64 Co 20/2024

Odůvodnění

Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení o zaplacení částky 7 936,18 Kč s úrokem z prodlení ve výši 1 153,25 Kč a úrokem 2 410,57 Kč (výrok I). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 40 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % ročně od 10. 12. 2022 do zaplacení (výrok II) a výrokem III ve zbývající části žalobu zamítl. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). Soud vycházel ze zjištění, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byly uzavřeny tři úvěrové smlouvy. První smlouva byla vedena pod číslem [hodnota] a byla uzavřena 9. 9. 2019. Podle této smlouvy poskytl věřitel žalované úvěr ve výši 28 000 Kč, žalovaná zaplatila 3 488 Kč a žalobou žalobkyně požadovala zaplacení celé jistiny ve výši 28 000 Kč. Druhá smlouva byla vedena pod číslem[tel. číslo] a byla uzavřena 24. 6. 2019. Podle ní získala žalovaná peněžní prostředky ve výši 16 000 Kč, zaplatila 12 600 Kč a žalobkyně v žalobě uplatnila nárok ještě na 12 600,09 Kč. Třetí smlouva byla vedena pod číslem [hodnota] a byla uzavřena 8. 4. 2019. Podle této smlouvy získala žalovaný úvěr ve výši 13 000 Kč, žalovaná zaplatila 17 872 Kč a žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení částky 9 138 Kč. Protože žalovaná po podání žaloby (před jednáním) zaplatila celkem 11 500 Kč, soud v této části 11 500 Kč s příslušenstvím řízení pro zpětvzetí žaloby výrokem I. zastavil. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by žalovaná podle listiny označené jako uznání dluhu a datované 30. 4. 2021 dluh ve výši 55 752 Kč vůči žalobkyni uznala. Všechny smlouvy hodnotil jako absolutně neplatné pro jejich zjevný rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 a § 588 občanského zákoníku. Ten spočívá v nepřiměřené výši sjednaného souhrnného poplatku za poskytnutí úvěru. Vzhledem k obsahu smluv dospěl k závěru, že jsou jednotlivá ujednání smluv provázaná a nelze je od sebe oddělit. Nárok žalobkyně proto posuzoval z titulu bezdůvodného obohacení žalované podle § 2291 občanského zákoníku. Zjistil, že žalovaná celkem zaplatila 56 960 Kč a byly jí poskytnuty celkem prostředky ve výši 57 000 Kč. Proto výrokem II uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 40 Kč s úrokem z prodlení a ve zbývající části žalobu zamítl. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně ve svém odvolání napadala část výroku III. a to tak, že se domáhala, aby rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že by žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 3 400 Kč s úrokem z prodlení od 10. 12. 2022 do zaplacení a 24 472 Kč s úrokem z prodlení od 10. 12. 2022 do zaplacení. Nevyjádřila nesouhlas s právním hodnocením soudu prvního stupně založeném na neplatnosti úvěrových smluv. Pochybení soudu prvního stupně shledala v tom, že nelze přezkoumat závěr o tom, že žalovaná zaplatila celkem 56 960 Kč. Při svém výpočtu soud prvního stupně nesprávně dvakrát započetl částku 11 500 Kč, kterou žalovaná zaplatila v průběhu řízení. Pokud řízení o zaplacení této pohledávky zastavil, pak je nelze znovu zohlednit při výpočtu toho, co žalovaná zaplatila. Podle názoru žalobkyně zůstaly předmětem řízení jen smlouvy 1 a 2, protože na doplacení dluhu ze smlouvy č. [hodnota] si žalobkyně započetla platby provedené žalovanou v průběhu řízení. Z částky 11 500 Kč zůstalo při takovém zápočtu 91,06 Kč, což žalobkyně započetla na zaplacení dluhu ze smlouvy č. [hodnota]. Zůstává tak dluh ze smlouvy č. [hodnota] v původní výši 28 000 Kč, na kterou žalovaná zaplatila do postoupení pohledávky 3 488 Kč, takže bezdůvodné obohacení vzniklo žalované ve výši 24 512 Kč. Na dluh ze smlouvy č. [hodnota] v původní výši 16 000 Kč žalovaná plnila do postoupení pohledávky 12 600 Kč a následně 91,06 Kč, takže se žalovaná obohatila o částku 3 400 Kč. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobkyně souhlasila se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti všech úvěrových smluv. Uvedla, že podpis na soukromoprávní listině o uznání dluhu předložené žalobkyní nebyl její. Z celkové částky 57 000 Kč, která jí byla poskytnuta, uhradila 56 960 Kč, takže rozsudek soudu prvního stupně je správný a navrhuje jeho potvrzení. Odvolací soud podle § 212 a § 212a odst. 1, 3 a 5 občanského soudního řádu přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v části napadeného výroku pod bodem III, včetně předcházejícího řízení, přihlédl k důvodům uvedeným v odvolání žalobkyně i vyjádření žalované a dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně není věcně správné. Ač předmětem řízení byl nárok žalobkyně na splnění povinnosti žalované ze smluv o úvěru, i odvolací soud respektoval, že odvoláním žalobkyně nebyl napaden právní závěr soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti těchto smluv a nárok žalobkyně byl posuzován z titulu bezdůvodného obohacení. V takovém případě je ve smyslu § 2991 občanského zákoníku důkazní břemeno o jeho výši na ochuzeném (žalobkyni) – viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 2087/2021. Žalobkyně předložila jako důkaz neverifikované listiny o přehledu plateb žalované k jednotlivým smlouvám, z nichž lze zjistit, kolik zaplatila do doby uzavření postupní smlouvy, ke kterému došlo 1. 11. 2022 a kolik zaplatila následně. Žalovaná tyto údaje nezpochybnila, uvedla, že si nepamatuje, kolik zaplatila. Z listin je patrné, že na první smlouvu žalovaná zaplatila 3 488 Kč a dále jsou zde připsány 4 platby od 22. 5. 2023 do 28. 8. 2023 v celkové výši 11 500 Kč. Na druhou smlouvu žalovaná podle listiny zaplatila 12 600 Kč a 22. 8. 2023 částku 91,06 Kč. Na třetí smlouvu žalovaná do doby postupní smlouvy zaplatila 17 872 Kč a pak jsou zde opět připsány 4 platby se stejnými daty i ve stejné výši v období od 22. 5. 2023 do 22. 8. 2023 v celkem 11 500 Kč. K připsání stejných plateb žalované ke smlouvě 1 i 2 žalobkyně při odvolacím jednání uvedla, že jde zřejmě o mylné zúčtování ze strany žalobkyně. Zástupkyně žalobkyně před soudem prvního stupně se k dvojímu zaúčtování nevyjádřila. Z listin odvolací soud dovodil, že pokud do doby postupní smlouvy žalovaná zaplatila na první smlouvu 3 488 Kč, na druhou smlouvu 12 600 Kč a na třetí smlouvu 17 872 Kč, zaplatila celkem 33 960 Kč. V průběhu řízení zaplatila ještě 11 500 Kč, také úhrn jejích plateb je 45 460 Kč a nikoliv 56 960 Kč, jak zjistil soud prvního stupně. V případě druhé smlouvy, podle které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 16 000 Kč, odvolací soud zjistil z přehledu plateb, že žalovaná plnila na úhradu dluhu 12 600 Kč. Zůstává tak dluh ve výši 3 400 Kč. Pokud se žalobkyně domáhala zaplacení takové pohledávky spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši 8,25 % ročně od 10. 12. 2022 (doručení výzvy k plnění postupníkovi), je jeho nárok důvodný. Jinak je tomu v případě první smlouvy. Podle ní byla žalované poskytnuto právní předchůdkyní žalobkyně plnění ve výši 28 000 Kč a žalovaná zaplatila 3 488 Kč. Zůstává dluh 24 512 Kč. To také žalobkyně ve svém odvolání uvedla, i když pak v odvolacím návrhu uvedla, že požaduje zaplacení částky 24 472 Kč, aniž by změnu výše pohledávky odůvodnila. Podstatné pro rozhodnutí odvolacího soudu je plnění žalované v průběhu řízení v celkové výši 11 500 Kč. Žalobkyně o toto plnění snížila údajný dluh vzniklý z úvěrové smlouvy č. [hodnota], podle které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 13 000 Kč, a žalovaná do doby postoupení pohledávky uhradila 17 872 Kč. Pokud i tato smlouva trpí vadou neplatnosti jednání podle právního hodnocení soudu prvního stupně, pak nebyl důvod, aby následné plnění žalované bylo započteno na pohledávku z této smlouvy, kde již vznikl přeplatek 4 872 Kč. Žalobkyně neprokázala, že by žalovaná určila, že jde o plnění na úhradu dluhu ze smlouvy č. [hodnota]. To je patrné i z toho, že stejné plnění bylo žalobkyní zúčtováno i na dluh vzniklý ze smlouvy [Anonymizováno] Odvolací soud dospěl k závěru, že plnění žalované v průběhu řízení lze zúčtovat na smlouvu č. l, nikoliv na splněný dluh ze smlouvy č. [hodnota], což ostatně žalobkyně ve svém přehledu plnění také provedla. Pohledávka ze smlouvy č. [hodnota] tak byla splněna plněním dluhu žalovanou ve výši 3 488 Kč do postoupení pohledávky a plněním ve výši 11 500 Kč, to je plněním v průběhu řízení. Dále pak plněním ve výši 4 872 Kč, nesprávně zúčtované na plnění ze smlouvy č. [hodnota]. Zůstává tak k úhradě 8 140 Kč, což spolu s dluhem ze smlouvy č. [hodnota] ve výši 3 400 Kč, činí dluh celkem ve výši 11 540 Kč. Pokud tedy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla plnění celkem ve výši 57 000 Kč a žalovaná zaplatila 45 460 Kč, jak bylo vysvětleno v předchozím odstavci odůvodnění. Zůstává k úhradě 11 540 Kč. Odvolací soud proto změnil podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. rozhodnutí soudu prvního stupně v části výroku III tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 11 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení 8,25 % ročně od 10. 12. 2022 (tedy od doručení výzvy právní nástupkyně žalované ke splnění dluhu). Povinnost zaplatit žalobkyni 40 Kč s úrokem z prodlení obsahuje pravomocný výrok II rozsudku. Ke splnění uložené povinnosti soud určil lhůtu 2 měsíců od právní moci rozsudku (tedy od doručení tohoto rozsudku účastníkům), a to vzhledem k osobním a majetkovým poměrům žalované, která pečovala o dceru a teprve nyní po nástupu dcery do základní školy se zapojuje do pracovního procesu. Přesto se snažila i v průběhu řízení dluh zaplatit. Ve zbývající části výroku III napadené odvoláním žalobkyně odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil. O nákladech řízení před soudy obou stupňů odvolací soud rozhodoval podle § 224 odst. 2 ve vztahu k § 142 odst. 1 o. s. ř. Úspěch žalované ve věci (a to jak vzhledem k předmětu řízení před soudem prvního stupně, tak i předmětu v řízení odvolacím) převyšuje neúspěch žalobkyně. Z obsahu spisu soud nezjistil, že by žalovaná v souvislosti s řízením náklady vynaložila, a proto žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.