Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekPotvrzeno

Spisová značka

18 Co 188/2022

Téma · generováno AIŠkolné a smluvní pokuta soukromé vysoké školy

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Krajský soud v PlzniDatum rozhodnutí: 2. 9. 2026Č. j.: 18 Co 188/2022-652Předsedkyně senátu: JUDr. Iva HejdukováAgenda: Odvolací (civilní) (Co)Zveřejněno: 24. 9. 2026Předmět řízení: pro zaplacení 91 582,40 Kč s příslušenstvímECLI:CZ:KSPL:2026:18.Co.188.2022.1
odstupnénáklady řízeníbezdůvodné obohacenínáhrada nákladůdovoláníodvolánínásledek

Shrnutí · generováno AI

Soukromá vysoká škola požadovala po bývalé studentce školné za dva semestry po ukončení studia a smluvní pokutu. Odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby, protože povinnost platit za semestry bez poskytovaného studia byla v adhezní spotřebitelské smlouvě neplatná. Proto škola neměla ani nárok na smluvní pokutu.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 18. 11. 2026 máme 604 848 z 615 621 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Právní věta

⚠ Generováno AI

Smlouva o studiu mezi soukromou vysokou školou a studentem je spotřebitelskou smlouvou, na niž dopadá § 1810 a násl. o. z. Ujednání v adhezní smlouvě, jež ukládá studentovi uhradit školné za první tři semestry bez ohledu na poskytnutí studia, je zvláště nevýhodnou doložkou bez rozumného důvodu a je neplatné podle § 1800 odst. 2 o. z. Nevznikla-li povinnost hradit školné, nevzniká ani nárok na smluvní pokutu za jeho nezaplacení; jednostranná pokuta zatěžující jen spotřebitele je též nepřiměřená ve smyslu § 1813 o. z.

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Označená místa (13) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 2. 9. 2026

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady odvolacího a dovolacího řízení ve výši 46 087,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 51 800 Kč spolu s příslušným úrokem z prodlení z titulu neuhrazeného školného, částky 39 782,40 Kč odpovídající smluvní pokutě ve výši 0,3 % denně z částky 51 800 Kč za dobu od 1. 3. 2021 do 11. 11. 2021 a smluvní pokuty ve výši 0,3 % denně z částky 51 800 Kč za dobu od 12. 11. 2021 do zaplacení (výrok I). Žalobkyni zavázal povinností zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení k rukám zástupce žalované částku 44 964 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Vzal za prokázané, že dne 14. 8. 2019 účastnice řízení uzavřely smlouvu o studiu, jejíž přílohou byly všeobecné podmínky studia číslo 6/2019. Žalovaná byla zapsána ke studiu ke dni 1. 9. 2019, přičemž absolvovala první semestr studia, za který řádně uhradila školné. Dne 30. 1. 2020 bylo její studium přerušeno na dobu od 21. 1. 2020 do 9. 2. 2021 s tím, že následně studium bylo ukončeno ke dni 22. 12. 2020. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o studiu má charakter smlouvy spotřebitelské, neboť žalobkyně je financována výhradně z prostředků od studentů (tj. ze školného) a jako podnikatelka poskytuje službu studentům jako spotřebitelům za úplatu. Podle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, má být výše školného stanovena ve vnitřním předpise vysoké školy. Ve vnitřních předpisech žalobkyně (ve statutu VŠ ani studijním a zkušebním řádu) výše školného stanovena není. Dle smlouvy o studiu včetně všeobecných podmínek studia právo na školné za první tři semestry vzniká již uzavřením smlouvy o studiu bez ohledu na to, zda student první tři semestry ukončí. Pro případ prodlení studenta s úhradou školného vzniká vysoké škole právo na smluvní pokutu 0,3 % z dlužné částky denně. Na všeobecných podmínkách studia nebyl podpis žalované připojen. Listinu obsahující ujednání o smluvní pokutě tak nelze hodnotit za opatřenou vlastnoručním podpisem spotřebitele. Soud proto k ujednání o smluvní pokutě podle § 1815 o. z. nepřihlíží. I kdyby soud dospěl k závěru o přijetí všeobecných podmínek studia ze strany žalované jako spotřebitele, pak při posuzování platnosti smluvní pokuty je třeba zkoumat smlouvu jako celek. Podle přesvědčení soudu prvního stupně ujednání o smluvní pokutě zakládá nerovnováhu v právech a povinnostech stran k újmě žalované jako spotřebitele. Pro nepřiměřenost těchto ujednání by soud tato ujednání pokládal za zakázaná podle § 1813 o. z. a k těmto by nepřihlížel. Navíc způsob ukončení studia je sankcionován tak tvrdě, že smlouva je současně neplatná pro rozpor se zákonem a dobrými mravy podle § 588 o. z. Student totiž nemá možnost studium ukončit, aniž by neuhradil školné minimálně za tři semestry z celkových čtyř semestrů. Nárok uplatněný žalobkyní na zaplacení školného za druhý a třetí semestr v celkové částce 51 800 Kč tak není uplatněn po právu. Tento nárok byl posouzen jako smluvní pokuta za předčasné ukončení studia ze strany žalované jako studentky, když v důsledku formy a obsahu sjednané smluvní pokuty k tomuto ujednání soud nepřihlíží, spotřebitel se jich dovolal. I kdyby k těmto bylo možno přihlížet, soud by je posoudil jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Uvedený závěr by byl dle soudu aplikovatelný i v případě posouzení školného za druhý a třetí semestr nikoli jako smluvní pokuty, ale jako odstupného. V důsledku neexistence pohledávky žalobkyně za žalovanou za školné není oprávněný ani nárok na smluvní pokutu za nezaplacení školného. Navíc pokud jde o nárok na zaplacení smluvní pokuty, který by vznikl v souvislosti s prodlením se zaplacením zajištěné částky až v průběhu soudního jednání, tato pohledávka by dosud nebyla ani splatná. Otázku, zda žalovaná ukončila studium z legitimního důvodu, soud považoval za irelevantní, neboť toto právo vyplývá z § 56 odst. 1 písm. a) zákona o vysokých školách.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání. Považuje za nesprávný závěr soudu prvního stupně, že mezi žalobkyní a žalovanou se jedná o vztah spotřebitelský. Žalobkyně nevystupuje ve vztahu ke studentovi jako podnikatel, dodavatel služby, v případě školného se nejedná o protiplnění za poskytovanou službu a žalovaná ve vztahu k žalobkyni nebyla v pozici spotřebitele. Poukázala na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Zdůraznila, že podle § 40 zákona o vysokých školách soukromou vysokou školu stíhá zákonná povinnost zajistit si zdroje financování. Poplatky za studium nepředstavují přímé adresné protiplnění za poskytnutou službu, ale vyjadřují pouze podíl studenta na nákladech na vysokoškolské studiu a na jeho administraci. Žalobkyně musí investovat značné finanční prostředky do zkvalitňování výuky, rozvoje distanční výuky a do zkvalitnění zázemí pro studenty a jejich výuku. Žalobkyně dále eviduje velké množství studentů, kteří si prodlužují studium nad rámec standardní doby studia. Výklad soudu, že nárok žalobkyně na školné je smluvní pokutou, je mylný. Žalobkyně právo žalované jako studenta kdykoli ukončit své studium nikdy nezpochybňovala. Nesouhlasí ani s hodnocením soudu prvního stupně, že i kdyby tomu tak nebylo, považoval by ujednání za zakázané jako nepřiměřené a zakládající významnou nerovnováhu v neprospěch žalované jako spotřebitele a zároveň za neplatné pro rozpor se zákonem a dobrými mravy. To, že nárok vysoké školy na školné za více období akademického roku může být sjednán v rámci smlouvy i pro případ, že studium bylo ukončeno dříve a student tato období „neodstudoval“, byl již dříve potvrzen rozhodovací praxí soudů. Pokud jde o všeobecné podmínky studia, tyto byly neoddělitelně pojmově spojeny se smlouvou, a navíc byly žalovanou zvlášť podepsány dne 14. 8. 2019, což žalovaná nikdy nepopřela. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl, příp. aby rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

3. Žalovaná při prvním odvolacím jednání potvrdila, že na všeobecných podmínkách studia je její podpis. Rozsudek soudu prvního stupně považuje za správný a jeho odůvodnění za přesvědčivé. Ze strany žalobkyně jde o pokus domoci se bezdůvodného obohacení, neboť nedisponuje žádným právním titulem, na základě kterého by mohla po žalované požadovat plnění. Smlouva o studiu se svým charakterem blíží smlouvě spotřebitelské. Přestože žalovaná využila své základní právo, a to nepokračovat ve studiu, žalobkyně po ní požaduje nezaplacené školné, které přetransformovala na smluvní pokutu.

4. Posuzovaná věc již byla jedenkrát předmětem přezkumu odvolacího soudu. Odvolací soud zopakoval nosné důkazy provedené soudem prvního stupně a řízení doplnil sdělením obsahu originálu všeobecných podmínek studia ze dne 14. 8. 2019, na kterých se nachází podpis žalované. Rozsudkem ze dne 14. listopadu 2022 pak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části, v níž byl zamítnut návrh na zaplacení smluvní pokuty za dobu od 12. 11. 2021 do zaplacení (výrok I). Ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl (výrok II). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 34/17, usnesení ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 4361/12, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4532/2014, a na článek 33 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Akcentoval, že na smlouvu o studiu nelze pohlížet jako na smlouvu spotřebitelskou, neboť právo na vzdělání patří mezi tzv. sociální práva. Poplatky spojené se studiem na soukromé vysoké škole nepředstavují přímé (adresné) protiplnění za poskytnutou službu (výuku), nýbrž vyjadřují podíl studenta na nákladech na vysokoškolské studium a jejich smyslem není založit sociální překážku v přístupu ke vzdělání. Bylo na žalované jako uchazečce o studium, aby zvážila zejména své finanční možnosti a následné plnění smluvních povinností. Ve smlouvě se zavázala uhradit tři semestry studia bez ohledu na to, zda tyto semestry dokončí či nikoli. Statut žalobkyně, jakož i její studijní a zkušební řád obsahující jednotlivé druhy poplatků za studium, byly registrovány ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Součástí smlouvy o studiu bylo i určení výše školného odpovídající opatření rektorky číslo 8/2019 – sazebníku poplatku spojených se studiem pro zimní semestr roku 2019/2020. Žalovaná ukončila studium 22. 12. 2020, přičemž neuhradila školné za druhý a třetí semestr. Odvolací soud shledal nárok žalobkyně na úhradu školného za důvodný. Žalovaná se smlouvou zavázala, že v případě prodlení s úhradou školného zaplatí smluvní pokutu ve výši 0,3 % denně z dlužné částky. Její výši odvolací soud neshledal nepřiměřenou a ujednání o ní není neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Žalobkyni vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty pouze ve výši představující prodlení do dne podání žaloby. Pokud jde o nárok na zaplacení smluvní pokuty, který vznikl v souvislosti s prodlením v průběhu soudního řízení, v této části jde o dosud nesplatnou smluvní pokutu, kterou tak přiznat nelze.

5. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 11. 2022 podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 6. 2024, č. j. 33 Cdo 1054/2023–281, odmítl a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení. Dovolání shledal za nepřípustné, neboť dovolatelka řádně nevylíčila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, pokud označila více alternativ přípustnosti dovolání pro jednu právní otázku. Přesto dovolací soud považoval za vhodné uvést, že se žalovaná mýlí, má-li za to, že otázka, zda je smlouva o studiu na soukromé vysoké škole smlouvou spotřebitelskou, nebyla v rozhodovací praxi dosud vyřešena. Sama žalovaná označila rozhodnutí, která se k této otázce vyjadřují. Závěr o nespotřebitelském charakteru smluv o studiu Nejvyšší soud zopakoval například v usnesení sp. zn. 33 Cdo 4825/2017 a sp. zn. 33 Cdo 2109/2021.

6. Na základě ústavní stížnosti žalované Ústavní soud nálezem ze dne 18. července 2025 vyslovil, že Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 6. 2024, č. j. 33 Cdo 1054/2023-281, porušil základní právo stěžovatelky zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a toto usnesení Nejvyššího soudu zrušil (výrok I a II). Ve zbývající části ústavní stížnost odmítl. Nejvyššímu soudu vytkl mechanické vyhodnocení dovolání, aniž by bylo vycházeno z celého jeho obsahu. Výsledek rozhodnutí tak se jeví jako přepjatě formalistický.

7. Nejvyšší soud následně rozsudkem ze dne 28. 5. 2026, č. j. 33 Cdo 2012/2025–427, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 11. 2022, č. j. 18 Co 188/2022–243, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2093/24, v němž Ústavní soud uzavřel, že v případě vztahu mezi soukromou vysokou školou a jejím studentem jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy. Ke stejnému závěru Ústavní soud dospěl i v nálezu ze dne 7. 5. 2025, sp. zn. IV. ÚS 3310/2024. Nejvyšší soud pak rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 2. 2026, sp. zn. 31 Cdo 1737/2025, změnil dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu a dospěl k závěru o spotřebitelském charakteru právního vztahu založeného smlouvou o studiu poskytnutém za úplatu. Protože odvolací soud přijal závěr, že smlouva o studiu na soukromé vysoké škole není smlouvou spotřebitelskou, je jeho rozhodnutí v rozporu s recentní judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu a spočívá tak na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že vzhledem ke spotřebitelskému charakteru smlouvy o studiu se odvolací soud v dalším řízení bude muset zabývat rovněž přezkumem dotčených ustanovení předmětné smlouvy z tohoto hlediska. Ohledně způsobu úpravy poplatku za studium se bude muset taktéž vypořádat i s právním názorem Ústavního soudu vyjádřeném v nálezu ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 2694/24, týkajícím se povahy vnitřních předpisů vysoké školy a jejich významu v rámci závazkového vztahu mezi soukromou vysokou školou a studentem.

8. Žalobkyně v následujícím podání doplnila, že se nadále ztotožňuje s názorem Krajského soudu v Plzni obsaženým v jeho rozsudku ze dne 14. 11. 2022. Zdůraznila, že příslušná ustanovení obsažená ve smlouvě o studiu, respektive ve všeobecných podmínkách studia, zakládající nárok žalobkyně na školné nelze v žádném případě posoudit jako smluvní pokutu tak, jak dovodil soud prvního stupně. Smluvní pokutu je možno sjednat pouze pro případ porušení povinnosti. Žalovaná tím, že ukončila své studium u žalobkyně, žádnou povinnost neporušila. Povinnost uhradit školné za akademický rok, respektive za první tři semestry studia, je nutno primárně posuzovat jako hlavní smluvní plnění. Skutečnost, že ukončení studia nastalo v průběhu akademického roku, sama o sobě nečiní z povinnosti uhradit sjednané školné smluvní pokutu ani jinou sankci. Na podporu svého tvrzení odkázala na řadu rozhodnutí odvolacích soudů. Zdůraznila, že podle výslovné dikce § 1813 odst. 1 věty druhé o. z. jsou z posuzování z hlediska přiměřenosti ujednání vyňata ujednání o hlavním předmětu závazku, a to i pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění. Navíc aby se vůbec mohlo jednat o nerovnováhu, muselo by se jednat v souladu s § 1814 odst. 2 o. z. o nerovnováhu významnou, ne nerovnováhu jakoukoli, respektive obyčejnou. Právní řád soukromé vysoké školy ukládá povinnost bez dalšího zajistit si financování, a to nejen na vzdělání samotné, ale na další činnosti spojené s fungováním vysoké školy. Financování stát kontroluje nejen při vzniku soukromé vysoké školy, ale po celou dobu její existence. Provoz vzdělávací instituce není variabilní náklad, který lze upravit podle aktuálního počtu studentů, ale fixní závazek, který škola musí nést bez ohledu na individuální rozhodnutí jednotlivců. Pokud by bylo studentům umožněno jednostranně odstoupit od svých závazků a účelově se tím zprostit splnění převzatých povinností například tím, že budou postupovat podle § 56 odst. 1 písm. a) zákona o vysokých školách a zanechají studia, zatímco škola by byla nucena nadále financovat zajištění vzdělávání všech ostatních pokračujících studentů, ale i nákladů na těmito studenty uvolněná místa, která nezaplní, vedlo by to ke zcela nežádoucí destabilizaci celého systému soukromého vysokého školství jako nejvyššího stupně vzdělávací soustavy v ČR. Pokud jde o smluvní pokutu, žalobkyně poukázala na již dříve judikovanou obecně přípustnou hranici 0,5 % denně, respektive 182,5 % ročně. Přiměřenost sjednané pokuty podle denní sazby je nutno posuzovat i s přihlédnutím k hodnotě a významu utvrzované smluvní povinnosti. Dle názoru žalobkyně ujednání o smluvní pokutě sjednané ve všeobecných podmínkách studia, které jsou nedílnou součástí smlouvy o studiu, nelze posuzovat jako zneužívající klauzuli ve smyslu ustanovení o ochraně spotřebitele. Při jednání odvolacího soudu pak žalobkyně vyjádřila názor, že závěry krajského soudu obsažené v jeho rozsudku ze dne 14. listopadu 2022 obstojí i optikou spotřebitelských smluv. Navrhla, aby odvolací soud rozhodl v intencích svého předchozího rozhodnutí, a navíc přiznal smluvní pokutu do dne vyhlášení rozsudku.

9. Žalovaná v dalším vyjádření (ve vyjádření z 26. 8. 2026 odkázala především na relevantní judikaturu a současnou rozhodovací praxi soudů) odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2026, č. j. 33 Cdo 2151/2025–302, a ze dne 28. 7. 2026, č. j. 33 Cdo 2096/2025-559. Vyjádření žalobkyně z 21. 8. 2026 obsahuje demagogii, která byla vyvrácena například rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 20 Co 44/2026 či rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 43 C 207/2005–219, dle nichž ujednání o tom, že student je povinen zaplatit školné za první akademický rok i v případě, že do studia nenastoupí, není hlavním ujednáním o předmětu a ceně smlouvy ve smyslu § 1813 věta druhá o. z. ve znění účinném v rozhodné době, ale doplňující klauzulí o podmínkách hrazení ceny plnění žalovanou, na něž se vztahuje věta první uvedeného ustanovení zakazující ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Rozhodnutí popírající existenci spotřebitelských vztahů mezi vysokou školou soukromou a studenty jsou neaplikovatelná, když byla překonána judikaturní činností Ústavního soudu. Smlouva o studiu je plná zneužívajících a zvláště nevýhodných ujednání. Žalovaná dále zdůraznila absenci řádné právní úpravy poplatků spojených se studiem ve vnitřních předpisech žalobkyně mající za následek neplatnost (nicotnost) smlouvy o studiu. V rozsudku 33 Cdo 2443/2023 Nejvyšší soud potvrdil, že uzavřená smlouva o studiu jakožto soukromoprávní titul nestačí a že její platnost je bytostně závislá na předchozí existenci a platnosti veřejnoprávního titulu (tzn. na MŠMT registrovaném a platném vnitřním předpisu) upravujícího poplatky spojené se studiem podle kogentního ustanovení § 59 zákona o vysokých školách. Na správném výkladu práva ze strany Nejvyššího soudu obsaženém v uvedeném rozsudku nemění nic ani nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 2694/24. Nemá-li tedy škola existující a platný právní titul předvídaný (požadovaný) zákonem, tedy vnitřní předpis (veřejnoprávní titul) upravující školné a další poplatky, pak smlouva o studiu uzavřená s uchazečem či studentem sama o sobě k platnosti a účinnosti tohoto soukromoprávního titulu nestačí. Na podporu svého tvrzení pak žalovaná odkázala na řadu rozhodnutí okresních a krajských soudů. Žalovaná ve druhém a třetím semestru nebyla studentkou školy, nemohlo jí tedy být poskytnuto za toto období protiplnění. Odkázala dále především na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 29. května 2025, č. j. 35 Co 368/2024–442. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu potvrdil.

10. Odvolací soud k odvolání žalobkyně znovu přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. S ohledem na změnu judikatury v pohledu na charakter smluv o studiu uzavíraných mezi soukromou vysokou školou a studenty dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

11. Ústavní soud ve svých nálezech a následně i Nejvyšší soud ve sjednocujícím rozhodnutí (např. IV. ÚS 2093/24, IV. ÚS 3310/2024, 31 Cdo 1735/2025) najisto postavil, že smlouvy o studiu uzavírané mezi soukromou vysokou školou a studenty mají charakter spotřebitelských smluv. Touto judikaturou je odvolací soud při svém rozhodování vázán. Spotřebitelský charakter smlouvy v projednávané věci jednoznačně vyplývá i ze zrušovacího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2026; s tímto závěrem odvolací soud nehodlá žádným způsobem polemizovat. Zaměřil se proto především na posouzení, zda uzavřená smlouva o studiu, jejíž nedílnou součástí jsou všeobecné podmínky studia, obstojí i z pohledu přísnější úpravy spotřebitelských smluv. Je třeba přitom aplikovat zákonnou úpravu závazků ze smluv uzavíraných se spotřebitelem dle § 1810 a násl. o. z. ve znění ke dni uzavření předmětné smlouvy o studiu, to je ke dni 14. 8. 2019.

12. Soud prvního stupně s ohledem na dnes již sjednocenou judikaturu vyšších soudů vycházel ze správného závěru, že inominátní smlouvu o studiu uzavřenou mezi účastnicemi je nutno posuzovat dle ustanovení o spotřebitelských smlouvách.

13. Podle § 1798 odst. 1 ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem platí pro každou smlouvu, jejíž základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran nebo podle jejích pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit. Podle § 1798 odst. 2 použije-li se k uzavření smlouvy se slabší stranou smluvní formulář užívaný v obchodním styku nebo jiný podobný prostředek, má se za to, že smlouva byla uzavřena adhezním způsobem. Podle § 1800 odst. 2 o. z. obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, která je pro slabší stranu zvláště nevýhodná, aniž je proto rozumný důvod, zejména odchyluje-li se smlouva závažně a bez zvláštních důvodů od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech, je doložka neplatná.

14. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

15. Nárok na zaplacení školného za druhý a třetí semestr v celkové výši 51 800 Kč žalobkyně odvozuje od smlouvy o studiu, respektive všeobecných podmínek studia, jež jsou nedílnou součástí smlouvy o studiu. Dle článku III bod 2 všeobecných studijních podmínek uchazeč/student se zavazuje hradit vysoké škole školné. Nárok vysoké školy na toto školné za první tři semestry studia vzniká okamžikem uzavření smlouvy o studiu, a to bez ohledu na to, zda uchazeč/student první tři semestry studia ukončí či nikoli. Pokud uchazeč/student ke studiu do prvního ročníku vůbec nenastoupí, stává se požadované školné stornopoplatkem za nenastoupení ke studiu ve výši školného za první tři semestry studia.

16. Je nepochybné, že účastnice sjednaly smlouvu o studiu adhezním způsobem. Všeobecné podmínky studia pak obsahují v článku III bod 2 doložku, která je pro žalovanou coby slabší smluvní stranu zvláště nevýhodná, aniž by pro její sjednání byl rozumný důvod. Žalobkyně, jakožto poskytovatelka studia přitom nemohla rozumně očekávat, že by spotřebitel, tedy žalovaná s daným ujednáním souhlasila v případě individuálního sjednání smlouvy. Ujednání o povinnosti úhrady školného za první tři semestry studia bez ohledu na to, zda žalobkyně poskytne protiplnění žalované, tak je nutno hodnotit jako neplatné podle § 1800 odst. 2 o. z. (nikoli dle § 588, jak vyslovil odvolací soud ve svém prvním rozsudku, a na tomto svém závěru trvá).

17. V daném případě navíc nelze přehlédnout, že žalovaná ke studiu nastoupila, řádnou studentkou vysoké školy však byla pouze po dobu prvního semestru. Mezi účastníky není sporu, že školné za první semestr žalovaná řádně uhradila. Následně k žádosti žalované jí žalobkyně přerušila studium na dobu od 21. 1. 2020 do 9. 2. 2021. V mezidobí ke dni 22. 12. 2020 bylo k žádosti žalované ukončeno studium na vysoké škole. Dle čl. 10 studijního a zkušebního řádu v době přerušení studia není osoba studentem. Pakliže v době druhého a třetího semestru tedy žalovaná již nebyla studentkou žalobkyně a žalobkyně tak nebyla povinná poskytnout jí protiplnění ve formě zajištění studia, nemůže za toto období žalovanou stíhat povinnost hradit školné.

18. Dle názoru odvolacího soudu nárok uplatněný žalobkyní na zaplacení školného za druhý a třetí semestr v celkové částce 51 800 Kč nelze posuzovat jako smluvní pokutu či odstupné, jak učinil soud prvního stupně, když takovouto vůli z ujednání ve smlouvě dovodit nelze. Výkon práva žalované na přerušení studia či ukončení studia ani smluvní pokutou sankcionovat nelze. Věcný závěr soudu prvního stupně, že nárok uplatněný žalobkyni na zaplacení školného za druhý a třetí semestr v částce 51 800 Kč není uplatněn po právu, však odvolací soud považuje za správný.

19. S ohledem na shora uvedený závěr se jeví nadbytečná námitka žalované zpochybňující platnost výše poplatků spojených se studiem stanovené opatřením rektorky, pokud nebylo registrováno ministerstvem školství. Přesto odvolací soud v souladu s pokyny obsaženými ve zrušovacím usnesení Nejvyššího soudu považuje za nutné odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 2694/24. Z uvedeného Ústavního nálezu nutno dovodit, že pokud smlouva uzavřená mezi soukromou vysokou školou a uchazečem (studentem) obsahuje odkaz na vnitřní předpis, který stanoví výši poplatku za studium, popřípadě na jiné vnitřní předpisy upravující práva a povinnosti smluvních stran, lze na takový vnitřní předpis nahlížet jako na „obecné obchodní podmínky“ ve smyslu občanskoprávním. Není proto vyloučeno, aby byla smluvní povinnost hradit úplatu za studium určena i odkazem na od smlouvy odlišný dokument. V takovém případě by pro platnost soukromoprávní smlouvou založených závazků smluvních stran nebylo rozhodující, zda tento dokument, na který smlouva pro stanovení výše úplaty za studium odkazuje, byl či nebyl registrován MŠMT. Ke stejnému závěru dospěl i Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 601/2025, ze dne 18. 3. 2026.

20. Je třeba přisvědčit soudu prvního stupně, že v důsledku závěru o neexistenci pohledávky žalobkyně za žalovanou v podobě školného není oprávněný ani další nárok žalobkyně na smluvní pokutu za nezaplacení školného ve výši 0,3 % denně z částky 51 800 Kč, neboť nevznikl-li závazek, tedy povinnost plnit, nemůže být tato povinnost ani porušena. Navíc za situace, kdy dle smlouvy o studiu stíhá povinnost hradit smluvní pokutu při porušení smlouvy výlučně spotřebitele a nikoli též poskytovatele služby, bylo by nutno uzavřít, že jde o ujednání představující i vzhledem k poměru výše smluvní pokuty k výši (významu) jí zajištěné povinnosti optikou spotřebitelských smluv významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a to k újmě spotřebitele (usnesení Nejvyššího soudu 33 Cdo 2151/2025, ze dne 30. 7. 2026). Ujednání o smluvní pokutě tak by bylo v rozporu s požadavkem přiměřenosti, a tedy by na něho bylo nutno pohlížet jako na ujednání neplatné.

21. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně zákonu odpovídajícímu výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně, který účastníky ani nebyl zpochybněn. Zástupce žalované náklady řízení vyúčtoval dne 3. 6. 2022, kdy za jeden úkon právní služby požadoval částku 4 780 Kč dle § 7 bod 5 ve spojení s § 8 odst. 1 advokátního tarifu, když vycházel z tarifní hodnoty předmětu řízení 91 582,40 Kč (51 800+39 782,40 Kč), celkem pak 26 039,20 Kč, a soud prvního stupně mu přiznal 44 964 Kč jako účelně vynaložené náklady řízení za 7 úkonů právní služby, dále režijní paušály, náhradu za ztrátu času (cestovné neuplatnil) a DPH, kdy soud rovněž vycházel z částky 4 780 Kč za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 91 582,40 Kč. Nové a zcela odlišné vyúčtování prvostupňových nákladů řízení zástupcem žalované ze dne 4. 9. 2026 tak na správnosti výroku II napadeného rozsudku nemůže ničeho změnit.

22. Úspěšné žalované byly přiznány i náklady odvolacího a dovolacího řízení (§ 142 odst. 1, § 224 odst. 1, § 243g odst. 1 o. s. ř.).

23. Jelikož žalovaná rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení nenapadla a sama účtovala ve shodě s tímto rozsudkem za jeden úkon právní služby 4 780 Kč, přičemž ze stejné tarifní hodnoty při vyčíslení nákladů řízení vycházel i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 20. 6. 2024 (číslo listu 281 spisu), je dle názoru odvolacího soudu nutno tento pohled na výši tarifní hodnoty zachovat jako spravedlivého a vyváženého rozhodnutí o nákladech řízení před soudy všech stupňů. V této souvislosti nutno připomenout, že již v původním odvolacím řízení odvolací soud výrokem I částečně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně rovněž ve výroku I, kterým byla zamítnuta žaloba žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,3 % denně z částky 51 800 Kč za dobu od 12. 11. 2021 do zaplacení, a žalované tak ve výsledku byla uložena povinnost uhradit smluvní pokutu ve výši 0,3 % denně z částky 51 800 Kč pouze za dobu od 1. 3. 2021 do 11. 11. 2021. Již v prvním odvolacím řízení tedy žalovaná, pokud jde o nárok na zaplacení smluvní pokuty, byla v tomto předmětu řízení částečně úspěšná.

24. Byť dovolací soud rozsudkem ze dne 28. 5. 2026 formálně (pro odvolací soud však nepochopitelně) zrušil celý rozsudek odvolacího soudu ze dne 14. 11. 2022, tedy i v potvrzujícím výroku I, proti němuž žalovaná dovolání nepodala a ani podat nemohla (viz dovolací návrh na čísle listu 260), nutno považovat za spravedlivé řešení poměrů, aby i následně vzniklé náklady odvolacího a dovolacího řízení byly žalované přiznány z předmětu řízení 51 800 Kč a 39 782,40 Kč, tedy pouze z nároků na zaplacení školného a smluvní pokuty za dobu od 1. 3. 2021 do 11. 11. 2021, v nichž byla žalovaná v dalším řízení plně úspěšná a do té doby také pouze z této tarifní hodnoty náklady řízení vyčíslovala. Pokud tedy nyní žalovaná s odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 11 Co 324/2025-193, požaduje náklady řízení i z nároku na smluvní pokutu za dobu od 12. 11. 2021 do zaplacení, přičemž vychází z tarifní hodnoty dle § 8 odst. 2 advokátního tarifu, pak je nutno zdůraznit, že v přezkoumávané věci je odlišná skutková a procesní situace, shora podrobně popsaná, navíc nejde o sjednocující stanovisko vyšších soudů, kterým by se měl odvolací soud v této věci řídit.

25. I pro účely odvolacího řízení tak nutno vycházet z tarifní hodnoty předmětu řízení ve výši 91 582,40 Kč. Účelně vynaložené náklady odvolacího řízení sestávají ze dvou úkonů právní služby (účast na prvním jednání odvolacího soudu 14. 11. 2022 přesahující dvě hodiny) po 4 780 Kč dle § 7 bod 5 advokátního tarifu, dvou režijních paušálů po 300 Kč (§ 13 odst. 4) a náhrady za promeškaný čas za šest půl hodin po 100 Kč dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu. Celkem za první odvolací řízení činí jeho náklady 10 760 Kč. Po připočtení 21 % DPH jde o částku 13 019,60 Kč.

26. Žalované dále byly přiznány náklady za první dovolací řízení, a to za sepis dovolání ze dne 15. 2. 2023, to je za jeden úkon částka 4 780 Kč, jeden režijní paušál 300 Kč a 21 % DPH ze součtu uvedených částek, celkem 6 146,80 Kč. Po připočtení žalovanou zaplaceného soudního poplatku z dovolání ve výši 7 000 Kč činí účelně vynaložené náklady žalované v souvislosti s prvním dovolacím řízením 13 146,80 Kč. Za účelně vynaložené pak lze považovat též náklady za nahlížení do spisu zástupcem žalované dne 1. 12. 2022 (číslo listu 241 spisu) v souvislosti se zvažovaným dovoláním. Advokát požadoval za úhradu kopie CD se zvukovým záznamem z jednání odvolacího soudu ze dne 14. 11. 2022 částku 50 Kč, dále za parkovné 30 Kč. Celkem za fázi prvního dovolacího řízení byly žalované přiznány náklady ve výši 13 226,80 Kč.

27. Po zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2024 nálezem Ústavního soudu ze dne 18. července 2025 (číslo listu 298 spisu) lze za účelně vynaložený náklad druhého dovolacího řízení považovat pouze aktuální doplnění dovolání spolu s judikaturou vyšších soudů ze dne 26. 2. 2026. V souvislosti s novelizací advokátního tarifu od 1. 1. 2025 za tento úkon žalované stále náleží odměna dle § 7 bod 5 advokátního tarifu ve výši 4 780 Kč a náhrada za jeden režijní paušál dle § 13 odst. 4 ve výši 450 Kč. Po připočtení 21 % DPH ze součtu uvedených částek činí náklady druhého dovolacího řízení 6 328,30 Kč.

28. Po zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni za dne 14. 11. 2022, č. j. 18 Co 188/2022–243, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2026, tak znovu ve věci jednal odvolací soud. Žalované byly přiznány účelně vynaložené náklady za druhé odvolací řízení, a to za dva úkony právní služby (účast u jednání odvolacího soudu dne 2. 9. 2026 a za vyjádření žalované ze dne 31. 8. 2026 jako reakce na vyjádření žalobkyně ze dne 21. 8. 2026), nikoli za další doplnění rozhodovací praxe soudů ze dne 26. 8. 2026, kterou si dokáže odvolací soud vyhledat sám, a to po 4 780 Kč, náhrada za dva režijní paušály po 450 Kč, náhrada za ztrátu času v souvislosti s odvolacím jednání 2. 9. 2026 za čtyři půhodiny po 150 Kč, celkem tedy 11 060 Kč. Po připočtení 21 % DPH k uvedené částce činí náklady druhého odvolacího řízení 13 382,60 Kč. K této čase je ještě nutno připočíst výdaj za parkovné ve výši 130 Kč. Účelně vynaložené náklady této fáze řízení představují 13 512,60 Kč.

29. Náklady odvolacího a dovolacího řízení tak celkem byly žalované přiznány ve výši 46 087,30 Kč (13 019,60 Kč+13 226,80 Kč+6 328,30 Kč+13 512,60 Kč). Žalobkyni byla uložena povinnost náklady odvolacího a dovolacího řízení uhradit žalované v běžné pariční lhůtě tří dnů dle § 160 odst. 1 o. s. ř., a to k rukám zástupce žalované (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Rozsudek ze dne 14. 11. 2022 (v této věci byl vydán i pozdější rozsudek ze dne 2. 9. 2026)

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I v části, v níž byl zamítnut návrh na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,3 % denně z částky 51 800 Kč za dobu od 12. 11. 2021 do zaplacení, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve zbývající části výroku I mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 51 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně za dobu od 1. 3. 2021 do zaplacení, a částku 39 782,40 Kč odpovídající smluvní pokutě ve výši 0,3 % denně z částky 51 800 Kč za dobu od 1. 3. 2021 do 11. 11. 2021, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 51 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 1. 3. 2021 do zaplacení, částku 39 782,40 Kč odpovídající smluvní pokutě ve výši 0,3 % denně z částky 51 800 Kč za dobu od 1. 3. 2021 do 11. 11. 2021 a smluvní pokutu ve výši 0,3 % denně z částky 51 800 Kč za dobu od 12. 11. 2021 do zaplacení (výrok I). Žalobkyni zavázal povinností zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení k rukám zástupce žalované částku 44 964 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Žalobu posuzoval dle ustanovení § 419 občanského zákoníku, dle § 2 odst. 1 písm. g) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a dále dle příslušných ustanovení zákona č. 111/1998, o vysokých školách. Zabýval se nejprve otázkou, zda smlouva o studiu uzavřená mezi účastníky dne 14. 8. 2019 má charakter smlouvy spotřebitelské. Dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že žalobkyně je financována výhradně z prostředků od studentů (tj. ze školného), je z její strany jako podnikatele poskytována služba studentu jako spotřebiteli za úplatu. Výše školného na vysoké škole má být podle zákona o vysokých školách stanovená ve vnitřním předpise vysoké školy. Taktomu u žalobkyně nebylo. V předložených vnitřních předpisech, a to studijním a zkušebním řádu, statutu ani v opatření rektorky [číslo] [rok], nebyla konkrétní výše školného za akademický rok 2019 2020 stanovena. Nárok vysoké školy na školné za první tři semestry měl vzniknout uzavřením smlouvy o studiu, a to bez ohledu na to, zda student první tři semestry ukončí či nikoli (§ článek III odst. 2 všeobecných podmínek studia). Pro případ prodlení studenta s úhradou školného vzniká vysoké škole dle článku 3 odst. 7 VPS právo na smluvní pokutu 0,3 % z dlužné částky denně. Na všeobecných podmínkách studia nebyl podpis žalované připojen. Listinu obsahující ujednání o smluvní pokutě tak nelze hodnotit za opatřenou vlastnoručním podpisem spotřebitele. Soud proto k ujednání o smluvní pokutě podle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží, když v projednávané věci žalovaná jako spotřebitel aplikaci ustanovení o smluvní pokutě nenavrhla. I kdyby soud dospěl k závěru o přijetí všeobecných podmínek studia ze strany žalované jako spotřebitele, pak při posuzování platnosti smluvní pokuty je třeba zkoumat smlouvu jako celek. V kontextu celé smlouvy o studiu, včetně všeobecných podmínek studia, zakládají ustanovení o smluvní pokutě nerovnováhu v právech a povinnostech stran k újmě žalované jako spotřebitele. V důsledku nepřiměřenosti těchto ujednání by soud tato ujednání pokládal za zakázaná podle § 1813 občanského zákoníku a k těmto by nepřihlížel. Navíc dle názoru soudu úprava ukončení studia je podchycena tak drasticky a sankcionována tak tvrdě, že smlouva je současně vedle výše uvedeného neplatná pro rozpor se zákonem a dobrými mravy podle ustanovení § 588 občanského zákoníku. Podle této smlouvy totiž student prakticky nemá žádnou možnost studium ukončit, aniž by škola získala školné minimálně za tři semestry ze čtyř. Nárok uplatněný žalobkyní na zaplacení školného za druhý a třetí semestr celkem v částce 51 800 Kč není uplatněn po právu. Tento nárok byl posouzen jako smluvní pokuta za předčasné ukončení studia ze strany žalované jako studentky, když v důsledku formy a obsahu sjednané smluvní pokuty k tomuto ujednání soud nepřihlíží, spotřebitel se jich nedovolal. I kdyby k těmto bylo možno přihlížet, soud by je posoudil jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Uvedený závěr by byl aplikovatelný i v případě posouzení školného za druhý a třetí semestr nikoliv jako smluvní pokuty, ale jako odstupného. V důsledku neexistence pohledávky žalobkyně za žalovanou za školné není oprávněný ani nárok na smluvní pokutu za nezaplacení školného ve výši 0,3% denně z částky 51 800 Kč kapitalizované žalobkyní za období 1. 3. 2021 až 11. 11. 2021 v částce 39 782,40 Kč. Ke smluvní pokutě požadované žalobkyní za období od 12. 11. 2021 soud konstatoval, že ke dni podání žaloby vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty pouze ve výši představující prodlení do dne podání žaloby. Žalobu je nutno považovat za výzvu žalobkyně ke splnění dluhu. Pokud jde o nárok na zaplacení smluvní pokuty, který by vznikl v souvislosti s prodlením se zaplacením zajištěné částky v průběhu soudního řízení, nebyla by tato pohledávka splatná, neboť žalobkyně neučinila vůči žalované hmotněprávní úkon ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z., když po vzniku práva na zaplacení smluvní pokuty nevyzvala žalovanou k jejímu zaplacení s ponecháním lhůty bez zbytečného odkladu na zaplacení této části žalovanou. Skutečnost, zda žalovaná ukončila studium z legitimního důvodu, soud považoval za irelevantní, neboť toto právo vyplývá z § 56 odst. 1 písm. a) zákona o vysokých školách. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání. Považuje za nesprávný závěr soudu prvního stupně, že mezi žalobkyní a žalovanou se jedná o vztah spotřebitelský. Žalobkyně nevystupuje ve vztahu ke studentovi jako podnikatel, dodavatel služby, v případě školného se nejedná o protiplnění za poskytovanou službu a žalovaná ve vztahu k žalobkyni nebyla v pozici spotřebitele. Žalobkyně setrvává na stanovisku, že poskytuje veřejnou službu. Poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3805/2018 a 33 Cdo 4532/2014. Dle těchto rozhodnutí studiem na vysoké škole, ať již veřejné nebo soukromé, občané realizují ústavně garantované právo na vzdělání podle článku 33 odst. 1 věty prvé Listiny základních práv a svobod publikované pod číslem 2/1993 Sb. Článek 33 odst. 2 Listiny pak určuje, že občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách. Zřizovat jiné školy než státní a vyučovat na nich lze jen za podmínek stanovených zákonem; na takových školách se může vzdělání poskytovat za úplatu. Soukromá vysoká škola je tedy oprávněna působit jako soukromá vysoká škola jen tehdy, pokud jí Ministerstvo školství udělilo souhlas. Studijní programy podléhají akreditaci Akreditačního úřadu zřízeného ZVŠ, vnitřní předpisy vysoké školy podléhají registraci Ministerstvem školství ČR atd. Stát na vysoké školy přenáší pravomoc rozhodovat vrchnostensky o právech a povinnostech uchazečů – studentů, kdy toto se týká opět vysokých škol bez rozdílu, tedy nejenom veřejných, ale i soukromých, kdy při tomto rozhodování vystupují v postavení orgánu veřejné moci a na jejich rozhodování se použije kromě zákona o vysokých školách také zákon č. 500/2004 Sb., správní řád. Žalobkyně dále poukázala na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 34/17. Zdůraznila, že dle § 40 zákona o vysokých školách soukromou vysokou školu stíhá zákonná povinnost zajistit si zdroje financování. V nedávném rozhodnutí Obvodního soudu Praha 5, sp. zn. 26 C 330/2020, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 23 Co 293/2021, v obdobném sporu soudy vyslovily názor, že mezi účastníky není spotřebitelský právní vztah a žalovaná není slabší stranou. Poplatky za studium nepředstavují přímé – adresné protiplnění za poskytnutou službu (zprostředkovanou výuku), vyjadřují pouze podíl studenta na nákladech na vysokoškolské studium a na jeho administraci, kdy smyslem poplatku není založit sociální překážku v přístupu ke vzdělání. Pokud jde o způsob hospodaření žalobkyně, tato odkázala na dokumenty zveřejněné ve sbírce listin obchodního rejstříku. K 31. 12. 2020 žalobkyně dosáhla hospodářského výsledku po zdanění [částka]. Současně k 31. 12. 2020 eviduje neuhrazenou ztrátu minulých let ve výši [částka]. K 31. 12. 2020 žalobkyně dále eviduje příplatky mimo základní kapitál ve výši [částka]. Vlastníci žalobkyni finančně podpořili v letech, kdy společnost generovala ztráty a tyto prostředky budou muset být vlastníkům vráceny. Ze zisku se pokrývají ztráty minulých let. Hospodářský výsledek za rok 2020 zahrnuje také další výnosy nesouvisející se školným. Výnosy, tedy i účetní zisk, zahrnují i neuhrazené školné. Žalobkyně musí investovat značné finanční prostředky do zkvalitňování výuky, rozvoje, distanční výuky a do zkvalitnění zázemí pro studenty a jejich výuku. Žalobkyně dále eviduje velké množství studentů, kteří si prodlužují studium nad rámec standardní doby studia. Výnosy z jejich školného jsou zahrnuty ve výnosech daného roku, ale náklady a výdaje s nimi spojené budou školu zatěžovat až v dalších letech. Výklad soudu, že nárok žalobkyně na školné je smluvní pokutou, je zcela mylný. Žalobkyně právo žalované jako studenta kdykoliv ukončit své studium nikdy nezpochybňovala. Nesouhlasí ani s hodnocením soudu prvního stupně, pokud uváděl, že i kdyby tomu tak nebylo, považoval by ujednání za zakázané jako nepřiměřené zákládající významnou nerovnováhu v neprospěch žalované jako spotřebitele dle § 1813 o. z., a kromě toho za ustanovení neplatné pro rozpor se zákonem a dobrými mravy dle ustanovení § 580 o. z. To, že nárok vysoké školy na školné za více období akademického roku může být sjednán v rámci smlouvy, a to i pro případ, že studium bylo ukončeno dříve a student tato období "neodstudoval", byl již dříve jednoznačně potvrzen rozhodovací praxí soudu. Například v usnesení Ústavního soudu IV. ÚS 2774/14 či IV. ÚS 4361/12 se uvádí, že potřeba soukromé vysoké školy mít v předstihu zajištěno své fungování i po ekonomické stránce je pochopitelná a smluvní ujednání zabraňující svévolnému předčasnému ukončení studia u stěžovatelky sleduje rozumný cíl. Pokud jde dále o všeobecné podmínky studia, tyto byly neoddělitelně pojmově spojeny se smlouvou. Navíc byly žalovanou zvlášť podepsány dne 14. 8. 2019. V celém průběhu řízení před soudem prvního stupně žalovaná toto tvrzení žalobkyně nikdy nepopřela. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl, případně aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

3. Žalovaná při odvolacím jednání potvrdila, že na všeobecných podmínkách studia je její podpis. Přesto považuje rozsudek za správný, komplexní, jeho odůvodnění za přesvědčivé. Ze strany žalobkyně jde o pokus domoci se bezdůvodného obohacení, neboť nedisponuje žádným právním titulem, na základě kterého by mohla po žalované požadovat plnění. Smlouva o studiu se svým charakterem blíží smlouvě spotřebitelské, k čemuž byla provedena celá řada důkazů. Žalobkyně je z převážné většiny financována ze soukromých zdrojů, žalovaná poukazuje na její statut, účetní závěrky, doložku ADR, odstoupení od smlouvy, z čehož vyplývá, že se chová jako subjekt, který poskytuje soukromou službu svým studentům, nikoli veřejnou službu obyvatelstvu. Žalobkyně v žádném svém vnitřním předpisu neupravuje poplatky spojené se studiem a porušuje tak zákon o vysokých školách. Výše školného je upravena pouze ve smlouvě a všeobecných podmínkách studia, ale to je soukromá listina, z níž vyplývá, že žalobkyně poskytuje službu, tj. studium, za úplatu. Přestože žalovaná využila své základní právo, a to nepokračovat ve studiu, žalobkyně po ní požaduje nezaplacené školné, které přetransformovala na smluvní pokutu.

4. K odvolání žalobkyně odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a o. s. ř. V souladu s ustanovením § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval soudem prvního stupně provedené důkazy a sdělil obsah smlouvy o studiu ze dne 14. 8. 2019 včetně všeobecných podmínek studia (především článku II bod. 4, III bod 2, III bod 7, V bod 2a, V bod 3 a bod VII), obsah faktury ze dne 20. 1. 2021 na zaplacení částky 51 800 Kč za školné za druhý a třetí semestr, obsah předžalobní upomínky ze dne 5. 5. 2021, žádosti o přerušení studia žalované ze dne 21. 1. 2020, žádosti žalované o ukončení studia z 22. 12. 2020, vyrozumění žalobce o ukončení studia žalované ke dni 22. 12. 2020 a obsah listiny ze dne 15. 4. 2021, jíž žalobce nevyhověl žádosti žalované o zproštění závazků, dále obsahem registrovaného studijního a zkušebního řádu žalobce včetně změny I statutu vysoké školy a opatření rektorky [číslo] [rok] (sazebních poplatků). Dle § 213 odst. 4 o. s. ř. řízení dále doplnil sdělením obsahu originálu všeobecných podmínek studia ze dne 14. 8. 2019, na kterých se nachází podpis žalované. Odvolací soud poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je nutno považovat za důvodné.

5. Je třeba přisvědčit žalobci, že charakterem smluv o studiu uzavíraných soukromými školami se opakovaně zabýval Ústavní soud i Nejvyšší soud (například Pl. ÚS 34/17, IV. ÚS 4361/12, 33 Cdo 4532/2014). Z ustálené judikatury vyšších soudů nutno uzavřít, že na tyto smlouvy nelze pohlížet jako na smlouvy spotřebitelské, jež spotřebiteli poskytují vyšší míru ochrany.

6. Ustanovení článku 33 odst. 3 Listiny základních práv a svobod upravuje jednu ze základních zásad ústavní úpravy práva na vzdělání. Právo na vzdělání je považováno za tzv. sociální právo. Pro sociální práva je typické, že ze své povahy vyžadují provedení zákonem. Zakotvení jejich existence v Listině znamená, že při zákonné úpravě musí být zachován jistý minimální standard těchto sociálních práv. V žádném případě nesmí dojít k faktickému popření toho kterého sociálního práva, protože je zároveň třeba dostát principům stanoveným v Listině. V důsledku tohoto specifického charakteru sociálních práv se při jejich přezkumu nepoužívá tzv. test proporcionality, jehož aplikace výrazně omezuje diskreci zákonodárce při přijímání právní úpravy upravující základní práva. Článek 33 odst. 3 Listiny se vztahuje i na veřejné vysoké školy.

7. Dle § 2 odst. 7 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, vysoká škola je veřejná, soukromá nebo státní. Státní vysoká škola je vojenská nebo policejní. Studiem na vysoké, ať již veřejné, státní nebo soukromé škole, občané realizují ústavně garantované právo na vzdělání podle článku 33 odst. 1 věty prvé Listiny základních práv a svobod publikované pod číslem 2/1993 Sb. Článek 33 odst. 2 Listiny pak určuje, že občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních, středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách. Zákon č. 111/1998 § 58 stanoví poplatky (druh poplatků, nikoliv jejich výši), které může požadovat veřejná vysoká škola v průběhu studia; jejich výši podle odstavců 1 až 5 ustanovení § 58 pro akademický rok má povinnost zveřejnit před termínem podávání přihlášek ke studiu. Výši, formu placení a splatnost určuje přitom statut vysoké školy. Poplatky spojené se studiem na soukromých vysokých školách stanoví soukromá vysoká škola ve svém vnitřním předpisu, což znamená, že nepodléhají žádné regulaci. Tyto poplatky nepředstavují přímé (adresné) protiplnění za poskytnuté služby (zprostředkovanou výuku), vyjadřují podíl studenta na nákladech na vysokoškolské studium a jejich smyslem není založit sociální překážku v přístupu ke vzdělání. Úvaha soudu prvního stupně o tom, že smlouva o studiu uzavřená mezi účastníky dne 14. 8. 2019 naplňuje znaky spotřebitelské smlouvy, tak není správná.

8. Ani s dalším závěrem soudu prvního stupně týkajícím se otázky školného se odvolací soud neztotožňuje. Podle § 59 zákona o vysokých školách poplatky spojené se studiem na soukromých vysokých školách stanoví soukromá vysoká škola ve svém vnitřním předpisu; vnitřní předpisy podléhají registraci ministerstvem a nabývají platnosti registrací (§ 36, § 41). Vnitřním předpisem tak musí být vymezeny jednotlivé druhy poplatků, nikoli však jejich výše.

9. V posuzované věci tento požadavek byl beze zbytku naplněn, když statut vysoké školy [anonymizováno 6 slov] [právnická osoba], i studijní a zkušení řád, v němž byly poplatky stanoveny, byly řádně registrovány Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Konkrétní výše školného pak v souladu s opatřením rektorky [číslo] [rok] – sazebníku poplatků spojených se studiem pro zimní semestr akademického roku 2019 2020, byla součástí smlouvy o studiu uzavřené účastníky dne 14. 8. 2019.

10. Lze tak uzavřít, že účastníci uzavřeli platnou smlouvu o studiu, jejíž nedílnou součástí byly všeobecné podmínky studia, podepsané žalovanou. Při uzavření smluvního vztahu soukromé vysoké školy a zájemce o studium oba vystupují ve zcela rovnoprávném postavení, kdy je na zájemci o studium, aby zvážil své finanční i časové či jiné možnosti a následné plnění svých smluvních povinností. Ve smlouvě o studiu se žalovaná zavázala uhradit školné za první tři semestry studia, a to bez ohledu na to, zda tyto tři semestry ukončí či nikoliv. Bylo prokázáno, že k ukončení studia došlo na žádost žalované z důvodu její pracovní vytíženosti ke dni 22. 12. 2020. Žalovaná neuhradila školné za druhý a třetí semestr v celkové výši 51 800 Kč, tedy nesplnila povinnost, k níž se ve smlouvě o studiu zavázala. V této souvislosti je nutno poukázat na zásadu pacta sunt servanda, tedy že smlouvy se mají plnit. Odvolací soud rozhodně nesouhlasí s posouzením tohoto nároku soudem prvního stupně jako smluvní pokuty za předčasné ukončení studia ze strany žalované - studentky, když z žádných provedených důkazů tato skutečnost nevyplývá. Odvolací soud tak shledal nárok žalobce na úhradu školného za důvodný a žalované uložil povinnost dlužné školné ve výši 51 800 Kč uhradit, a to spolu se zákonným úrokem z prodlení ode dne, kdy se žalovaná s plněním dostala do prodlení (§ 1970 o. z.). Tímto dnem byl 1. březen 2021, neboť dle faktury ze dne 20. 1. 2021 [číslo] bylo dlužné školné splatné dne 28. 2. 2021.

11. V platné smlouvě o studiu účastníci zajistili povinnost úhrady školného smluvní pokutou ve výši 0,3 % denně z dlužné částky (§ 2048 a následující o. z.). Výše sjednané smluvní pokuty je s ohledem ke všem okolnostem případu i s přihlédnutím ke konstantní judikatuře vyšších soudů přiměřená a ujednání o ní není neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 o. z.). Nutno totiž vzít v úvahu i to, že žalovaná mohla zabránit růstu celkové výše smluvní pokuty tím, že by svou povinnost uhradit školné splnila co v nejkratší době.

12. Smluvní pokuta je samostatným právním nárokem, jehož oprávněnost je závislá na zjištění, zda byla žalovaná s platbou v prodlení, a jeho splatnost je závislá na tom, zda byla žalované známa výše smluvní pokuty a zda žalobkyně vyzvala žalovanou k plnění. V posuzované věci žalobkyni ke dni podání žaloby vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty pouze ve výši představující prodlení do dne podání žaloby (k tomuto dni byla zřejmá délka prodlení i výše smluvní pokuty) a žalobu je nutno považovat za výzvu žalobkyně, aby žalovaná splnila svůj dluh spočívající ve smluvní pokutě za prodlení s úhradou školného. Pokud se jedná o nárok na zaplacení smluvní pokuty, který vznikl v souvislosti s prodlením se zaplacením zajištěné částky v průběhu soudního řízení, nebyla tato pohledávka splatná, neboť žalobkyně neučinila vůči žalované hmotněprávní úkon, tedy po vzniku práva na zaplacení smluvní pokuty nevyzvala žalovanou na její zaplacení s ponecháním lhůty bez zbytečného odkladu na zaplacení této částky žalovanou. Žalovaná tak je povinna zaplatit smluvní pokutu za prodlení, v němž byla k okamžiku zahájení řízení, tedy pouze za dobu od 1. 3. 2021 do 11. 11. 2021. Nárok na dosud nesplatnou smluvní pokutu za období od 12. 11. 2021 do zaplacení přiznat nelze.

13. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se dosud nesplatné smluvní pokuty jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil. Ve zbývající části pak byl rozsudek dle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změněn způsobem uvedeným ve výroku rozsudku, když odvolací soud po zhodnocení jím provedených důkazů vycházel z jiného právního názoru, než ke kterému dospěl soud prvního stupně.

14. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1, 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla v řízení částečně úspěšná do částky 51 800 Kč a části smluvní pokuty do [datum] v kapitalizované výši 39 782,40 Kč. Neúspěšná byla, pokud jde o nárok na smluvní pokutu od 12. 11. 2021 do zaplacení, přičemž pouze ke dni rozhodování odvolacího soudu představuje neúspěšný nárok žalobkyně 57 187,20 Kč; žalobkyně však požadovala smluvní pokutu i do budoucna, tedy do zaplacení. Po porovnání úspěchu žalobkyně oproti úspěchu žalované proto bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací