14 Co 39/2025

Odůvodnění

Soud prvního stupně zamítl žalobu na ochranu rušené držby. Pokud jde o ochranu zákazem spočívajícím v příkazu odstranit kamerový systém z pozemku žalovaných, eventuálně v zákazu kamerový systém užívat, odůvodnil soud zamítnutí závěrem, že žalobkyně neprokázala užívání kamerového systému za účelem narušování soukromí žalobkyně, resp. fyzických osob, které nemovitosti žalobkyně užívají. Doplnil, že narušování nelze vyloučit, avšak soud v řízení na ochranu rušené držby nemůže rozhodovat na základě domněnek. Poukázal přitom na omezený prostor pro zjišťování skutkového stavu v řízení o žalobě z rušené držby a žalobkyni v podstatě odkázal na petitorní řízení.Žalobkyně se proti usnesení odvolala. Po projednání věci před odvolacím soudem, s přihlédnutím k upozornění odvolacího soudu však vzala žalobu zpět, pokud se týče nároku, aby se žalovaní zdrželi zamezování či omezování přístupu žalobkyně k pozemkům. S ohledem na to odvolací soud podle § 222a odst. 1 o. s. ř. napadené usnesení v odpovídajícím rozsahu zrušil a řízení zastavil. Ve zbylém rozsahu napadené usnesení přezkoumal a dospěl k závěru, že je správné.Odvolací soud s ohledem na obtížnost důkazu, že kamery žalovaných obtěžují žalobkyni, resp. fyzické osoby, která za ni její nemovitosti užívají, považoval za potřebné pokusit se tuto otázku objasnit podrobněji a dát tak žalobkyni příležitost, aby své důkazní břemeno unesla. Za tím účelem se stranami věc projednal a posléze doplnil dokazování o navržený důkaz, a to vyjádření podnikatele, který žalovaným kamerový systém instaloval. Nakonec však dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, že žalobkyně obtěžování a tedy ani zásah do její držby vlastnického práva neprokázala. Jinými slovy, odvolací soud nedospěl k přesvědčení, že kamery žalovaných snímají nemovitosti žalobkyně tak, že ji tím nepřiměřeně obtěžují. Na základě vysvětlení žalovaných podpořeného důkazem – vyjádřením dodavatele kamerového systému [jméno FO], se totiž jeví jako pravděpodobný i závěr, že kamery nemovitosti žalobkyně nesnímají, resp. nesnímají tak, aby to žalobkyni mohlo obtěžovat.[jméno FO] na otázky odvolacího soudu uvedl, že kamery při montáži namířil do míst, kam určili žalovaní. Budovy, které byly v záběru kamer a které podle sdělení žalovaných nebyly jejich majetkem, byly tzv. vymaskovány (rozostřeny); jde o funkci tzv. privátní masky. Dále uvedl, že jím instalované kamery mají tzv. fixní objektiv, což znamená, že pohled kamery nelze nijak vzdáleně měnit, otáčet, ani opticky přibližovat, vyjma digitálního zoomu (zvětšení); možností optického přiblížení kamery nedisponují. Toto vyjádření koresponduje s vyjádřením žalovaných při ústním jednání, jakož i s jimi předloženými fotografiemi. Odvolací soud tedy na rozdíl od žalobkyně nepovažuje za „zcela zjevné“, že kamerový systém je užíván za účelem natáčení uživatelů žalobcových nemovitostí. Naopak zjevně nesprávný je argument žalobkyně, že tak jako mobilní telefony umožňuje kamerový systém digitálním zvětšením rozlišit předměty o centimetrové velikosti na vzdálenost 100 metrů. Umožňuje pouze zvětšení obrazu, tak jak uvedl dodavatel, avšak na úkor jeho ostrosti (jak vysvětlili žalovaní, digitální zoom nepřináší žádné nové obrazové informace). Konečně žalobkyní předložené fotografie (č. l. 135 až 137) neumožňují posoudit, v jaké vzdálenosti od domu žalobkyně je stožár s kamerou, ani jakým směrem je kamera namířená, případně co a jak zabírá.S ohledem na uvedené je skutečně na místě zamítnutí zbylé žaloby, a proto odvolací soud napadené usnesení potvrdil.Právo na náhradu nákladů řízení však v souladu s návrhem žalobkyně nepřiznal žádnému z účastníků. V té části žaloby, ohledně níž bylo řízení pro zpětvzetí zastaveno, by právo na náhradu nákladů podle § 142 odst. 2 o. s. ř. příslušelo žalovaným, avšak ve zbylém rozsahu, tj. v polovině, nikoliv. Zde by naopak analogicky podle § 143 o. s. ř. měla mít právo na náhradu žalobkyně, neboť žalovaní instalací kamer namířených směrem k nemovitostem žalobkyně zavdali žalobkyni příčinu k podání žaloby, a to tím spíše, že – jak před odvolacím soudem přiznali – žalobkyni na její předžalobní výzvu neuvedli ty informace, které uvedli později v řízení a které vedly k zamítnutí žaloby; žalobkyni tedy zřejmě nezbývalo nic jiného, než žalobu podat. Protože by tedy právo na náhradu nákladů řízení svědčilo z poloviny žalovaným a z poloviny žalobkyni, rozhodl odvolací soud, že žádný z účastníků toto právo nemá.