Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekZměněno

Spisová značka

13 Co 122/2026

Soud: Krajský soud v PlzniDatum rozhodnutí: 3. 9. 2026Č. j.: 13 Co 122/2026-449Předsedkyně senátu: JUDr. Marta HavlováAgenda: Odvolací (civilní) (Co)Zveřejněno: 11. 11. 2026Předmět řízení: o vyklizení nemovitostiECLI:CZ:KSPL:2026:13.Co.122.2026.1
odročenílhůtysoukromá listinadokazovánísvědeknáhrada nákladůpodnájemznalecký posudekodvolánínáklady řízenípasivní legitimacejednatelduševní poruchavyklizení nemovitostismlouva nájemní
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 18. 11. 2026 máme 604 848 z 615 621 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

  • 99/1963 Sb.§ 120§ 142§ 146§ 149§ 150§ 160§ 212§ 212a§ 213§ 219§ 237

Související rozhodnutí

Označená místa (83) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I potvrzuje.

II. Ve výroku II se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady za řízení před soudem prvního stupně ve výši 38 792 Kč, a to k rukám jeho právního zástupce ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 8 700 Kč, a to k rukám jeho právního zástupce ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném vyklizení pozemku parcelní č. st. [hodnota] – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 371 m², jehož součástí je stavba č. p. [hodnota] – stavba technického vybavení včetně příslušenství, to vše v k. ú. [adresa] v obci [adresa], tedy nemovitostí zapsaných na LV [hodnota] u [právnická osoba] pro [adresa] kraj, Katastrální pracoviště [adresa] (výrok I) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 104 826 Kč (výrok II).

2. Žalobkyně se po žalovaném domáhala vyklizení předmětných nemovitostí s tvrzením, že je žalovaný užívá bez právního důvodu. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dotčené nemovitosti náleží do společného jmění žalobkyně a jejího bývalého manžela, které zaniklo právní mocí rozsudku o rozvodu jejich manželství, aniž bylo prozatím vypořádáno. V pořadí prvním rozsudkem ve věci ze dne 18.10.2023, č. j. 8 C 88/2023-137, soud prvního stupně žalobu zamítnul po zjištění, že žalobkyně a její bývalý manžel pronajali dotčené nemovitosti společnosti [právnická osoba] [adresa] [právnická osoba] na dobu neurčitou. Konstatoval, že vzhledem k uvedenému, tedy proto, že nemovitosti jsou pronajaty jinému subjektu, postrádá žalovaný ve sporu pasivní věcnou legitimaci, neboť v takovém případě lze požadovat vyklizení nemovitostí pouze po společnosti [právnická osoba] [adresa] [právnická osoba] vůči níž jediné by mohla žaloba směřovat.

3. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 9. 9.2024, č. j. 13 Co 491/2024-183, tento v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k novému řízení se závazným právním názorem, že z podstaty vlastnického práva vyplývá, že právo požadovat vyklizení osoby užívající jeho nemovitosti bez právního důvodu má vlastník i pokud nemovitosti pronajal a vedle něho má takové právo také nájemce, který je užívá na základě nájemní smlouvy, cítí-li se užíváním nemovitostí jinou osobou omezen. Odvolací soud dále uzavřel, že pokládá v daném sporu pasivní věcnou legitimaci žalovaného za danou, a to ve vztahu k žalobnímu petitu, jak byl žalobkyní formulován, tj. k petitu znějícímu na vyklizení nemovitosti jako celku, tj. bez požadavku vymezení části, kde se žalovaný bez právního důvodu zdržuje. Soudu prvního stupně pak uložil, aby v dalším průběhu řízení vedl dokazování ke zjištění, zda žalovaný nemovitosti skutečně užívá, a v kladném případě, aby učinil zjištění, zda je užívá bez právního důvodu či nikoliv a zasahuje do výkonu vlastnického práva žalobkyně. Dále uložil soudu prvního stupně posoudit námitku žalovaného, že podaná žaloba představuje ze strany žalobkyně šikanozní výkon práva.

