Výrok
I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovaným k rukám jejich advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady odvolacího řízení ve výši 4 118,84 Kč.
Odůvodnění
1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 20 390 Kč s příslušenstvím, které měli žalovaní získat při koupi pozemků v [katastrální uzemí]. Soud dospěl k závěru, že účastníky uzavřená kupní smlouva byla platná a účastníci jsou povinni se jí řídit i bez ohledu na žalobcovo následné zjištění, že dohodnutá cena byla nižší než obvyklá. Na žalobcovu argumentaci, že kupní cena měla být stanovena analogicky podle zákona o půdě a oceňování náhradních pozemků přistoupit nelze, neboť tam se stanovuje cena dle vyhlášky, zatímco v případě prodeje musí být stanovena ve výši ceny obvyklé.
2. Žalobce se proti rozsudku odvolal. Namítl, že byl povinen pozemky převést, avšak z jeho strany nešlo o projev svobodné vůle. Judikatura k této problematice je již jednotná, sice se vztahuje k restitucím, ale posuzuje obdobnou situaci, jaká nastala v daném případě. Jestliže se převod uskutečnil za nižší cenu než obvyklou, pak podle judikatury žalobce jednal mimo rámec zákona a žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení. Navrhl rozsudek soudu prvního stupně změnit a žalobě vyhovět.
3. Žalovaní ve vyjádření k odvolání navrhli rozsudek soudu prvního stupně potvrdit. Podle žalovaných byla uzavřena řádná kupní smlouva, žalobce jednostranně stanovil výši kupní ceny podle znaleckého posudku. Kupní cena byla řádně zaplacena. Za takové situace nelze smlouvu následně jednostranně měnit ani za situace, že by cena zjištěná následně vyhotoveným znaleckým posudkem byla vyšší než cena kupní.
4. Odvolání žalobce není důvodné.
5. Odvolací soud pro stručnost odkazuje na dostatečnou a výstižnou argumentaci soudu prvního stupně. Zdůrazňuje přitom principy ochrany dobré víry (právní jistoty), ochrany slabší strany a pacta sunt servanda. K pochybení došlo pouze na straně žalobce, žalovaní na ně neměli sebemenší vliv. Právě naopak se spoléhali na to, že stát je garantem zákonného postupu, a proto nelze – navíc po několika letech – přenášet důsledky jeho pochybení na žalované. Analogicky lze poukázat i na právní úpravu omylu, který je vůči druhé straně relevantní jen tehdy, měla-li na něm podíl (§ 583 an. o. z.) Ani odvolací soud tedy žalobcovu konstrukci bezdůvodného obohacení nesdílí (právní důvod zde ostatně ani nechybí).
6. Odkaz žalobce na restituční judikaturu nepovažuje odvolací soud za přiléhavý. V případě vydání náhradních pozemků podle zákona o půdě jejich ocenění musí být provedeno podle oceňovací vyhlášky, zatímco v případě prodeje věci kupní cena musí být stanovena ve výši ceny obvyklé. Podstatný rozdíl je ale v tom, že vydáváním náhradních pozemků stát plní svoji zákonnou povinnost poskytnout restituentům náhradu za nevydané věci a způsob stanovení výše náhrady vyplývá ze zákona a tedy jen do výše této náhrady má stát povinnost oprávněným osobám plnit, včetně plnění poskytnutého formou náhradních pozemků. Správné stanovení ceny náhradních pozemků v souladu se zákonem je tak podstatné pro závěr, zda restituční nároky konkrétních oprávněných osob již byly zcela uspokojeny, či nikoliv. Potom je logické, že poskytne-li stát oprávněné osobě náhradu v rozsahu větším, než na kterou má oprávněná osoba zákonný nárok, dochází tím k bezdůvodnému obohacení oprávněné osoby. V případě prodeje věci má ale zjištění obvyklé ceny věci význam jen z hlediska stanovení kupní ceny věci, tzn. jen do doby uzavření kupní smlouvy. Po jejím uzavření je smlouva, jak již bylo výše uvedeno, pro strany závazná a na platnost smlouvy nemůže mít vliv ani případně následně zjištěná nesprávnost zjištění obvyklé ceny věci (sloužící jako podklad pro sjednání kupní ceny).
7. V tomto směru odvolací soud naopak za přiléhavější na projednávanou věc považuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1693/2009, podle něhož„ jestliže strany dodrží povinnosti, které jim ukládá § 196a odst. 3 obch. zák., znalci poskytnou potřebnou součinnost a ani jinak (nepřípustně) neovlivní jeho závěry, následně zjištěná nesprávnost hodnoty převáděného majetku určené znalcem ve znaleckém posudku nemá za následek neplatnost uzavřené smlouvy pro rozpor s § 196a odst. 3 obch. zák“. Byť si je odvolací soud vědom, že v tomto rozhodnutí byla řešena jiná problematika (povinnost při převodu majetku dle § 196a odst. 3 obch. zák. stanovit hodnotu převáděné věci znaleckým posudkem), i v tomto případě ale byly (shodně jako v projednávané věci) zákonem upraveny podmínky pro stanovení kupní ceny, byť odlišným způsobem. V případě zjišťování obvyklé ceny zákon o oceňování majetku nestanoví konkrétní postup, jakým má žalobkyně při zjišťování obvyklé ceny postupovat, ale je v praxi obvyklé, že obvyklá cena je určována znaleckým posudkem, jak tomu bylo i v projednávané věci.
8. Proto odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
9. Úspěšným žalovaným bylo podle § 224 odst. 1 o. s. ř. za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, a to za dva úkony právní služby advokáta, včetně DPH, a to dle správného vyúčtování podle vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.