64 Co 4/2026

Odůvodnění

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 43 452,29 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 998,95 Kč, s úrokem ve výši 9 531,66 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 43 452,29 Kč od 1. 11. 2024 do zaplacení, s úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 41 578,79 Kč od 1. 11. 2024 do zaplacení (výrok I), řízení co do částky 16 861,50 Kč zastavil (výrok II), žalobu ohledně úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 16 861,50 Kč od 1. 11. 2024 do zaplacení zamítl (výrok III), a dále uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 17 235,78 Kč (výrok IV). Vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobkyně společnost [Anonymizováno] [Anonymizováno] [právnická osoba] jako úvěrující uzavřel dne 16. 12. 2022 s žalovaným jako úvěrovaným smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota] s úvěrovým rámcem ve výši 50 000 Kč. Úrok byl sjednán ve výši 14,75 % ročně. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím společnosti [právnická osoba], kdy žalovaný zakoupil shora uvedeného dne u této společnosti zboží za kupní cenu 7 598 Kč, která byla financována částečným čerpáním výše specifikovaného revolvingového úvěru. Protože žalovaný neplnil podmínky stanovené smlouvou, byl celý úvěr ke dni 29. 2. 2024 zesplatněn a žalovaný vyzván k jeho zaplacení. Následně byla pohledávka postoupena na základě smlouvy o postoupení portfolia smluv o úvěrech ze dne 1. 11. 2023 na žalobkyni. Po provedeném dokazování a poučení žalobkyně ve smyslu ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. shledal soud prvního stupně smlouvu o úvěru jako platně uzavřenou ve smyslu ust. § 2395 a n. obč. zák., když dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně žalovanému poskytl finanční prostředky představující jistinu úvěru, avšak žalovaný povinnostem pro něj vyplývajících ze shora citované smlouvy nedostál, když sjednané splátky řádně a včas nehradil. Dle smluvního ujednání tak právní předchůdce žalobkyně byl oprávněn úvěr zesplatnit a požadovat po žalovaném jejich okamžitou úhradu. Dle závěru soudu prvního stupně původní věřitel dostál všem požadavkům zakotvených v ust. § 86 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když při zkoumání kredibility žalovaného postupoval s odbornou péčí. K posouzení výdajů žalovaného využil ekonomického modelu, jejímž výstupem byly údaje potvrzující absenci důvodných pochybností o schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr splácet. Pokud žalovaný záměrně uvedl v žádosti o poskytnutí úvěru nepravdivé údaje ohledně svých příjmů, pak tuto skutečnost dle soudu prvního stupně nelze klást k tíži žalobkyni, neboť žalovaný porušil povinnost zakotvenou v ust. § 6 obč. zák., když nejednal poctivě a nemůže tak těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Žalobě proto z větší části vyhověl. Protože žalobkyně vzala žalobu částečně zpět, a to v důsledku jí tvrzené administrativní chyby při specifikaci výše pohledávky, nalézací soud ve smyslu ust. § 96 o. s. ř. řízení v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby zastavil. Protože však nevzala žalobu zpět v rozsahu uplatněného příslušenství z nedůvodně požadované částky 16 861,50 Kč, soud v této části žalobu zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodováno ve smyslu ust. § 142 odst. 2 ve spojení s ust. § 146 odst. 2 o. s. ř. a žalobkyni bylo přiznáno právo na jejich částečnou náhradu v rozsahu 56 %.

2. Žalovaný ve včasném odvolání napadl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a IV. Shodně jako v nalézacím řízení namítl, že 16. 12. 2022 zakoupil prostřednictvím internetových stránek společnosti [právnická osoba] zboží za kupní cenu 7 598 Kč, přičemž využil možnosti jeho financování prostřednictvím úvěru ve splátkách po 272 Kč měsíčně. Zároveň byl přesměrován na právního předchůdce žalobkyně, přičemž nebyl vyrozuměn o tom, že by mu měl být zřízen revolvingový úvěr. Rovněž mu nebyly ani jasně sděleny podmínky poskytovaného úvěru. Dále zdůraznil, že právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezkoumal při uzavření úvěrové smlouvy jeho úvěruschopnost. V neposlední řadě argumentoval i rozporem obsahu smlouvy s dobrými mravy, když odkázal zejména na nepřiměřeně vysoký úrok a sankce pro případ porušení povinností ze smlouvy vyplývajících.