4. Soud prvního stupně po kasaci shora označeného prvního rozsudku ve věci poučil žalobkyni o povinnosti prokázat, jakým způsobem žalovaný nemovitosti užívá a jak tím zasahuje do výkonu jejího vlastnického práva. Žalovaného poučil, aby prokázal, že má souhlas nájemce k užívání nemovitosti. Žalobkyně na poučení o povinnosti tvrzení a důkazní v uvedeném smyslu reagovala poukazem na skutečnost, že žalovaný v jiném řízení vedeném před soudem prvního stupně pod sp. zn. 11 C 88/2023 týkajícím se vyklizení jeho bratra, vypověděl dne 21. 11. 2023 při výslechu jako svědek, že na adrese [adresa] [hodnota] bydlí, že tam začal bydlet po Vánocích 2020, zpočátku tam jen občasně přespával a potom se tam úplně nastěhoval. To, že tam žalovaný bydlí, pak potvrdil jako svědek i otec žalovaného. Do výkonu jejího vlastnického práva k nemovitostem pak žalovaný zasahuje tím, že v nemovitostech bydlí bez jejího souhlasu.

5. Žalovaný argumentoval tím, že se v objektu na adrese [adresa] [hodnota] [adresa], vyskytuje z titulu podnájemní smlouvy z 15. 3. 2023, kterou uzavřela společnost [právnická osoba] [adresa] [právnická osoba] se společností [právnická osoba]., jejímž je jednatelem. Dotčenou podnájemní smlouvou byly společnosti [právnická osoba]. poskytnuty do podnájmu mimo jiné také prostory v druhém nadzemním podlaží objektu budovy užívané jako administrativní zázemí. Namítal, že mluvil-li v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 11 C 88/2023 o tom, že prostory užívá, pak tím chtěl uvést, že je užívá na základě dané podnájemní smlouvy uzavřené mezi jeho společností [právnická osoba]. a společností [právnická osoba] [adresa] [právnická osoba] Doložil faktury, které za podnájem společnost [právnická osoba] [adresa] [právnická osoba] jeho společnosti vyfakturovala spolu s výpisy z účtu osvědčujícími, že faktury byly skutečně uhrazeny. Žalobkyně namítala, že podnájemní smlouva byla předložena až po koncentraci řízení a že se jedná o účelově vytvořenou listinu, jejíž obsah neodpovídá dosavadním tvrzením žalovaného, když v řízení sp. zn. 11 C 88/2023 uváděl, že na adrese [adresa] [hodnota] [adresa], bydlí. Namítala, že žalovaný prostory neužívá k činnosti společnosti, jejímž je jednatelem, ale k bydlení svému a své rodiny, aniž mu k takovému způsobu jejich užívání bez souhlasu žalobkyně svědčí řádný právní titul.

6. Soud prvního stupně k prokázání skutečnosti, zda žalovaný nemovitosti užívá, či nikoliv, přistoupil za podmínek ust. § 120 odst. 2 o. s. ř. dne 13. 3. 2025 k provedení místního šetření. Následně žalobu rozsudkem z 28. 3. 2025, č. j. 13 Co 258/2025-307, zamítl se zdůvodněním, že na podkladě místního šetření dospěl k závěru, že žalovaný zřejmě s rodinou byt užíval, neboť nábytek v bytě byl opatřen dětskými pojistkami a v kuchyni nalezl kalendář obsahující rozpis očekávaných událostí spojených s dětmi, avšak poté se odstěhoval. Oproti tomu však na jiném místě uvedl, že dospěl k závěru, že žalovaný jen naaranžoval, že v objektu nebydlí. Své rozhodnutí pak postavil na závěru, že výkon vlastnického práva žalobkyně k dotčeným nemovitostem není žalovaným ohrožen, neboť žalobkyně má možnost užívat v objektu jiný byt, který je jí určen, a neužívá-li jej, ačkoliv má tu možnost, nelze jí přiznat právní ochranu a její žalobě vyhovět. O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl soud podle ust. § 150 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal se zdůvodněním, že žalobkyni vedla k podání žaloby duševní porucha, jíž trpí, a to porucha přizpůsobení při matrimoniálním konfliktu F 43.2.

7. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudek soudu prvního stupně usnesením z 9. 9. 2025, č. j. 13 Co 258/2025-336, zrušil a věc mu vrátil se závazným pokynem, že otázka, zda žalovaná sama nemovitosti využívá k bydlení, či nikoliv, je v tomto řízení irelevantní. Rozhodné je, zda žalovaný nemovitosti užívá, a pokud ano, pak na základě jakého právního titulu tak činí. Soudu prvního stupně uložil objasnit dané skutečnosti a zaměřit na ně dokazování.

