14 Co 49/2025

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně zamítl žalobu o určení, že na bytě žalobce nevázne zástavní právo ve prospěch žalované. Žalobce tvrdil, že trpí bipolární slepotou a při podpisu zástavní smlouvy, kterou měl dne [datum] zajistit pohledávku společnosti [právnická osoba]., právní předchůdkyně žalobkyně, za dlužnicí [jméno FO], byl uveden v omyl o všech rozhodujících skutečnostech a „žádnou listinu předmětného obsahu vědomě nepodepsal.“ [jméno FO] a její matka [jméno FO] mu totiž sdělily, že potřebují podepsat garanci na řeznickou výrobu, aby mohli prodávat vlastní výrobky v motorestu [Anonymizováno]. Při podpisu zástavní smlouvy navíc podle která nemůže číst a psát. Soud dospěl k závěru, že žalobce s obsahem zástavní smlouvy, kterou podepsal, seznámen byl. Žalobce přitom nevyvrátil domněnku, že žalovaná nabyla pohledávku zajištěnou zástavním právem v dobré víře. Vycházel proto z toho, že žalovaná byla v dobré víře v zápis katastru nemovitostí.

2. Žalobce se proti rozsudku odvolal. Namítl, že soud prvního stupně se dostatečně nevypořádal s otázkou dobré víry, neboť k ní neprovedl navržené důkazy. Nezabýval se ani otázkou rozporu s dobrými mravy. Dále uvedl, že neměl vůli uzavřít zástavní smlouvu, a proto taková smlouva nemohla vzniknout. K tomu navrhl řadu důkazů, kterým však soud prvního stupně nevěnoval náležitou pozornost. Pokud měl soud navržené důkazy za nedostatečné, měl žalobce vyzvat podle § 118a o. s. ř. K otázce dobré víry doplnil, že postoupení pohledávky bylo v daném případě taktickým krokem za účelem namítat ochranu věřitele nabývajícího pohledávku v dobré víře. Soud prvního stupně také měl také zohlednit, že proti sobě stojí na jedné straně velká specializovaná společnost a na druhé straně zrakově postižený důchodce, přičemž měla být analogicky použita ochrana slabší smluvní strany. Pokud se žalobce zavázal platit dluhy třetí osoby, aniž za to obdržel nějakou protihodnotu, je to ve zjevném rozporu s dobrými mravy. Konečně žalobce též uvedl, že se s obsahem podepisované listiny domněle seznámil prostřednictvím třetí osoby, které důvěřoval, ale byl jí uveden v omyl.

3. Žalovaná k odvolání uvedla, že jí o uzavření zástavní smlouvy nebylo nic známo a že za rozhodující považuje svou dobrou víru při nabytí pohledávky. Podotkla, že následkům předpokládaným v § 984 odst. 1 o. z. mohl žalobce zabránit postupem podle § 986 o. z., a to žádostí o zápis poznámky spornosti do katastru nemovitostí uplatněné ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy se o zápisu zástavního práva dozvěděl; v té době byl přitom již zastoupen advokátem. Skutečnost, že tak neučinil, nemůže být přičítána k tíži žalované.

4. Odvolání není důvodné.

5. Otázku, zda se žalobce s obsahem toho, co podepisuje, skutečně seznámil, soud prvního stupně neobjasnil. Učinil sice kladný závěr, avšak logicky jej nezdůvodnil. Z toho, že žalobce nevyužil speciálních pomůcek či jiné osoby k seznámení se s obsahem listiny, závěr o znalosti jejího obsahu neplyne, a to tím spíše, když žalobce trpí „praktickou bilaterální slepotou“, jak soud zjistil. Naopak vyslechnutí svědkové spíše podporovali verzi žalobce.

6. Nicméně touto otázkou se není třeba dále zabývat, protože úspěchu žaloby brání další okolnosti. Jak odvolací soud uvedl v předchozím, zrušovacím rozhodnutí, aby byla žalobcova neznalost obsahu podepisované listiny nebo jeho omyl relevantní, musela by se na nich podílet nebo o nich vědět druhá strana, to znamená ten, kdo jednal za společnost [Anonymizováno] (v tomto bodě odkazuje odvolací soud na odůvodnění svého předchozího rozhodnutí). Tomu se soud prvního stupně nevěnoval a je s podivem, že se tomu nevěnoval ani žalobce, přestože byl zastoupen advokátem. Teprve v odvolání žalobce naznačil přítomnost další osoby u podpisu smlouvy (kromě paní [jméno FO] a paní [jméno FO]) a až při jednání u odvolacího soudu na výslovný dotaz po určitém váhání uvedl, že když podepisoval zástavní smlouvu, byl u toho i muž ze společnosti [Anonymizováno]. Jeho jméno však nezná, tudíž je otázkou, zda by vůbec své nové tvrzení mohl prokázat.

