvrzení, že k předložení směnky datované dnem 10. 8. 2020 došlo již dne 7. 8. 2020 a současně o následcích neunesení břemene důkazního spočívajících v jeho neúspěchu v řízení, přičemž žalovaný k prokázání tohoto tvrzení označil výslech svědkyně [jméno FO], pak lze s uvedeným závěrem soudu prvního stupně souhlasit. Žalobce byl poučen soudem prvního stupně dle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. (rovněž při jednání dne 30. 4. 2024) k prokázání tvrzení, že dne 10. 8. 2020 předal žalovanému v hotovosti oproti předání směnky částku 2 500 000 Kč a že ve stejný den se dohodl s žalovaným o poskytnutí zápůjčky dalších 2 500 000 Kč se platností do 31. 12. 2020, jak bylo shora citováno z odůvodnění bodu 4. napadeného rozsudku. Žalobce v reakci na toto poučení zopakoval tvrzení, že poskytl zápůjčku 2 500 000 Kč v postupných splátkách s tím, že zápůjčka i podmínky byly dohodnuty 10. 8. 2020 ve chvíli, kdy poskytoval jinou půjčku ve výši 2 500 000 Kč proti předání směnky. Jiný písemný dokument k zápůjčce ani k poskytnutí druhé částky oproti směnce zpracován nebyl. Platby 2 500 000 Kč poskytnuté na účet žalobce jsou nesporné. Sporné je, zda se jednalo o zápůjčku, resp. zda žalobce unese důkazní břemeno, že šlo o zápůjčku nebo nikoliv a zda se může jednat o bezdůvodné obohacení. Uvedl, že spor je o tom, zda byla částka 2 500 000 Kč poskytnuta dvakrát, anebo jak se brání žalovaný pouze jednou a jedná se o částku, která měla být poskytnuta na základě směnky. Pokud žalobce tvrdí, že vše bylo dojednáno 10. 8. 2020, vychází z data uvedeného na směnce s tím, že je prokázáno, že 2 500 000 Kč v hotovosti oproti směnce předal. Žalobce měl předání částky 2 500 000 Kč z titulu směnky prokázané z účastnického výslechu žalobce za podpory dalších důkazů s tím, že další důkazní návrhy nemá. Žalovaný k vyvrácení tvrzení, že 10. 8. 2020 bylo předáno v hotovosti oproti směnce 2 500 000 Kč, navrhl fotodokumentaci z cesty do Chorvatska dne 10. 8. 2020.
8. Za daného skutkového stavu věci odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně souhlasí, stejně tak s úvahou týkající se případné právní kvalifikace zaslání částky 2 500 000 Kč na bankovní účet žalovaného jako bezdůvodné obohacení (bod 13. odůvodnění). Soud prvního stupně, jak vyplývá z bodu 3. odůvodnění, hodnotil i zjištění z návrhu žalobce ze dne 2. 9. 2022 na vydání směnečného platebního rozkazu podaného u Krajského soudu v Plzni, jímž se žalobce domáhal proti žalovanému a jeho Chorvatské společnosti zaplacení rukou společnou a nerozdílnou částky 2 500 000 Kč spolu s 6 % úrokem ročně z této částky od 31. 10. 2020 do zaplacení s tím, že návrh byl odůvodněn právě směnkou vystavenou dne 10. 8. 2020 Chorvatskou společností žalovaného a odvolací soud doplňuje, že z tohoto návrhu nevyplývá, jakým způsobem byl směnečný peníz v částce 2 500 000 Kč žalobcem předán oproti vystavení směnky žalovanému. Za situace, kdy žalobce argumentuje tím, že částka 2 500 000 Kč oproti vystavené směnce byla předána žalovanému v hotovosti, přičemž v řízení o vydání směnečného platebního rozkazu v tomto směru dokazování vedeno nebylo, neboť došlo ze strany žalovaného k úhradě uplatněného nároku ve výši 2 500 000 Kč, o čemž mezi účastníky sporu nebylo, žalovaný důkazní břemeno k prokázání tvrzení o předložení směnky datované dne 10. 8. 2020 již dne 7. 8. 