3. Ve vyjádření k odvolání žalobkyně uvedla, že soud prvního stupně přiléhavě posoudil smlouvu o úvěru jako platně sjednanou. Dále odkázala na skutečnost, že žalovaný sám při jednání před soudem prvního stupně připustil, že mu byla poskytnuta kreditní karta, prostřednictvím které čerpal prostředky nad rámec kupní ceny zboží zakoupeného u společnosti [právnická osoba]. Taktéž bylo prokázáno, že žalovaný úvěrovou smlouvu dne 16. 12. 2022 uzavřel, seznámil se s jejími podmínkami, jež akceptoval a úvěr následně i čerpal. Úroková sazba ve výši 26,28 % není dle ustáleného judikatury Nejvyššího soudu ČR nepřiměřená. Původní věřitel dle žalobkyně dostatečným způsobem posoudil kredibilitu žalovaného, a pokud tento uvedl nepravdivé informace, porušil svým jednáním povinnost zakotvenou v ust. § 6 obč. zák. Navrhla proto potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v části napadené odvoláním a přiznání práva na náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výroku I a navazujícím nákladovém výroku IV, dle ust. § 212 a § 212a o. s. ř., a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, vzal v úvahu argumenty žalovaného uvedené v odvolání a vyjádření žalobkyně, přičemž dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné.

5. Předně je třeba uvést, že soud prvního stupně správně a v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR vymezil rozložení důkazního břemene mezi účastníky. Ve sporu o nárocích ze smlouvy o úvěru spočívá důkazní břemeno, že byla uzavřena smlouva o úvěru s konkrétní osobou, a že podle ní bylo úvěrovanému plněno, na úvěrujícím, který toto břemeno unese, pokud uvedené skutečnosti prokáže. Odvolací soud se ztotožňuje se soudem prvního stupně ohledně uzavření smlouvy o kontokorentním úvěru mezi právním předchůdcem žalobkyně jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným dne 16. 12. 2022, kdy se jednalo o revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem 50 000 Kč, jenž byl částečně čerpán za účelem uhrazení kupní ceny zboží zakoupeného prostřednictvím společnosti [právnická osoba]. Tyto skutečnosti zcela nepochybně vyplynuly z předložené smlouvy o úvěru, informací o zprostředkovateli úvěru, informací o spotřebitelském úvěru i výpisu z platební historie ve spojení s tvrzením žalovaného o tom, že úvěr čerpal, a tento i částečně hradil.

6. Odvolací soud však již nesdílí závěr soudu prvního stupně o prokázání řádného zkoumání kredibility žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy. V této souvislosti uvádí, že podle ust. § 153 odst. 1 o. s. ř. je základem pro rozhodnutí soudu zjištěný skutkový stav, který je především výsledkem důkazní aktivity účastníků. Účastníci nesou břemeno tvrzení a břemeno důkazní a způsobem plnění svých procesních povinností zásadně předurčují skutkový závěr soudu. Nalézací soud tedy pochybil při vytváření skutkových závěrů, když v návaznosti na provedené dokazování následně vyvodil i nesprávné právní závěry, přičemž při jeho hodnocení důkazu odvolací soud shledal i určité logické rozpory – k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 65/2000. V tomto kontextu odvolací soud doplňuje, že z obsahu spisu vyplynulo, že žalovaný v žádosti o poskytnutí úvěru uvedl, že je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost, vlastní rodinný dům na adrese [Adresa žalovaného], přičemž dosahuje čistého měsíčního příjmu ve výši 30 000 Kč, celkové náklady na domácnost činí 3 000 Kč a má další finanční závazky ve výši 1 500 Kč měsíčně. Žalovaný při ústním jednání konaném u soudu prvního stupně dne 16. 7. 2025 uvedl, že v žádosti o poskytnutí úvěru deklaroval výši svých (tehdy) aktuálních příjmů v částce 30 000 Kč měsíčně, nicméně v době, kdy tak činil, těmito příjmy nedisponoval, když těchto dosahoval cca 3 až 6 měsíců před uzavřením smlouvy o úvěru. Soud prvního stupně rovněž nezohlednil výpis z účtu žalovaného na č. l. 21 až 29 za období 1. 9. 2022 až 30. 11. 2022 (tedy za tři měsíce bezprostředně předcházejícími uzavření smlouvy o úvěru). Z tohoto výpisu vyplývá, že zůstatek na běžném účtu žalovaného za září 2022 činil 2 165,22 Kč, za říjen 2022 částku 3 669,25 Kč a za listopad 2022 částku 4 630,38 Kč. Žalovaný v předmětné době uzavřel několik dalších (byť mikro) úvěrů a kladné cash flow na svém běžném účtu tak v podstatě uměle udržoval. Ani tyto úvěry pak řádně nesplácel, což lze opětovně seznat z výpisu z účtu žalovaného, kde opakovaně hradil poplatky za prodloužení splatnosti těchto úvěrů. Soud prvního stupně taktéž nezohlednil, že žalovaný jako své měsíční výdaje uvedl celkem částku 4 500 Kč, která však ani v nejmenším nemůže odrážet běžné životní náklady. V souvislosti se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně v řízení doposud neprokázala dostatečné zkoumání kredibility žalovaného při uzavírání úvěrové smlouvy, je třeba poukázat i na skutečnost, že její právní předchůdce žádným způsobem příjmy ani výdaje žalovaného neověřoval.