7. Co však bez ohledu na uvedené rozhoduje tento spor v neprospěch žalobce, je domněnka dobré víry zakotvená v § 7 o. z. a ochrana dobré víry chráněná ustanovením § 984 odst. 1 o. z. (ve vztahu k postoupení pohledávky zajištěné zástavním právem viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Žalobce, na němž bylo vyvrácení domněnky, dobrou víru sice zpochybnil, ale zpochybnění nezaložil na žádných konkrétních skutečnostech. V odvolání odkázal na svoji argumentaci před soudem prvního stupně, avšak tam pouze uvedl, že „z procesní opatrnosti namítá, že žalovaná nenabyla domnělou pohledávku dobré víře, ale šlo o taktický krok za účelem namítat ochranu věřitele nabývajícího pohledávku v dobré víře... V tomto ohledu žalobce z procesní opatrnosti navrhuje, aby soud učinil dotaz na žalovanou i na její procesní předchůdkyni... za účelem zjištění, jaké kterého bude zřejmé, že obě společnosti pravidelně spolupracují na postoupení tohoto typu pohledávek za shora popsaným účelem.“ Žalobce se pokusil své podezření blíže odůvodnit před odvolacím soudem, avšak uvedl pouze skutečnosti, které následně, po reakci protistrany, musel korigovat (tvrzení, že primární náplní činnosti žalované není skupování pohledávek). Žalovaná přitom vysvětlila, že s pohledávkami se většinou neobchoduje veřejně a také že nyní se sice soustředí na pohledávky bankovní, ale v minulosti kupovala i pohledávky nebankovní; to žalobce nijak nezpochybnil. Není tudíž tvrzeno, ani ze spisu nevyplývá nic, z čeho by bylo možné dovodit byť jen pravděpodobnost, že k postoupení pohledávky došlo v nějakém nekalém srozumění. Zcela neurčitá byla i zmínka žalobce o kupní ceně – ani zde neuvedl nic konkrétního, z čeho by bylo možné něco dovozovat. Žalobce zpochybnění dobré víry učinil zjevně „nazdařbůh“, což potvrdil slovy, že tak činí „z procesní opatrnosti.“

8. Při nedostatku tvrzení však nebylo možné důkazy navržené žalobcem provést (tedy nikoliv snad proto, že by byly nadbytečné a nepřispěly k objasnění skutečností, jak se nesprávně domníval soud prvního stupně). Šlo by o tzv. vyšetřovací důkazy, tedy důkazy, které mají teprve straně umožnit tvrzení rozhodujících skutečností. Ty je třeba v civilním sporném řízení považovat zásadně za nepřípustné, zejména když je tvrzení strany učiněno pouze tzv. „nazdařbůh,“ aniž by bylo podepřeno alespoň nějakými „opěrnými body“ (k problematice viz zejména [Anonymizováno], [Anonymizováno]. Kompenzace informačního deficitu procesní strany v civilním soudním sporu. [adresa]: [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno]). Odvolací soud tedy v zásadě souhlasí se žalovanou, vyjadřující v praxi panující názor, že „je nejprve třeba tvrdit konkrétní rozhodné skutečnosti a teprve k jejich prokázání navrhovat důkazy... pouhé obecné tvrzení o nejednání v dobré víře nelze za řádné skutkové tvrzení požadovat.“

9. Pokud se žalobce dovolává dobrých mravů, zákazu zneužití práva či ochrany spotřebitele, konstatuje odvolací soud, že za situace, kdy nic nenaznačovalo pochybení na straně žalované, nemůže být o rozporu s dobrými mravy či zneužitím práva řeč. Ochrana spotřebitele pak s ochranou dobré víry nabyvatele věcného práva zapsaného v katastru nemovitostí nijak nesouvisí. Na místě není tím spíše, že žalobce mohl využít – jak podotkla žalovaná – tzv. poznámky spornosti podle § 986 o. z., a to jakmile se o zástavním právu dozvěděl (v žalobě uvedl, že to bylo na základě dopisu [Anonymizováno] ze dne [datum], na který [datum] odpověděl). Právní řád jej tedy i přes jeho postižení dostatečně chránil, avšak žalobce ochranu nevyužil. Stejně jako v tomto řízení vše řeší, až když je pozdě.

10. S ohledem na uvedené je rozsudek soudu prvního stupně ve výsledku správný, a proto jej odvolací soud potvrdil. Úspěšné žalované přiznal dle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, a to za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast na jednání) a dle týchž předpisů jako soud prvního stupně, avšak ve znění účinném od [datum].