2020 úspěšně prokázal svědeckou výpovědí [jméno FO] stejně jako tvrzení, že k hotovostní platbě z tohoto titulu nedošlo, ale až následně postupnými platbami na účet žalovaného, pak nelze závěru soudu prvního stupně o neunesení důkazního břemene žalobce cokoliv vytknout. To vše za situace, kdy poučovací povinnosti se dostalo i žalovanému v rozsahu, shora uvedenému, a proto odvolací námitka žalobce nemohla být shledána důvodnou. Jinými slovy primárně břemeno tvrzení a důkazní tížilo žalobce, soud prvního stupně dostál poučovací povinnosti dle ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. vůči oběma stranám sporu, tudíž důkazní břemeno bylo správně rozloženo a nebylo a není důvod přistupovat, jak navrhuje žalobce v odvolání, k další poučovací povinnosti adresované žalovanému či žalobci o poskytnutí žalované částky z jiného titulu či za jiným účelem. I odvolací soud sdílí názor soudu prvního stupně o nevěrohodnosti účastnické výpovědi žalobce spočívající v tom, že na uplatněnou směnku datovanou dnem 10. 8. 2020 použil hotovost, na níž si navíc půjčil, protože jí momentálně nedisponoval, ačkoliv jinak s hotovostními platbami běžně pracoval a na tvrzenou zápůjčku v tomto řízení použil bezhotovostní platební styk. Ani jeden ze svědků navržených žalobcem nebyl tvrzenému předání hotovosti částky 2 500 000 Kč oproti směnce ze dne 10. 8. 2020 přítomen, a naopak svědkyně [jméno FO] (partnerka žalovaného v inkriminované době), o jejíž věrohodnosti nebyl důvod pochybovat, potvrdila, že byla přítomna jednání o zápůjčce dne 7. 8. 2020 oproti vystavení směnky žalovaným vůči žalobci s tím, že následně byla tato zajištěná zápůjčka poskytnuta na účet žalovaného z účtu žalobce postupnými platbami v celkovém souhrnu 2 500 000 Kč.
9. Pokud žalovaný popírá, že peníze, které měl od žalobce obdržet, byly zápůjčkou, žalobce tíží důkazní břemeno ohledně skutkových znaků smlouvy o zápůjčce (např. výslechem svědků), na žalovaného přechází konkrétní břemeno vedení důkazu (např. se mu podaří zpochybnit věrohodnost svědků), a pak břemeno vedení důkazu opět přechází na žalobce (Důkazní břemeno v civilním řízení soudním, [jméno FO]).
10. Skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, že je pravdivá, nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost). Uvedený závěr přijal Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 26.6.2014 sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, které je použitelné i od 1.1. 2014, tj. s účinností z. č. 89/2012 Sb., o. z.
11. Odvolací soud z důvodů výše uvedených napadený rozsudek shledal věcně správným a zákonu odpovídající, a proto jej dle § 219 o. s. ř. potvrdil včetně souvisejícího nákladového výroku, se kterým rovněž souhlasí, jak co do volby kritéria úspěchu ve věci, tak co do výpočtu částky, a proto v podrobnostech odkazuje na bod 14. odůvodnění napadeného rozsudku (výrok I.).
12. Výrok II. o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný byl v odvolacím řízení úspěšný, a proto má právo na náhradu nákladů i této fáze řízení, a to vůči žalobci, spočívající v odměně jeho zástupce za podané vyjádření a účast u jednání u odvolacího soudu, tj. za dva úkony právní služby po 18 300 Kč, tj. 36 600 Kč, dále ve dvou režijních náhradách po 300 Kč, tj. 600 Kč a v 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř., vypočtené ze součtu uvedených částek, tj. 7812 Kč, přičemž bylo postupováno v souladu s vyhlášku č. 177/1996 Sb. Částku 45 012 Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám zástupce žalovaného v obvyklé třídenní lhůty počínaje právní mocí tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř. a dle § 149 odst. 1 o. s. ř., pokud jde o místo plnění.