7. Proto se žalobkyni při projednání věci před odvolacím soudem dostalo poučení, aby označila důkazy k prokázání řádného a dostatečného zkoumání kredibility žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy. Odvolací soud postupoval v intencích rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, kde se mimo jiné uvádí, že poučení o důkazní povinnosti podle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. soud poskytne nejen účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz, nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý prokázat sporné tvrzení, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník mohl být ve věci neúspěšný. Žalobkyně však pouze zopakovala svá dosavadní skutková tvrzení s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR a Soudního dvora Evropské unie (dále jen SDEU), avšak další důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení již nenavrhla.

8. Odvolací soud žalobkyni již další poučení podle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. neposkytoval, když odlišný postup by ve svých důsledcích vedl k narušení principu koncentrace řízení, protože soud by musel poučení podle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. vždy poskytovat znovu i těsně před vynesením rozhodnutí ve věci samé, kdy takový postup by mohl vést až k zacyklení civilního sporu pro potřebu stále nového a nového poučování podle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. – k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1290/2021.

9. Protože žalobkyně dostatečně nezkoumala aktuální a předpokládané příjmy a zejména výdaje žalovaného jako spotřebitele tak, jak jí ukládá např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, resp. získané informace neověřila a tyto namísto řádného zkoumání částečně nahradila ekonomickým modelem, dospěl odvolací soud k závěru, že úvěrová smlouva je z tohoto důvodu absolutně neplatná, když tento úsudek uskutečnil ex officio. Opačný závěr by byl ve zjevném rozporu s rozhodovací praxí Evropského soudního dvora, podle níž články 8 a 23 Směrnice o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby se z moci úřední zabýval tím, zda došlo k porušení přezkumu povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu – viz rozsudek SDEU z 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18. Nad rámec shora uvedeného odvolací soud dále doplňuje, že závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 byly překonány nejnovější judikaturou SDEU který ve svém rozhodnutí ze dne 11. 1. 2024., sp. zn. C 755/2022 uzavřel, že Směrnice Parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Na základě shora prezentované judikatury SDEU je zřejmé, že již pouhý závěr soudu o tom, že poskytovatel úvěru řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka, vede k absolutní neplatnosti sjednané spotřebitelské smlouvy o úvěru.

10. Pokud jde o judikaturu, na kterou odkázala žalobkyně ve svém vyjádření k výzvě odvolacího soudu ze dne 2. 3. 2026, pak se odvolací soud s touto shoduje, že v určitých případech je možné při ověřování kredibility využít i výstupy ekonomických modelů zohledňujících náklady a výdaje úvěrovaného, jejichž výsledkem však vždy musí být absence důvodných pochybností o jeho schopnosti úvěr splácet. Nadto nelze pominout, že ve věci přezkoumávané Nejvyšším soudem ČR se žalobkyně nespolehla jen na informace předložené úvěrovanou, ale schopnost úvěr ve sjednaných splátkách splácet prověřila i z údajů vyplývajících z výpisu z běžného účtu, jehož majitelkou byla dlužnice, na což však právní předchůdce žalobkyně ve věci nyní přezkoumávané odvolacím soudem zcela rezignoval.

