Výrok
Rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadeném výroku II a III potvrzuje. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odůvodnění
1. Soud prvního stupně rozsudkem označeným v záhlaví výrokem I uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 405 541,06 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 7. 3. 2025 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II žalobu co do poplatků ve výši 1 100 Kč, úroku ve výši 10 265,98 Kč od 19. 2. 2025 do 23. 9. 2025 a dále ve výši 9,79 % ročně z částky 405 541,06 Kč od 24. 9. 2025 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 406 641,06 Kč od 19. 2. 2025 do 6. 3. 2025 a z částky 1 100 Kč od 7. 3. 2025 do zaplacení zamítl. Výrokem III žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 60 646,08 Kč k rukám jejího právního zástupce a výrokem IV žalovanému uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku ve výši 4 067 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně MONETA Money Bank, a. s. (dále „právní předchůdce žalobkyně“ nebo „banka“) uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru č. [hodnota], na základě které mu poskytla na úvěrový účet č. [č. účtu] částku 415 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit ji spolu s úrokem ve výši 9,79 % ročně od srpna 2024 ve 120 splátkách ve výši 5 436,11 Kč měsíčně (včetně pojištění ve výši 6 034,11 Kč měsíčně), tedy měl uhradit celkem částku 651 860,23 Kč. Podle tvrzení žalobkyně byla před uzavřením smlouvy prověřena schopnost žalovaného úvěr splácet na základě pokročilých scoringových a sociodemografických modelů, lustrací v insolvenčním rejstříku, v Centrální evidenci exekucí a v interní databázi. Pro porušení smluvní povinnosti žalovaným, který z úvěru uhradil pouze částku 9 458,94 Kč, byl úvěr ke dni 18. 2. 2025 zesplatněn a vyčíslen na jistině částkou 405 541,06 Kč. Dopisem z 20. 2. 2025 banka žalovaného vyrozuměla o zesplatnění úvěru a vyzvala jej k úhradě dlužné částky spolu s poplatky za vedení úvěrového účtu a za zesplatnění úvěru a sjednaným pojištěním do 6. 3. 2025 a když se tak nestalo, pohledávku postoupila smlouvou z 18. 9. 2025 žalobkyni. Žalobkyně požadovala zaplacení částky 443 763,88 Kč zahrnující dlužnou jistinu ve výši 405 541,06 Kč, poplatky ve výši 1 100 Kč a smluvený úrok ve výši 10 265,98 Kč vypočtený z částky 405 541,06 Kč a zákonný úrok z prodlení vypočtený z částky 406 641,06 Kč vždy za dobu od 19. 2. 2025 do 23. 9. 2025. K tomu žádala přiznání úroku ve výši 9,79 % ročně z částky 405 541,06 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 406 641,06 Kč vždy od 24. 9. 2025 do zaplacení.
2. Soud prvního stupně po nařízeném jednání, k němuž se žalovaný nedostavil, a po provedeném dokazování po právní stránce uzavřel, že smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi předchůdcem žalobkyně a žalovaným je absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru („ZSÚ“) a § 580 odst. 1 občanského zákoníku (o. z.), neboť před jejím uzavřením nebyla posouzena s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet úvěr, resp. úvěr byl poskytnutý za okolností, z nichž nebylo zřejmé, že jej bude schopen splácet. Výdaje žalovaného byly stanoveny kombinací interních informací banky a dat sdělených žalovaným, jejichž správnost však nebyla prověřována. Z ničeho nebylo možno dovodit, jaké jiné doklady kromě potvrzení o výši příjmu, či zda vůbec, žalovaný předložil k ozřejmění své finanční situace (jako např. výpis z účtu, nájemní smlouva, apod.). Kromě toho banka zahrnula do příjmové stránky žalovaného příjmy celé domácnosti, které uvedl v žádosti o úvěr, aniž bylo zřejmé, co tyto příjmy tvoří a čím jsou