8. Soud prvního stupně v následném řízení nařídil další místní šetření na 20. 11. 2025. Žalobkyně před termínem, na který bylo místní šetření nařízeno, požádala soud, o jeho odročení z důvodu kolize pracovních povinností. Soud prvního stupně její žádosti vyhověl a místní šetření odročil na jiný termín. Toto odročení však dal právnímu zástupci žalovaného na vědomí na nesprávnou emailovou adresu. Z uvedeného důvodu nebyl právní zástupce žalovaného o odročení místního šetření vyrozuměn a na toto šetření se dostavil. Na místě zadokumentoval stav bytové jednotky v horním patře objektu na adrese [adresa] [hodnota] [adresa], a jednotlivé místnosti bytové jednotky vyfotil. Systém jeho telefonu opatřil každou z fotografií údajem o tom, kde a v jaký čas byla pořízena. Na podkladě dotčených fotografií, které následně předložil právní zástupce žalobce k důkazu, dospěl soud prvního stupně ke zjištění, že byt v druhém nadzemním podlaží nemovitosti, kde soud prvního stupně při předchozím místním šetření dne 13.3.2025 nalezl věci žalovaného a jeho rodiny, je vyklizen. Žalovaný dále doložil čestné prohlášení rodičů jeho přítelkyně, s níž má dvě nezletilé děti, o tom, že žalovaný s rodinou žije u nich. Podpisy na čestném prohlášení sice nebyly úředně ověřeny, ale byly připojeny fotografie přední strany občanských průkazů obou rodičů přítelkyně žalovaného.

9. Žalobkyně namítala, že tímto způsobem nelze mít za prokázané, že žalovaný nemovitosti vyklidil. Skříně podle ní mohly být vyklizeny jen účelově. Argumentovala tím, že jí žalovaný nemovitosti nepředal. Navrhovala, aby soud prvního stupně učinil dotaz na [právnická osoba] v [adresa], kolik je hlášeno v místě osob kvůli odpadům. Trvala na provedení předem neohlášeného místního šetření.

10. Žalovaný připustil, že v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn.

11 C 88/2023 uvedl, že v sporných prostorech bydlel, namítal však, že v dubnu 2023, před narozením syna M. se s přítelkyní přestěhovali k jejím rodičům, a tam již vše připravili na narození syna (pokojík, vše potřebné na šestinedělí apod.). S ohledem na postoj žalobkyně a jejich vztahy nemá zájem v nemovitostech dotčených žalobou s rodinou bydlet.11. Soud prvního stupně na podkladě fotografií předložených žalovaným a na podkladě čestného prohlášení rodičů přítelkyně žalovaného uzavřel, že nemovitosti lze pokládat za vyklizené a žalobu proto opětovně zamítnul. Současně se vázán předchozím pokynem odvolacího soudu zabýval otázkou, zda lze pokládat žalobu za šikanozní. Dospěl k závěru, že svědčí-li žalobkyni k nemovitostem vlastnické právo a bylo-li zjištěno, že je žalovaný zpočátku skutečně proti její vůli užíval, což bylo potvrzeno při místním šetření v roce 2025, pak žalobkyně měla právo domáhat se jejich vyklizení a žalobu proto nelze pokládat ani za šikanozní ani za nemravnou.

12. O nákladech řízení rozhodl se zdůvodněním, že ačkoliv žalobu zamítl, neboť ke dni vyhlášení rozsudku ve věci samé již byly nemovitosti vyklizené, je třeba zohlednit, že v době podání žaloby je žalovaný užíval, jak vyplynulo z místního šetření v roce 2025, a jak konečně sám žalovaný přiznal v řízení vedeném před soudem prvního stupě pod sp. zn. 11 C 88/2023, a proto aplikovat ust. § 146 odst. 2 o. s. ř. per analogiam a žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení.

13. Žalobkyně napadla rozsudek soudu prvního stupně včasným odvoláním ve výroku ve věci samé a žalovaný ve výroku o nákladech řízení.