11. Protože odvolací soud dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je pro nikoliv řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného jako spotřebitele neplatná, bylo namístě řešit, zda a do jaké míry se bezdůvodné obohacení na straně žalovaného stalo splatným. Hmotněprávní splatnost tohoto bezdůvodného obohacení je namístě posoudit podle speciální úpravy v ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Ke splatnosti zároveň nedojde dříve, než na základě výzvy poskytovatele plnění dle § 1958 odst. 2 obč. zák. – k tomu viz rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 3. 2025, č. j. 64 Co 29/2025-81. Až od tohoto okamžiku totiž po dlužníku lze spravedlivě žádat, aby jednal tak, aby se dluhu zbavil.

12. S ohledem na shora uvedené se i žalovanému ze strany odvolacího soudu dostalo poučení ve smyslu ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, aby doplnil skutková tvrzení ohledně jeho majetkových poměrů a možnostech úvěr splácet. K tomuto postupu odvolací soud vedla skutečnost, že skutkové zjištění, že není v možnostech žalovaného jako spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení, které získal na úkor žalobkyně jako poskytovatele přijetím peněžních prostředků na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, prospívá právnímu postavení žalovaného, protože prodlužuje splatnost pohledávky. Je to proto žalovaný jako dlužník, který je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky. Takové rozložení procesních břemen odpovídá povaze skutečností právně významných pro úsudek o možnostech žalovaného, které se zakládají na jeho subjektivních poměrech, jež jsou mu známy, avšak žalobkyně jako věřitel je zpravidla nezná, a ani znát nemůže. Skutkové zjištění, že není přiměřené možnostem žalovaného, aby dluh spočívající v povinnosti vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení, které získal na její úkor jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, splnil bez zbytečného odkladu poté, co žalobkyně jako věřitel jeho splnění požadovala, popř. ani v delší době určené v její výzvě, musí vyplývat z výsledků provedeného dokazování, nebo jinak v řízení procesně přípustným způsobem vyjít najevo. Soud však nemůže bez podkladů ve zjištěném skutkovém stavu hodnotit možnosti žalovaného jako spotřebitele splnit předmětný dluh na základě vlastních domněnek, nebo je odvozovat od doby plnění ujednaného v neplatné smlouvě o spotřebitelském úvěru. Použití hmotněprávní normy o času plnění na vydání bezdůvodného obohacení, které žalovaný získal na úkor žalobkyně přijetím peněžních prostředků na základě smlouvy o úvěru neplatné v důsledku porušení povinnosti právního předchůdce žalobkyně posoudit kredibilitu žalovaného, tedy předpokládá skutkové zjištění, že není v možnostech žalovaného odpovídající dluh splnit bez zbytečného odkladu po výzvě žalobkyně, popř. v delším čase ve výzvě určeném. Žalovaný uvedl, že byl schopný hradit splátky ve výši 2 500 Kč měsíčně, a dále že vykonává uměleckou činnost, kdy se má podílet na projektu s Českou televizí ve spolupráci se společností [jméno FO], kdy by měl dosahovat příjmu cca 20 000 Kč měsíčně po dobu půl roku. Zároveň by měl nabýt majetek v důsledku projednávání pozůstalosti po jeho zemřelé matce. Protože svá skutková tvrzení žalovaný žádným způsobem nedoložil a mimoto opakovaně jak v rámci nalézacího tak i odvolacího řízení uváděl vzájemně si odporující skutková tvrzení, dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný své břemeno důkazní v tomto ohledu neunesl. Jestliže tedy potřebná a nezbytná skutková zjištění z provedeného dokazování nevyplynula, je namístě použít podpůrnou právní úpravu o času plnění ve smyslu ust. § 2991 a n. obč. zák., ke kterému je ust. § 87 zák. o spotřebitelském úvěru v poměru speciality. Odvolací soud pak v této souvislosti akcentuje, že pravidla o době plnění zakotvená v ust. § 87 zák. o spotř. úvěru vyjadřují odchylku od obecného pravidla pro splatnost pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení, avšak pouze pro případy, kdy možnostem spotřebitele jako dlužníka pohledávky neodpovídá její splnění bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele tak, jak je uvedeno shora. Pravidla o době plnění podle zvláštní právní úpravy se uplatní jen tam, kde věřitel vyzval ke splnění pohledávky na vydání takto získaného bezdůvodného obohacení, a není přiměřené možnostem spotřebitele, aby uvedenou pohledávku splnil bez zbytečného odkladu po doručení této výzvy. Pravidla o době plnění mají hmotněprávní povahu a je třeba je důsledně odlišit od lhůty k plnění stanovené v rozhodnutí soudu podle ust. § 160 o. s. ř., jejíž povaha je procesní. Protože žalovaný neunesl, jak již bylo uvedeno shora, své procesní břemeno prokázat skutečnosti, které jsou součástí skutkové podstaty právní normy obsažené v ust. § 87 odst. 1 věta třetí zák. o spotř. úvěru, kdy naproti žalobkyně dostatečně tvrdila a prokázala, že žalovaného vyzvala ke splnění dluhu nejpozději ke dni 29. 2. 2024, je třeba danou právní věc posoudit podle obecné normy upravující bezdůvodné obohacení, tj. ust. § 2991 a ust. § 2993 obč. zák. Na druhou stranu však nelze pominout plnění, která žalovaný ve prospěch právního předchůdce žalobkyně jako poskytovatele úvěru uhradil, kdy po zopakování některých důkazů, a to platební historie, transakční historie a potvrzení o platbách dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný čerpal revolvingový úvěr v celkové výši 54 314,92 Kč a na tento uhradil celkem částku 21 494 Kč. Bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalovaného tak představuje částka 33 420,17 Kč. S jeho vrácením se žalovaný dostal do prodlení dne 1. 3. 2024. Od shora uvedeného data proto žalobkyni náleží ve smyslu ust. § 1970 obč. zák. z poskytnuté a dosud neuhrazené dlužné jistiny i úrok z prodlení, jehož výše je určena v souladu s ust. § 2 Nařízení vlády č. 251/2013 Sb. Lhůta k plnění byla stanovena jako třídenní v souladu s ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., když žalovaným nebyly prokázány skutečnosti, které by odůvodňovaly stanovit plnění uložené povinnosti ve splátkách či v delším časovém horizontu.

13. Pokud jde o odkaz soudu prvního stupně i žalobkyně na uvedení nepravdivých údajů žalovaným do žádosti o poskytnutí úvěru, kdy takovému jednání nelze poskytnutou soudní ochranu, když žalovaný porušil svoji povinnost jednat v právním styku poctivě ve smyslu ust. § 6 obč. zák., pak k tomu je třeba uvést, že žalovaný sice jednal v rozporu se shora citovaným ustanovením, kdy intenzita tohoto jednání může mít přesah i do trestněprávní roviny, nicméně toto bez dalšího nezbavovalo právního předchůdce žalobkyně povinnosti řádně přezkoumat kredibilitu žalovaného a údaje jím sdělené náležitě ověřit tak, jak po něm požaduje ust. § 86 zák. o spotř. úvěru i ustálená judikatura Nejvyššího soudu ČR a SDEU.

14. Ze shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I týkající se jistiny ve výši 33 420,17 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 33 420,17 Kč od 1. 3. 2024 do zaplacení, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku, potvrdil podle ust. § 219 o. s. ř. Zároveň ve zbývající části výroku I rozsudek soudu prvního stupně změnil postupem podle ust. § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a žalobu v této části zamítl.

15. Zároveň bylo třeba opětovně rozhodnout o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a to za použití ust. § 224 odst. 1 a 2, ust. § 151 odst. 1 a ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy odvolací soud zohlednil, že žalobkyně byla úspěšná v polovině předmětu řízení, a proto bylo namístě žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů nepřiznat.

16. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a 2, ust. § 142 odst. 2 o. s ř. a § 151 odst. 3 o. s. ř., kdy žalobkyně má po odečtení úspěchu žalovaného (40 %) od jejího úspěchu (60 %) právo na 20 % účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Účelně vynaložené náklady odvolacího řízení žalobkyně sestávají ze dvou úkonů právní služby po 2 860 Kč (tj. 5 720 Kč) dle § 7 ve spojení s § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb., a to za vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu, dvou režijních paušálů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., cestovného ve výši 1 484 Kč a zameškaného času ve výši 900 Kč (6 x 150 Kč) v souvislosti s účastí zástupce žalobkyně na jednání odvolacího soudu, a dále ve smyslu ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. 21 % DPH ve výši 1 891 Kč. Celkem tak náklady odvolacího řízení žalobkyně představuje částka 10 895 Kč, přičemž 20 % činí 2 179 Kč. Lhůta k plnění byla i v tomto případě stanovena jako třídenní v souladu s ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

17. Jako účelně vynaložené náklady řízení pak odvolací soud neshledal 2 vyjádření žalobkyně k výzvě odvolacího soudu ohledně doplnění skutkových tvrzení, která měla být součástí již samotného žalobního návrhu.