Výrok
I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I mění tak, že se určuje, že žalobce od 16. 7. 2016 není vlastníkem motorového vozidla reg. zn. [SPZ].
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám její zástupkyně do tří dnů od právní moci rozsudku náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 16 233,10 Kč.
Odůvodnění
Soud prvního stupně zamítl žalobu o výše uvedené určení, kterého se žalobkyně domáhala proto, že 16. 7. 2016 prodala uvedený automobil žalovanému, který byl podle smlouvy povinen zajistit jeho přepis v registru silničních vozidel, avšak nesplnil to. Zamítnutí soud odůvodnil nedostatkem naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a chybějící pasivní legitimací žalovaného. Žalobkyně s těmito závěry nesouhlasila a proti rozsudku se odvolala. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil a tak jako před soudem prvního stupně zůstal pasivní.Odvolání je důvodné.Je zřejmé, že žalobkyně se dostala do situace, v níž je její právní postavení nejisté a již potřebuje vyřešit. Byť odvolací soud některé úvahy soudu prvního stupně chápe, domnívá se, že jeho úkolem nebylo hledat důvody, proč žalobkyni soudní ochranu neposkytnout, ale zvážit, zda přece jen její potřebu a neobvyklou situaci nelze vyřešit právě tak, jak navrhla. A to tím spíše, když jiné soudy žalobkyni – jak uvádí – ochranu poskytují.Pokud jde závěr soudu prvního stupně o nedostatku naléhavého právního zájmu, poukazuje odvolací na to, že podmínku využití žaloby na plnění před žalobou na určení nelze absolutizovat (nejde o dogma). Podstatný je smysl této podmínky a tím je zabránit rozmnožování sporů. Zejména tehdy, je-li žaloba určení způsobilá vyřešit spor mezi stranami a žaloba na plnění po ní ani nepřichází v úvahu, není důvodu žalobě na určení bránit – právní zájem na určení lze považovat za naléhavý. Taková situace je podle odvolacího soudu nyní dána, neboť žalobkyně požadovaným určením docílí svého, a sice změny údaje v registru silničních vozidel. Na základě vyhovujícího rozsudku by mohl být odstraněn údaj o tom, že je vlastníkem vozidla, a to i bez zápisu nového vlastníka (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 7 As 254/2016, aprobovaný nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 114/20).Pokud jde o správně položenou otázku pasivní legitimace („co má žalovaný společného s tím, že žalobce se nepovažuje za vlastníka vozidla“), odpovídá odvolací soud, že to byl žalovaný, kdo porušil svou povinnost požádat o změnu zápisu v registru silničních vozidel a tím učinil právní postavení žalobkyně nejistým. Lze tedy říci, že je to on, kdo právní postavení žalobkyně zpochybňuje, a proto je pasivně věcně legitimovaným.Předpoklady určovací žaloby proti žalovanému jsou tedy dány, a proto se odvolací soud dále zabýval otázkou, zda žalobkyně dokázala své tvrzení o převodu automobilu. Za situace, že ani žalovaný, ani soud prvního stupně tento převod nezpochybnili, považoval odvolací soud za dostatečný důkaz kupní smlouvou ze dne 16. 7. 2016, protokolem o předání vozidla a dokladem o přijetí kupní ceny ze stejného dne (podle čl. 3 kupní smlouvy přitom mělo k převodu vlastnictví dojít zaplacením kupní ceny). Proto také žalobě vyhověl, a tou změnou napadeného rozsudku.Úspěšné žalobkyni přiznal odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náhradu nákladů řízení na obou stupních sporu. Seznam nákladů žalobkyně nepředložila, proto odvolací soud vyšel ze spisu, z nějž jsou patrné tyto náklady: náklady na soudní poplatky, na převzetí zastoupení, sepis žaloby a sepis odvolání. Doplnění žaloby ze dne 12. 11. 2024 odvolací soud nepovažuje za účelný úkon, protože údaj o kupní ceně měla žalobkyně uplatnit již v žalobě. Podání ze dne 23. 4. 2025 je pak jen omluvou z jednání a eventuální žádostí o odročení jednání, což nelze považovat za úkon právní služby ve smyslu § 11 advokátního tarifu. Za tarifní hodnotu považoval odvolací soud cenu vozidla uvedenou v kupní smlouvě, tedy 47 500 Kč. Celkem činí náklady na soudní poplatky (2 x 2 000 Kč) a tři úkony právní služby advokáta s DPH 16 233,10 Kč.