14. Žalobkyně v odvolání namítala, že žalovaný se v řízení snažil tvrdit, že mu svědčí užívací právo odvozené od společnosti [právnická osoba] [adresa] [právnická osoba], když předkládal podnájemní smlouvu uzavřenou mezi touto společností a jeho společností [právnická osoba]. Podle jejího názoru na danou smlouvu poukazoval až po koncentraci řízení. Jeho obrana je potud dále ve zjevném rozporu s jeho vlastní svědeckou výpovědí učiněnou v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 11 C 88/2023, kde naopak tvrdil, že v nemovitosti bydlí na základě dohody s rodiči, tedy nikoliv proto, že by nemovitost užíval k podnikání své společnosti [právnická osoba]. Pokud se týká fotografií předložených žalovaným o stavu prostor ve druhém nadzemním podlaží, namítala, že je sporná jejich pravost a autentičnost a že žalovaný je nevěrohodný, neboť se snažil již při místním šetření v roce 2025 účelově naaranžovat, že v nemovitostech nebydlí. Namítala, že mohl jen naoko vyklidit skříně, pořídit fotografie a věci pak mohl obratem vrátil zpět. Dále argumentovala tím, že fotografie byly pořízeny více než dva měsíce před vyhlášením rozsudku, a proto podle žalobkyně neosvědčují stav nemovitostí ke dni vyhlášení rozsudku. Ve vztahu k čestnému prohlášení rodičů partnerky žalovaného namítala, že na něm nebyly podpisy úředně ověřeny, což ho činí nevěrohodným. Nesouhlasila s tím, že soud prvního stupně zamítl důkazní návrhy, které označila k prokázání skutečnosti, že žalovaný v nemovitostech bydlí, zejména výpovědi svědků, kteří se měli vyjádřit k užívání nemovitostí žalovaným a jeho rodinou. Setrvala na požadavku provedení předem neohlášeného místního šetření v nemovitostech a navrhovala důkaz sdělením [právnická osoba] [adresa] o ohlášeném počtu osob pro účely svozu odpadu. Nesouhlasila s tím, že soud prvního stupně žádný z uvedených důkazů neprovedl a bez bližšího odůvodnění je označil za nadbytečné. V této části pokládá rozsudek soudu prvního stupně za nepřezkoumatelný. Dále poukazovala na to, že se soud prvního stupně nevypořádal s její argumentací, že vyklizení nemovitostí zahrnuje i jejich předání, které žalovaný neuskutečnil.

15. Ve vztahu k výroku o nákladech řízení namítala, že jí soud prvního stupně nepřiznal náhradu za celkem šest úkonů právní služby, které v odvolání blíže specifikovala. Soud prvního stupně podle ní jejich neúčelnost dostatečně nezdůvodnil.

16. Navrhovala změnu napadeného rozsudku ve výroku I tak, aby bylo žalobě vyhověno a ve výroku II tak, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení včetně dotčených šesti úkonů právní služby.

17. Vyjádření žalovaného k odvolání žalobkyně nebylo podáno.

18. Žalovaný v odvolání proti výroku o nákladech řízení namítal, že výrok je nepřezkoumatelný, stojí-li na závěru, že žalovaný nemovitosti zpočátku řízení užíval a poté je vyklidil. Má za to, že soud prvního stupně nevymezil den, ke kterému již žalovaný v nemovitostech neměl bydlet. Namítal, že bez stanovení dne, kdy se údajně žalovaný odstěhoval, nelze určit, do kdy byla žaloba důvodná. Podle žalovaného by měla být uložena povinnost k úhradě nákladů řízení žalobkyni, neboť neunesla povinnost tvrzení a důkazní ve vztahu ke skutečnosti, že žalovaný od počátku řízení do vyhlášení rozhodnutí celý předmětný prostor neoprávněně užíval. Rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení označil za překvapivé a nepředvídatelné. Dále zopakoval ve vazbě na rozhodnutí o nákladech řízení svou argumentaci, že v objektu pobýval oprávněně, když zde vykonával předmět své podnikatelské činnosti v rámci společnosti [právnická osoba]., jíž byly prostory pronajmuty včetně uzamykatelných prostor ve druhém nadzemním podlaží. Podle žalovaného ho žalobkyně za situace, kdy byl objekt pronajat [právnická osoba] [adresa] [právnická osoba], nemohla žalovat na vyklizení nemovitosti jako celku. Pokud měl soud prvního stupně (dle žalovaného nesprávně) za prokázané, že žalovaný měl jako fyzická osoba neoprávněně užíval část nemovitosti (určitý prostor ve druhém nadzemním podlaží budovy), byl povinen ve vztahu ke zbylé (žalovaným neužívané) části nemovité věci žalobu zamítnout, a to by mělo být východiskem pro stanovení poměru procesního úspěchu a neúspěchu při rozhodování o nákladech řízení. Dále se žalovaný v odvolání vymezil k závěrům soudu prvního stupně, že podle výsledků místního šetření z 13. 3. 2025 v nemovitostech pobýval, jakož i tomu, jak soud prvního stupně hodnotil jeho výpověď ohledně toho, zda nemovitosti užíval k bydlení, ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 11 C 88/2023. Namítal, že odkaz soudu prvního stupně na ust. § 146 odst. 2 o. s. ř., je nepřípadný, jelikož v dané věci nebylo řízení zastaveno. Má za to, že byl v řízení plně procesně úspěšný, když požadavek žalobkyně na vyklizení celého objektu byl zamítnut všemi třemi rozsudky, jež byly ve věci soudem prvního stupně vydány. Navrhoval změnu napadeného rozhodnutí ve výroku o nákladech řízení tak, aby mu byla přiznána plná náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím.

19. Žalobkyně podala k odvolání žalovaného vyjádření. Rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení nepokládá ani za překvapivé ani za nepřezkoumatelné. Ve vztahu k argumentaci žalovaného, že v nemovitostech pobýval z titulu postavení jednatele společnosti [právnická osoba]. namítala, že sám žalovaný v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 11 C 88/2023, ve kterém vystupoval jako svědek, po řádném poučení o následcích křivé výpovědi, výslovně do protokolu dne 21. 11. 2023 uvedl, že v předmětné nemovitosti bydlí od Vánoc 2020. Ve vztahu k opakované námitce žalovaného, že celý areál je pronajat společnosti [právnická osoba] [adresa] [právnická osoba] připomněla závazný názor odvolacího soudu obsažený v předchozím kasačním rozhodnutí, že vlastník se může domáhat vyklizení osoby, která nemovitost bez právního důvodu užívá, i tehdy, svědčí-li právo nájmu jiné osobě. Dále připomněla, že odvolací soud již v předchozím rozhodnutí uzavřel, že pokládá v daném sporu pasivní legitimaci žalovaného za danou, a to ve vztahu k žalobnímu petitu, jak byl žalobkyní formulován, tj. k petitu znějícímu na vyklizení nemovitosti jako celku, tj. bez požadavku vymezení části, kde se žalovaný bez právního důvodu zdržuje. Dále zopakovala, že pokud žalovaný své právo užívat nemovitosti odvozoval od společnosti [právnická osoba] [adresa] [právnická osoba], resp. od podnájemní smlouvy uzavřené mezi touto společností a společností [právnická osoba]., učinil tak opožděně, až po koncentraci řízení, a navíc je podle ní podnájemní smlouva účelově vytvořena pro potřeby soudního řízení. Ve vztahu k místnímu šetření z roku 2025 připomněla, že zde bylo zjištěno vybavení svědčící o tom, že spolu s rodinou užíval nemovitosti k bydlení (dětské pojistky umístěné na nábytku, dětské kresby na stěnách, rodinný plánovací kalendář obsahující aktivity partnerky žalovaného a jejich nezletilých dětí atd.). Podle žalobkyně žalovaný předmětné nemovitosti i se svojí rodinou, nadále užívá, byť se snažil tvrdit, že se odstěhoval. K prokázání této skutečnosti žalobkyně navrhovala doplnit dokazování fotografií pořízenou dne 27. 6. 2026 v 8:02 hod., na parkovišti před budovou na adrese [adresa] [hodnota] [adresa], na níž byla zachycena osobní motorová vozidla užívaná žalovaným a jeho partnerkou. Navrhovala, aby odvolací soud provedl dotaz na registr vozidel za účelem zjištění vlastníka a provozovatele předmětných vozidel. Prohlásila, že trvá na provedení všech již dříve označených důkazů, které nebyly soudem prvního stupně provedeny, ačkoli směřují k prokázání skutečnosti, že žalovaný v předmětné nemovitosti bydlel (ke dni podání žaloby) a stále bydlí.

20. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212, § 212a o. s. ř.), za podmínek ust. § 213 o. s. ř. zopakoval důkaz nájemní smlouvou uzavřenou mezi manželi R. a společností [právnická osoba] [adresa] [právnická osoba] z 19. 11. 2015, čten zejména článek 8 smlouvy, a dále důkaz podnájemní smlouvou uzavřenou mezi společností [právnická osoba] [adresa] [právnická osoba] a společností [právnická osoba]. z 15.3.2023, jakož i fakturami vystavenými společností [právnická osoba] [adresa] [právnická osoba] společnosti [právnická osoba]. za podnájem prostor ve druhém nadzemním podlaží průmyslového objektu na adrese [adresa] [hodnota] [adresa], a dále skladu č.[hodnota] za období od 15. 3. 2023 do 30. 9. 2023 v částce 47 190 Kč, dále za období od 1. 10. 2023 do 15.4.2024 v téže částce a za období od 16. 4. 2024 do 30. 9. 2024 v částce 39 930 Kč včetně potvrzení [právnická osoba] o úhradách těchto částek a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně proti výroku ve věci samé není důvodné a vyhověl pouze odvolání žalovaného do výroku o nákladech řízení.

21. Odvolací soud souhlasí se závěry soudu prvního stupně potud, že lze pokládat za prokázané, že nemovitosti byly v době rozhodování soudu prvního stupně již vyklizeny. Žalovaný předložil ucelenou fotodokumentaci vykazující časové a místní určení. Fotografie prokazovaly, že dotčené prostory ve druhém nadzemním podlaží jsou vyklizené. Žalobkyně sice namítala, že fotografie neprokazují aktuální stav nebo že byl tento stav nafingován, ale pro své tvrzení nepředložila žádný důkaz, kterým by tento listinný důkaz žalovaného zpochybnila. Její obecné námitky zůstaly v rovině spekulací nepodložených žádným důkazním prostředkem. Nejvyšší soud v judikatuře k soukromým listinám a důkazním prostředkům (např. analogicky v Rozsudku sp. zn. 24 Cdo 1110/2019) uvádí, že pokud jedna procesní strana namítá nepravdivost či zfalšování předloženého důkazu, musí pro toto své tvrzení předložit konkrétní důkazy (např. znalecký posudek z oboru IT/fotografie, protidůkaz svědky apod.), nemůže tak činit pouhým obecným popřením.

22. Skutkový závěr vyplývající z fotografií předložených žalovaným koresponduje s obsahem čestného prohlášení rodičů partnerky žalovaného o tom, že žalovaný s rodinou žije u nich. Žalobkyni lze přisvědčit, že bez úředně ověřeného podpisu představuje takové čestné prohlášení jen podpůrný důkaz, avšak v řešeném případě tento důkaz zapadá do logického řetězce jiných důkazů, zejména zmíněných fotografií. Žalovaný přesvědčivě vysvětlil, z jakého důvodu čestné prohlášení nebylo rodiči jeho partnerky podepsáno úředně ověřeným podpisem, že se tak stalo proto, aby zůstala v utajení adresa jejich bydliště, neboť žalovaný má zájem, aby žalobkyně jeho rodinu, která na této adrese rovněž žije, nekontaktovala.

23. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně vzal zřetel ke zjištění, že žalovaný prokázal právní důvod se v nemovitosti vyskytovat vyplývající z podnájemní smlouvy uzavřené mezi společností [právnická osoba] [adresa] [právnická osoba] a jeho společností [právnická osoba]. Tato smlouva dávala žalovanému plné oprávnění se v prostorách nemovitosti, včetně druhého nadzemního podlaží budovy, vyskytovat. Tvrzení žalobkyně, že svědci mohou potvrdit fyzický výskyt žalovaného v nemovitosti, proto odvolací soud pokládá za irelevantní, neboť jeho přítomnost v budově byla legální a podložená předmětnou podnájemní smlouvou. Žalobkyní navržení svědkové navíc nemohli ani potvrdit aktuální stav uvnitř budovy, protože v těchto prostorách nikdy osobně nebyli. Z uvedeného důvodu odvolací soud jejich výslech zamítl, neboť nemohl přispět k objasnění právně relevantních skutečností. K námitce žalobkyně, že podnájemní smlouva byla předložena po koncentraci řízení, odvolací soud konstatuje, že koncentrace řízení byla v posuzovaném případě prolomena jeho předchozím kasačním rozhodnutím bez stanovení nové lhůty k doplnění tvrzení.

24. Žalovaný svou povinnost vyklidit nemovitosti splnil, pokud odstranil všechny své věci sloužící k bydlení a fakticky je k bydlení neužívá. Odvolací soud nesouhlasí s argumentací žalobkyně, že žalovaný povinnost vyklidit nemovitosti nesplnil, pokud jí je nepředal. Ve specifických poměrech řešeného případu nelze odhlédnut od skutečnosti, že žalovaný objekt užívá po právu k podnikání své společnosti, a navíc nebylo sporné, že vůči bývalému manželovi žalobkyně, s nímž je žalovaný ve shodě, žalovaný svou povinnost vrátit možnost faktického ovládání věci vlastníkovi splnil, neboť ten do nich neomezený přístup po celou dobu má. Žalovaný nemůže nést odpovědnost za spory a nekomunikaci mezi žalovanou a jejím bývalým manželem.

25. Lze tak shrnout, že v důsledku skutečnosti, že žalovaný prokázal vyklizení dotčených prostor, a navíc předložil podnájemní smlouvu, na základě níž tyto prostory užívá, nemůže být žaloba úspěšná, neboť absentuje jak materiální předpoklad protiprávního stavu, tak existence neoprávněného užívání. Faktické vyklizení nemovitosti činí žalobu bezpředmětnou z hlediska rozhodného stavu v době vyhlášení rozsudku, zatímco platná podnájemní smlouva poskytuje legitimní právní titul k užívání prostor žalovaným.

26. Vzhledem k uvedenému pokládá odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný a zákonný, a proto ho podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

27. Odvolací soud přezkoumal rovněž výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, který byl napaden odvoláním žalovaného, a dospěl k závěru, že v této části je rozhodnutí soudu prvního stupně zatíženo právním pochybením.

28. Soud prvního stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikoval analogicky ustanovení § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. Toto ustanovení však výslovně a taxativně dopadá pouze na nemeritorní rozhodnutí, tedy na situace, kdy řízení končí procesním způsobem (zastavením řízení) a kdy věc nelze věcně posoudit. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena potud, že kritérium procesního zavinění na zastavení řízení podle § 146 odst. 2 o. s. ř. je pojmově vyloučeno tam, kde soud řízení nezastavuje, nýbrž rozhoduje ve věci samé rozsudkem. V případě meritorního rozhodování je soud striktně vázán zásadou úspěchu ve věci. V posuzované věci je situace diametrálně odlišná od předpokladů § 146 o. s. ř. Byť došlo k faktickému vyklizení dotčených nemovitostí po zahájení řízení, žalobkyně na tento změněný skutkový stav procesně nijak nereagovala (např. zpětvzetím žaloby z důvodu chování žalovaného). Naopak setrvala na podané žalobě a nadále se domáhala vyklizení prostor. Soud prvního stupně proto musel o podané žalobě rozhodnout věcně a žalobu jako nedůvodnou zamítl. Vzhledem k tomu, že bylo vydáno rozhodnutí ve věci samé, bylo povinností soudu prvního stupně rozhodnout o nákladech řízení podle výsledku sporu na základě § 142 odst. 1 o. s. ř. Z tohoto pohledu je určení přesného momentu vyklizení po zahájení řízení pro nákladový výrok bezpředmětné.

29. Odvolací soud se zabýval rovněž alternativním návrhem žalobkyně na aplikaci moderačního práva soudu podle § 150 o. s. ř. Podle ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu (např. nález sp. zn. I. ÚS 42/11) představuje ustanovení § 150 o. s. ř. výjimku z obecné zásady úspěchu, kterou lze uplatnit pouze ve zcela mimořádných případech hodných zvláštního zřetele, přičemž zkoumání podléhají jak majetkové a osobní poměry účastníků, tak okolnosti, které vedly k soudnímu sporu.

30. Odvolací soud se podrobně zabýval argumentací žalobkyně, která se domáhala aplikace moderačního práva soudu podle § 150 o. s. ř. Žalobkyně spatřovala důvody hodné zvláštního zřetele v chování žalovaného v průběhu celého řízení i v kontextu k souběžně dříve vedenému soudnímu řízení (kde žalovaný vystupoval v pozici svědka). Dále poukazovala na to, že žalovaný v prostorách druhého nadzemního podlaží ke dni podání žaloby prokazatelně bydlel a v průběhu řízení účelově přicházel s měnící se argumentací ohledně podnájemního vztahu se společností [právnická osoba]., přičemž jeho zástupce až při odvolacím jednání odkázal na listiny z let 2019 a 2020 a na dřívější vedení účetnictví žalobkyní pro tuto společnost.

31. S žalobkyní lze souhlasit v obecné rovině potud, že jedním z kritérií pro moderaci nákladů může být i chování účastníků v průběhu sporu či v předprocesním stádiu, avšak toto chování musí dosahovat intenzity zjevného zneužití procesních práv či procesních obstrukcí (II. ÚS 3015/09, I. ÚS 262/20). V posuzované věci však odvolací soud takovou intenzitu neshledal. Skutečnost, že žalovaný v průběhu řízení doplňoval svou skutkovou a právní argumentaci k podnájemní smlouvě (včetně odkazů na listiny z let 2019 a 2020 v reakci na to, že žalobkyně tuto smlouvu od počátku zpochybňovala), je legitimním výkonem práva na obranu a uplatňováním procesních tvrzení. To platí tím spíše, že v důsledku prvního kasačního rozhodnutí odvolacího soudu došlo k prolomení koncentrace řízení a soud prvního stupně při následném poučení nestanovil žádnou novou propadnou koncentrační lhůtu k doplnění tvrzení. Postup žalovaného tak nelze označit za obstrukční. Pokud jde o chování žalovaného v jiném, dříve vedeném řízení, kde měl vystupovat jako svědek, jde o okolnost zcela vnější, která nemá přímou věcnou ani procesní souvislost s účelností vynaložených nákladů v tomto konkrétním řízení o vyklizení.

32. Jelikož žalobkyně netvrdila ani neprokázala žádné relevantní osobní, sociální či majetkové důvody (např. tíživou materiální situaci či nemajetnost) a samotné procesní chování žalovaného nevybočilo z rámce standardní procesní obrany, odvolací soud podmínky pro aplikaci mimořádného institutu podle § 150 o. s. ř. neshledal. Náhrada nákladů řízení tak byla plně úspěšnému žalovanému přiznána podle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud podmínky pro nepřiznání náhrad nákladů úspěšnému žalovanému neshledal.

33. Pokud pak jde o výši nákladů řízení, odvolací soud přiznal žalovanému na náhradě nákladů řízení předcházejícího vydání napadeného rozhodnutí částku 38 792 Kč, představující náhradu za 8 úkonů právní služby v sazbě mimosmluvní odměny dle ust. § 9 odst.1 ve spojení s ust. § 7 a.t. ve znění účinném do 31.12.2024 v částce 1 500 Kč spolu s 8 režijními paušály po 300 Kč podle ust. § 13 odst.4 a.t. ve znění účinném do shodného data (převzetí a příprava právního zastoupení, účast u jednání soudu dne 16. 6. 2023, písemné vyjádření ze 17. 7. 2023, písemné vyjádření z 1. 9. 2023, účast u jednání soudu 18. 10. 2023, písemné vyjádření k odvolání žalobkyně z 28. 3. 2024, účast u jednání soudu 4. 12. 2024 a písemné vyjádření z 20. 12. 2024). Za řízení po 1.1.2025 byla žalovanému přiznána náhrada nákladů právního zastoupení v sazbě mimosmluvní odměny dle ust. § 9 odst. 1 ve spojení s ust. § 7 a.t. ve znění účinném od 1. 1. 2025 v částce 2 300 Kč spolu s režijními paušály po 450 Kč dle ust. § 13 odst. 4 a.t. ve znění účinném od shodného data, a to za 10 úkonů právní služby (písemné vyjádření z 27. 1. 2025, účast u jednání soudu dne 31. 1. 2025, účast při místním šetření dne 13. 3. 2025, účast u jednání soudu dne 28. 3. 2025, odvolání do výroku o nákladech řízení – mimosmluvní odměna ve výši ½ , písemné vyjádření ze 14. 11. 2025, účast při místním šetření 20. 11. 2025, které se nekonalo-mimosmluvní odměna ve výši ½, písemné vyjádření z 30. 1. 2026, účast u jednání soudu dne 6. 2. 2026), tj. 36 850 Kč. Dále náleží žalovanému náhrada cestovních výdajů jeho právního zástupce na cestě za dvě místní šetření, a to 13. 3. 2025 a 20. 11. 2025 – cesta [adresa] a zpět 2x 40 km = 80 km osobním automobilem s relevantní spotřebou paliva motorová nafta 5,6 l/100 km při ceně základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a průměrné ceny pohonných hmot dle vyhl.č. 475/2024 Sb. v částce 1 342 Kč spolu s náhradou za promeškaný čas dle ust. § 14 odst.3 a.t. v částce 600 Kč, tj. celkem 38 792 Kč.

34. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl v odvolacím řízení procesně úspěšný, a proto má právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Ty sestávají z náhrady nákladů právního zastoupení za 4 úkony právní služby, přičemž 2 jsou v poloviční výši, a to za sepis odvolání do výroku o nákladech řízení a za účast při vyhlášení rozsudku. Předchozí odvolací jednání přesáhlo 2 hodiny, a proto za ně náleží žalovanému náhrada za 2 úkony právní služby. Dále náleží žalovanému ke každému úkonu právní služby režijní paušál po 450 Kč dle ust. § 13 odst.4 a.t., celkem 8 700 Kč. Náhradu těchto nákladů uložil odvolací soud žalobkyni uhradit žalovanému k rukám jeho právního zástupce (ust. § 149 odst.1 o. s. ř.) do tří dnů od právní moci rozsudku (ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.)

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací