Výrok
I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I, II, III a IV potvrzuje.
II. Ve výroku V se rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit každému z žalobců náhradu nákladů řízení vzniklých do vydání rozsudku soudu prvního stupně ve výši 24 708,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců.
III. Ve výrocích VI a VII se rozsudek soudu prvního stupně ve znění usnesení soudu prvního stupně ze dne 23. 6. 2022, č. j. 5 C 83/2020-327, mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit České republice – na účet Okresního soudu v Klatovech státem zálohované náklady řízení ve výši 3 063 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Žalovaná je povinna zaplatit a) žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 739,90 Kč a b) žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 1 631,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců.
Odůvodnění
1. Napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení a doplněného usnesením ze dne 23. 6. 2022, č. j. 5 C 83/2020-327, o výši nákladů státu, soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit a) žalobkyni částku 20 196 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit a) žalobkyni částku 14 804 Kč zamítl (výrok II), žalované uložil povinnost zaplatit b) žalobci částku 23 595 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III), žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit b) žalobci částku 11 405 Kč zamítl (výrok IV), žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům náklady řízení ve výši 45 572,85 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich zástupce (výrok V ve znění opravného usnesení), žalované uložil povinnost zaplatit České republice na účet soudu prvního stupně náklady řízení ve výši 2 860 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok VI ve spojení s usnesením ze dne 23. 6. 2022) a žalobcům uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně státu na účet soudu prvního stupně náklady řízení ve výši 383 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok VII ve spojení s usnesením ze dne 23. 6. 2022).
2. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že a) žalobkyně a žalovaná byly spoluvlastnice každá s podílem o velikosti ½ k pozemku parc. [číslo] jehož nedílnou součástí je rodinný dům [adresa] a dále pozemku parc. [číslo] zapsaných na [list vlastnictví] pro k. ú. a [územní celek] [anonymizováno], jejich spoluvlastnictví bylo zrušeno rozsudkem [název soudu] ze dne 7. 12. 2015, č. j. [číslo jednací], ve spojení s rozsudkem [název soudu] ze dne 7. 4. 2016, č. j. [číslo jednací], a nemovité věci byly přikázány do výlučného vlastnictví a) žalobkyně s povinností zaplatit žalované náhradu za spoluvlastnický podíl ve výši 350 000 Kč, přičemž rozsudky nabyly právní moci 23. 5. 2016. Posléze a) žalobkyně nemovité věci převedla na b) žalobce darovací smlouvou ze dne 2. 4. 2017 s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 3. 4. 2017. Dále vzal soud za prokázané, že žalovaná i poté, co se a) žalobkyně stala výlučnou vlastnicí, nemovitost nevyklidila a v domě měla uzamčenou místnost v levé části domu o rozloze 16 m2 a v této místnosti i bydlela, což uvedla při jednání ve věci vyklizení nemovitosti vedené u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]. I když poté žalovaná v domě nebydlela, nemovitost nevyklidila, minimálně do 11. 1. 2017 do místnosti denně docházela a nemovitost nevyklidila ani poté, co rozsudkem [název soudu] ze dne 11. 1. 2017, č. j. [číslo jednací], bylo vyhověno návrhu a) žalobkyně a žalované byla uložena povinnost nemovitost vyklidit, takže k vyklizení žalované došlo až v rámci výkonu rozhodnutí vedeného u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] dne 5. 4. 2018. Žalovaná tak užívala cizí majetek, a to od 23. 5. 2016 do 2. 4. 2017 majetek a) žalobkyně a od 3. 4. 2017 do 5. 4. 2018 majetek b) žalobce a užíváním cizího majetku bez spravedlivého důvodu, neboť jí nesvědčilo žádné právo k domu ani žádný titul opravňující věc užívat, bylo založeno bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobců a žalovaná je dle § 2991 odst. 1 o. z. povinna vydat žalobcům jako ochuzeným oč se obohatila. Neoprávněný majetkový prospěch nebylo možno vydat in natura, neboť mělo povahu výkonu práva, proto žalovaná je povinna nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou a v daném případě majetkovým vyjádřením získaného prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání věci, zpravidla formou nájmu. Za účelem zjištění obvyklého nájemného soud prvního stupně učinil dotaz na realitní kanceláře, neboť z žalobci předložené zprávy realitních kanceláří nebylo možné vycházet, když zprávy se vztahovaly k jinému období i k prostorám rozsáhlejším, než žalovaná ve skutečnosti užívala, přičemž výše nájemného za užívání v místnosti užívané žalovanou k bydlení ve zmíněném období činila dle první zprávy 2 000 Kč měsíčně a dle druhé zprávy 1 800 – 2 000 Kč měsíčně (průměr 1 900 Kč měsíčně) a soud prvního stupně pro účely určení výše obvyklého nájemného vyšel z matematického průměru uvedených položek a dospěl k částce 1 950 Kč. Vycházeje z této částky proto a) žalobkyni na bezdůvodném obohacení za užívání nemovité věci žalovanou v období od 23. 5. 2016 do 2. 4. 2017 přiznal částku 20 196 Kč a do částky 14 804 Kč její žalobu zamítl a b) žalobci za užívání nemovité věci žalovanou v období od 3. 4. 2017 do 5. 4. 2018 přiznal částku 23 595 Kč a v rozsahu 11 405 jeho žalobu zamítl.
3. O nákladech řízení mezi účastníky soud prvního stupně rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., když v daném případě byly v jednom řízení na základě žaloby projednávány dvě věci, jednak plnění z titulu bezdůvodného obohacení a dále plnění z titulu nákladů vzniklých žalobcům v souvislosti s hospodařením se společnou věcí, kdy každý z žalobců požadoval částku 5 000 Kč, a ohledně tohoto nároku byli žalobci v řízení neúspěšní, když v tomto rozsahu jejich žaloba byla rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 2. 12. 2020, č. j. 5 C 83/2020-169, a v tomto rozsahu potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 4. 2021, č. j. 61 Co 58/2021-198, potvrzena. Pokud jde o nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jelikož výše plnění záviselo na odborném vyjádření, což je obdoba znaleckého zkoumání, k němuž soud prvního stupně z důvodu hospodárnosti nepřistoupil, ale v tomto směru užil ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. a uzavřel, že žalobci mají právo na plnou náhradu nákladů řízení, ale s ohledem na jejich neúspěch při požadování dvakrát částky 5 000 Kč tak dovodil, že žalobci měli úspěch v rozsahu 87,5 % a mají proto právo na náhradu 75 % účelně vynaložených nákladů. O nákladech státu rozhodl podle výsledku řízení dle § 148 odst. 1 o. s. ř.
4. Proti tomuto rozsudku podali žalobci včasné odvolání směřující proti výrokům, jimiž jejich žalobě nebylo vyhověno a souvisejícím výrokům o nákladech řízení a v odvolání vyjádřili nesouhlas s postupem soudu, který vyžádal určení výše obvyklého nájemného pouze za místnost o výměře 16 m2, ale jimi předložené původní vyčíslení vyčíslil výši obvyklého nájemného nejen za místnost o výměře 16 m2, ale také za společné WC, společnou chodbu a část pozemku u domu. Dále považují za nesprávný závěr soudu, který uvažoval pouze s obdobím do 2. 4. 2017, i když bylo nepochybně prokázáno, že k vyklizení k místnosti došlo až v exekučním řízení 5. 4. 2018. Dále namítali, že soud prvního stupně nerozhodl o jejich nároku na zaplacení příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení. Nesouhlasili také s tím, že by se měli podílet na nákladech vzniklých státu.
5. Rovněž žalovaná podala včasné odvolání a v něm namítala, že dosud nebyly odstraněny vady žaloby, když žalobci dosud konkrétně netvrdili, z jakých důvodů požadují každý uhradit ušlé nájemné za výše uvedený dům a proto je žaloba fakticky neprojednatelná a není zřejmé, zda žalobci vystupují procesně jako samostatní či nerozluční společníci, když žalobci formulují nárok tak, že každý požaduje úhradu 35 000 Kč za užívání nemovité věci od 23. 5. 2016 do 5. 4. 2018. Dále namítla, že žalobci neunesli důkazní břemeno, neboť soudem prvního stupně byli vyzváni k prokázání stavebně-technického stavu předmětné místnosti užívané žalovanou v období od 23. 5. 2016 do 5. 4. 2018 k navržení důkazů k prokázání, že bylo možné v tomto období předmětnou část domu pronajmout za částku 3 050 Kč měsíčně, přičemž žalobci žádná nová tvrzení ani důkazy na základě poučení soudu neučinili a soud sám obstarával důkazy, které žádná ze stran sporu nenavrhla a v rozporu se zásadou projednací si vyžádal dvě odborná vyjádření z různých realitních kanceláří a dle žalované soud nepřípustně v civilním sporném řízení převzal procesní aktivitu za žalobce. O výrazně špatném stavebně-technickém stavu domu svědčí v řízení provedené důkazy, zejména to vyplývá z odůvodnění rozsudku [název soudu] ze dne 7. 4. 2016, č. j. [číslo jednací], kdy je zmiňováno, že stavba postavená v roce 1960 je ve špatném stavebně-technickém stavu a za nejpodstatnější vadu lze považovat značnou vlhkost obvodových stěn i příček spojenou s výskytem masivních plísní uvnitř celého objektu. Sama žalobkyně navíc v řízení uváděla, že nemovitost je ve špatném stavu a neobyvatelná. Soud prvního stupně také dospěl k nesprávném závěru, že žalovaná do října 2016 nemovitost užívala a do ledna 2017 do nemovitosti denně docházela, ale s ohledem na kontext věci a samotné tvrzení žalobců ve správním řízení v roce 2016, šetření Policie ČR a jeho závěry lze dovodit, že žalovaná od října 2016 místnost neužívala a ani užívat nemohla. Namítá i nesprávné rozhodnutí o nákladech řízení, to jednak mělo vycházet ze zásady úspěchu ve věci, když nebyl zpracován znalecký posudek, pokud jde o odborné vyjádření, žalobci předložili zcela neadekvátní odborné vyjádření a následně soud sám obstarával další vyjádření.
6. Obě strany se také vyjádřily k odvoláním protistrany a každá strana setrvala na svých stanoviscích a odvolání protistrany považovala za nedůvodné, když žalobci poukázali na to, že těžištěm sporu je fakt, že žalovaná protiprávně blokovala přibližně 2 roky zpřístupnění místnosti, a i když nikdo nepočítal, že by pronajal místnost ve stavu, v jakém byla po předchozích vlastnících, adaptaci místnosti lze provést při zajištění firmy v řádu několika málo týdnů a není vůbec určující, v jakém stavebně-technickém stavu nemovitost byla v minulých letech. Žalovaná naopak setrvala na svém tvrzení, že žalobci nenavrhli žádný relevantní důkaz k prokázání výše bezdůvodného obohacení.
7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a po zvážení argumentace obou stran neshledal důvodné ani odvolání žalobců, ani odvolání žalované směřujících proti meritorním výrokům a pouze shledal podmínky pro změnu výroků o nákladech řízení.
8. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav v dostatečném rozsahu potřebném pro rozhodnutí věci a zjištěný skutkový stav také správně právně posoudil, se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i jeho právním hodnocením se odvolací soud plně ztotožňuje a pro stručnost lze na odůvodnění napadeného rozsudku v tomto směru zcela odkázat.
9. V dané věci bylo nesporně prokázáno, že žalovaná poté, co ke dni 23. 5. 2016 přestala být spoluvlastnicí nemovité věci, část domu bez právního důvodu užívala až do 5. 4. 2018, kdy došlo k nucenému vyklizení nemovitosti v rámci soudem prováděného výkonu rozhodnutí a není tak podstatné, zda žalovaná část nemovitosti skutečně užívala k bydlení nebo zda tak činila jen po určitou dobu, ale podstatné je, že svým svévolným jednáním (nevyklizením části domu) vlastníkům znemožnila realizovat jejich vlastnické právo k celé věci a sama měla možnost její část bezdůvodně užívat. Není sice pochyb, že dům nebyl v dobrém stavebně-technickém stavu, rovněž tak jeho část neoprávněně užívaná žalovanou, ale z této skutečnosti nelze činit závěr, že by k bezdůvodnému obohacení žalované nedošlo, neboť ochota užívat věc v nedobrém stavebně-technickém stavu je věcí individuálních nároků uživatele, například i předchůdce žalované pan [příjmení] prostory k trvalému obývání užíval a pokud žalovaná v řízení namítala, že prostory pro svůj stavebně-technický stav nebyly pronájmu schopné, o to spíše jí nic nebránilo splnit svou povinnost a nemovitou věc ve vlastnictví jiné osoby včas vyklidit.
10. Nedůvodná je námitka žalované o neprojednatelnosti žaloby, žaloba je dostatečně určitá a srozumitelná, je z ní patrno, čeho a z jakých důvodů se žalobci domáhají, přičemž žalobci nevystupují jako nerozluční společníci a takto také správně jejich nárok ve věci samé soud prvního stupně posoudil. Soud prvního stupně rovněž nepochybil, pokud za účelem stanovení výše nároku sám opatřil důkazy vyžádáním zpráv realitních kanceláří, když tento postup je v souladu s ust. § 120 odst. 2 o. s. ř. a odvolací soud se rovněž ztotožňuje i s postupem soudu prvního stupně, pokud z důvodu hospodárnosti tímto způsobem postupoval a výši nároku nezjišťoval zpracováním znaleckého posudku, když i v případě stanovení výše nároku znaleckým zkoumáním podkladem pro znalecký posudek by byly především stanoviska realitních kanceláří.
11. Ani odvolací námitky žalobců odvolací soud neshledal důvodné, neboť v dotazu realitním kancelářím na zjištění výše bezdůvodného obohacení žalované soud prvního stupně vymezil, že při užívání místnosti o rozloze 16 m2 k dispozici byl i přívod vody a WC nacházející se ve společných prostorách a i s ohledem na skutečnost, že soudem prvního stupně vyžádané zprávy realitních kancelářích se z hlediska výše odhadu obvyklého nájemného lišily jen minimálně, lze tyto zprávy považovat za velmi objektivní. Soud prvního stupně také správně žalované uložil povinnost nahradit žalobcům bezdůvodné obohacení za užívání části nemovité věci za celé období od 23. 5. 2016 do 5. 4. 2018, nikoliv jen do 2. 4. 2017, ale za období od 23. 5. 2016 do 2. 4. 2017 plnění přiznal správně a) žalobkyni, když v tomto období byla vlastníkem nemovité věci, a za následující období od 3. 4. 2017 do 5. 4. 2018 plnění přiznal b) žalobci, neboť ten je od 3. 4. 2017 vlastníkem nemovité věci. Konečně pokud žalobci namítali, že jim soudem prvního stupně nebyly přiznány úroky z prodlení, soud prvního stupně tak ani učinit nemohl, neboť úroky z prodlení žalobci nikdy neučinili předmětem řízení.
12. S ohledem na výše uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v meritorních výrocích shledal věcně správným a proto rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I – IV dle § 219 o. s. ř. potvrdil.
13. Pokud jde o náklady řízení, žalobci v řízení nevystupují jako nerozluční společníci, ale jako samostatní společníci, proto soud prvního stupně nesprávně přiznal žalobcům náklady řízení, jako kdyby byli nerozluční společníci, z těchto důvodů musel odvolací soud výroky o nákladech řízení dle § 220 odst. 1 o. s. ř. per analogiam změnit.
14. Žalobcům jednak vznikly náklady na soudní poplatky ve výši 9 000 Kč, takže z těchto nákladů na každého z žalobců připadá částka 4 500 Kč a dále jejich náklady tvoří náklady na zastoupení spočívající v odměně zástupce za úkony právní služby specifikované v odůvodnění napadeného rozsudku a tomu odpovídající i počet režijních paušálů. Do doby vydání předchozího rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 4. 2021 předmětem řízení byl žalobou uplatněný nárok každého z žalobců na zaplacení částky 40 000 Kč, a jelikož se jednalo o společné úkony zástupce při zastupování 2 osob, odměna zástupce za každou zastupovanou osobu dle § 7 a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, činí částku 2 160 Kč za úkon právní služby, jak správně uvedl soud prvního stupně, tudíž za 6 úkonů právní služby za každého ze zastupovaných zástupci náleží odměna ve výši 12 960 Kč a u každého z žalobců náleží zástupci odměna za 1 úkon právní služby v poloviční výši, tj. ve výši 1 080 Kč, dále za těchto 7 společných úkonů právní služby zástupci náleží 7 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, což dohromady činí částku 2 100 Kč a na každého z žalobců tak připadá polovina této částky, tj. částka 1 050 Kč, dále zástupci žalobců jako plátci DPH náleží i částka odpovídající 21% sazbě této daně, která z výše uvedených nákladů u každého z žalobců činí částku 2 948,40 Kč, tudíž za období, kdy předmětem řízení u každého z žalobců byl nárok na zaplacení částky 40 000 Kč, náklady u každého z žalobců činí celkem 22 538,40 Kč. S nárokem na zaplacení částky 5 000 Kč oba žalobci nebyli úspěšní, proto odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalobci mají nárok jen na náhradu 75 % těchto nákladů dle § 142 odst. 2 o. s. ř., když ohledně nároku na zaplacení částky 35 000 Kč (požadovaným každým z žalobců), o němž bylo rozhodováno napadeným rozsudkem, lze vycházet z toho, že žalobci mají dle § 142 odst. 3 o. s. ř. právo na plnou náhradu nákladů řízení, neboť toto ustanovení dopadá na případy, kdy rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku nebo úvaze soudu a o obdobnou situaci šlo i v projednávané věci, kdy při stanovení výše plnění soud prvního stupně vycházel z odborných vyjádření (zpráv realitních kanceláří). Každému z žalobců tak z částky 22 538,40 Kč náleží ¾ této částky, tj. částka 16 903,80 Kč. Po vydání výše uvedeného předchozího rozhodnutí odvolacího soudu ale předmětem řízení již bylo u každého z žalobců jen zaplacení částky 35 000 Kč, takže dle § 142 odst. 3 o. s. ř. žalobci již mají právo na plnou náhradu dalších účelně vynaložených nákladů, přičemž tyto náklady u každého z žalobců tvoří odměna zástupce za 3 společné úkony právní služby specifikované v odůvodnění napadeného rozsudku, jež při zastupování 2 osob činí u každého ze zastoupených částku 2 000 Kč za 1 úkon, těmto úkonům odpovídají 3 režijní paušály po 300 Kč, takže na každého z žalobců připadá ½ paušálních nákladů, tj. částka 450 Kč a dále u každého z žalobců náklady tvoří i částka 1 354,50 Kč odpovídající 21% DPH, tudíž u každého z žalobců tyto náklady činí 7 804,50 Kč a celkové náklady každého z žalobců za řízení před soudem prvního stupně činí částku 24 708,30 Kč (16 903,80 Kč + 7 804,50 Kč).
15. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V, ve znění opravného usnesení, změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit každému z žalobců částku 24 708,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce.
16. Odvolací soud rovněž změnil i výroky napadeného rozsudku VI a VII ve spojení s usnesením soudu prvního stupně z 23. 6. 2022 o náhradě nákladů řízení vzniklých státu, když státu vznikly náklady až v době, kdy předmětem řízení byl nárok každého z žalobců na zaplacení již jen částky 35 000 Kč a jelikož ohledně těchto nároků žalobci mají právo na plnou náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 3 o. s. ř., podle výsledku řízení tak dle § 148 odst. 1 o. s. ř. stát má právo na plnou náhradu nákladů řízení vůči žalované, proto odvolací soud náklady řízení vzniklé státu ve výši 3 063 Kč uložil v plném rozsahu zaplatit žalované na účet soudu prvního stupně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
17. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když každý z účastníků byl ve sporu jen částečně úspěšný, ale úspěšnější byli žalobci.
18. Pokud jde o a) žalobkyni, u níž předmětem odvolacího řízení bylo odvolání do výroků I a II napadeného rozsudku, žalobkyně byla úspěšná v rozsahu 57,7 %, neúspěch měla v rozsahu 42,3 %, takže jí náleží náklady odvolacího řízení v rozsahu 15,4 %. V případě b) žalobce, u něhož předmětem odvolacího řízení byla odvolání směřující do výroků III a IV napadeného rozsudku, žalobce byl úspěšný v rozsahu 67,4 %, neúspěšný byl v rozsahu 32,6 %, takže mu náleží náhrada nákladů odvolacího řízení v rozsahu 34,8 %.
19. Pokud jde o náklady a) žalobkyně v odvolacím řízení, s ohledem na předmět jejího odvolání (směřujícího proti výroku II napadeného rozsudku) odměna zástupce za sepis odvolání jako společném úkonu při zastupování 2 osob činí částku 1 360 Kč a v případě b) žalobce za sepis odvolání s ohledem na jeho předmět (odvolání směřující proti výroku IV napadeného rozsudku) odměna zástupce činí částku 1 264 Kč (s ohledem na společný úkon při zastoupení 2 osob) a dále zástupci žalobců za sepis odvolání náleží 1 režijní paušál ve výši 300 Kč, takže na každého z žalobců připadá ½, tj. částka 150 Kč. Odměna zástupce za zastoupení při jednání odvolacího soudu u každého z žalobců při společném zastoupení 2 osob činí částku 2 000 Kč, neboť s ohledem na odvolání žalované i proti výrokům I a III napadeného rozsudku u každého z žalobců předmětem odvolacího řízení byla částka 35 000 Kč, dále za zastoupení při odvolacím jednání zástupci náleží 1 režijní paušál ve výši 300 Kč, takže na každého z žalobců připadá částka 150 Kč. Dále náklady zástupce žalobců v odvolacím řízení tvoří i náklady cestovného za cestu [značka automobilu], RZ [anonymizována dvě slova] [číslo], ze sídla zástupce k soudu a zpět, které při ujetí celkové vzdálenosti 90 km, při průměrné spotřebě paliva zjištěné z velkého technického vozidla (průměrnou spotřebu udává třetí údaj) ve výši 6 l /100 km a při sazbě základní náhrady za 1 km jízdy ve výši 4, 70 Kč dle § 1 písm. b) vyhlášky č. 511/2021 Sb. a při ceně paliva benzínu Natural 95 ve výši 44,50 Kč dle § 4 písm. a) téže vyhlášky a dále částky odpovídající 21 % sazbě DPH počítané z částky 423 Kč (ze základní náhrady za použití vozidla 4,70 Kč za 1 km a při ujetí 90 km) celkové cestovní náklady zástupce činí částku 752,13 Kč, tudíž na každého z žalobců tak z cestovních nákladů připadá částka 376, 065 Kč. V případě a) žalobkyně, kdy odměna zástupce a polovina režijních paušálů činí částku 3 660 Kč, tomu odpovídá částka DPH ve výši 768,60 Kč a dále na ni připadá polovina cestovních náhrad ve výši 376, 065 Kč, celkové náklady u a) žalobkyně činí částku 4 804,70 Kč a z této částky a) žalobkyni v odvolacím řízení náleží 15,4 %, což činí částku 739,90 Kč. V případě b) žalobce odměna zástupce za zastoupení v odvolacím řízení spolu s polovinou režijních nákladů činí částku 3 564 Kč, tomu odpovídá částka DPH ve výši 748,40 Kč, dále na něj připadá polovina cestovních náhrad ve výši 376, 065 Kč, celkem tak náklady u b) žalobce činí 4 688,50 Kč a z této částky b) žalobci v odvolacím řízení náleží 34,8 %, což činí částku 1 631,60 Kč.