dokládány. Pokud informace od žalovaného ověřovala pomocí statistických a ekonomických modelů, jde o postup nedostatečný, neboť výstupy z nejrůznějších databází nemohou přispět k řádnému objasnění finanční situace žalovaného. I kdyby tedy žalovaným sdělené údaje a jeho výdajích odpovídaly „statisticky obvyklým údajům“, nenahrazuje to zákonem stanovenou povinnost věřitele zkoumat úvěruschopnost konkrétního žadatele o úvěr, a nikoliv žadatele typického. V situaci, kdy žalobkyně ani po poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nedoložila výdaje žalovaného, soud prvního stupně uzavřel, že její právní předchůdce nemohl mít ucelený přehled o majetkové situaci žalovaného, neboť posouzení úvěruschopnosti proto nebylo dostatečné a správné, nedostál povinnostem stanoveným § 86 ZSÚ. Žalovaný je proto povinen vrátit žalobkyni pouze nevrácenou jistinu úvěru z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2993 o. z. obohacení, neboť pokud je neplatný hlavní závazek, není platné ani vedlejší smluvní ujednání o úroku a poplatcích. Z toho důvodu žalobkyni přiznal částku 405 541,06 Kč odpovídající rozdílu mezi poskytnutou částkou 415 000 Kč a žalovaným zaplacenou částkou 9 458,94 Kč. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 903/2021 žalobkyni přiznal rovněž úrok z prodlení s tím, že jistina se stala splatnou na výzvu banky z 20. 2. 2025, v níž byla žalovanému poskytnuta lhůta k úhradě do 6. 3. 2025. Od následujícího 7. 3. 2025 se žalovaný dostal do prodlení s úhradou podle § 1958 odst. 2 o. z., a od tohoto dne až do zaplacení náleží žalobkyni podle § 1968 ve spojení s § 1970 o. z. úrok z prodlení ve výši stanovené § 2 nařízení č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění soud prvního stupně stanovil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. do tří dnů od právní moci rozsudku s tím, že nezjistil žádné okolnosti, pro které by ji bylo třeba prodloužit nebo umožnit splácení. Ve zbývající části, kterou vyjádřil ve výroku II rozsudku, žalobu jako nedůvodnou zamítl.
3. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a úspěšnější žalobkyni (v rozsahu 94 %) přiznal proti žalovanému (úspěšnému v rozsahu 6 %) 88 % účelně vynaložených nákladů, které jí v řízení vznikly v celkové výši 68 916 Kč. Protože nevydal elektronický platební rozkaz a v řízení pokračoval, výrokem IV uložil žalovanému (odvolací soud k tomu podotýká, že správně měl tuto povinnost uložit žalobkyni a doplatek soudního poplatku měl zahrnout mezi její náklady řízení) zaplatit na soudním poplatku částku 4 067 Kč podle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
4. Žalobkyně se odvolala proti výroku II a III rozsudku a namítla nesprávné právní posouzení věci soudem prvního stupně. Zdůraznila, že § 86 odst. 1 věta druhá ZSÚ neukládá věřiteli povinnost v podobě předložení kompletní finanční dokumentace spotřebitele, ale postačuje, aby zjištění bylo přiměřené dané situaci. Tento její názor zastává i unijní judikatura, jak plyne ze stanoviska generálního advokáta Soudního dvora EU Nilse Wahla, který ve k věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA) z 11. 9. 2014, kde uvedl, že „dotčená směrnice neukládá poskytovatelům úvěrů povinnost systematicky ověřovat pravost informací osvědčujících příjmy a výdaje spotřebitele, které sám poskytl“. Rozsudek SDEU navazující na toto stanovisko pak potvrdil, že „záměrem směrnice je přiměřený přezkum, a nikoliv přezkum v maximální možné míře“. Stejný výklad přijal i Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 33 ICdo 27/2021, kde aproboval postup věřitele, který ověřil příjem žadatele o úvěr z jím doložených dokumentů a z dat registru klientských informací a při stanovení výdajů vycházel ze žadatelem sdělených položek, které pak navýšil podle vlastního ekonomického modelu, a na základě kombinace těchto podkladů dospěl k závěru o schopnosti dlužníka úvěr splácet. Ten samý postup přitom zvolil její právní předchůdce v případě žalovaného. Nespoléhal tedy pouze na čestné prohlášení žalovaného o příjmech a výdajích z 22. 7. 2024 a potvrzení jeho zaměstnavatele [právnická osoba] o jeho průměrném čistém měsíčním příjmu za poslední tři měsíce, ale pracoval s řadou zdrojů nezávislých na tomto prohlášení. Platnost dokladu totožnosti žalovaného ověřil v databázi Ministerstva vnitra ČR, dále provedl lustraci v insolvenčním rejstříku a registru BRKI a NRKI a zjistil, že žalovaný je zatížen externími splátkami pouze ve výši 224 Kč měsíčně. Normativní náklady na bydlení stanovil objektivním způsobem podle § 26 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře a životní minimum stanovil podle nařízení vlády č. 409/2011 Sb. To vše podle žalobkyně dokládá, že pro výpočet výdajové složky žalovaného byly využity objektivní judikaturou akceptované zákonné standardy, podle kterých výdajová základna žalovaného činila 11 408,50 Kč měsíčně, tzn. byla vyšší, než částka 10 000 Kč, kterou uvedl v žádosti o úvěr. Z toho je podle žalobkyně zřejmé, že banka při výpočtu postupovala konzervativně a obezřetně a nikoli ve prospěch schválení úvěru, a že posouzení úvěruschopnosti bylo pečlivé a dostatečně podložené. Výtky soudu prvního stupně, že nebyl vyžádán výpis z bankovního účtu žalovaného a nájemní smlouva proto nejsou důvodné. Oporu v provedeném dokazování rovněž nemá, že banka zařadila do příjmové stránky žalovaného příjmy celé domácnosti. Opak dokládá jí předložená Tabulka č. 1 – finanční přehled, ze které plyne, že kalkulováno bylo pouze s příjmem žalovaného ve výši 24 018 Kč a údaj o čistém měsíční příjem domácnosti, který uvedl, sloužil jen jako informace o jeho celkové situaci.
5. Žalobkyně dále v odvolání vysvětlovala, že smlouva o úvěru byla sjednána ke konsolidaci předchozího závazku žalovaného u [právnická osoba]. podle smlouvy č. [hodnota], který měl splácet ve výši 5 058 Kč měsíčně. Po této konsolidaci závazek žalovaného zanikl a žalovaný pak měl jejímu právnímu předchůdci splácet částku 5 436,11 Kč měsíčně včetně pojistného, resp. částku 4 838 Kč měsíčně při odhlédnutí od nepovinného pojistného, čímž došlo ke zlepšení jeho finanční situace. Podle judikatury Nejvyššího soudu je přitom konsolidační charakter úvěru uznávaným relevantním faktorem při hodnocení zákonnosti postupu věřitele, neboť v jeho důsledku dochází ke snížení stávající dluhové zátěže dlužníka, což by mělo být zohledněno také v projednávané věci. Při konkrétních číslech, se kterými banka v případě žalovaného pracovala, tzn. kdy vycházela z jeho ověřeného čistého měsíčního příjmu 24 018 Kč, a dále z toho, že dosavadní interní splátky jsou 0 Kč, dosavadní externí splátky podle BRKI/NRKI činí 224 Kč, životní náklady podle normativního základu činí 11 408,50 Kč a maximální měsíční splátka (MMS) činí 12 385,50 Kč (24 018 − 0 − 224 − 11 408,50), je podle žalobkyně zřejmé, že ve smlouvě o úvěru sjednaná splátka ve výši 5 436,11 Kč měsíčně umožňovala závěr, že žalovaný bude schopen úvěr splácet. V době uzavření smlouvy tedy neexistovaly žádné důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Z těchto důvodů žalobkyně žádala, aby odvolací soud výroky II a III přezkoumávaného rozsudku změnil a přiznal jí také zbývající částku s příslušenstvím a plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
6. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil a zůstal stejně jako po celou dobu řízení nečinný.
7. Odvolací soud přezkoumal rozsudek v odvoláním napadené části podle § 212 a § 212a o. s. ř. včetně řízení, které mu předcházelo, vzal v úvahu argumenty žalobkyně uvedené v odvolání a po nařízeném jednání, ze kterého se žalobkyně omluvila a žalovaný se k němu nedostavil, dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
8. Pokud jde o výrok I, kterým soud prvního stupně žalobkyni přiznal částku 405 541,06 Kč s příslušným zákonným úrokem z prodlení, jenž nebyl odvoláním žádného z účastníků, resp. žalovaného, dotčen, nabyl již právní moci a není předmětem přezkumu.
9. Přestože to soud prvního stupně v rozsudku nevyjádřil, je zřejmé, že dovodil svoji pravomoc (mezinárodní příslušnosti) věc rozhodnout. Odvolací soud dodává, že v projednávané věci je dán mezinárodní prvek subjektem právního poměru, neboť žalovaný je občanem Bulharské republiky. Jde spor ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a podle čl. 18 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (Brusel I bis) platí, že „žalobu lze podat proti spotřebiteli pouze u soudu členského státu, v němž má spotřebitel bydliště“. Pro posouzení, zda má strana řízení bydliště na území členského státu, kde je podán návrh, soud použije své právo, tzn. v tomto případě § 85 odst. 1 věta první o. s. ř., podle kterého je „obecným soudem fyzické osoby okresní soud, v jehož obvodu má bydliště, a nemá-li bydliště, okresní soud, v jehož obvodu se zdržuje“. Protože podle lustrace bydliště (č. l. 63) je žalovaný od 27. 6. 2022 dosud trvale evidován na adrese [adresa] a z ničeho nelze dovodit, že v době zahájení řízení 26. 11. 2025 na území ČR nepobýval, je dána mezinárodní příslušnost českého soudu a místní příslušnost Okresního soudu v Klatovech.
10. Protože žalovaný smlouvu o úvěru uzavřel jako spotřebitel, dopadá na práva a povinnosti smluvních stran také zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a v § 86 uvedená povinnost právního předchůdce žalobkyně dostatečným způsobem prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného. Odvolací soud na základě žalobkyní předložených důkazů ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že předchůdce žalobkyně zákonné povinnosti nedostál a před uzavřením smlouvy řádně neprověřil úvěruschopnost žalovaného.
11. Žalovaný v žádosti o úvěr za účelem konsolidace půjček z 23. 7. 2024, v rámci které se prokázal ID cizozemce s tím, že v České republice má trvalý pobyt do 12. 1. 2030, uvedl ke svým poměrům, že bydlí v pronajatém domě/bytě, je svobodný, celkový čistý měsíční příjem domácnosti je 60 000 Kč a nemá vyživované osoby. K výdajům uvedl, že je tvoří splátky ve výši 5 000 Kč měsíčně a že jeho nezbytné měsíční náklady jsou ve výši 5 000 Kč. Sdělil dále, že pracuje jako skladník u [právnická osoba] na dobu určitou do 28. 2. 2025 a jeho průměrný čistý měsíční příjem za 3 poslední měsíce činí 24 018 Kč, což doložil potvrzením zaměstnavatele. K závazku, který by měl být konsolidován, uvedl, že jde o dluh u [právnická osoba]. z úvěrové smlouvy, na základě které mu byla poskytnuta částka 300 000 Kč, z níž zbývá k doplacení 262 301 Kč, a měsíční splátka činí 5 058 Kč. V žádosti o úvěr jednoznačně zvolil variantu s pojištěním schopnosti splácet. Na základě těchto informací stejného dne, tzn. 23. 7. 2024, uzavřel předchůdce žalobkyně [právnická osoba]. se žalovaným předmětnou „smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet – konsolidace půjček“, v níž byl žalovanému poskytnutý úvěr ve výši 415 000 Kč, z toho částka 262 301 Kč na splacení jeho dluhu u [právnická osoba] a zbývající částka 152 699 Kč mu byla zaslána na jeho běžný účet. Žalovaný se ve smlouvě zavázal splácet úvěr spolu s úrokem ve výši 9,79 % ročně, tedy zaplatit celkem 651 860 Kč, od 15. 8. 2024. Měsíční anuitní splátka činila 5 436 Kč a včetně pojištění 6 034 Kč, jak plyne z čl. II, bod 3, písm. c) smlouvy. Už jen toto zjištění je v rozporu s tvrzením žalobkyně, že částka 5 436 Kč je včetně pojištění a že bez pojištění se jedná o 4 838 Kč. Podle smlouvy o úvěru měl žalovaný beze vší pochyby splácet 6 034 Kč měsíčně včetně smluveného pojištění. I pokud by snad pojištění platit nemusel, což se ale ze smlouvy nedá dovodit, byla výše měsíční splátky 5 436 Kč, tedy oproti předchozí smlouvě byla o cca 400 Kč vyšší. Tvrzení žalobkyně, že uzavřením smlouvy došlo ke „snížení stávající dluhové zátěže žalovaného“ je tak v rozporu s jejím obsahem. Výhoda, kterou předmětná smlouva pro žalovaného představovala, spočívala v tom, že získal obratem k volnému použití dalších cca 150 000 Kč (a došlo k převzetí jeho dluhu právním předchůdcem žalobkyně).
12. Nelze rovněž přehlédnout, že pokud žalovaný podle smlouvy o úvěru uzavřené s [právnická osoba] nebyl schopen či ochoten splácet 5 058 Kč měsíčně, neboť jinak by tento úvěr, z něhož zaplatil pouze cca 40 000 Kč, nemusel být konsolidován, není zřejmé, z čeho pramenila bezmezná a až nepochopitelná víra předchůdce žalobkyně, že na základě jimi uzavřené smlouvy jí žalovaný bude schopen splácet 5 436 Kč měsíčně a že oproti minulosti se jeho platební morálka třeskutě zlepší. Pro dokreslení situace je třeba také zmínit, že smlouva o úvěru byla uzavřena po 40 minutách od podání žádosti (9:26 podána žádost a 9:51 smlouva podepsána a stejný den bylo čerpáno). Za popsané situace je tvrzení žalobkyně o řádném prověření úvěruschopnosti žalovaného zjevně nepravdivé.
13. Zaštiťování se žalobkyně statistickými údaji a odkazy na různé BRKI/NRKI či MMS, kterými dokládala reálnost výdajů žalovaného, tedy že z jím doloženého měsíčního příjmu bude schopen splátky 5 436 Kč měsíčně provádět, odvolací soud nepovažuje za případné. Z žádosti žalovaného o úvěr, tj. jen z jím sdělených údajů, muselo být každé svéprávné osobě s rozumem průměrného člověka a schopnosti jej užívat (§ 4 o. z.) zřejmé, že pokud žalovaný nebyl schopen splácet předchozí úvěr, tak toho bude stěží schopen v budoucnu, což se také brzy projevilo tím, že žalovaný ani dvě celé splátky nezaplatil.
14. Už jen toto zjištění samo o sobě postačuje pro závěr, že právní předchůdce žalobkyně povinnost spočívající v řádném prověření úvěruschopnosti žalovaného nedostál. Při řádném postupu v souladu se zákonem by musel vyhodnotit předmětný úvěrový případ tak, že pro něj představuje takovou míru rizika a ohrožení, které nelze podstoupit, neboť existovala důvodná pochybnost o možnostech žalovaného úvěr splácet. Posuzovaná smlouva o úvěru je proto absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 ZSÚ. Ve shodě se soudem prvního stupně proto odvolací soud nepovažuje nárok žalobkyně na další plnění nad rámec poskytnutých a dosud nesplacených peněžních prostředků za důvodný. Z toho důvodu výrok II rozsudku soudu prvního stupně včetně správného nákladového výroku III podle § 219 o. s. ř. potvrdil.
15. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. a s přihlédnutím k tomu, že úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.